Ahoj!

Pokud si říkáš(te), že už jsem dlouho nic nenapsala.. je to tím, že jsem pracovala na novém vzhledu svého blogu... a proto od teď prosím sleduj(te) ...

magdanacestach.webnode.cz 

Těším se na Vás tam! 

Takové normální léto

Letní sezóna ve Stalheimu je v plném proudu...

A tak zatímco se nám tu střídají naplněné autobusy turistů, my se kolikrát ve dnech volna nemůžeme rozhodnout kam na výlet. Možností je samozřejmě mraky. Bohužel nám to občas kazí norské počasí. Teploty se pohybujou okolo 10ti stupňů a ještě častěji jsme spláchnutí vytrvalým deštěm. Ještě že jsou naše výhledy balancovány nádhernou mlhou a tu a tam duhou.. :D

Mohla bych vylíčit každý trek, výšlap či procházku. Já jsem jsem si k popisu ale vybrala trochu netradiční prožití 14. srpna. Moc pěkně to zrovna vyšlo do našeho pomyslného 6ti měsíčního výročí "soužití". Hned po práci jsme jako obvykle napakovali auto, do bedničky přibalili ovoce, zeleninu a dostatek sendvičů a nezapomněli jsme přihodit i teplé oblečení. 

Když jsme v červnu kromě kol do auta nabírali i běžky a lyže, netušila jsem, že je využijeme ještě než začne zimní sezóna. 

Díky naší norské kamarádce - spolupracovnici Helene jsme se dozvěděli o ledovci Folgefonna, cca asi 3 a půl hodiny vzdáleném od Stalheimu. To bychom nebyli my - dva blázni - co neváhají lyžování prověřit na vlastní kůži. 

A tak jsme v neděli navečer vyrazili. Kolem 8. večerní jsme se i se šroubem v pneumetice (Jak se tam tak pěkně mohl zavrtat..?) ocitli u toho nejmenšího zimního ski centra, které jsem kdy viděla. Oba jsme trochu valili oči. Já se modlila, aby se nazítra vylepšilo počasí a přestal foukat silný vítr. Marek zase se zase domníval, že je všechno zazimované a že se tu od zimy nelyžovalo. Opřené lyže o dřevěnou boudu však slibovaly opak. 

Sjeli jsme tedy z neúprosného a opuštěného místa o trochu níž, k jezeru, kde jsme si postavili náš Decathlon stan. (Do teď pěkně sloužil). Marek okolo 10.té ještě nahodil udici a já už se snažila zahřát s čepicí na hlavě ve spacáku. 

Druhý den ráno, v pondělí 14. srpna, se pomalu ale jistě začala rozpouštět mlha nad vodou a tu a tam jsme mohli zahlédnout i modré střípky na nebi. Ještě jsme ani pořádne nerozlepili oči a už jsme uslyšeli přijíždět první auta. Dobré znamení! Lyžuje se! Z pěti aut bylo najednou třicet a všechny mířili ke "středisku" a já se začala trochu obávat, aby na nás nakonec nahoře zbylo parkovací místo. Proto jsme se raději vypravili vzhůru. Posnídali jsme. V okénku u lístků jsme si nakonec domluvili i fajn cenu (300 Noků na 3 hodiny pro jednoho) - nebyla ani potřeba lámané norštiny ani angličtiny - prodavač byl Slovák.

A to už nám nic nebránilo v tom, vydat se jednou kotvou vzhůru.  Po roce a čtvrt byly první jízdy spíše rozpomínací a trochu nám "překážely" uzavírky sjedovek, které patřily jen malým sportovcům - tedy norským nadějím. 

Po posilnění - obědě - jsme se z přezkáčů přezuli do běžkařských bačkůrek a ještě jednou vyjeli na vrchol. To už nám dávno neplatila permice jsme s omluvou a úsměvem přešli. Vlekař nás pustil. Však šlo o to jen se jednou dostat nahoru. 

I když počasí na začátku dne nevypadalo příliš pozitivně, byla hrozná mlha a pršelo, když jsme ve čtyři jako poslední opouštěli sjezdovky a to na běžkách, začalo nádherně svítit sluníčko. Den to byl opravdu povedený. Konečně jsme si mohli taky užít výhled na nejbližší fjord a znovu jsme si uvědomili, že je půlka léta a my si opravdu užili lyžovačku! 

Ano, tenhle rok je tak trochu převrácený! Že máme v srpnu zimu a možná už i do Stalheimu přišel podzim a léto se tímpádem úplně přeskočilo? No a? Nám to nevadí a vlastně nás to i baví.

Tak co podnikneme příště? 

Norway - Cesta na sever ...

Norskem nám začala nová, jen z půlky tušená, etapa. V loni v létě, jsem na stejných místech stopovala s Leničkou a v duchu si říkala, že by bylo moc fajn jednou takhle ještě vyjet s partnerem za prací a prožít neobvyklé mimo domov. Přesně takhle totiž vyjíždí Lenky kamarádka Niky se Štěpánem a přesně před rokem jsme je navštivily kousek od Jotunheim Národního parku. Campervan jim stál před hotelem a oni sami sdíleli prťavý, ale útulný pokojíček a každý den uklízeli pokoje na horské chatě. Přišlo mi to jako zajímavá zkušenost, navíc s více než příjemným výdělkem. Samozřejmě je to práce, kterou by člověk asi nechtěl vykonávat celý život. Ale moje mamka vždy trvdila, že bychom se neměli ošklíbat nad žádným povoláním a všechny práce jsou svým způsobem důležité.

Je pravda, že úklid pokojů jsme si už prožila na Zélandu, takže jsem více méně věděla, do čeho jdu a co mě čeká. A že třeba ani léto strávené v krásné přírodě nebude vždy nejjedodušší. Ale na druhou stranu, není nic lepšího, než být s vědomím, že v tom je někdo s vámi, že vás podporuje a že se společně těšíte i z malých okamžiků a radostí. 

A to co jsem si přála, to se tedy o rok později naplnilo. Díky Niky příručce - Práce v Norsku, jsme získali cenné kontakty a podařilo se nám dostat místo právě ve Stalheimu. Prý měli letos 5000 zájemců a my jsme se dostali mezi těch 50 “šťastných zaměstnanců z celé Evropy”. Stačil k tomu poutavý úvodní dopis, životopis a skype pohovor z postele v hotelu AVALON v Nepálu. 

Od 24. května tedy pracujeme v hotelnictví. Zatímco já se starám o čistotu pokojů a koupelen, Marek zase o bezvadné nadobí a blaho našich zákazníků při stravování. Každá práce má něco. První dny - týdny - byly o navyknutí na pravidelný režim. V Nepálu jsme opravdu byli zvyklí na pomalejší rytmus. Myslím ale, že jsme se našich nových rolí zhostili obstojně. Na práci se zvyknout dá. Člověk si vždy musí připomenout ty pozitivní stránky věci a holt rozchodit tu občasnou bolest zad, krku i necitelnost v předloktí. Nenechte se mýlit, ale uklízečky tady jedou závratným tempem. Jelikož je to hotel s kapacitou 124 pokojů, na koupelnu máme v průměru 7 minut o něco déle pak v ložnici. Dá se říci, že čas koukat na hodinky, téměř nemáme. Vyzkoušela jsem též práci v místním turistickém obchůdku přímo v hotelu. Člověk je tam v kontaktu s hosty, nicméně stojí osm hodin na nohou, skoro v neměnné pozici a čas utíká velmi, velmi pomalu. Takže sečteno a podrtženo, jsem za úklid vcelku ráda, mám pravidelnou směnu od 8 do 4, někdy se nalítám více, jindy pracuji střízlivějším tempem a v posledni době se mi daří i elimimovat stres z toho, že bych třeba něco nestihla, či neudělala přesně dle požadových nároků. A to je dost! Má přeci smysl stresovat se kvůli toaletnímu papíru? 

Marek má svoji práci možná o fous záživnější, resp. jeho pozice zahrnuje více činností od mytí nádobí, třídení odpadků, práce s lisem, přijímání a třídění dodávky zboží a ovoce až po finální úklid hrnců, nádobí a kuchyně. Málem bych zapomněla na nošení kufrů z/na pokoje (při téhle příležitosti se občas potkáme i na směně na chodbě) či na odvážení hostů k autobusové zastávce. To se tu a tam objeví i pro Máru řidiče nějaké to dýško :). 

A takhle ve zkratce si tu teď žijeme. Máme svůj pokojík hned vedle hotelu, tudíž docházíme asi 1 minutu do práce (žádné hodinové dojížďky MHD), plnou penzi máme v rámci práce (za poplatek samozřejmě) a dny volna si plánujeme s předstihem, takže když se zadaří, vyrážíme na toulky přírodou. 

