Letní sezóna ve Stalheimu je v plném proudu...
A tak zatímco se nám tu střídají naplněné autobusy turistů, my se kolikrát ve dnech volna nemůžeme rozhodnout kam na výlet. Možností je samozřejmě mraky. Bohužel nám to občas kazí norské počasí. Teploty se pohybujou okolo 10ti stupňů a ještě častěji jsme spláchnutí vytrvalým deštěm. Ještě že jsou naše výhledy balancovány nádhernou mlhou a tu a tam duhou.. :D
Mohla bych vylíčit každý trek, výšlap či procházku. Já jsem jsem si k popisu ale vybrala trochu netradiční prožití 14. srpna. Moc pěkně to zrovna vyšlo do našeho pomyslného 6ti měsíčního výročí "soužití". Hned po práci jsme jako obvykle napakovali auto, do bedničky přibalili ovoce, zeleninu a dostatek sendvičů a nezapomněli jsme přihodit i teplé oblečení.
Když jsme v červnu kromě kol do auta nabírali i běžky a lyže, netušila jsem, že je využijeme ještě než začne zimní sezóna.
Díky naší norské kamarádce - spolupracovnici Helene jsme se dozvěděli o ledovci Folgefonna, cca asi 3 a půl hodiny vzdáleném od Stalheimu. To bychom nebyli my - dva blázni - co neváhají lyžování prověřit na vlastní kůži.
A tak jsme v neděli navečer vyrazili. Kolem 8. večerní jsme se i se šroubem v pneumetice (Jak se tam tak pěkně mohl zavrtat..?) ocitli u toho nejmenšího zimního ski centra, které jsem kdy viděla. Oba jsme trochu valili oči. Já se modlila, aby se nazítra vylepšilo počasí a přestal foukat silný vítr. Marek zase se zase domníval, že je všechno zazimované a že se tu od zimy nelyžovalo. Opřené lyže o dřevěnou boudu však slibovaly opak.
Sjeli jsme tedy z neúprosného a opuštěného místa o trochu níž, k jezeru, kde jsme si postavili náš Decathlon stan. (Do teď pěkně sloužil). Marek okolo 10.té ještě nahodil udici a já už se snažila zahřát s čepicí na hlavě ve spacáku.
Druhý den ráno, v pondělí 14. srpna, se pomalu ale jistě začala rozpouštět mlha nad vodou a tu a tam jsme mohli zahlédnout i modré střípky na nebi. Ještě jsme ani pořádne nerozlepili oči a už jsme uslyšeli přijíždět první auta. Dobré znamení! Lyžuje se! Z pěti aut bylo najednou třicet a všechny mířili ke "středisku" a já se začala trochu obávat, aby na nás nakonec nahoře zbylo parkovací místo. Proto jsme se raději vypravili vzhůru. Posnídali jsme. V okénku u lístků jsme si nakonec domluvili i fajn cenu (300 Noků na 3 hodiny pro jednoho) - nebyla ani potřeba lámané norštiny ani angličtiny - prodavač byl Slovák.
A to už nám nic nebránilo v tom, vydat se jednou kotvou vzhůru. Po roce a čtvrt byly první jízdy spíše rozpomínací a trochu nám "překážely" uzavírky sjedovek, které patřily jen malým sportovcům - tedy norským nadějím.
Po posilnění - obědě - jsme se z přezkáčů přezuli do běžkařských bačkůrek a ještě jednou vyjeli na vrchol. To už nám dávno neplatila permice jsme s omluvou a úsměvem přešli. Vlekař nás pustil. Však šlo o to jen se jednou dostat nahoru.
I když počasí na začátku dne nevypadalo příliš pozitivně, byla hrozná mlha a pršelo, když jsme ve čtyři jako poslední opouštěli sjezdovky a to na běžkách, začalo nádherně svítit sluníčko. Den to byl opravdu povedený. Konečně jsme si mohli taky užít výhled na nejbližší fjord a znovu jsme si uvědomili, že je půlka léta a my si opravdu užili lyžovačku!
Ano, tenhle rok je tak trochu převrácený! Že máme v srpnu zimu a možná už i do Stalheimu přišel podzim a léto se tímpádem úplně přeskočilo? No a? Nám to nevadí a vlastně nás to i baví.
Tak co podnikneme příště?
Žádné komentáře:
Okomentovat