Mili, zlati! 

To jsem tedy netusila, jakou silu muze mit nemoc v teto (ne)narocne zemi! Troufnu si rict, ze takhle nemocna jsem jeste nebyla. Ryma trvajici skoro 14 dni? Nemoznost vyjit kopecek bez zadychani a zjevnych znamek unavy?

Netroufam si uz ale odhadovat, proc tomu tak bylo. Nedostatek zeleniny, ovoce? Hygieny? Vedomi, ze je na case posunout se dal a prinest dobro do jinych koutu? Ale i tak jsem se po case odpocinku snazila naplnit cas smysluplne... Cteni, psani, studium... Vite, ze ke Slunci bychom cestovali autem rovnych 177 let? Vyhnout se negativnimu smysleni da obcas zabrat :).

V dobe me nemoci jsme (ne)pravidelne dochazeli s Markem do skoly a prihlizeli, jak se po nepalsku pisi zaverecne zkousky pred koncem roku. Ano, tato aktivita pripomina spise spolecnou, skupinovou praci za pomoci vyucujiciho. Kazdy den jeden predmet - 2h trvajici test. Kdyz se zeptate deti, zda se pripravuji, spise se srdecne usmejou a jdou rozbijet kameny. (Za jeden pytel rozbiteho kameni na kousky dostanou brigadnici 80 rupii = 20 czk, pricemz pytel naplnite asi za hodinu a kousek).

Behem me rekonvalescence jsme tez uzivali bezneho vesnickeho zivota - kopali jsme brambory, drtili jsme kavove boby, zamestnavali jsme skupinky deti hrami ci jim Marek daval hodiny astronomie. Nespocetnekrat jsme obmenovali ryzovou stravu a to  nudlemi, a utuzovali jsme pratelske vztahy navazene s madanskymi obyvateli.  Do toho jsme se poctive starali o naseho puppika, ktery ale bude muset zustat tady na vesnici. Dozvedeli jsme, ze vesnicani se tu k fenkam stavi spise odmitave a nechteji je v hospodarstvi, protoze tvrdi, ze takova fenka jen pritahne ostatni toulave psy a tudiz i problemy. Jeste, ze tu mame Gyana (bratr nasi mamy), ktery je nasim nejblizsim kamaradem a spolecnikem a da se na nej spolehnout. On se snad o Puppinku postara :) ...

Louceni jsme zkratili na minimum
- ostatne Marek se sem jeste bude vracet (spolecne s novym prichozim dobrovolnikem) a ja uz si velke ceremonie uzila v Thapagaunu. 

A tak nas "dalsi" den v Madanu zacal asi jako kazde rano s tim rozdilem, ze na obvyklou otazku "going to yschool?" byla nase odpoved zaporna. "Why Magda? Today going to Dolalgath? Come back to Madan?"... 

Uprimne a prime dotazy malych i velkych Nepalcu mi rozhodne v mysli uviznou. Vysvetlujte jim, ze uz se do vesnice vracet nebudete a ze i kdyz je opoustite s tezkym srdcem, jste neskutecne vdecni za to, co jste mohli prozit, ale je na case naucit se neco noveho.

S Neemou, Promodem a Jishankem jsme se tedy pekne rozloucili na terase. Dali jsme jim ochutnat nasi cerealni kasi a utreli jim oblicejiky. Kazdemu jsem take napsala male pranicko. (Buh vi, zda ho maji schovane ci ho uz prezvykuje buvol domaci!)

 ... A pak uz deti alou do skoly a my mohli nerusene pokracovat v baleni. Zabalit to nase male kralovstvi trochu energie vzalo. Do tasky dat tezkou techniku a poslat mistnim autobusem rovnou do Dolalghatu a ostatni osobni veci do nasich krosen.

Uzit si dal-bhat od "maminky" a v zaveru se dozvedet, ze si nakonec Puppinku doma nechaji! Fantasticke! 

Ve skole uz jsem bohuzel nebyla schopna rozloucit se s kazdou tridou zvlast, do oci se pomalu vkradaly nepalske slzy. 

Pak uz nasledovalo podekovani rodine, s Markem jsme se nestacili divit, jak dojata byla samotna amma a jeste nam na cestu mavala... 

Pred nami krasnych 30 kilometru a jeste mnohem vic ...

Jak se marodi v Nepalu

Marodit? Ze to

slovo neznate? Kdo by ho taky mel rad... Ja se tomuhle stavu snazim vyhybat jak cert krizi a prasky beru v pripade, ze se citim opravdu bidne.

Nicmene zatimco na podzim me skolily strevni potize v Thapagaunu, tady v Madanu me dohnala pekna chripka, co kazi naladu.

