Zdravím všechny náhodné, občasné i skalní čtenáře. :)

Je to opravdu dlooouhá doba, co jsem nevložila ani jeden příspěvěk. Sama už jsem začala pociťovat, že mi psaní začíná chybět, nicméně jsem nebyla schopná najít si vhodnou dobu. A tak si mě našla sama. Sedím v posteli a kurýruju se. 

Můj poslední příspěvěk je opravdu z dubna 2017. Přiznám se, že jsem měla sepsané ještě dva závěrečné, kde jsme pěkně shrnovala, co mi zkušenost v Nepálu přinesla a jak nás třeba změnila. Bohužel (bohudík), osud či jiní tomu chtěli tak, abych o všechny zápisky přišla. A stalo se to hned první den, když jsme Nepál opustili, v den kdy začala naše nová etapa - v Norsku. Ano, podařilo se mi utopit svůj telefon v záchodě - hned při svém prvním pracovním dni. Nenechte se mýlit - sehnali jsme (skoro jako zázrakem ještě v Nepálu) sezónní práci v Hotelu Stalheim, asi 133 km od Bergenu. Z našich 150 rozeslaných emailů a životopisů jsme obdrželi asi 5 odpovědí, z nichž jen jedna byla kladná. A tak se naše kroky z Asie stočily na sever Evropy. Ale abych nepředbíhala tedy. 

Pojďme ze vzpomínek dopsat příběhy minulé…

Po trekování v Langtang National Parku jsme se vrátili opět do Madanu, naší vesnice, kde jsme předali “Markovo” pomyslné žezlo dobrovolnictví novému zájemci Matějovi (mimochodem úspěšnému barmanovi z Brna) a znovu jsme si vyšli na týdenní trek a to nedaleko Everestu. Samotnou cestu k základnímu táboru jsme dlouho zvažovali. Knihy a filmy, které jsme nedávno o tomto velikánu shlédla mě opravdu lákaly vydat se do těch míst a prožít je (i když po svém) na vlastní kůži. Odradil nás ale samotný turismus a fakt, že by nám to zabralo tři týdny. A to jsme si nemohli “dovolit”… každným dnem nás totiž čekal příjezd našich drahých maminek! 

Tudíž jsme zvolili výstup na Pikey Peak, 4065 m.n.m. (Odkud měl být nádherný výhled právě na zmíněný Everest). Samotný trek pak zahrnoval jak další šílené celodenní cestování místním autobusem, nepředvídatelné nepálské počasí, příznaky výškové nemoci, tak i doslova šikanu od místních nepálských dětí. (Nic podobného jsme doposud nezažili - dva nepálští zbojníci po nás celé odpoledne házeli kameny - tedy na naši plechovou boudičku, kde jsme nocovali. Nepomáhalo vlídného slova ani pohrození rodiči. A druhý den mi dokonce vzali telefon ze zamčeného pokoje… Desítky selfie fotek toho byly důkazem a celý příběh končil tím, že paní domácí málem Marka zmlátila klackem, ale telefon vrátili!) To by však vydalo na samotný článek (který jsem sice měla napsaný, ale jak už víte, umřel společně s telefonem v toaletě). My jsme se ale díky tomuto výletu a zkušenosti zase o trochu více poznali, obrnili, ale nechalo nás to možná zase o něco více v módu klazení otázek. Jsme opravdu každý tak jiný? Což si národy nemohou porozumět? Spoustu odpovědí jsme pak nalezli v trilogii Guns, Germs And Steel, který vypráví o historii národů a jak moc jsme spjati s geografií. 

Tak abychom pokočilil…Ano, matičky v Nepálu… Tenhle plán jsme jim ušili přešně na míru. Možná to od nás bylo více než “troufalé”, ale co už? Takhle daleko se jen tak někdo nepodívá a však se na to přeci bude ještě dlouho vzpomínat. No a co, že se známe tak krátkou dobu? A že ony se nikdy předtím nepotkaly? No tak se poznají trochu dřív, než je standardní doba.. 

A tak se stalo. Maminky jsme vyzvedli na letišti v KTM 10. května (nyní děkuji za deníko-diář, který mi vždy připomene, co se kdy dělo) a jízda mohla začít. Protáhli jsme je hlavním městem a ukázali asi nejdůležitější místa a památky. Co Vám budu vyprávět, nestačily se divit a kroutit hlavami. Pak jsme se na tři dny přesunuli do Madanu, abychom jim konečně mohli ukázat místa, kde jsme denně docházeli do školy, kde jsme si předávali radost s madanskými studentíky, kde jsme opečovávali pejska a mimo jiné zažili spoustu nevšedního. Na počest Markovy předchozí práci ve škole (a mé pomoci) nám uspořádali závěrečný ceremoniál se spoustou květin a proslovů, a jak už to bývá zvykem, je takový zážitek velmi emotivní. A když maminky mohly všechno na vlastní kuži prožít, zažít i vychutnat, přesunuli jsme se zpátky do města. Na osobní názor byste se asi spíše museli zeptat přímo jich. Možná vůbec nepochopily, jak jsme tam mohli být tak dlouho, možná jim připadalo všechno jako zcela mimo realitu, možná byly ale naopak šťastné, že to také mohly poznat a vidět své děti zářit, musí být přeci nade vše. 

Na konec pobytu jsme naplánovali něco neobvyklého. Jelikož 12 dní není vela, a stěží bychom zvládli jeden trek, volili jsme proto odpočinkový program. Přeci jen toho nového bylo na maminky až až a zasloužily si nějaký nenáročný relax… Vypravili jsme se proto na jih Nepálu. I my jsme mohli tudíž zažít netušený Nepál. Odjeli jsme do Národního Parku Chitwan. Rázem se ještě více oteplilo (kolem 35 stupňů) a krajina se proměnila jako mávnutím proutku. Placka, sucho, teplo a k tomu spousta exotických zvířat. Podnikli jsme výpravy do parku - pěšky, po vodě a na slonním hřbetu. I když má tato aktivita hodně společného s turismem a my se tomu snažíme spíše vyhýbat, v tomto případě to ani jinak nešlo. Člověk musí alespoň doufat, že peníze vložené do provozu, přilepší na správných místech místím zaměstnancům, potažmo samozřejmě zvířatům, o které je pečováno v souladu s přírodou, a že dochází k co nejmenším přešlapům a násilnostem. Jako bonus nám byla normální sprcha a dokonce i bazén. Člověk si rázem připadal jako na dovolené. Opravdu netradiční zakončení těch osmi měsíců v prachu, hlíně a rýži. :)

Maminky jsme seznámili s naším dalším plánem - tedy, že se nám podařilo získat místo pokojské a  pomocníka v kuchyni v Norsku a společně jsme si užili ještě let z Nepálu do Istanbulu. Odtamtud už nám mávaly jen ony - plné pocitů, vjemů a zážitků, směřující do Prahy a my jsme rychle nasedli do přibližovacího autobusu a vydali se společně směrem severnějším… 

Co nás asi čeká? Zvládneme se přizpůsobit pracovnímu režimu? 

                                 Nepále, ahoj a někdy naviděnou! Díky! 💟

Velké díky patří bojovnicím Kristě a Maruš, jak to krásně zvládly!