Nelson Lakes National Park

Ahooj!

Jak se máte? Skoro konec ledna, že? Zima? Sníh? Tak posílám pár slunečních paprsků!!

Tak mám čas na psaní o mých cestách/necestách.. Právě sedím ve stanu, a pomalu se smráká! Zdravím z Nelson National Parku.. ale abych nepředbíhala..

Kde jsme to skončili? S Němcema jsme se tedy rozděli.. Ale ne na dlouho. Protože svůj plán jsem si upředla tak, že jsem hned druhý den stopovala a to z Motueky do Takaka. To mě svezla moc milá paní, hned jsme vyměnily čísla a kdybych prý něco potřebovala, není problém. 

V Takace, což je hodně fajn vesnice.. taková kouzelná řekla bych, s nádechem všech kultur, éterická, plná malých originálních obchůdků i kaváren.. jsem potkala český pár (středního věku!!), kteří mi později zastavili, když jsem zvedla palec, tak to bylo celkem příjemné popovídat česky a zjistit, že i v ne nejmladším věku se dá pěkně cestovat.. Vzali mě cestou na pláž a pak jsem opět zvedala palec, ale než jsem to stačila udělat zastavil přede mnou autobus. 

Nejdřív jsem si myslela, že jsem si stoupla špatně – že by zrovna na nějakou zastávku? Ale když na mě mávla ruka z okýnka, tak jsem se vydala směrem k předním dveřím a když jsem nastoupila dovnitř, jen jsem zírala. Takže ve zkratce.. Ona je kiwi a on Němec.. koupili starý bus a celý ho předělali.. mají v něm všechno co potřebují, a navíc vše mají hodně stylové, leč jsou oba webdesignaři.. takže cestují a pracují zároveň.. a co bylo nejvíc „cool“.. že s sebou mají dvě děti! Takže k téhle zkušenosti dávám palec nahoru! :)

Autobusem jsem se tedy spolehlivě dostala až do Collingwoodu, což je uplně pidi vesnička na severním výběžku jižního ostrova.. Tam jsem se ubytovala ve stejném backpackeru jako „moji Němci“.. půjčila jsem si kolo, jela do nejbližšího „bush parku“.. prošla jsem se po pláži.. večer při vaření jsem potkala další lidi.. místní, japonce, rakušana.. 

Další den jsem právě rakušena vytáhla na výlet.. Resp. musela bych zase stopovat a po nějaké době už se ti prostě nechce.. Takže jsem ho nenásilně přemluvila, abychom zkusili vyjet na výlet spolu. Takže jsme si dali procházku do místních jeskyní a pak jsme se dopravili do dalšího ubytování.. což bylo též uplně super eco, vedený Britkou (původně Egypťnakou) .. a celý zbytek dne jsme strávili na nááádherný pláži, vařili jsme na pláži, čekali na západ a pozdě večer jsme se vrátili do „našeho ubytování“.. Druhý den jsme nakonec strávili ještě spolu, vrátili se kus zpět k Tataka, vyzkoušeli jinou pláž v Abel Tasman National Park (kde jsem byla předchozí týden), spali jsme tentokrát v kempu..

Další den (pardon, ale skoro nemám ponětí co je za den) .. Jsme dojeli do Nelsonu, což je větší městečko, prý střed Nového Zélandu.. tam už jsme se rozdělili..  A já si zase šla svou cestou.. takže jak správně tušíte, když dovlečete všechny svoje věci do nejbližšího Info centra, obvoláte hostely, který je ještě volný, a dotáhne to všechno přes město, ubytujete se, zaplatíte, pak řešíte, čím zaplácnout prázdný žaludek.. Takže volba padla na Sushi a výstup na nejbližší kopec, s výhledem.. A odpoledne sedím v parku a opět koukám do průvodce, co a jak dál..