Zatímco doma v ČR je léto v plném proudu a třicítky na krku, tady se teplota pohybuje stále kolem 15 stupňů a na vrcholkách leží sníh. Řekla bych, že my jsme uvízli někde na počátku jara, ale nevadí nám to. Tepla jsme si užili v Asii až až. Jen to slunce by se mohlo ukázat častěji. Prší docela hojně. Takže jsme stále docela bílí a já mám už skoro hnědé vlasy, jak mi je sluníčko vůbec nešisuje. Ale jak říkáme s Márou, to jsou přeci malé starosti. Smlouvu máme zatím do 1. září, ale pokud budou hosté a málo pracovní síly, chceme tu zůstat až do konce sezony, tedy do 20. září - pak se hotel na zimu zavře a bude třeba najít nové místo. Na to je však teď stále brzy. Tudíž máme nějaký ten čas na studium Norštiny (Snakker du Norsk? Jeg snakker lit Norsk og Jeg vil lerer mer), čtení knih (právě se pouštím do Běžícího Buddhy a za sebou mám Nesnesitelnou lehkost bytí), sledování dokumentů (právě jsme v polovině cyklu “Do hlubin mozku” - zarážející a přece tak jasné!), hraní na kytaru (ano, ve společenské místnosti je k dostání, takže oprašuji, co jsem zase zapomněla) a všechny oblíbené aktivity venku - procházky, běh, kolo, kempování, rybaření (ano, poprvně jsem držela prut v ruce!) a v autě na nás též čekají běžky a lyže - třesoucí se na zimu… :) 

To by bylo prozatím takové drobné shrnutí toho, jak si tu teď prožíváme norský příběh. Sama jsem zvědavá, kdy vznikne další článek a jaký bude mít obsah. Akorát se pustím do poslechu Páté dohody v podání Duška a třeba si přitom vzpomenu i na Vás všechny. :)

Mějte se krásně, ať už jste kdekoliv a užívejte naplno léta!

Zdravím všechny náhodné, občasné i skalní čtenáře. :)

Je to opravdu dlooouhá doba, co jsem nevložila ani jeden příspěvěk. Sama už jsem začala pociťovat, že mi psaní začíná chybět, nicméně jsem nebyla schopná najít si vhodnou dobu. A tak si mě našla sama. Sedím v posteli a kurýruju se. 

Můj poslední příspěvěk je opravdu z dubna 2017. Přiznám se, že jsem měla sepsané ještě dva závěrečné, kde jsme pěkně shrnovala, co mi zkušenost v Nepálu přinesla a jak nás třeba změnila. Bohužel (bohudík), osud či jiní tomu chtěli tak, abych o všechny zápisky přišla. A stalo se to hned první den, když jsme Nepál opustili, v den kdy začala naše nová etapa - v Norsku. Ano, podařilo se mi utopit svůj telefon v záchodě - hned při svém prvním pracovním dni. Nenechte se mýlit - sehnali jsme (skoro jako zázrakem ještě v Nepálu) sezónní práci v Hotelu Stalheim, asi 133 km od Bergenu. Z našich 150 rozeslaných emailů a životopisů jsme obdrželi asi 5 odpovědí, z nichž jen jedna byla kladná. A tak se naše kroky z Asie stočily na sever Evropy. Ale abych nepředbíhala tedy. 

Pojďme ze vzpomínek dopsat příběhy minulé…

Po trekování v Langtang National Parku jsme se vrátili opět do Madanu, naší vesnice, kde jsme předali “Markovo” pomyslné žezlo dobrovolnictví novému zájemci Matějovi (mimochodem úspěšnému barmanovi z Brna) a znovu jsme si vyšli na týdenní trek a to nedaleko Everestu. Samotnou cestu k základnímu táboru jsme dlouho zvažovali. Knihy a filmy, které jsme nedávno o tomto velikánu shlédla mě opravdu lákaly vydat se do těch míst a prožít je (i když po svém) na vlastní kůži. Odradil nás ale samotný turismus a fakt, že by nám to zabralo tři týdny. A to jsme si nemohli “dovolit”… každným dnem nás totiž čekal příjezd našich drahých maminek! 

Tudíž jsme zvolili výstup na Pikey Peak, 4065 m.n.m. (Odkud měl být nádherný výhled právě na zmíněný Everest). Samotný trek pak zahrnoval jak další šílené celodenní cestování místním autobusem, nepředvídatelné nepálské počasí, příznaky výškové nemoci, tak i doslova šikanu od místních nepálských dětí. (Nic podobného jsme doposud nezažili - dva nepálští zbojníci po nás celé odpoledne házeli kameny - tedy na naši plechovou boudičku, kde jsme nocovali. Nepomáhalo vlídného slova ani pohrození rodiči. A druhý den mi dokonce vzali telefon ze zamčeného pokoje… Desítky selfie fotek toho byly důkazem a celý příběh končil tím, že paní domácí málem Marka zmlátila klackem, ale telefon vrátili!) To by však vydalo na samotný článek (který jsem sice měla napsaný, ale jak už víte, umřel společně s telefonem v toaletě). My jsme se ale díky tomuto výletu a zkušenosti zase o trochu více poznali, obrnili, ale nechalo nás to možná zase o něco více v módu klazení otázek. Jsme opravdu každý tak jiný? Což si národy nemohou porozumět? Spoustu odpovědí jsme pak nalezli v trilogii Guns, Germs And Steel, který vypráví o historii národů a jak moc jsme spjati s geografií. 

Tak abychom pokočilil…Ano, matičky v Nepálu… Tenhle plán jsme jim ušili přešně na míru. Možná to od nás bylo více než “troufalé”, ale co už? Takhle daleko se jen tak někdo nepodívá a však se na to přeci bude ještě dlouho vzpomínat. No a co, že se známe tak krátkou dobu? A že ony se nikdy předtím nepotkaly? No tak se poznají trochu dřív, než je standardní doba.. 

A tak se stalo. Maminky jsme vyzvedli na letišti v KTM 10. května (nyní děkuji za deníko-diář, který mi vždy připomene, co se kdy dělo) a jízda mohla začít. Protáhli jsme je hlavním městem a ukázali asi nejdůležitější místa a památky. Co Vám budu vyprávět, nestačily se divit a kroutit hlavami. Pak jsme se na tři dny přesunuli do Madanu, abychom jim konečně mohli ukázat místa, kde jsme denně docházeli do školy, kde jsme si předávali radost s madanskými studentíky, kde jsme opečovávali pejska a mimo jiné zažili spoustu nevšedního. Na počest Markovy předchozí práci ve škole (a mé pomoci) nám uspořádali závěrečný ceremoniál se spoustou květin a proslovů, a jak už to bývá zvykem, je takový zážitek velmi emotivní. A když maminky mohly všechno na vlastní kuži prožít, zažít i vychutnat, přesunuli jsme se zpátky do města. Na osobní názor byste se asi spíše museli zeptat přímo jich. Možná vůbec nepochopily, jak jsme tam mohli být tak dlouho, možná jim připadalo všechno jako zcela mimo realitu, možná byly ale naopak šťastné, že to také mohly poznat a vidět své děti zářit, musí být přeci nade vše. 

Na konec pobytu jsme naplánovali něco neobvyklého. Jelikož 12 dní není vela, a stěží bychom zvládli jeden trek, volili jsme proto odpočinkový program. Přeci jen toho nového bylo na maminky až až a zasloužily si nějaký nenáročný relax… Vypravili jsme se proto na jih Nepálu. I my jsme mohli tudíž zažít netušený Nepál. Odjeli jsme do Národního Parku Chitwan. Rázem se ještě více oteplilo (kolem 35 stupňů) a krajina se proměnila jako mávnutím proutku. Placka, sucho, teplo a k tomu spousta exotických zvířat. Podnikli jsme výpravy do parku - pěšky, po vodě a na slonním hřbetu. I když má tato aktivita hodně společného s turismem a my se tomu snažíme spíše vyhýbat, v tomto případě to ani jinak nešlo. Člověk musí alespoň doufat, že peníze vložené do provozu, přilepší na správných místech místím zaměstnancům, potažmo samozřejmě zvířatům, o které je pečováno v souladu s přírodou, a že dochází k co nejmenším přešlapům a násilnostem. Jako bonus nám byla normální sprcha a dokonce i bazén. Člověk si rázem připadal jako na dovolené. Opravdu netradiční zakončení těch osmi měsíců v prachu, hlíně a rýži. :)

Maminky jsme seznámili s naším dalším plánem - tedy, že se nám podařilo získat místo pokojské a  pomocníka v kuchyni v Norsku a společně jsme si užili ještě let z Nepálu do Istanbulu. Odtamtud už nám mávaly jen ony - plné pocitů, vjemů a zážitků, směřující do Prahy a my jsme rychle nasedli do přibližovacího autobusu a vydali se společně směrem severnějším… 

Co nás asi čeká? Zvládneme se přizpůsobit pracovnímu režimu? 

                                 Nepále, ahoj a někdy naviděnou! Díky! 💟

Velké díky patří bojovnicím Kristě a Maruš, jak to krásně zvládly! 

A jak to bylo dal?

Po "opusteni" Madanu vedly nase kroky do Simthali. Rozhodli jsme se navstivit dalsiho ceskeho dobrovolnika Rostu, ktery prijel spolecne s nami v zari. 

On si pro nas dosel do Dolalghatu s spolecne jsme se "vyskrabali" po 3 hodinach treku do 1900 m. n. m. - do jeho vesnice. Bylo fajn poznat zase jiny kus Nepalu, skolu, nove lidi a prekvapive ochutnat jiny dal-bhat. Rosta byl ocividne moc rad, ze si po dlouhe dobe muze pokecat o veselych i vaznejsich tematech a my jsme byli zase nadseni z fantastickeho vyhledu na Himalaje. Spolecne jsme stravili tri slunecne dny a jednu strasidelnou nocni bourku a pak uz jsme s Marou zase pokracovali v nasi ceste. Tedy, pokracovali jsme do Kathmandu, kde jiz na nas cekal Avalon s teplou sprchou a prijemnym pokojikem. Tyden jsme si uzivali nabidky mezinarodni kuchyne,  ovocnych stav a chleba a pri te prilezitosti jsme se porozhledli po nabidkach na aktualnim pracovnim trhu.

