Norway - Cesta na sever ...
Norskem nám začala nová, jen z půlky tušená, etapa. V loni v létě, jsem na stejných místech stopovala s Leničkou a v duchu si říkala, že by bylo moc fajn jednou takhle ještě vyjet s partnerem za prací a prožít neobvyklé mimo domov. Přesně takhle totiž vyjíždí Lenky kamarádka Niky se Štěpánem a přesně před rokem jsme je navštivily kousek od Jotunheim Národního parku. Campervan jim stál před hotelem a oni sami sdíleli prťavý, ale útulný pokojíček a každý den uklízeli pokoje na horské chatě. Přišlo mi to jako zajímavá zkušenost, navíc s více než příjemným výdělkem. Samozřejmě je to práce, kterou by člověk asi nechtěl vykonávat celý život. Ale moje mamka vždy trvdila, že bychom se neměli ošklíbat nad žádným povoláním a všechny práce jsou svým způsobem důležité.
Je pravda, že úklid pokojů jsme si už prožila na Zélandu, takže jsem více méně věděla, do čeho jdu a co mě čeká. A že třeba ani léto strávené v krásné přírodě nebude vždy nejjedodušší. Ale na druhou stranu, není nic lepšího, než být s vědomím, že v tom je někdo s vámi, že vás podporuje a že se společně těšíte i z malých okamžiků a radostí.
A to co jsem si přála, to se tedy o rok později naplnilo. Díky Niky příručce - Práce v Norsku, jsme získali cenné kontakty a podařilo se nám dostat místo právě ve Stalheimu. Prý měli letos 5000 zájemců a my jsme se dostali mezi těch 50 “šťastných zaměstnanců z celé Evropy”. Stačil k tomu poutavý úvodní dopis, životopis a skype pohovor z postele v hotelu AVALON v Nepálu.
Od 24. května tedy pracujeme v hotelnictví. Zatímco já se starám o čistotu pokojů a koupelen, Marek zase o bezvadné nadobí a blaho našich zákazníků při stravování. Každá práce má něco. První dny - týdny - byly o navyknutí na pravidelný režim. V Nepálu jsme opravdu byli zvyklí na pomalejší rytmus. Myslím ale, že jsme se našich nových rolí zhostili obstojně. Na práci se zvyknout dá. Člověk si vždy musí připomenout ty pozitivní stránky věci a holt rozchodit tu občasnou bolest zad, krku i necitelnost v předloktí. Nenechte se mýlit, ale uklízečky tady jedou závratným tempem. Jelikož je to hotel s kapacitou 124 pokojů, na koupelnu máme v průměru 7 minut o něco déle pak v ložnici. Dá se říci, že čas koukat na hodinky, téměř nemáme. Vyzkoušela jsem též práci v místním turistickém obchůdku přímo v hotelu. Člověk je tam v kontaktu s hosty, nicméně stojí osm hodin na nohou, skoro v neměnné pozici a čas utíká velmi, velmi pomalu. Takže sečteno a podrtženo, jsem za úklid vcelku ráda, mám pravidelnou směnu od 8 do 4, někdy se nalítám více, jindy pracuji střízlivějším tempem a v posledni době se mi daří i elimimovat stres z toho, že bych třeba něco nestihla, či neudělala přesně dle požadových nároků. A to je dost! Má přeci smysl stresovat se kvůli toaletnímu papíru?
Marek má svoji práci možná o fous záživnější, resp. jeho pozice zahrnuje více činností od mytí nádobí, třídení odpadků, práce s lisem, přijímání a třídění dodávky zboží a ovoce až po finální úklid hrnců, nádobí a kuchyně. Málem bych zapomněla na nošení kufrů z/na pokoje (při téhle příležitosti se občas potkáme i na směně na chodbě) či na odvážení hostů k autobusové zastávce. To se tu a tam objeví i pro Máru řidiče nějaké to dýško :).
A takhle ve zkratce si tu teď žijeme. Máme svůj pokojík hned vedle hotelu, tudíž docházíme asi 1 minutu do práce (žádné hodinové dojížďky MHD), plnou penzi máme v rámci práce (za poplatek samozřejmě) a dny volna si plánujeme s předstihem, takže když se zadaří, vyrážíme na toulky přírodou.
Zatímco doma v ČR je léto v plném proudu a třicítky na krku, tady se teplota pohybuje stále kolem 15 stupňů a na vrcholkách leží sníh. Řekla bych, že my jsme uvízli někde na počátku jara, ale nevadí nám to. Tepla jsme si užili v Asii až až. Jen to slunce by se mohlo ukázat častěji. Prší docela hojně. Takže jsme stále docela bílí a já mám už skoro hnědé vlasy, jak mi je sluníčko vůbec nešisuje. Ale jak říkáme s Márou, to jsou přeci malé starosti. Smlouvu máme zatím do 1. září, ale pokud budou hosté a málo pracovní síly, chceme tu zůstat až do konce sezony, tedy do 20. září - pak se hotel na zimu zavře a bude třeba najít nové místo. Na to je však teď stále brzy. Tudíž máme nějaký ten čas na studium Norštiny (Snakker du Norsk? Jeg snakker lit Norsk og Jeg vil lerer mer), čtení knih (právě se pouštím do Běžícího Buddhy a za sebou mám Nesnesitelnou lehkost bytí), sledování dokumentů (právě jsme v polovině cyklu “Do hlubin mozku” - zarážející a přece tak jasné!), hraní na kytaru (ano, ve společenské místnosti je k dostání, takže oprašuji, co jsem zase zapomněla) a všechny oblíbené aktivity venku - procházky, běh, kolo, kempování, rybaření (ano, poprvně jsem držela prut v ruce!) a v autě na nás též čekají běžky a lyže - třesoucí se na zimu… :)
To by bylo prozatím takové drobné shrnutí toho, jak si tu teď prožíváme norský příběh. Sama jsem zvědavá, kdy vznikne další článek a jaký bude mít obsah. Akorát se pustím do poslechu Páté dohody v podání Duška a třeba si přitom vzpomenu i na Vás všechny. :)
Mějte se krásně, ať už jste kdekoliv a užívejte naplno léta!