Dostávám se k sobotě.. Probudíš se, .. některé backpackery dávají k ubytování snídani zdarma, takže když se ti podaří přivstat si, tak si uloupíš i nějaký ten čerstvý chleba! Mňam! Prohodíš pár slov s ostatními cestovali, koukneš na nástěnku, zda někdo něco levnýho neprodává, či jestli tam náhodou nenabízí někdo nějaký odvoz, zabalíš zase těch pár svých švestek, odcheckuješ se z hostelu a mizíš jinam. 

Já tentokrát mířím na místní trh, a to protože nejenže že tam mají výborné čerstvé ovoce a další, ale mám tam sraz s Klárkou a jejím Italským přítelem, kteří přijeli na Zéland ukázat, co je v jejich silách. A neb Circo Frico. Za dopoledne stihnout tři vystoupení acroyogy.. a zřejmě jsem jim přinesla štěstí, protože prý to nebylo tak špatné.. takže v kapse cinká pár drobáků (a šustí i pár papírků) a my už máme čas na objímání a povídání, výměnu zkušeností, čísel a nápadů.. Celé odpoledne se pak válíme na pláži v Nelsonu.

Kolem 6 už mě vysazují u silnice, abych opět zkusila své štěstí. Hm.. zastavuje mi zvláštní týpek, který mě zve k sobě domů a na párty a všechno možný. S díky se nechávám vysadit pár bloků dál. No snad mi někdo zastaví? Stopovat večer není moc efektivní, jelikož se ti může stát, že se nedopravíš, tam, kam potřebuješ, očividně.. :)

Nicméně, opět zafungoval vesmír.. Za dvě minuty u mě zastavuje kluk mého věku, se slovy, že bohužel nejede až tam, kam potřebuju (St. Arnaud – dala jsem přednost horám před oceánem), ale že mě sveze alespoň kus. Paráda. I to se počítá. Nakonec se dostáváme k tomu, že do St. Arnaud jede a to hned následující ráno a tak jestli bych chtěla, vzal by mě k jeho tatínkovi na menší farmu a že bych pak mohla jet s nimi? Hm.. proč ne?

Malá farma znamená, že nemáš tisíce ovcí, ale jen stovku.. Opět to zkrátím.. Krááásný dvoupatrový baráček uprostřed ničeho.. obklopen ovečkami, oslíkama, dvěma psama a ke všemu senzačníma lidma. Takže když jsem pomohla nahnat ovce do ohrady a nakrmila oslíky, dali jsme si víno, pak jsme měli večeři a večerní čaj.. Co to k tomu dodat??

Spala jsem v jejich cestovním karavanu a ráno jsme se všichni vypravili na cestu. Tady už jsme se rozdělili. Henry s taťkou šli delší track a já si postavila stan a dala si odpolední 5h výšlap (nakonec mi to trvalo jen tři a půl hodiny).. Po cestě jsem potkala jen starého pána, hodně fit, z Holandska.. tak jsem měla o zábavu postaráno.. Po vykoupání v nádherně čistém jezeře jsem se vypravila zpátky ke stanu, potkala sousedku Francouzku, paní středního věku, takže jsme si spolu uvařily a po sprše, jsem se právě dostala k sepsání tohohle všeho..

Doufám, že pro tentokrát to nebylo příliš nudné.. Děje se toho tady opravdu dost, ale jsem si jistá, že se to zase zabrzdí, jakmile budu v ChristChurch, kde mám být asi tak do týdne.. a začnu zase pracovat..

Přeji krásný den a sobě dobrou noc, bez mrznutí!

fotkyy

Slepice loupeznik.. vychod slunce.. odmena v podobe burgeru.. naramky deti ze skoly... prvni zkouska chuze na boso a nakupovani ... jedna s krosnou ...

Jižní ostrov zdraví Prahu!

Doufám, že se Vám všem daří a že poctivě plníte novoroční předsevzetí? :)

Já bych ráda shrnula poslední dny..  Cestu do Wellingtonu jste již slyšeli..