Troufam si odhadovat, ze k tomu doslo, kdyz jsme si s Marou zabehli (20km) navstivit nepalske pratele v nemocnici v  Rajbasu. A co nestalo?Po ceste tam prisla regulerni bourka, ktera nas zahnala do pristresku s buvoly, az to Marka inspirovalo k basnim!

Nicmene od te doby vice mene prselo, a tak jsme do nemocnice za tmy a deste dorazili jako dve slepice. Ohrali jsme se u ohynku a zapili to pivem. Druhy den se nam podarilo promoknout znovu, to kdyz jsme si treninkove vysli do vesnice na mistni nudle. Vsak to byla legrace - blato, kapky, trocha blesku a dva blazni na ceste.

O to neprijemnejsi bylo pak ranni probuzeni s mirnou teplotou, rymou a dvaceti kilometry pred nami. Jasne, nikdo me zpatky neodnesl a tak jsem zatnula zuby a spolecne jsme navecer dorazili na terasku! Ano, docela nam chybela...

 Akorat mi dochazelo, ze pri kuryrovani bude asi nejlepsi vzit si na hlavu cepici a moc nemyslet...

Nasledujici program uz je vam asi jasny. Nenechte se vsak mylit. Kazdy vam rekne, chce to alespon caj s medem a citronem, ale kde takove vzacnosti vzit v nepalske vesnici? 😊

Nastesti je fajn i taato pany (horka voda) a vyborne ranni kase podavane s vrelym usmevem. 

A tak se stalo, ze jsem promeskala vsechny posledni dny pred koncem skolniho roku. A to jsem par napadu jeste mela! Marek za mne vsak suploval a tak mi poslali s detma super fotky s brzkym uzdravenim. 

Me nezbylo nic jineho, nez si projit vsemi stadii chripky od nemoznosti pohnout se a vstat z postele az po zachvaty kasle. A na druhe strane prozit si i emocialni rovinu od smutku, mrzutosti, nastvani a pocitu frustrace, nasledovane myslenkami na lepsi zitrky. A abych nezapomnela, v noci takova zima neni, pres den je prijemne teplo, ale kazde odpoledne se tu na mne snese hejno much a doslova me ozdibuji za ziva... 

Nastesti to ma i happy end! Nejenze dnes uz je mi lip a mohla jsem se pobavit s detmi z vesnice, my mame i noveho clena domacnosti. Marek predevcirem potkal asi mesicni stene bez maminky a tak od te doby michame susene mliko se susenkama a chodime curat. Nas puppik, jak mu rikame, se ma cile k svetu a deti umi bezvadne vybirat blechy, ktere pak kvalitne mackaji mezi prsty. 

Skola skoncila a nasleduji mesicni prazdniny. Pro nas to znamena terasa plna malych rostaku, kresleni, zpivani, lepeni aut ci prohlizeni tak oblibenych osobnich fotek! 

Snad se mi v tomhle modu bude lepe uzdravovat! 

Hezky, slunecny brezen!

Washing

V Nepalu nastalo obdobi sucha. Nechapu, proc sice az ted, kdyz od zari prselo asi dvakrat..? Mozna dochazi i z hor zasoby? Nicmene pro nas to znamena, no washing clothes as well as our bodies. Proste mama zaveli, voda zadna (a vy se s tim poperte, jak chcete!). Nastesti voda k piti se vzdycky najde... Uz daavno necistime a verime v jeji bezzavadnost. 

Tak nebo tak, v tom prachu tady je opravdu potreba obcas si preprat a tak kdyz mi bylo zakazano prani doma, rozhodla jsem se jit k mistni studni uprostred vesnice. V pytliku si nesu spinave obleceni a dostavam se k pramenu. Noo, ze by tam bylo spustu vody, to se rici neda. Jasne a v cem si to vyperu? Naucim se po ceste "bata" tedy lavor a uz obchazim okolni hospodarstvi a ptam se po pujceni nadoby. Na po treti uspeju a uz si pullitrovkou nabiram vodu, ktere je opravdu poskrovnu. Spolecnost mi dela minimalne nejzvlastnejsi clovek z Madanu. Nikdy jsem ho nevidela, za to citit by mohl byt na mile daleko. Chudak. Nespudim dle vzhledu a tak se jako slusne vychovana holka snazim se svou nepalstinou s chlapkem dorozumet. Do toho drhnu cerne ponozky, az se ze me na rozpalenem odpolenim slunicku kouri. Jenze pan moc nereaguje. Porad me oslavuje Miss nebo madam, ale nic kloudneho z neho neleze. Za chvili uz jdou kolem deti, kterym prave skoncilo odpoledni vyucovani a kdyz vidi nasi srandovni dvojici, davaji se do smichu. Buh vi, co se mi chlapek snazi s raksi (alkoholem) v krvi rict. Kolemjdouci ucitel potvrzuje moje domnenky a dodava, ze tento pan je "abnormal". Nevadi! Ja si doperu, pekne pozdravim a uz zdimu pradlo a soukam ho zpatky do igelitove tasky, abych se vypravila zpatky domu... Tusim spravne, ze zitra bude vedet cely Madan, ze jsem byla takhle verejne prat a ze jsem se dala do reci s panem xy. 