Abych nezapomnela, s prvnim dubnovym dnem jsme take radne oslavili Markovy 33. narozeniny! Dobre jidlo, prijemna spolecnost a kvalitni nepalska hudba... Krasne narozeniny Marek ko! 

Nastal cas oprasit trekove boty a vyrazit do terenu. Naposled jsme brazdili nepalske stezky v rijnu, to kdyz se nase skupina dobrovolniku teprve poznavala,  pojdme se ted podivat jinam -  

Langtan Narodni park vola!

Tamang Heritage trail

Po chvili uvah a zaboreni se do Lonely Planet jsme se protentokrat rozhodli podivat se severne od Kathmandu. Tahle oblast byla pry zemetresenim v roce 2015 zasazena nejvice. Ted uz by tam nemely byt zadne nedostatky. Hned prvnim oriskem byla klasicky cesta Kathmandu - Syabrubesi - rovnych 10 hodin jak na horske draze s tim bonusem, ze se tu a tam bouchnete do hlavy o strop ci pod vami ujede sedacka. Hlavne, kdyz cloveku v takovych situacich neschazi humor ... vse je take vykompenzovano chutnym dal bhaatem po ceste.
Syabrubesi (1460 m.n.m.) neni nijak tradicni misto, spise nalezame plno novych hotelu a hlavni tridu lemovanou obchudky pro turisty. Cerstvym chlebem vsak nepohrdneme... V okolnim stranich jsou vsak videt sesunute useky, obrovske kameny tu a tam v cele vesnici a polozborena gumpa jsou dukazem, ze se to tu opravdu traslo. Lidi vsak jsou mili a nevahaji nam vymytit pokoj od pavouku, kteri se uz bohuzel zacinaji objevovat.
Vesnice Gatlang, jenz je nejvetsim tamangskym osidlenim v regionu nas po prvnim dni treku privita svou osobitosti. Jednoduchymi kamennymi domy s plechovami strechami. Vse nam pripada jako v historicke pocitacove hre. Jen nabrousit kopi!
Dalbhaat tu chutna vyborne a raksi je jen o trochu slabsi nez u nas v Madanu. A jak jsme se rozveselili mistni, kdyz jsme s nasi slovni zasobou schopni udrzet alespon zakladni nepalskou konverzaci! 😋
Treti den mame nejen krasne ciste vyhledy na pohori, ale kdyz slezame zpatky do udoli, vykoupeme se v rece. Pred stoupanim do Tatopani (2600 m.n.m) to prijde vhod.
Dalsi den se dostavame na vetrnou hurku do Naghtali, kde nad privitaji i mraky a mlha. Perfektni cas zalezt si do spacaku na drevenou lavicku a vzit do ruky norskou detektivku.
Na nejvyssi bod, ktery si vyslapneme, se dostavame ctvrte rano pri svitani. Je to Taruche view point a ma neco kolem 3800 m.n.m. S dalekohledem v ruce pozorujeme okolni sestitisicovky a patrame i po hranicich s Tibetem. Nasledne klesani az pred vesnici Timure mozna zapricini nahlou Markovu nevolnost. Ci ze by to bylo salajici slunicko?
Nicmene paty den se nese ponurou prochazkou udolim az k Cinskym hranicim. Cele udoli je lemovano kamiony, ktere cekaji dny az tydny, aby mohly opustit Nepal a dovezt at uz jakykoliv naklad pres hranice. Celkovy obraz na nas pusobi dost stisnene a hlavou nam behaji myslenky na nasi relativni svobodu a pohodu. Prach, destove kapky a deti pokricujici "chocolate" dokresluji celkovou pochmurnou atmosferu. Cinske nudle, ktere jsme si dali v mistnim stanku nas rozveselily, a to kdyz jsme z misek postupne vyndavali kousky plastovych sacku od koreni.
Jsme radi, ze si muzeme vecer zpestrit navstevou samanske puji ve vesnicce Lingling. Mistni nas k obradu, ktery trva celou noc radi pozvou a jako obvykle nas nesmele okukuji. Turistu v teto oblasti pry ubyva a my jich po ceste potkame opravdu co se vejde na jednu ruku. Mistni guru saman je ve svem svete, pronasi jakasi hesla, zpiva, krici, bubnuje u toho a poskakuje. Pro nezasvecene naramna podivana, ktera ma preci jen duchovni naboj. To vse pro vyleceni 14 denniho miminka. Nikdo vsak nebyl schopen rict, zda slo o vaznou nemoc ci zarazene prdiky?
Posledni den naseho trekovani jsme si doprali dopoledni lenoseni ve stinu, nejak znacne se oteplilo. Az po obede jsme vyrazili na posledni usek a dorazili tak za tmy a s mirnym vycerpanim zpatky do Syabrubesi. Touha po teple a ciste sprse byla o to vetsi. Vzali jsme za vdek i tu studenou a s pavucinama. Nepal preci neni dovolenkova destinace:)
Ta trocha diskomfortu je vzdy vybalancovana zazitky na miste, bezesporu nevsednimi vyhledy a vtipem sdilenym s fajn partakem! 😸

Mili, zlati! 

To jsem tedy netusila, jakou silu muze mit nemoc v teto (ne)narocne zemi! Troufnu si rict, ze takhle nemocna jsem jeste nebyla. Ryma trvajici skoro 14 dni? Nemoznost vyjit kopecek bez zadychani a zjevnych znamek unavy?

Netroufam si uz ale odhadovat, proc tomu tak bylo. Nedostatek zeleniny, ovoce? Hygieny? Vedomi, ze je na case posunout se dal a prinest dobro do jinych koutu? Ale i tak jsem se po case odpocinku snazila naplnit cas smysluplne... Cteni, psani, studium... Vite, ze ke Slunci bychom cestovali autem rovnych 177 let? Vyhnout se negativnimu smysleni da obcas zabrat :).

V dobe me nemoci jsme (ne)pravidelne dochazeli s Markem do skoly a prihlizeli, jak se po nepalsku pisi zaverecne zkousky pred koncem roku. Ano, tato aktivita pripomina spise spolecnou, skupinovou praci za pomoci vyucujiciho. Kazdy den jeden predmet - 2h trvajici test. Kdyz se zeptate deti, zda se pripravuji, spise se srdecne usmejou a jdou rozbijet kameny. (Za jeden pytel rozbiteho kameni na kousky dostanou brigadnici 80 rupii = 20 czk, pricemz pytel naplnite asi za hodinu a kousek).

Behem me rekonvalescence jsme tez uzivali bezneho vesnickeho zivota - kopali jsme brambory, drtili jsme kavove boby, zamestnavali jsme skupinky deti hrami ci jim Marek daval hodiny astronomie. Nespocetnekrat jsme obmenovali ryzovou stravu a to  nudlemi, a utuzovali jsme pratelske vztahy navazene s madanskymi obyvateli.  Do toho jsme se poctive starali o naseho puppika, ktery ale bude muset zustat tady na vesnici. Dozvedeli jsme, ze vesnicani se tu k fenkam stavi spise odmitave a nechteji je v hospodarstvi, protoze tvrdi, ze takova fenka jen pritahne ostatni toulave psy a tudiz i problemy. Jeste, ze tu mame Gyana (bratr nasi mamy), ktery je nasim nejblizsim kamaradem a spolecnikem a da se na nej spolehnout. On se snad o Puppinku postara :) ...

Louceni jsme zkratili na minimum
- ostatne Marek se sem jeste bude vracet (spolecne s novym prichozim dobrovolnikem) a ja uz si velke ceremonie uzila v Thapagaunu. 

A tak nas "dalsi" den v Madanu zacal asi jako kazde rano s tim rozdilem, ze na obvyklou otazku "going to yschool?" byla nase odpoved zaporna. "Why Magda? Today going to Dolalgath? Come back to Madan?"... 

Uprimne a prime dotazy malych i velkych Nepalcu mi rozhodne v mysli uviznou. Vysvetlujte jim, ze uz se do vesnice vracet nebudete a ze i kdyz je opoustite s tezkym srdcem, jste neskutecne vdecni za to, co jste mohli prozit, ale je na case naucit se neco noveho.

S Neemou, Promodem a Jishankem jsme se tedy pekne rozloucili na terase. Dali jsme jim ochutnat nasi cerealni kasi a utreli jim oblicejiky. Kazdemu jsem take napsala male pranicko. (Buh vi, zda ho maji schovane ci ho uz prezvykuje buvol domaci!)

 ... A pak uz deti alou do skoly a my mohli nerusene pokracovat v baleni. Zabalit to nase male kralovstvi trochu energie vzalo. Do tasky dat tezkou techniku a poslat mistnim autobusem rovnou do Dolalghatu a ostatni osobni veci do nasich krosen.

Uzit si dal-bhat od "maminky" a v zaveru se dozvedet, ze si nakonec Puppinku doma nechaji! Fantasticke! 

Ve skole uz jsem bohuzel nebyla schopna rozloucit se s kazdou tridou zvlast, do oci se pomalu vkradaly nepalske slzy. 

Pak uz nasledovalo podekovani rodine, s Markem jsme se nestacili divit, jak dojata byla samotna amma a jeste nam na cestu mavala... 

Pred nami krasnych 30 kilometru a jeste mnohem vic ...