Ve Welligtonu mě vyzvedla Heather (což je kamarádka mojí hostmum Pam) a její přítel Gordon. Odvezli si mě kousek za město, cca 20 min, do Heatherina bytu přesně nad obchodem. V sobotu jsme vyrazily na místní Zumbu.. parádní chilská instruktorka s ještě lepší španělskou hudbou.. vytáhla mě i na podium.. Ano tanec mi chybí! Odpoledne jsme strávily ve Veta Museum, což bylo místo, kde se tvoří a vznikají všechny NZ filmy přes Hobita, Avatar či Tintina. Chápejte jako ty jejich triky, kostýmy, zbraně a další umělecké vymoženosti. Večer pak slavil Gordon narozeniny, takže dorazil i jeho syn a přítelkyně a vyrazili jsme do Italské restaurace. Není to zvláštní, že člověka kterého znáte sotva den Vás klidně přibere na „rodinnou“ oslavu a vůbec s tím nemá problém? Člověk se alespoň trochu cítí jako doma, součást čehosi. Hlavou mi též probíhaly myšlenky, jaké to asi pro ně je, když v Itálii nikdy nebyli..

V pondělí jsem se byla podívat u Heather v práci.. Je to něco jako letní škola.. Takže dopoledne jsem strávila obklopená dětma a bylo to celkem příjemné.. Děti se vyptávaly odkud jsem apod. a naučily mě plést náramky. Tuším že toto použiji jako praxi do CV! J

Odpoledne jsem se pak přesunula vlakem do centra, s myšlenkou ubytovat se v backpackeru a pokud možno potkat někoho vhodného na cesty.. Ovšem.. Můj pokoj byl jen obsazen divňochama a ani při snídani se mi nepodařilo narazit na někoho kloudného. Nicméně, sama jsem tedy prozkoumala město. Strávila jsem v něm dva dny.. Přes muzea (zadarmo a nádherné), místní pláž, lanovku, botanické zahrady až po uličky plné obchůdků a kaváren.. jsem si město oblíbila. Zatím nejhezčí co jsem tu navštívila..

Druhý večer jsem náhodou potkala kluka ze Srbska, napůl kiwi. Skákal ze zábradlí na zábradlí. Nazýval to parkour.  Ten mě vzal na koncert do botanické zahrady, která byla později nádherně osvětlená s různými efekty.. Tak to bylo příjemné zakončení severního ostrova.

Třetí  den jsem si přivstala, abych doběhla na bus a ten mě mohl vzít k trajektu. Cena 70 dolarů (1170,--) .. Poté jsem strávila pár hodin na palubě.. Občas jsem se kochala výhledem, občas jsem klimbala v podpalubí..  Až se přede mnou po pár hodinách objevily zelené fiordy a žluté pláže..  Tak a jsme v Pictonu..

Ještě na trajektu jsem přemýšlela, jak to všechno udělám, a kam pojedu, až jsem potkala náhodou mladou Francouzsku Jane (19!), která uměla anglicky opravdu jen poskrovnu, ale držela v ruce ceduli s nápisem „Nelson“ a to jsem zajásala, protože mi bylo jasné, že bude stopovat, a tak že nebudu muset zvedat palec sama.. Když jsme se vymotaly z přístavu a ušly asi dva kilometry z centra, daly jsme se do toho.. Po pár minutách nám zastavil Australský pár.. velice příjemní lidé.. A dovezli nás až kam jsme potřebovaly.. Poté se Jane vypařila bez rozloučení a já jsem stála před další křižovatkou..  Stopovat? Ubytovat se? Hlad byl ale silnější, a tak jsem zakotvila v Turecké kavárně, kde mě lákal místní kuchař, že klidně můžu přespat u něj, jestli nemám plac. Hm.. tak jsem se rozhodla vyzkoušet štěstí a poprvé stopovala sama.. Nebylo to tak těžké a navíc s dobrým popovídáním jsem dorazila večer do Motueky.. další menší městečko, kde jsem měla kamaráda Michala, kterého jsem znala z prvního týdne tady na Zélandu..

K večeři jsme si udělali smažený sýr s bramborem.. výborné.. A navíc „majitelka“ farmy, Fiona, byla velice milá, spirituálně hm založená  a prý není problém, abych se kdykoli stavila.. možná toho využiji později?