Hygiena v Madanu

Jak jsem jiz pred par mesici psala, hygiena je v Nepalu jeden velky otaznik. Obcas se divim, ze deti nejsou vice/casteji nemocne. Ale mozna jsou na tu spinu od narozeni zvykle? 

Nicmene pro nas (hlavne mne) je myti docela orisek. Jednak se stane jen vyjimecne, ze jsme sami doma - ba naopak.. Cislo ucastniku se vetsinou toci kolem 7 az 10 lidi (krom rodiny jsou tu i delnici, kteri vedle stavi dum, plus nasi mali sousedi) ... A za druhe, myt se vecer po soumraku neprichazi v uvahu, protoze je pomerne chladno. A tak si s Marou vetsinou nahodne vybereme  dopoledne, uvarime vodu, kterou smichame s tou studenou a navzajem se polivame a snazime trohu omyt. Mara to zvlada v trenkach, ja jsem v plavkach a jeste v sarongu, abych nikoho nepohorsovala... 

Tohle myti ma sve nepalske kouzlo. 

Kouzelny taky bylo, kdyz jsem se rozhodla otrit Promodovi (8) oblicej vlhcenym ubrouskem. Mara tady funguje nejen jako doktor, ale i velkej bracha, a tak obcas kluky pekne namaze a navoni. Mozna se nemuze divat na ty jejich unudlany obliceje..?

Nicmene Promod drzel, ani se nehnul a kdyz jsem mu pak mazala tvare s malou masazi, uprel na mne svuj cokoladovy psi pohled, ktery se mi v tu chvili vryl do pameti a skoro vehnal slzy do oci. Pro tyhle momenty je vazne uzasne byt tady a ted! 💛

Svata trpelivost

Na nepalske deti se nesmite zlobit a nebrat si nic osobne. To, co funguje u nasich bezne vychovanych deti, tady na vesnici rozhodne neplati. Pravidlo cislo jedna - clovek musi hodne improvizovat, stale deti zamestnavat a zjednodusovat vety, jak jen je mozne. Kdyz do toho clovek hodi nejake to vtipne nepalske slovicko, deti to nalezite oceni. Jenze jakmile se clovek opravdu snazi dojit z bodu A do bodu B a nedejboze pripravit mensi projekt, setka se vetsinou s neuspechem. Deti nejsou zvykle nic produkovat samostatne, jen od sebe opisuji a nemaji daleko k nadavkam. Pro ranu tez nechodi daleko.

Neumeji se moc soustredit a na to, ze Nepal te nauci trpelivosti, deti trpelive rozhodne nejsou. Co se tyce aktivit, snazim se zpestrit vyuku hrami. Nakoupila jsem ted ruzne druhy karet, pexes a puzzli. Nic takove tu deti zatim nepoznaly, protoze nejen, ze s drobnymi predmety neumi manipulovat, ale ani nerozumi tomu, ze puzzle ma nejaky tvar a ze se musi take soustredit na barvy. Vetsina zaku to po prvnich dvou minutach vzda. Zaznamenavam ale pokrok u tech, ktere vyucuju pravidelne. O hry si nejen reknou, oni uz ale odmitaji delat cokoli jineho! Takze jsme u dalsiho zapekliteho bodu - jak jim vysvetlit, ze bez prace nejsou kolace!  Clovek se tedy opravdu nenudi a stale se ma co ucit. Druhacci jsou ale k sezrani, vdecni za kazdou legraci. Ze by to ale bylo tim, ze jsou jen ctyri? 😝

Nepal po druhe...

Nekdy se veci deji, aniz by je clovek predem planoval. Ale rika se, ze co si clovek od srdce preje, bude mu doprano.

A tak se stalo, ze i mne na emailu pristala jednosmerna letenka z Prahy do Nepalu. Rozhodovani mi zabralo jen chvilku. Samozrejme, ze to za to stoji, jeste se na chvilku vratit do teto pestre zeme. 