Jak se marodi v Nepalu

Marodit? Ze to

slovo neznate? Kdo by ho taky mel rad... Ja se tomuhle stavu snazim vyhybat jak cert krizi a prasky beru v pripade, ze se citim opravdu bidne.

Nicmene zatimco na podzim me skolily strevni potize v Thapagaunu, tady v Madanu me dohnala pekna chripka, co kazi naladu.

Troufam si odhadovat, ze k tomu doslo, kdyz jsme si s Marou zabehli (20km) navstivit nepalske pratele v nemocnici v  Rajbasu. A co nestalo?Po ceste tam prisla regulerni bourka, ktera nas zahnala do pristresku s buvoly, az to Marka inspirovalo k basnim!

Nicmene od te doby vice mene prselo, a tak jsme do nemocnice za tmy a deste dorazili jako dve slepice. Ohrali jsme se u ohynku a zapili to pivem. Druhy den se nam podarilo promoknout znovu, to kdyz jsme si treninkove vysli do vesnice na mistni nudle. Vsak to byla legrace - blato, kapky, trocha blesku a dva blazni na ceste.

O to neprijemnejsi bylo pak ranni probuzeni s mirnou teplotou, rymou a dvaceti kilometry pred nami. Jasne, nikdo me zpatky neodnesl a tak jsem zatnula zuby a spolecne jsme navecer dorazili na terasku! Ano, docela nam chybela...

 Akorat mi dochazelo, ze pri kuryrovani bude asi nejlepsi vzit si na hlavu cepici a moc nemyslet...

Nasledujici program uz je vam asi jasny. Nenechte se vsak mylit. Kazdy vam rekne, chce to alespon caj s medem a citronem, ale kde takove vzacnosti vzit v nepalske vesnici? 😊

Nastesti je fajn i taato pany (horka voda) a vyborne ranni kase podavane s vrelym usmevem. 

A tak se stalo, ze jsem promeskala vsechny posledni dny pred koncem skolniho roku. A to jsem par napadu jeste mela! Marek za mne vsak suploval a tak mi poslali s detma super fotky s brzkym uzdravenim. 

Me nezbylo nic jineho, nez si projit vsemi stadii chripky od nemoznosti pohnout se a vstat z postele az po zachvaty kasle. A na druhe strane prozit si i emocialni rovinu od smutku, mrzutosti, nastvani a pocitu frustrace, nasledovane myslenkami na lepsi zitrky. A abych nezapomnela, v noci takova zima neni, pres den je prijemne teplo, ale kazde odpoledne se tu na mne snese hejno much a doslova me ozdibuji za ziva... 

Nastesti to ma i happy end! Nejenze dnes uz je mi lip a mohla jsem se pobavit s detmi z vesnice, my mame i noveho clena domacnosti. Marek predevcirem potkal asi mesicni stene bez maminky a tak od te doby michame susene mliko se susenkama a chodime curat. Nas puppik, jak mu rikame, se ma cile k svetu a deti umi bezvadne vybirat blechy, ktere pak kvalitne mackaji mezi prsty. 

Skola skoncila a nasleduji mesicni prazdniny. Pro nas to znamena terasa plna malych rostaku, kresleni, zpivani, lepeni aut ci prohlizeni tak oblibenych osobnich fotek! 

Snad se mi v tomhle modu bude lepe uzdravovat! 

Hezky, slunecny brezen!

Washing

V Nepalu nastalo obdobi sucha. Nechapu, proc sice az ted, kdyz od zari prselo asi dvakrat..? Mozna dochazi i z hor zasoby? Nicmene pro nas to znamena, no washing clothes as well as our bodies. Proste mama zaveli, voda zadna (a vy se s tim poperte, jak chcete!). Nastesti voda k piti se vzdycky najde... Uz daavno necistime a verime v jeji bezzavadnost. 

Tak nebo tak, v tom prachu tady je opravdu potreba obcas si preprat a tak kdyz mi bylo zakazano prani doma, rozhodla jsem se jit k mistni studni uprostred vesnice. V pytliku si nesu spinave obleceni a dostavam se k pramenu. Noo, ze by tam bylo spustu vody, to se rici neda. Jasne a v cem si to vyperu? Naucim se po ceste "bata" tedy lavor a uz obchazim okolni hospodarstvi a ptam se po pujceni nadoby. Na po treti uspeju a uz si pullitrovkou nabiram vodu, ktere je opravdu poskrovnu. Spolecnost mi dela minimalne nejzvlastnejsi clovek z Madanu. Nikdy jsem ho nevidela, za to citit by mohl byt na mile daleko. Chudak. Nespudim dle vzhledu a tak se jako slusne vychovana holka snazim se svou nepalstinou s chlapkem dorozumet. Do toho drhnu cerne ponozky, az se ze me na rozpalenem odpolenim slunicku kouri. Jenze pan moc nereaguje. Porad me oslavuje Miss nebo madam, ale nic kloudneho z neho neleze. Za chvili uz jdou kolem deti, kterym prave skoncilo odpoledni vyucovani a kdyz vidi nasi srandovni dvojici, davaji se do smichu. Buh vi, co se mi chlapek snazi s raksi (alkoholem) v krvi rict. Kolemjdouci ucitel potvrzuje moje domnenky a dodava, ze tento pan je "abnormal". Nevadi! Ja si doperu, pekne pozdravim a uz zdimu pradlo a soukam ho zpatky do igelitove tasky, abych se vypravila zpatky domu... Tusim spravne, ze zitra bude vedet cely Madan, ze jsem byla takhle verejne prat a ze jsem se dala do reci s panem xy. 

Hygiena v Madanu

Jak jsem jiz pred par mesici psala, hygiena je v Nepalu jeden velky otaznik. Obcas se divim, ze deti nejsou vice/casteji nemocne. Ale mozna jsou na tu spinu od narozeni zvykle? 

Nicmene pro nas (hlavne mne) je myti docela orisek. Jednak se stane jen vyjimecne, ze jsme sami doma - ba naopak.. Cislo ucastniku se vetsinou toci kolem 7 az 10 lidi (krom rodiny jsou tu i delnici, kteri vedle stavi dum, plus nasi mali sousedi) ... A za druhe, myt se vecer po soumraku neprichazi v uvahu, protoze je pomerne chladno. A tak si s Marou vetsinou nahodne vybereme  dopoledne, uvarime vodu, kterou smichame s tou studenou a navzajem se polivame a snazime trohu omyt. Mara to zvlada v trenkach, ja jsem v plavkach a jeste v sarongu, abych nikoho nepohorsovala... 

Tohle myti ma sve nepalske kouzlo. 

Kouzelny taky bylo, kdyz jsem se rozhodla otrit Promodovi (8) oblicej vlhcenym ubrouskem. Mara tady funguje nejen jako doktor, ale i velkej bracha, a tak obcas kluky pekne namaze a navoni. Mozna se nemuze divat na ty jejich unudlany obliceje..?

Nicmene Promod drzel, ani se nehnul a kdyz jsem mu pak mazala tvare s malou masazi, uprel na mne svuj cokoladovy psi pohled, ktery se mi v tu chvili vryl do pameti a skoro vehnal slzy do oci. Pro tyhle momenty je vazne uzasne byt tady a ted! 💛

Svata trpelivost

Na nepalske deti se nesmite zlobit a nebrat si nic osobne. To, co funguje u nasich bezne vychovanych deti, tady na vesnici rozhodne neplati. Pravidlo cislo jedna - clovek musi hodne improvizovat, stale deti zamestnavat a zjednodusovat vety, jak jen je mozne. Kdyz do toho clovek hodi nejake to vtipne nepalske slovicko, deti to nalezite oceni. Jenze jakmile se clovek opravdu snazi dojit z bodu A do bodu B a nedejboze pripravit mensi projekt, setka se vetsinou s neuspechem. Deti nejsou zvykle nic produkovat samostatne, jen od sebe opisuji a nemaji daleko k nadavkam. Pro ranu tez nechodi daleko.

Neumeji se moc soustredit a na to, ze Nepal te nauci trpelivosti, deti trpelive rozhodne nejsou. Co se tyce aktivit, snazim se zpestrit vyuku hrami. Nakoupila jsem ted ruzne druhy karet, pexes a puzzli. Nic takove tu deti zatim nepoznaly, protoze nejen, ze s drobnymi predmety neumi manipulovat, ale ani nerozumi tomu, ze puzzle ma nejaky tvar a ze se musi take soustredit na barvy. Vetsina zaku to po prvnich dvou minutach vzda. Zaznamenavam ale pokrok u tech, ktere vyucuju pravidelne. O hry si nejen reknou, oni uz ale odmitaji delat cokoli jineho! Takze jsme u dalsiho zapekliteho bodu - jak jim vysvetlit, ze bez prace nejsou kolace!  Clovek se tedy opravdu nenudi a stale se ma co ucit. Druhacci jsou ale k sezrani, vdecni za kazdou legraci. Ze by to ale bylo tim, ze jsou jen ctyri? 😝

Nepal po druhe...

Nekdy se veci deji, aniz by je clovek predem planoval. Ale rika se, ze co si clovek od srdce preje, bude mu doprano.

A tak se stalo, ze i mne na emailu pristala jednosmerna letenka z Prahy do Nepalu. Rozhodovani mi zabralo jen chvilku. Samozrejme, ze to za to stoji, jeste se na chvilku vratit do teto pestre zeme. 