Další den jsem se vypravila do Info centra.. nechala si tam zabookovat track/Hike .. vícedenní.. sešla se s jedním Kanaďanem a společně jsem stopovali do Marahou, což je poslední minivesnička před Abel Tasman Národním parkem, kam jsme oba mířili..

Stopli jsme Francouze a Brita a s nima i strávili večer nad vínem u grilu. Bohužel každý z nás měl jiný plán, jak zdolat právě tento park.. Oni jeli den na kajaku a den šlapali.. Gabriel (Kanaďan) šel z druhé strany a já měla zabookované water taxi, které mě dovezlo nakonec parku  a já měla jít po pobřeží nazpět..  

Tak se také stalo.. Vybavená, s 15 kg na zádech, jídlem, stanem, spacákem.. (zbytek věcí jsem musela nechat v městečku, protože s 30 kg bych nedošla ani k tomu vodnímu taxi) jsem vyrazila v pátek na svou cestu, doufajíc, že tedy alespoň na cestě někoho potkám..

První den bylo krásné počasí.. Nešla jsem moc daleko, cca asi 4 hodiny, měla jsem i čas vykoupat se na nádherné pláži a do svého prvního kempu jsem došla celkem brzy, asi kolem 6. hodiny. Nikdo tam nebyl. A nikdo tam nebyl ani do 8. hodiny večerní a to už jsem se pekelně nudila a trochu začala stresovat.. co kdyby se tam něco dělo a nikdo o tom nebude vědět? Ano něco.. co by se jako mělo dít? Ale vysvětlujte si to, když jste sami v přírodě a tušíte, že to asi moc dobrý není. I když nebezpečný také ne. Když se něco vyštrachalo ze křoví, nebyl to medvěd, ale jen místní slepice. Fotka bude následovat..

Hlavou mi ale probíhalo..  Proč jsem si zamluvila zrovna tenhle kemp? Proč jsem nešla dál do kempu alespoň s PITNOU vodou? Protože jsem to nebyla já, kdo tvořil cestu, ale slečna v centru. Příště si zodpovědnost budu nést sama..

Z myšlenek mě pak vytrhla skupina Izraelců (aspoň někdo), co se objevila a ještě později dorazil táta se synem. Němci. (Němců je tady straaaaaaaaaaašně moc!!)..  Tak jsem si oddechla.. protože „už jsem v tom nebyla sama“.. 

Ta dobrodružnější část ještě přijde.. šla jsem si brzy lehnout, protože knížka žádná, internet žádný, signál žádný. .jediné co jsem měla, byl diář, ve kterém jsem si četla a mohla jsem si malovat.. haha.. Nicméně v noci začalo pršet a to už jsem se proklínala, protože můj stan za 16 dolarů, jak jsem tušila, nebylo to pravé ořechové. Ve 2 hodiny jsem měla ve stanu pěkné potoky a sebe sama připravovala na přesun k sousedům a poprosení je o nocleh u nich..

Naštěstí nic takového se nekonalo.. ve čtyři ráno přestalo a já už jsem tedy nemusela každou minutu kontrolovat baterkou stěny a „dveře“ stanu.. a mohla jsem alespoň do 7 spát bez stresu..  :)

Druhý den to vypadalo zamračeně, pak se ale počasí vybralo a s ním i moje nálada.. Rozloučila jsem se s oběma skupinkama a vyrazila jsem na další část.

Dojdu až k ústí moře.. a tam se musí čekat na odliv, jinak tuhle část nemůžeš přejít.. a tak čekám čekám.. až mě dojde taťka se synem. Uwe a Luis.. A to bylo to nejlepší na celém tracku, protože od tohohle bodu už jsme spolu zůstali až do konce.. Před pár minutami jsem je vyprovodila na jejich autobus.

Ve zkratce.. Druhý den jsme tedy strávili spolu.. Jedli, šli jsme, povídali, filozofovali, odpočívali, koupali se a dorazili do dalšího kempu, kde jsem se rozhodla, že další noc už nevyužiju a budu další den pokračovat s nimi, i když to znamená 20 km na poslední den.