A tak se pise 14. 2. 2017 a ja tentokrat bez Lenky vystupuju s tricetikilovou taskou na letisti v Katmandu. Tentokrat budu mit ale odvoz a nejen to. Ceka na mne Mara. Shledani po mesici je nepopsatelne. Jsou pred nami slunecne mesice stravene v nepalske vesnicce, mozna i dal. 

Prvni dny si uzivame vyhody "velkomesta".. Tedy sprchy, postele a ruznorodych pokrmu. Nakupujeme take potrebne veci do skoly, mimo jine sit na fotbalove branky, svihadla, puzzle a pexesa... 

Po ctyrech dnech posilame super tezkou tasku autobusem a sami se vydavame z Dolalghatu jiz tradicne pesky, abychom za prichazejiciho jara zdolali 32 km a dostali se tak k Marovi domu. Bydli na terase a tak staci prinest druhou postel a jsem zabydlena natotata. Rodina me privita velmi vrele, vsak taky ne, kazdeho clena radne odmenim mini darky z domoviny. Nejvice legrace prinesou clenum stolni hry. Hned vedle v pokoji bydli mladsi sestra Alisha (16) a Sulet (17). Nase terase se ale den co den plni mensimi sousedy a nasimi studentiky, obcas prichazeji i ti starsi a to s mensim zranenim. Zanicene usiny, odreniny, bolest hlavy. A tak si Marek misto ranniho kafe otvira dobrovolnou osetrovnu a ja mu s trochou fantazie asistuju se sestriccinou peci a podavam toaletni papir. 

Skola pro nas zacala hned druhy den  po prichodu do vesnice. Na rozdil od Thapagaunu, kde jsem pusobila puvodne, je tahle madanska skola uplne jinde. Nejen, ze je daleko mene pocetnejsi, ve tridach je prijemny pocet zaku (okolo 8), ale hlavne ma uplne jine vybaveni. Krome pekne usporadane knihovny s kobercem ma take pocitacovou ucebnu se 14ti pocitaci a nyni je diky Markovi ve skole dostupny Internet. Takze my v Thapagaunu v plechovych budovach jsme si o takovych vymozenostech mohli nechat jen zdat... 

Marek mi ukazal svoje tridy a prvni dny jsme travili ve vyuce spolu. Moc se mi libilo, jak na nej deti reagovali a spolecne jsme pak probrali, co na ne plati a ceho je lepsi se vyvarovat. Deti jsou tu v Madanu uzasne. Hned prvni den si zapamatovaly moje jmeno a pokazde kdyz jdu okolo tridy, kde zrovna neni ucitel, deti vyuziji situace a snazi se me nalakat do tridy. Kdo by preci odolal pisnickam a hram ve vyuce? 

Moje popularita stoupla se svihadly, ktere jsem detem poskytla na tzv. Tiffin time, nebo-li prestavku. Pravda, nekteri se o ne pekne pretahujou a prekrikujou, jini si ale poctive skacou a lamou minutovy rekordy. Deti opravdu oceni, kdyz se jim nekdo od srdce venuje ci jim alespon nabidne neovyklou aktivitu. Hlavne, ze se neco deje a nemaji pocit, ze do skoly chodi uplne zbytecne. 

Pocasi se pry s mym prichodem take pekne vylepsilo. Na slunicku muze byt krasnych a pekne potivych 25 stupnu, rana a vecery jsou chladne a kdyz foukne, obcas naskoci i husina. Ale ty noci! Hvezdy nad hlavou a pekny cerstvy vzduch predpoklada prijemnou noc ve spacaku. 

Prvnim zpestrenim byl vylet do Thapagaunu. 

Myslela jsem, ze to, ze je Magda zpatky v Nepalu, se tu roznese jako letni pyl, ale o to vetsi bylo moje prekvapeni, kdyz jsem zjistila, ze to nikdo netusim.

20 kilometru nahoru a dolu jsme s Marou dali za ctyri a pul hodiny a pri soumraku uz jsme se skrabali ke Kabindrove domu. Ach! Muj oblibeny strom je pryc! Tento pohled, ktery uz nikdy nebude jako driv mi ve vterine vehnal slzy do oci. No ano, vsechno to tu pokracuje svym tempem. Krome pokaceneho stromu, se vsak vice mene nic nezmenilo. Na ohni v kotliku uz se varila cocka, na Thapagaun dopadal chlad a babicka loupala srpem brambory. S Marou jsme byli ubytovani do meho pokojiku a tak bylo fajn zase se prospat na sve posteli. Jako vzdy, clovek se nesmi moc rozkoukavat kolem. Pavouci se jiste jeste neprobudili k zivotu! 