A tak se pise 14. 2. 2017 a ja tentokrat bez Lenky vystupuju s tricetikilovou taskou na letisti v Katmandu. Tentokrat budu mit ale odvoz a nejen to. Ceka na mne Mara. Shledani po mesici je nepopsatelne. Jsou pred nami slunecne mesice stravene v nepalske vesnicce, mozna i dal. 

Prvni dny si uzivame vyhody "velkomesta".. Tedy sprchy, postele a ruznorodych pokrmu. Nakupujeme take potrebne veci do skoly, mimo jine sit na fotbalove branky, svihadla, puzzle a pexesa... 

Po ctyrech dnech posilame super tezkou tasku autobusem a sami se vydavame z Dolalghatu jiz tradicne pesky, abychom za prichazejiciho jara zdolali 32 km a dostali se tak k Marovi domu. Bydli na terase a tak staci prinest druhou postel a jsem zabydlena natotata. Rodina me privita velmi vrele, vsak taky ne, kazdeho clena radne odmenim mini darky z domoviny. Nejvice legrace prinesou clenum stolni hry. Hned vedle v pokoji bydli mladsi sestra Alisha (16) a Sulet (17). Nase terase se ale den co den plni mensimi sousedy a nasimi studentiky, obcas prichazeji i ti starsi a to s mensim zranenim. Zanicene usiny, odreniny, bolest hlavy. A tak si Marek misto ranniho kafe otvira dobrovolnou osetrovnu a ja mu s trochou fantazie asistuju se sestriccinou peci a podavam toaletni papir. 

Skola pro nas zacala hned druhy den  po prichodu do vesnice. Na rozdil od Thapagaunu, kde jsem pusobila puvodne, je tahle madanska skola uplne jinde. Nejen, ze je daleko mene pocetnejsi, ve tridach je prijemny pocet zaku (okolo 8), ale hlavne ma uplne jine vybaveni. Krome pekne usporadane knihovny s kobercem ma take pocitacovou ucebnu se 14ti pocitaci a nyni je diky Markovi ve skole dostupny Internet. Takze my v Thapagaunu v plechovych budovach jsme si o takovych vymozenostech mohli nechat jen zdat... 

Marek mi ukazal svoje tridy a prvni dny jsme travili ve vyuce spolu. Moc se mi libilo, jak na nej deti reagovali a spolecne jsme pak probrali, co na ne plati a ceho je lepsi se vyvarovat. Deti jsou tu v Madanu uzasne. Hned prvni den si zapamatovaly moje jmeno a pokazde kdyz jdu okolo tridy, kde zrovna neni ucitel, deti vyuziji situace a snazi se me nalakat do tridy. Kdo by preci odolal pisnickam a hram ve vyuce? 

Moje popularita stoupla se svihadly, ktere jsem detem poskytla na tzv. Tiffin time, nebo-li prestavku. Pravda, nekteri se o ne pekne pretahujou a prekrikujou, jini si ale poctive skacou a lamou minutovy rekordy. Deti opravdu oceni, kdyz se jim nekdo od srdce venuje ci jim alespon nabidne neovyklou aktivitu. Hlavne, ze se neco deje a nemaji pocit, ze do skoly chodi uplne zbytecne. 

Pocasi se pry s mym prichodem take pekne vylepsilo. Na slunicku muze byt krasnych a pekne potivych 25 stupnu, rana a vecery jsou chladne a kdyz foukne, obcas naskoci i husina. Ale ty noci! Hvezdy nad hlavou a pekny cerstvy vzduch predpoklada prijemnou noc ve spacaku. 

Prvnim zpestrenim byl vylet do Thapagaunu. 

Myslela jsem, ze to, ze je Magda zpatky v Nepalu, se tu roznese jako letni pyl, ale o to vetsi bylo moje prekvapeni, kdyz jsem zjistila, ze to nikdo netusim.

20 kilometru nahoru a dolu jsme s Marou dali za ctyri a pul hodiny a pri soumraku uz jsme se skrabali ke Kabindrove domu. Ach! Muj oblibeny strom je pryc! Tento pohled, ktery uz nikdy nebude jako driv mi ve vterine vehnal slzy do oci. No ano, vsechno to tu pokracuje svym tempem. Krome pokaceneho stromu, se vsak vice mene nic nezmenilo. Na ohni v kotliku uz se varila cocka, na Thapagaun dopadal chlad a babicka loupala srpem brambory. S Marou jsme byli ubytovani do meho pokojiku a tak bylo fajn zase se prospat na sve posteli. Jako vzdy, clovek se nesmi moc rozkoukavat kolem. Pavouci se jiste jeste neprobudili k zivotu! 

V nedeli - tedy v pracovni den - jsme na obvyklou desatou ranni vyrazili smer skola. Dojemne chvile. Clovek slape pesinkou, jako kdyby tu nebyl par let a pritom jsou jen dva mesice! Nerozumim tomu, jak cas umi plynout rozdilne! 

Nektere deti se stydlive usmivaji a jine vykrikuji: "Magda, Magda!" Nezapomneli! 

Reditel a dalsi ucitele vsak ve skole chybi - jsme tu preci jen mezi "svatky" Losar (Novy rok pro Tibetany) - jsou na prazdninach u svych rodin. Nevadi. Ani to nam nebrani navstivit rocniky, ktere jsem ucila. Spolecne si zazpivame a zahrajem "Simon says" a taky nezapomene zkontrolovat nove zachody, ktere mezi tim u skoly vyrostly. Tekouci voda a stetka do zachodu jsou zamozrejmosti. Parada! 

Navstevujeme take mistniho doktora ve stanu od Unicef. Hodnotime situaci za pomalu progresujici, stale je tu ale tolik prace. Deti se popeli po hromade kameni, odpadky se jako obvykle valeji za stenami budov, stare draty dotvareji celkovy obraz Thapagaunske skoly. Zdravime Laliho (mistniho prodavace koblih) a uz pokracujeme v ceste do Taru, kam jsem behavala za dobrovolnici Veronikou do Teksing skoly. Reditel Kamal neveri svym ocim. Nepalci vetsinou sve emoce a nalady nedavaji najevo, ale Kamal je nasim prichodem mile prekvapen. Probirame s nim tarske novinky a Marek v konverzaci zabrousi i do skolni politiky. S ostatnimi uciteli si o prestavce uzivame cau cau - neboli nudli z pytliku zalite horkou vodou a povidame - co noveho. Tedy - spis - co se za dva mesice nezmenilo... 

Loucime se zahy, protoze nas ceka dalsi navsteva a to u Gyanindry - studenta, u ktereho jsem s Vercou spala a ktery je na svuj vek neuveritelne uvedomely a pohostinny. Nebylo tomu i dnes jinak. Hned nam nabidl zbytek mandarinek z vlastnich zdroju (jiz je davno po sezone), caj s mlekem, susenky a peceny chlebik. 

Pozdeji odpoledne prichazime zpatky do Thapagaunu, krasne jsme se prosli. 

Vecerime Dal bhat a rozdavame male  darky, ktere jsme do Thapagaunu prinesly. Jako dezert rozbalujeme cokoladovou kolekci a vsude se po chvili povaluji papirky a to my s Markem uz na sebe jen po ocku mrkame... 

Pondeli - dalsi den volna - a nas ceka cesta zpatky do Madanu. Hodnotime tento vylet za vydareny a uz se vlastne tesime zpatky na nasi terasku. 

Pomalu se spolecne dostavame do madanskeho rezimu. 

Rano se probouzime za kriku nasi ammy (matky, mozna s velkym pocatecnim pismenem), ktera zahani kurata a vyvadi kozy na pastvu. Na terasu uz se hrne Neema (9) a Jisan (7), aby si s nami stacili pohrat ci okouknout nase zvyky. V osm otvira Marek svou polni nemocnici a osetruje odrene kotniky a zahnivajici usi. Nasleduje nase snidane (s diky odmitame ranni ryzi) ze zasob - tedy musli, vlocky a ovesne kase. V pul desate se vypravujeme do skoly, abychom v deset mohli zacit novy den hymnou - pozor - tady v Madanu maji dokonce hudebni doprovod a reprobedny, takze to ma stavu! 

V 10.15 zacina vyuka a uci se az do 13.30, kdy mame s Markem dobrovolny dozor na hristi. Marek se stara o fotbal a ja s divcim obecenstvem tancuju ci cvicime jogu. Skola konci v 16 hodin. Po skole si uzivame caje ci nudli v nejblizsim stanku a povidame v ramci moznosti o mozne i nemoznem. 

Vecerni napln se meni dle potreb. Nekdy je nutnosti se umyt, jindy vyprat, obcas se podivame na nejaky film u ktereho vetsinou usneme. Kdyz je dobra viditelnost mame plne ruce s technikou - pozorujeme a fotime nocni oblohu. Jindy se venujeme anglictine ci jen tak klabosime a spradame plany na dalsi etapu. Vime, ze i ta nepalska kapitola jednoho dne skonci. 

Do te doby si vdecne uzivame pritomnost, ucime se stale necemu novemu a pracujeme na svem osobnim rozvoji diky malickostem, ktere prinasi zivot na nepalskem venkove. 

A jak se mate Vy? 

Dubai

Bylo to asi v listopadu, kdy jsme kupovaly zpatecni letenky domu. "Chceme se stavit po ceste v Dubaji?" Ptam se Lenky. "Nebudem toho cestovani mit uz dost?" Odpovida Lenka.