Večer jsme si uvařili, smíchali zbytky.. Ráno vstali na úsvit. (Moje první svítaní na Z).. A třetí den pokračovali až do výchozího bodu Marahou. Bylo 29 st, takže celkem teplo, a popravdě už to bylo trochu dlouhé. Naštěstí jsme si pak za odměnu dopřáli burger a dvě piva.. Pak jsme shodou okolností zůstali ve stejném kempu a dnes ráno jsem dostopovala zase zpátky do Motueky a oni jeli na kolech též sem. Nad posledním  kafem jsme ještě probrali naše plány, rozloučili se a teď jsem opět „sama“ obklopena Němci (ach jo!!) a spřádám další plány.

Mám pár puchýřů, ale úsměv na tváři. Smutné momenty přicházejí. Konkrétně právě na tomhle tracku, když šlapeš a šlapeš, kolem tebe úžasné prostředí, ale ty jsi svým způsobem ve své hlavě. Naštěstí je i tenhle moment přehlušen všemi dalšími veselejšími zkušenostmi. Bohužel, každý tu má svojí cestu, takže potkávání milých lidí znamená i loučení, po určitém čase. Nechci znít otřepaně, beru to jakou část celého „výletu“.

Teď plánuju, hledám cesty, jak se dostat z bodu A do dalšího (ne)určitého bodu, co tam budu dělat a kam pojedu pak, jak strávím čas a přitom neutratím mailand..

To jsou moje novinky. Další zprávy podám později! Pozdravy všem! :)

Autobusový příspěvek

Pokud se nepletu, naposledy jsem podávala zprávu z bazénu. Dnes to bude sobotní příspěvek s malý zpožděním. 

Hned v úterý po bazénu na mě dolehlo něco, co bychom mohli nazvat jako únava z přepracování. A tak hned v práci po snídani a když jsem jakžtakž dala „dohromady“ lodge a úklid.. jsem se s úsměvem a omluvou vypravila domů a zalehla s teplotou. Až do večera jsem nevytáhla paty z postele. I večeře mi byla donesena do peřin. Servis se vším všudy. Celková slabost, bolest v krku a hlavy. Myšlenky.

Druhý den jsem ani do práce nešla. Stejně jsem tak nějak cítila, že je to jen díky tomu vánočnímu stresu, co jsem měla.

Další den už se mi udělalo dobře a tak jsem se ještě snažila využít posledních dní a vyrazila jsem s „taťkou“ do Agroventure parku. Původní plán byl bungee jumping, nakonec jsem se rozhodla pro jiné tři další adrenalinové zážitky. Jaktožto náročný zákazník se těším na další.

Akorát sedím na cestě do Welligtonu. Cesta trvá cca 7 hodin, takže spoustu času na přemýšlení, čtení a plánování. Nechávám za sebou tři měsíce strávené více méně v Rotoruře a okolí.

Tak nějak cítím, že bych měla udělat rychlé shrnutí. Nejen, že jsem se zamyslela nad rokem 2014 a co vlastně přinesl, zjistila jsem, že nebyl vůbec neúspěšný! Podrobnostmi Vás nebudu zatěžovat.. Zamyslela jsem se ale i nad rokem nadcházejícím a říkám si, že je fajn, aby si člověk tak trochu promyslel, kam chce tento rok směřovat, čeho dosáhnout. Pomůže mu to pak soustředit se na konkrétní cíle a kroky. Takže žádné novoroční předsevzetí! Ale co od tohoto roku očekáváte? Co uděláte pro to, abyste dosáhli toho, co chcete?

Mám tu jednu teorii, která mi přijde zajímavá, a proto bych se o ni s Vámi ráda podělila.

