Sydney, Australia..

Milí čtenáři :) 

Opera z Harbour bridge 

Historicky první zápisek z Austrálie! 

Poslední výlet na Rangitoto se vydařil.. V neděli jsem se též účastnila varhanního koncertu v radnici - neobvyklý a zajímavý zážitek. Poslední pondělí jsem strávila s kamarády z pizzerie na nedalekých plážích.. Sluníčko přálo a tak jsem nemohla mít rozloučení se Zélandem lepší. 

Vše jsem zakončila "pizza party"na backpackeru.. Rozuměj - utratila jsem padesát dolarů - přinesla jsem čtyři pizzy, čipsy a víno a kdo byl po ruce, přidal se pozeptat se jaké mám plány do budoucna.

Po desáté večerní mě už vezl kamarád Honza na letiště, abych se pak snažila složit hlavu na místní ne moc pohodlné sedačce v hale a přečkat tak posledních pár hodin. Odlet byl následující ráno v 6 hodin. Spánku jsem moc neužila..ale co už!Letí se do Austrálie!

Kakadu ramenní 

Letiště v Sydney bylo téhož času pěkně přecpané a tudíž se mi ráno pěkně protáhlo (Ještě s časovým posunem, tudíž moje únava se jen zdvojnásobila) .. A bývalá spolužačka a cheerka Verča mě tedy nevítala na jejich zastávce v 9 nýbrž před polednem! Únava neúnava.. po objímačce a donešení krosny do jejich super moderního bytečku (ano, po těch všech hrůzách z posledních dní) jsme vyrazily do města na průzkum. Verča (s manželem Honzou :)) už žijí v Sydney přes půl roku a tudíž mi Verča byla dobrým průvodcem! Počasí nám přálo a tak jsme si spolu mohly užít nejen výhledy na Operu ale krmení místních papoušků Kakadu bylo vynikající též! 

Večer jsem se pak mohla seznámit i s jejich dalšími obyvateli bytu.. Společně jsme pak porovnávali nad sklenkou vína život zélandský a australský..

Druhý den se nesl bohužel ve znaku deště.. Já se vypravila na výlet do mini Zoo za město. (Vzdálenosti jsou tu opravdu šílené) .. takže to znamenalo vstávat v 7 abych se před obědem dopravila, kam jsem potřebovala.. naštěstí mi počasí trochu přálo a hned jak jsem dorazila na místo, zázračně pršet přestalo. Při kupování lístku jsem se ještě ujistila, jestli náhodou zvířata v tomhle počasí nebudou spát.. koala, klokan, wombat, papoušci, pes dingo.. tahle všechna zvířata, která jsou pro nás tak exotická na jednom místě jako na dlani! Paráda! 

Odpoledne jsem pak jela prozkoumat místní pláže, tou dobou plné surfařů, pejskařů, běžců.. Ano, Sydney se tváří jako sportovně založené moderní město! 

Důkaz! Tající sněhulák :)

Three sisters..ok.. just two girls :)

Na třetí den jsme si s Verčou naplánovaly výlet do "blízkého" národního parku Blue Mountains.. Už dříve jsem viděla nějaké fotky a krajina připomínala trochu Zéland, takže proč ne. Škoda jen, že předpověď hlásila SNÍH! Běžíme na ranní vlak a říkáme si, že to budeme zřejmě jediní blázni, kteří se tímto směrem vydají! Mýlíme se.. I když je pracovní den, vlak je nacpaný až běda. Odpovědi se nám dostává v zápětí. Všichni malí, velcí, staří, téměř nemohoucí se vypravili na výlet podívat se na sníh. Asi sedmnáctiletá slečna vybíhá z vlaku a poprvé boří ruku do, jak bychom to řekli my? Břečky! Třicet let tu místňáci neviděli sněhobílé nadělení! 