Nemely jsme. Jen jsme si nebyly jisty, ze zvladneme prechod z Asie do betonoveho bohatstvi na pousti. Letenky uz byly ale koupeny a kdyz jsme se tedy rozloucily s rozpalenou Sri Lankou, za pet hodin jsme vystupovaly na terminalu 2 v Dubaji. Po mirnem patrani, kam vlastne ulozit nase naprane krosny, abychom se alespon trochu ladneji mohly na ulicich propletat, jsme zjistily, ze uschovna je pouze na terminalu 3. Asi po hodine se nam podarilo baglu zbavit a uz jsme si brousily zuby na snidani.  Koupily jsme si mistni litacku a metrem uz dojely k jednomu z mnoha obchodnich obru, abychom se tedy podivaly na tu sjezdovku v nakupaci. Pak uz jsme si koupily cerstvou francouzskou bagetu a Camembert a vychutnavaly pochoutky na slunicku na trave. 

Dalsi kroky vedly k umelemu komplexu s benatskymi kanaly, pripominajici stary arabsky trh. A za dalsi trictvrte hodinu, to nez jsme se vymotaly a preskakaly dvouproude silnice, jsme se dostaly k mistni plazi, hned vedle prosluleho super luxusniho hotelu ve tvaru jachty. 

More paradne osvezujici a ciste. Na slunicku to pekne peklo. 

Casu ubyvalo a tak jsme se rozhodly pockat na autobus c. 85, ktery nas dopravil k dalsimu nakupaku, kde je pro zmenu obri aquarium se zraloky a dalsimi morskymi tvory. (Jen jsme se divily, jak to, ze se navzajem nepozerou..?)

Hned vedle se tyci Burj Khalifa. Vyjet nahoru stalo 800 czk, takze jsme s diky odmitly a prosly se po rozpalenem betovem okoli. Ano, hodne dubajskeho zivota se odehrava vevnitr, protoze jestli ted byla "zima", nedokazu si predstavit, jak musi byt ve meste v lete.. ☀️

Abychom to nemely tak easy, dostaly jsme se na ceste na letiste do zacpy, a pak uz jsme skoro pocitaly minuty do zavreni brany! Nastesti, a jako vzdy, vse dopadlo. Stihly jsme si vyzvednout bagly a na cas se vymotat zpatky na nas terminal pro nizkonakladove lety. 

Praha vola! Vylet je u konce. Lenicko, bylo to s tebou fantasticky! Priste zase na nejake spolecne ceste mero saati! Hodne stesti 💜

Sri Lanka 3 💜

Vylet do Narodniho parku Udawalawe muzu pokladat za vydareny. Jeepem jsme vjeli do parku tesne po 6.te hodine ranni. Na rozdil od noci, kdy padaly provazce deste, bylo ted mlzno, chladneji a bez deste. Hned po prvnich minutach jsme narazili na prvniho slona, ktery si pochutnaval na vetvich asi tri metry od nas v krovi. Nas ridic vypnul motor a my mohli v tichosti pozorovat obra pri snidani. Nevypadalo to, ze by ho (nastesti/bohuzel) dalsi dva jeepy vyrusovaly. Po par minutach se dokonce rozhodl opustit bus a prosel kolem naseho jeepu. Lena mi skocila na klin a pak skoro pod sedacku. Byl to opravdu zvlastne vzrusujici pocit smiseny se strachem. Sloni muzou byt preci docela agresivni! Baly jsme se, aby po nas nemachl dlouhym chobotem. Nastesti se tak nestalo, jen nas obesel a dal line pochrupkaval listi.

Vyrazili jsme dal. Potkali jsme slony jednotlivce, mamky s odrostlejsimi mladaty i cele stado. Nejlepsi zazitek se nam naskytl, kdyz hned u cesty ujidala ze stromu cela rodinka. Meli s sebou asi tydenni slune. Dech berouci pohled. Sal mliko od mamky (nikdy jsem nepremyslela nad tim, ze slon ma take ceciky) a svym malym chobutkem zkoumal o par mesicu starsiho brasku. Ten na nej daval pozor a snazil se, aby mimi bylo stale uprostred rodiny, chranil ho a proto bylo docela slozite slune kvalitne vyfotit. 

Najednou se ozvaly jakesi zvuky, pry sakal a tak se cela rodina dala do pohybu a za par vterin byly pryc. To byla rychlost! 

Mezi ostatni zvirata, ktera pritahla nasi pozornost patrily pavi (nejvice jsme si uzili jejich predparicici se tanecek, kdy ukazuji sve krasne peri), buvoli, krokodyli, orli, opice a jelinci. Ptaky si netroufnu ani vyjmenovavat, protoze jich bylo spousty, to by se snad vyplatilo mit s sebou dalekohled. Ale pamatuji si tukana a lednacka. 

Zadne ze zvirat nam ale asi neulpi v pameti tak jako sloni, ktere je krasa pozorovat ve volne prirode. Doufejme jen, ze Srilancani brzy prejdou na elektrovozidla a dal nechaji zviratum bezpecny odstup a klid. 

Po safari jsme chytly mistni autobus a dopravily se po cca ctyrech hodinach konecne zase na pobrezi a to do Tangalle, ktere nam bylo doporuceno. Villa Sanrich byla sice nedostavena, pokoj byl ale velmi luxusni, pry v pouzivani pet dni. Syn majitele si Lenicku oblibil a druhy den se vyznal, ze by si ji rad vzal. 😃 No, Sri Lanka nas bavi... Pocasi vsak uz mene. Opet prisly velke slejvaky a tak jsme se po plazi jen prosly, bez koupacky.

Druhy den v Tangalle zacal opet s mracny, to nam nastesti nevadilo pri ranni joze a po poledni se uz mraky roztahly a my se konecne vydaly na doporucenou plaz Goyamboka... Prijemna atmofera, asi se tremi mistnimi restaurackami s nemistimi cenami. Voda nadherne cista, vstup do more mirny a bezpecny, palmy nad hlavou a kdyz zavres oci tak nevidis ani tu hrstku turistu kolem. 

Uzivame tak po dnech deste slunce a snazime se nespalit.

Malem bych zapomnela, ze prave v Tangalle nasazujeme detoxikacni kuru, ktera spociva v piti bylinneho prasku dvakrat denne po jidle. Ma to byt dobre na vycisteni strev a celeho zazivaciho traktu. A samozrejme to obnasi odbihani na zachod. Takze se bavime tim, ze se krasne stridame na okolnich toaletach a nekdy mimo ne - to kdyz uz fakt nemas cas najit nejakou. Proste musis. A kdyz musis, tak musis!

Pobyt v Tangalle nam jeste zpestruje existence varana, ktery zije v nedalekem vodnim kanale (cast, kde jsme obytovane, je vlastne docela zpustosela, spoustu objektu je prazdnych a ponicenych a prvni den z toho jde docela strach), kolem ktereho chodime do mesta. Prvni den ho potkame u cesty avsak za plotem, jak se mermomoci snazi dostat z "klece", macha divoce ocasem a vystrkuje jazyk. Pekne se lekneme, myslime si nejprve, ze je to krokous. Nevime zda prchat, skakat na strom ci se kochat pohledem? Odchazime se stazenou zadnici. No snad by na cloveka nezautocil? Pozdeji ho potkavame znovu u vody. Za tmy se ale radeji mistu vyhybame obloukem. Byl fakt obrovskej! 

Z Tangalle pokracujeme treti den po pobrezi do Matara a odtamtud do Mirissy, coz je zakladna odkud mnoho turistu vyrazi pozorovat velryby. Do Mirissy prijizdime asi ve ctyri hodiny odpoledne a po dvou pokusech pri hledani o ubytovani nas mistnak zavede opet do nedostaveneho bydleni, avsak opet velmi moderniho a cisteho. Ne, ze bychom se chtely vyhybat lokalnim mistum, ale po Nepalu si clovek zaslouzi cisty pokoj! ☺️

Cena v Saffronu vyhovuje (166 czk na jednoho) a zda se, ze jsme v objektu jedine, tedy krome pana hlidace, ktery spi v houpaci siti mezi sroubovaky a plechovkami s barvou. 

I dnesni den proprsel. Dosly jsme zrovna na dlouhou zlutavou plaz a zacal slejvak. Tak si sedame na (predrazeny) caj a otevirame knizku. Dest busi do strechy nad nami a zanedlouho uz kolem nas tecou potoky destove vody. 

Po dvou hodinach jsme "z nejhorsiho" venku, vystridame se nekolikrat na toalete a vecerime pizzu, ktera pobavi, ale docela zasyti.

Druhy den prsi od rana, to nam ale nebrani v tom, udelat si vylet do 20 km vzdaleneho Galle, ktere je zname pro sve zbytky z dob, kdy Sri Lanku obyvali Holandane. 

Jsme jedny z malo blaznu, co po snidani - tedy ovoci a bylinkach nasadi plastenky a v zabkach prochazeji starobyle ulicky plne modernich a luxusnich obchodu a galerii. Nejaky cas stravime i na zmzrline (oblibena King shop je asi kvuli desti zavrena) v italske kavarne. Vychutnavame vybornou oriskovou a hle! Dokonce prestava prset. Celou "pevnost" si tedy ted prochazime bez deste a kupredu nas jen nuti potreba toalety. 

Obedvame v jednom z horsich pajzliku u autobusoveho nadrazi a kolem 4.te hodiny za slabsiho destiku vystupujeme u nas v Mirisse. 