Jak jsem se již zmínila, nechávám za sebou Rotorujské události. Hodně si cením toho, co jsem vyzkoušela. Začalo to přes nedůvěru v sobě samou, když jsem šla na pohovor do pětihvězdy s nulovou zkušeností, přes zaučení a prvotní nejistotu. Která vyvrcholila vánoční vytížeností a hlavně proniknutím do vztahů a příběhů všech kolem mě. Musím vlastně připustit, že jsem ráda, že se posouvám dál. V Davidovi a Pam, se kterými jsem bydlela, jsem našla pěkný příklad toho, že vztah může kvést i po 30 letech. Na druhou stranu, co se dělo na lodgi když jsem se dozvídala  příběhy z různých stran, nebylo to rozhodně růžové. A co hůř, stala jsem se součástí všech gossipů. Přepokladám, že už teď se o mě taky mluví. Doufám, že jen pozitivně! Staff se tam totiž začal rozpadat.. Šéf kuchař hledá práci v Austrálii, front office manažerka rezignovala a druhá šla v pátek na pohovor.

Nicméně poslední den v práci jsem si užívala. Poslední kafe. Poslední vytírání. Poslední stříhání květin. Poslední zametání much. Poslední skládání ručníků. Poslední? Zvláštní slovo.

Již se dostávám k teorii, kterou jsem Vám chtěla předat. Je čtvrtek a v práci se objevuje i moje kolegyně Francouzska  Emilie (dodala bych jen, že mě to neuvěřitelně vytočilo, protože jsme byly najednou „tři na place“ a tři v kanceláři, zatímco v nejrušnější době jsem byla na všechno sama a nevěděla jsem, co dělat dřív).. Nicméně, díky tomu jsme měly čas si i popovídat, a jelikož mě zajímal její příběh (vzala si Kiwáka, měli dceru, pak ho podvedla a teď žije s někým jiným a on vypadá jako „chudák“ – ale tušila jsem, že to nebylo „zas tak jednoduchý“ a příběh má většinou dva konce či pravdy (chcete-li ) a dva „vinníky“).. 

A tak mi Emilie představila teorii zahrádky. Představ si člověka, tělo a duše tvoří jeden komplex. Nazývejme tento komplex zahrádkou. Jen ty máš k téhle zahrádce klíč a víš přesně, jak se o veškeré rostliny a plodiny starat, chceš aby zahrádka byla pořád pěkná, čerstvá. Že ano? A pak samozřejmě čekáš na zahradníka. (Zní to trochu jako pohádka ze školky, ne?).. který by měl tu tvojí zahrádku opečovávat stejným způsobem. Pokud zpozoruješ, že jedna z tvých bylinek začne chřadnout, něco není v pořádku a je proto na čase něco s tím udělat. Nedopusť aby ti na tvém políčku usychalo víc a víc zeleniny. Nepotlačuj svoje já. A snaž se o nápravu vaší společné zemědělské práce. Samozřejmě, že teď to píšu tak, aby to v češtině dávalo smysl, ale princip je myslím  jasný a pochopitelný. A jak správně tušíte, u ní prý uschly skoro všechny květiny a i při snaze o obnovu flory bohužel nic nepomáhalo, protože zahradník byl očividně hluchý.

Konečně jsem se též dostala k otevření knížky, kterou mi poslaly holky k Vánocům. Jmenuje se Mnich, který prodal své ferrari a trochu mi vyrazilo dech, když se právě o takovéhle podobně „zahradě“ zmiňují též, akorát popisují zahradu jako tvou mysl.

Končím svůj trochu spirituální příspěvek a těším se, co nového přinese další část mé cesty.

Ps. Mám koupený stan, takže mi nic nebrání v tom se někde při nejhorším ubytovat v přírodě. Dostala jsem od Davida též nůž a baterku. Pepřák mám sbalen též.

Krásný lednový den všem! 

Kdo stále chodí ve šlépějích někoho jiného, nezanechá žádné stopy

Naposledy usedám na trávník Rotorujského koupaliště a zdravím Vás v novém roce! 

Věřím, že jste si Vánoce užili. Svařák, cukroví, Ivánek? Doufám, že jste nemrzli a že jste si vzpomněli i na ty, kteří mezi Vámi nejsou :)! I mě dorazil balíček drobečků a náramně jsem si ho užila.