S Verčou se jenom smějeme, jak je ten svět naruby! My zíráme na klokany a oni kroutí hlavou nad sněhem. Po pravdě,i nás zima docela překvapila.. Ale i tak jsme se vypravily kratším trekem k vodopádům a později i k místu zvaném "Three sisters".. Nádherný slunečný den a spánkový deficit doháníme při dvouapůlhodinové zpáteční cestě. Nutno dodat, že Verča stíhá ještě práci a školu! Spát bude asi až já odjedu! :)

Čtvrtý a poslední den, tedy dnešní den, a opět je tu ranní vstávačka a dvouhodinová cesta vlakem z města na sever.. Trocha chůze do lesíku a už se před námi rozprostírá pastvina posetá klokany, klokánky a klokáňaty. Nápisy velí NEKRMIT.. my si jich ale bohužel nevšímáme a tak se dělíme s chlupáči o naše mrkve a banány.. Zážitek je to veliký.. spekulujeme pouze nad tím, jak si někdo může dopřávat klokaní hamburger?!

Odpolední procházka po city - a je tu opět déšť .. takže můj vysněný západ slunce u Opery se nekoná! .. Ale nevadí.. I tak jsem si v uplynulých dnech městský život užila.. Nemůžu se však ubránit srovnávání a téměř kdykoli a kdekoli. Koukám na lidi, hodnotím dopravní prostředky, všímám si obchodů, porovnávám ceny.. Je tohle normální? Spousta mých vět začíná .. To my na Zélandu máme.. Či, to u nás si můžeš koupit.. ?! 

Ano, ještě stále mi nedošlo, že je šmitec konec! Možná si to uvědomím zrovna zítra - jedu vlakem do Byron Bay - tedy místa vzdáleného 13!! hodin na sever... Mám namířeno do Brisbane.. 

Tak snad zase bude příležitost vylíčit další cestovatelské kroky!

Do té doby se loučím a zdravím.. 

Jdu si užít poslední Sydney noc v obrovské posteli! :)

Ps. Veru, Honzi, děkuji! 

Pss. Fotek je více, a však v rámci úspory času jsem dala jen pár.. 

A tak jsem se mylila..

Myslela jsem, ze posledni prispevek bude opravdu ten posledni.. nicmene.. zjistila jsem, ze rychle vypsani z novych zazitku pomaha utridit to, co jsem prave zazila. A i kdybych byla jedina, kdo tohle bude cist, budu se mit do budoucna alespon cim bavit a treba si i rada pripomenu beztarostne chvilky, chvilky veseli i smutku, chvilky naplnene zelandskou tematikou..

Neuhadnete, kde se nachazim ted.. Jasne, kazdy z nas byl nekdy v iternetove kavarne. Tahle je docela jina.. podzemni.. Ccca padesat pocitacu, z nichz je polovina obsazena mistni mladezi a vsichni "parej" nejake strilecky. Jsem tu jedina holka a asi jedina boucham do klavesnice. Ale, to jsem vlastne vubec nechtela psat..
[Vzhledem k tomu, ze uz nemam svuj pocitac, volila jsem tuto moznost a tak prosim omluvte i chybejici diakritiku]
...

Kdyz jsem opustila Waiheke a rodinu, opet jsem se premistila do Aucklandu a ubytovala se ve stejnem backpeckeru jako vzdy. Opet jsem potkala nove lidi. Upovidana Italka, ktere jsem pomala s prekonanim prvnich hodin na Novem Zelandu. Sobotni vecer ve znaku Latino party s kamaradkou z Chile. Nedelni zarizovani autobusu na poloostrov Coromandel. Turisticke lakadlo v letni sezone. Nedelni vecer straveny v "Loft clubu".. misto, kde se pravidelne schazeji priznivci Hare Krisna. Vite, ti bezvlasi, kteri i u nas brazdi ulice Prahy a vyzpevuji. Vecer prekvapil. Vecere, mantry, diskuze na tema bullying and intimidation {sikana, zastrasovani}... Odchazela jsem prijemne a pozitivne naladena.