Vecer si dopravame vecu na plazi (jeste jsem se na ni nekoupala!) a uzivame si prochazku bez deste. Zakoncujeme den s koktejlem v ruce.

Sobotni rano nas vita brzy. Jak jinak. Detox pokracuje! Nasazujeme plavky  a usmevem vitame slunce a to primo na plazi pozdravem slunce a trochou posilovani. Na zaver zaplavanim. Voda je fantasticka! Snidani zvladneme cestou u jednoho z ubytovani a pak zvedame kotvy. Dalsi destinaci se nam ma stat Hikkaduwa. Coz znamena dojet do Galle a prestoupit na autobus smerem Colombo. Vsechno zvladame behem dvou hodin a odpoledne uz hodinu nastavujeme sva tela slunecnim paprskum na dlouhe, zlatave plazi. Barva more je fenomenalni. Pak uz se nebe zatahlo cernymi mraky... 

Druhy den jsme si domluvily tuktuka, ktery nas zavezl k nedalekemu zelvimu utulku. (Kdybychom byvaly vedely polohu farmy, mohly bychom tam dojet autobusem a neplatit tak 600 rupii. Tuktukar byl ale fajn, tak jsme mu snad prilepsily.)

Sefik nam i vysvetlil, o co se snazi, jak sbiraji kazde rano cerstva vajicka a jak je nosi na vylihnuti do bezpeci. Lide pry vajicka jedi, protoze veri v zelvi dlouhovekost, diky ktere by se i oni mohli dozit hezkeho veku. V sirotcinci meli tedy jak nenarozena mladata (ktera pozdeji vraci do more), tak tri dny stara zelvatka (na ktera jsme si mohli sahnout) a potom i zranene stare zelvy, ktere uz bohuzel nemuzou byt vraceny do more z duvodu chybejici ploutve a rizika, ze by dlouho v "divocine" neprezily. Hned jsme si daly za ukol, ze prilozime ruku k dilu a uklidime alespon cast plaze od valejicich se odpadku. Kazdy den vyplivne ocean pekne nadeleni a mistni i kdyz tvrdi, ze plaz uklizeji, stejne to neni ono. Ostatni na nas pri uklidu koukaji. Nikdo se neprida. Pak se jeden mistnak nabidne, ze nas odpadku zbavi. Tedy, ze zapali vsech 6 tasek odpadku, ktere jsme nasbiraly za hodinu prace. Zve nas na dzus a vyptava se na obvykle otazky, ktere kazdemu cestovateli driv nebo pozdeji lezou chlupate krkem.. (Where from? Where u go? What country? Sri Lanka first time? You like Sri Lanka? Married?... A kdyz je to tuktukar tak tam samozrejme prihodi i sve fraze a to: Madam, you need tuktuk? Cheap price!)

Druhou a vlastne posledni noc naseho cestovani v Hikkaduwe nas trapi prerusovany spanek - je velmi dusno, clovek skoro nemuze dychat a boli ho v krku z vetraku. Do toho se pridaji neodbytne otravni a ubzuceni komari a clovek si jen predstavuje trochu toho mraziveho snizku! 

Druhy se probouzime do zatazeneho dne a ceka nas posledni cesta vlakem zpatky do Mt. Lavinia, zpatky, kde nam to vsechno zacalo. 

Mezitim Cirque Lanka ukoncila hrani predstaveni v Colombu. 28. ledna bylo uplne posledni. Je cas se posunout dal...

Nam nezbyva nez nakoupit par suvenyru, uzit posledniho stavnateho ovoce a paliveho rice and curry a ... Rekla jsem opravdu posledni? 

Nikdy ne posledni! Dalsi! 

Cestovani dava tak moc - neco, co clovek v beznem zivote nemuze zazit. Neni na to mezi vsemi predepsanymi rolemi cas a prostor. Cestovani, rozsiruje obzory, tribi nazory a hodnoty, odkryva tvoji osobnost a dava prostor k dusevnimu rustu. Je to vyjimecny cas, ktereho si clovek musi vazit, at uz clovek behem cest zaziva i byt velmi negativni emoce. V zaveru bude vzdy na co vzpominat a co jednou vypravet vnoucatum. V to doufam! Krasny den ☀️

Ayubovan Sri Lanko! Děkuji, Leni!

Crazy day v Dubaji na cestě domů... 

Sri Lanka 2 ... Pokracovani

S Lenickou jsme vyrazily nejprve do Kandy. Pres booking.com jsme si zarezervovaly utulny a cisty pokoj u mile pani v homestay (Guest house 71) nad mestem. Nejprve nas tam vzal tuktuk za 300 rupii, pak jsme ale vetsinou ty dva kilometry do kopce vysly. Jeden den jsme travily ve meste, mensimi pochuzkami, nakupovanim a Lenu jsem tez odeslala podivat se na Buddhuv zub chramu. Vecer jsme si zprijemnily vlastni masazi za pouziti ajurvedskych pripravku. Tez jsme se inspirovaly Sri Lanskymi zenami a vetrely jsme si do vlasu ryzovy olej na noc.

Druhy den jsme vyrazily do Dambully, necele tri hodiny vzdalene od Kandy. Nevadilo mi, ze se pujdu podivat na stejne misto - klasteru - po druhe. Alespon jsem mohla reklamovat tzv. Mesicni kamen, ktery jsme tam s Klarkou pred par dny koupily. Pozdeji jsme totiz zjistily, ze je to bezcenny opalit. Na krku nam samozrejme slusi tak jako tak, ale trosku jsme byly zklamane pristupem prodavajicich a nespokojene s cenou, za kterou nam mistnak se smutnyma ocima sperk prodaval. Urcite musi vedet, co prodava. Hloupi turisti, jen je pojdm hromadne obrat! A to jeste i cena se lisila... Puvodne chtel 1200 rupii (200 czk), Klarce se podarilo koupit za 800. O 20 metru dal jsem ten samy kamen koupila ja za 250 rupii. 

Tak jsem mu to alespon slusne vysvetlila. S Lenou jsme pak solidne promokly a tak jsme se vtesnaly na par minut do jednoho tuktuku, abychom nebyly uplne durch. Pockaly jsme na autobus zpatky do Kandy a postaly si az skoro do mesta. Vecer trochu planovani, trochu poslechu hudby a brzy do postele. 

Ranni vstavacka nam pripomnela nepalsky rezim a vesele se nam tedy nandavala krosna a uz jsme opet mirily do mesta, tentorkat na vlakove nadrazi. V jedne ruce kokos ve druhe zeleninovou samosu. 

Jiz stojime v dlouhe fronte s ostatnimi belochy a doufame, ze na nas zbyde misto ve druhe tride. Pokud chce clovek ve Sri lanskem vlaku sedet, musi listek zajistit hodne dopredu. Takze toto nebyl nas pripad a my jsme si ty 4 hodiny do Nuwara Eliya odstaly. Poslednich 45 minut jsme si uz vsak ustlaly na zemi. Okolni vyhledy stoji za to. Stejne jako cesta rychleji ubiha pri pohledu na propletajici se lokaly tu s burakama, tu s cold drinks ci jogurty. Clovek se jen vyhyba. Cesta byla za 160 rupii, zazitek k nezaplaceni. 

V odpolednich hodinach vystupujeme v Nanu Oya - malem nadrazicku kousek od Nuwara Eliya a uz se na nas zase vrhnou tuktukari a nabizeji svoje sluzby tuktuku. Nakonec se nam podari srazit na 450 za dovezeni az k hostelu. Po ceste se vsak dozvidame, ze nas Lovers leap je zavreny z duvodu odstavky vody a tak nas sam tuktukar dovazi do View hill hostelu, ktery pry patri stejnemu majiteli. Nehadame se. Pokoj je rozumne velky, postel obrovska - pro tri, cena stejna. Oblekame perove bundy a vydavame se na obhlidku "male Anglie". Poznavam hlavne centrum s historickou postou. Plnime briska v jedne z restauraci a nechavame se odvezt k tovarne caje - Pedro estate. Jsou vsak 4 hodiny a navstevni hodiny uz ocividne skoncily. Prochazime se tedy alespon po cajovych plantazich a ochutnavame caj. Malicko poprchava..

Na zpatecni ceste naskocime do autobusu za pohych 12 rupii a vystupujeme az v centru. Vecerime fried noodles, ochutnavame mistni pivo Lion a za doprovdu hvezd se vracime pesky az do naseho bydleni. 

Dalsi den nas ceka presun do ctyri hodiny vlakem vzdalene vesnicky. Tudiz nas ceka obvykle kolecko - posnidat, zabalit, zaplatit, vysmlouvat cenu za odvoz k nadrazi a pohodlne se "postavit" do vlaku. :) Nastesti neni tentorkat preplneny a my v pulce cesty dostavame dokonce pozvani do nakladniho vozu mezi baliky, kola, krabice a porky a takto pohodlne na zemi a krabicich se pomalu, ale jiste, presouvame az do nasi cilove destinace. Ella nas prekvapi svou malebnosti podniku a mist. Vypada to tam spis jako v plazove destinaci a my se pritom nachaziv horach mezi cajovymi plantazemi. Privita nas opet dest, ktery nas trochu zchladi, ale nevesime hlavu a uz vyhledame na mape nase dalsi ubytovani. Nese nazev Guru Guru camp and tomorrow land! Tak to bude neco, tusime.