Jak jsem psala dříve, čekaly mě dny bez jediného volna. A je tomu tak.. Pracuji od 23. prosince do 8. ledna nonstop. Přes Vánoce jsem se opravdu nezastavila.. Za týden mám cca 55 hodin. Snad by tam mohly být i nějaké příplatky díky svátkům. Dnes jsem poprvé končila ve 14 a tudíž jsem  rychle běžela využít volného odpoledne! 

Silvestr stojí jen za kratičkou zmínku. Poprvé mi bylo opravdu tak nějak smutno. Přišla jsem z lodge asi v půl 6, musela jsem se jít natáhnout, probudila se asi v 9, nikdo doma. Až později přišli rodiče z ohňostroje, který byl ve městě a po 22h jsme se vypravili k Megan (hostsister), co pořádala house/garáž party. Nejdřív jsem si říkala, že ani nikam nevyrazím, pak jsem se přesvědčila, že bych neměla být sama. Nakonec se z toho vyloupl docela dobrý zápas v pingpongu a dvě skleničky. Na půlnoc si překvapivě nikdo neťukl jako u nás, jen jsme se všichni postupně objali. To už jsem se rozloučila abych mohla zase ráno na 7 utíkat do práce.. 

A od Nového roku zase práce.. V sobotu odpol mě vzali rodiče k jezeru Tarawera, tam je to nádherný. Taková cesta do pravěku. Plno jejich kapradin (Fern) co vypadá jako palmy. 

V sobotu se mi tu sešly hned dvě návštěvy. České. Martin z Aucklandu a Tom z Hastings :) .. A tak jsme se vypravili právě k Taraweře na koupačku, pak na procházku do našich Redwoods a večer, jak jinak, tatínek griloval. Byl to moc fajn večer. Tomáš pak nedal jinak, než že se vyspí v jeho dodávce na zahradě, resp. před garáží a Martin si zabral "svůj" pokoj! :) Druhý den mě kluci zavezli do práce a tak jsem jim alespoň ukázala, kde pracuji. Pak už se každý zase rozjel opačným směrem.. 

Občas to mám jako překážkovou dráhu, když stelu postele.. 

Moje plány na nejbližší dny mám jasné. Zítra asi bungeejumping, tady v Rotoruře a zadarmo (přes šéfa), ve středu bych KONEČNĚ ráda uvařila guláš se šesti (a použiju svojí novou NZ zástěru, co jsem dostala od rodičů k Vánocům), ve čtvrtek bych se ráda sešla s Frankem, kterého jsem neviděla asi měsíc. V pátek již nejdu do práce a tak možná nějaký ten poslední výlet a pak party s kolegama z práce. 

Výhled z "Vily" při úklidu.. 

V sobotu pak nastane čas vytahování kapesníčků, leč opouštím Rotoruu a vydávám se vstříc novému osudu..

Směr jih. Nejprve hlavní město Wellington, následně ferry a pak už děj se vůle boží. Musím ještě přesněji rozplánovat kam jedu a jak tam jedu.. či to nechám na náhodě?

Poslední zmínka bude patřit peříčkům. Dnes jsem po dlouhé době potkala Danny, naší masérku. A jestli si vzpomínáte, měla jsem myslet na peříčka a motýly. Tak jsem se snažila před usnutím. Jakási meditace. Nasbírala jsem jich celkem asi 12. Moje první jsem však našla v jídelně, když jsem přišla jednoho rána do práce. A tak jsem jí dnes poprosila o vysvětlení. Prosté. Byl to nácvik, jak vyslat své přání do "vesmíru" a dostat to, co člověk chce. Takže pro nás všechny - úkol jasný. Meditace každý den. Jasný obraz. Zůstat otevřen. A pak už jen čekat co se stane. Tím, že jsem k sobě přivolala peříčka, jsem si dokázala, že to funguje a že na to mám. Ehm, tak mi to bylo řečeno. 

Tak když budete mít deset minut denně, zkuste to taky! 

Krásný nový rok a příště již z jižního ostrova!