V nedeli - tedy v pracovni den - jsme na obvyklou desatou ranni vyrazili smer skola. Dojemne chvile. Clovek slape pesinkou, jako kdyby tu nebyl par let a pritom jsou jen dva mesice! Nerozumim tomu, jak cas umi plynout rozdilne! 

Nektere deti se stydlive usmivaji a jine vykrikuji: "Magda, Magda!" Nezapomneli! 

Reditel a dalsi ucitele vsak ve skole chybi - jsme tu preci jen mezi "svatky" Losar (Novy rok pro Tibetany) - jsou na prazdninach u svych rodin. Nevadi. Ani to nam nebrani navstivit rocniky, ktere jsem ucila. Spolecne si zazpivame a zahrajem "Simon says" a taky nezapomene zkontrolovat nove zachody, ktere mezi tim u skoly vyrostly. Tekouci voda a stetka do zachodu jsou zamozrejmosti. Parada! 

Navstevujeme take mistniho doktora ve stanu od Unicef. Hodnotime situaci za pomalu progresujici, stale je tu ale tolik prace. Deti se popeli po hromade kameni, odpadky se jako obvykle valeji za stenami budov, stare draty dotvareji celkovy obraz Thapagaunske skoly. Zdravime Laliho (mistniho prodavace koblih) a uz pokracujeme v ceste do Taru, kam jsem behavala za dobrovolnici Veronikou do Teksing skoly. Reditel Kamal neveri svym ocim. Nepalci vetsinou sve emoce a nalady nedavaji najevo, ale Kamal je nasim prichodem mile prekvapen. Probirame s nim tarske novinky a Marek v konverzaci zabrousi i do skolni politiky. S ostatnimi uciteli si o prestavce uzivame cau cau - neboli nudli z pytliku zalite horkou vodou a povidame - co noveho. Tedy - spis - co se za dva mesice nezmenilo... 

Loucime se zahy, protoze nas ceka dalsi navsteva a to u Gyanindry - studenta, u ktereho jsem s Vercou spala a ktery je na svuj vek neuveritelne uvedomely a pohostinny. Nebylo tomu i dnes jinak. Hned nam nabidl zbytek mandarinek z vlastnich zdroju (jiz je davno po sezone), caj s mlekem, susenky a peceny chlebik. 

Pozdeji odpoledne prichazime zpatky do Thapagaunu, krasne jsme se prosli. 

Vecerime Dal bhat a rozdavame male  darky, ktere jsme do Thapagaunu prinesly. Jako dezert rozbalujeme cokoladovou kolekci a vsude se po chvili povaluji papirky a to my s Markem uz na sebe jen po ocku mrkame... 

Pondeli - dalsi den volna - a nas ceka cesta zpatky do Madanu. Hodnotime tento vylet za vydareny a uz se vlastne tesime zpatky na nasi terasku. 

Pomalu se spolecne dostavame do madanskeho rezimu. 

Rano se probouzime za kriku nasi ammy (matky, mozna s velkym pocatecnim pismenem), ktera zahani kurata a vyvadi kozy na pastvu. Na terasu uz se hrne Neema (9) a Jisan (7), aby si s nami stacili pohrat ci okouknout nase zvyky. V osm otvira Marek svou polni nemocnici a osetruje odrene kotniky a zahnivajici usi. Nasleduje nase snidane (s diky odmitame ranni ryzi) ze zasob - tedy musli, vlocky a ovesne kase. V pul desate se vypravujeme do skoly, abychom v deset mohli zacit novy den hymnou - pozor - tady v Madanu maji dokonce hudebni doprovod a reprobedny, takze to ma stavu! 

V 10.15 zacina vyuka a uci se az do 13.30, kdy mame s Markem dobrovolny dozor na hristi. Marek se stara o fotbal a ja s divcim obecenstvem tancuju ci cvicime jogu. Skola konci v 16 hodin. Po skole si uzivame caje ci nudli v nejblizsim stanku a povidame v ramci moznosti o mozne i nemoznem. 

Vecerni napln se meni dle potreb. Nekdy je nutnosti se umyt, jindy vyprat, obcas se podivame na nejaky film u ktereho vetsinou usneme. Kdyz je dobra viditelnost mame plne ruce s technikou - pozorujeme a fotime nocni oblohu. Jindy se venujeme anglictine ci jen tak klabosime a spradame plany na dalsi etapu. Vime, ze i ta nepalska kapitola jednoho dne skonci. 

Do te doby si vdecne uzivame pritomnost, ucime se stale necemu novemu a pracujeme na svem osobnim rozvoji diky malickostem, ktere prinasi zivot na nepalskem venkove. 

A jak se mate Vy?