Nasedame do autobusu a stoupame mezi cajem vys a dal az po 10 minutach jizdy vystupujeme do prudkeho lijaku a snazime se co nejrychleji presunout vzhuru po betonove ceste k vysoko trcimu se dreveno-bambusovemu staveni. Vsude kolem jsou stany. Vsechno mokre, ale my jsme spokojene, ze jsme to tak pekne nasly. Pokoje vsak nemaji a tak pry budem ve stanu. No problem. Hladime mistni stenatka a nestacime se divit nad podivnosti ale zajimavosti zdejsiho objektu. Vse ma velice mladistvi, backpackersky nadech, na stenach spoustu crazy obrazcu, maleb a citatu. Love like theres no tomorrow. Today is tomorrow. Apod. Ok.

Obyvatele jsou jeste "zajimavejsi". Sami dreadaci, kteri misto snidane spise posnidali cigaro. Ale v pohode..

Vydavame se na vecerni prochazku - je mlzno, ale uz neprsi. Ztracime se mezi cajovymi keriky a debatujeme o zivote a budoucnosti. Vracime se za tmy a tesime se na romantickou noc. Aha! Ze nejsme na plazi? Ale vzdyt na nasi terase, kde stoji stan pod strechou houpaci sit je. Co chvili z pod mraku vykoukne hvezda, vecere ac drazsi, tak je take docela chutiva, joo to bude fajn noc.

Ale ejhle! Tohle misto je vlastne az moc crazy. V 8h zacina techno-trance-a co ja vim co vsechno dalsiho-discoteka! Ze nikdo netancuje? Nevadi! Hudba naplnuje veskere prostory, duneni se nese kazdou bunkou tela a ja ne a ne usnout... Ve 12 toho mam plny zuby a tak si stezuju Rumunovi. Ve dve v noci konecne vse uticha.

Ja doufam v kvalitnejsi spanek a ve 4 rano take v odchod na "Malou Adamovu horu". Prsi, prsi, jen se leje a tak se vystup za svitanim nekona.

Do sedmi tedy alespon konecne zamhourim oci a snazim se respektovat svoji nekonecnou bolest v krku. Ranni joga, salek caje a odchod z tohohle magickeho, avsak moc rusneho mista... 

Nase kroky vedou do tovarny zeleneho caje, ktera je jen 5 min vzdalena od Guru Campu... Je pondeli, leden 2017 a prohlidky se nekonaji! Tak si nechame vysvetlit alespon postupy a ochutnavame jejich Finleys cajik. 

Chceme se rozveselit a tak hned jak zase trochu promokneme bezime do mistniho "Curd shopu" na jogurt s mangem a palacinky s medem. 

Prsi? Prsi! Jdeme na vystup? Ne! Jdme si uzit ayurvedskou masaz zad a srazime cenu na 1300 rupii za jednu. Prijemne. Jemne. Jine. 

Nahazujeme krosny a v 1 hodinu opoustime destivou Ellu, svlikame zimni bundy a vmackneme se do autobusu smer Udawalawe. Prestuoujeme po ceste jeste dvakrat. Pokazde se nas ujmou mistnaci s ucelem pomoci nam. 

Az na v Udawalawe si vzpomenu, ze moje suprova nepalska bunda, ktera se mnou prozila posledni ctyri mesice a vylezla do zavratnych vysin je nenavratne pryc na ceste do Colomba. Ah! Snad poslouzi nekomu  novemu? V kapse ho prekvapi nepalske rupie i kaminek pro stesti! At se ji dari!

V 5 odpoledne vystupujeme cele zpocene a rozespale v Udawalawe a prvni mistni typek nas nasklada do jeepu a odvazi si nas do sveho ubytovani v palmovem haji. Proc ne? Ubytovani se jmenuje Morning side a  je jen k doporuceni. Pokoj novy, cisty, jen ti komari vsude!! Jakmile jsme opustily hory a jsme zase v tropech s destem... Jsou po nasem boku!

Domlouvame si ranni safari a usiname pozdeji vecer za zvuku vetraku. 

5.30! Vstavat a cvicit! Dobre, cvicit ne. Ale vstavat ano. Jedeme ctyri - ja s Lenkou a dva Kanadani, s kterymi jsme povecereli predchozi noc a ted nam budou delat spolecnost v Narodnim parku Udawalawe. Ma to byt druhy nejlepsi park na Sri Lance, hned po Yala. Tak to jsme na to zvedave! Cena byla i na nase ceske pomery docela vysoka... (6000 rupii = 1000 czk) ... Vzhuru za slony! 

Sri Lanka

Zpatky na miste cinu.. Tuto pro mne rozmanitou zem jsem jiz navstivila na prelomu roku 2013/2014 a to se sestrenkou a jejima klukama. 

Tenkrat jsme meli na procestov

ani tri tydny a nejinak je tomu i letos..Po tom co jsem opustila Saigon, jsme stravila dva necele dny v Kuala Lumpur, Malaysii. Musim rict, ze i tato ponekud kratka doba me primela, abych dopsala Malaysii na list mych zatim neprobadanych, ale za to pritazlivych mist, ktere by stalo za to jednou navstivit. Lidi byli vstricni, umeli Anglicky a nikdo me zbytecne neobtezoval. Ve meste se tez misila nova architektura s hezky opravenymi budovami z dob kolonizace z 19. stoleti. Prislo mi to minimalne zajimave.Pak uz jsem pokracovala primo do Negomba - tedy na letiste kousek od Colomba. Tam uz na mne cekala Klarka (kamaradka, kterou znam radu let, vyborna akrobatka a muj spiritualni ucitel) a spolecne jsme se dostaly do Mt. Lavinia, do vily pro ostatni herce. Jsou tu od listopadu s projektem Cirque Lanka a vystupuji kazdy vecer v otevrenem divadle v parku Victoria v Colombu. Prijde mi to jako super zkusenost - delas co te bavi, dostanes nejaky peniz a k tomu jeste poznas mistni kulturu a muzes v lednu uzivat more a slunicka. Jenze vsechno ma svoje. Ziti na vile je super, jenze obecenstvo na Sri Lance zatim moc nevi, co to novy cirkus vlastne je. A tak jsou predstaveni zatim velmi prodelecna. Sefik uz dokonce vyhlasil posledni show a to na konec ledna. Mym ukolem a mnoho dalsich (kolem projektse toci spousta dobrovolniku) bylo trochu pomoci s propagaci. Muj prvni tyden na Sri Lance tedy vypadal tak, ze jsem chodila s prima slecnama po Colombu, navstevovaly jsme hostely a hotely a distribuovaly letacky a plakaty. Pak uz jsme je strkaly vsude mozne - za sterace, do schranek, na ulici mistnim, v pekarne ci v obchodech do kterych jsme behem dne zavitaly a jeden letak dostala i opicka na plazi! Kazdy vecer jsme pak spolecne mohli uzit predstaveni. Bylo moc fajn byt soucasti neceho vetsiho, prilozit ruku k dilu a byt zase chvili napomocna. Jako bonus jsem pak dostala hodiny na hrazde ci sale.

Skoda jen, ze se stale lecim se svymi odreninkami. Ke kolenu se pridal jeste ukopnuty palec, ktery zacal trochu hnisat. Teplo a spina hojeni moc nepreje. Uz se tesim az to vykoupu na jihu v Indickem oceanu. Klarka si mohla vzit take volno a tak jsme spolecne vyrazily vlakem - prvni tridou - do Kandy a odtud do Dambully, kde jsme si zarezervovaly jednoduche ubytko v kokosovem haji. Odtamtud jsme pak vyrazely na vyletiky - k chramum a k Sigiriyi. Stale nas doprovazelo velke teplo a tak jsme vecer byly uplne hotove..Po navratu z vnitrozemi uz za nami dorazila Lenicka z Nepalu. Krasne nam to vyslo, ze mohla z letiste rovnou prijet do divadla na predstaveni. Tentokrat to bylo i o neco dobrodruznejsi, kdy pri jedne z fire showe chytl zaves a kabely. Nastesti se nikomu nic nestalo. Druhy den jsme v klidu mohly probrat kam se chceme spolecne vypravit a co videt. Take jsme byly trochu "shoppovat" za krasnych 333 czk jsem si koupila letni saty. Ano, asi si rikate, ze nemam provokovat - vy mate minus dvacet a bruslite na zamrzlych rekach. A tady clovek propoti litry...

Jenze od zari na cestach, od zari ma clovek na sobe stejna ctyri tricka, ktera strida. Dvoje kalhoty. Jeden svetrik. Tot cely tvuj satnik. Cim mene, tim lepe, prece jen si svuj "domov" nosis celou dobu na zadech sam. Nastal cas rici cirkusu ahoj a uprimne, bude mi ta atmosfera chybet. Proto si davam slib, ze az se jednou zase vyskytnu v Praze, prihlasim se na kurzy zavesne akrobacie. Ted akorat sedime s Lenickou v lokalnim autobusu, cena vice nez zajimava (25 czk za 5 peknych hodin, "zprijemnenych" o ziva vystoupeni mistnich zpevaku - nejlepsi je s dovolenim pouzit spunty do usi!) a mirime do Kandy. Zaciname nasi cestu do vnitrozemi, pres cajove plantaze, rady bychom navstivily Little Adams peak a pak uz to stocit zpatky na jizni plaze k Tangalle. Ale buh vi, co nam osud postavi do cesty! A ostatne i Vam krasne zimni dny, hodne sneznych a bezpecnych radovanek a na Vasich cestach jen prijemne lidi!