V pondeli jsem nasedla na autobus a dopravila se do Thames - mensiho mestecka na pobrezi - brana na poloostrov Coromandel. Mela jsem domluveneho couchsurfera - tedy ubytovani zadarmo - pres kamaradku Nemku. To jsem vsak jeste netusila. Stuart, vypadajici na 80 let, me vyzvedl primo u autobusu a odvezl si me k nemu za mestecko. Typicky kiwi dum bez poradneho zatepleni, navic pokryt kocicimi chlupy.. No, nejedna mamina by se tu mohla vyradit. Proste spina! Mym utocistem se stala pohovka. Se Stuartem tez bydli Indofijanka Sheetal, coz me trochu uklidnilo..

Se Stuartem a Sheetal jsem zustala ctyri dny a tak krome poznavani polostrovu jsem nakoukla i pod poklicky jejich zivotu. Poprve jsem se setkala s byvalym alkoholikem, ktery stravil pod vlivem celych 20 let! 8 let byl pry totalne na mol.
Tez se ozenil s 34 letou gamblerkou, ktera ho ocividne po svatbe chtela jen vyuzit. A tak se Stuart od teto doby snazi vzpamatovat nejen finance ale hlavne psychicky a doufa, ze jednou bude opet moci vyrazit na cesty a treba zavita i do Prahy? Prozatim je sam, zadne deti, za sebou infarkt a nepovedene manzelstvi.
Mohla bych tez pokracovat pribehem Sheetal.. Ale to az ustne?

Jak jsem zminila vyse, Coromandel je plny plazi, zakouti, pekna silnice, ktera vas vede okolo celeho poloostrova. Krasne misto v lete. Bohuzel ne vsak, kdy je sest stupnu pres den. Nicmene.. to bych preci nebyla ja, abych neco nepodnikla... A tak jsem se vydala po dlouhe dobe na stop.. Ve zkratce - objela jsem cely Coromandel - i kdyz vice casu jsem stravila v autech a povidanim o zivote.. Nicmene mela jsem stesti. Dny jsou kratke a tak opravdu nechces zustat kdesi, pri ceste, ve tme, desti a zime.. Krome obrovskeho trucku, ktery ridil Lance a spolecne jsme dovezli drevo na stavbu, mi zastavili dalsi tri pani. Kdyz jsem pak kalkulovala.. vetsinou to byli pani vyssiho veku, a vsichni se zminili, ze byt jejich dcera, radi by vedeli, ze jsem v poradku. Jak mile! S poslednim prevoznikem Gilbertem jsem zase vyrizovala jeho business a zastovali jsme se u dvou klientu a resili jejich plyn a pripojeni. Tak co vsechno clovek na ceste nevyzkousi ze?

S Sheetal jsem se rozloucila v podobe "hiku"... jednoducha prochazka s mirnym stoupanim {ona bohuzel bez veskere fyzicky - takze po ceste zastavovala kazdych deset minut a ja si pripadala, ze mam s sebou batole a trochu si nadavala} .. tez jsme se ztratily v dzungli.. Vecer jsme se vydaly na "koncert" Ira do mistni hospody, ktera je vlastne hlavni scenou a dejistem celeho Thames. Nechodis do hospody? Jako bys nezil.. Tak proto tolik alkoholiku??

Stuart jsem zase vzala na obed a ten uz me pak vzal na patecni autobus.. Cenila jsem si vsech hovoru, ktere jsme spolu vedli.. o zivote, ceste, postojich.. ale tesila jsem se, ze zase zmenim misto pobytu. Tesila jsem se na autobus, kde budu mlcky. Kde si otevru knizku.
Autobus se proste neobjevil.. hm.. A tak jsem si strihla stopovani... Ale opravdu si nemyslete, ze je to moje oblibena cinnost!
Stesti se na me usmalo do peti minut. Nabral me Terrance, ktery pry nikdy stopare nenabral ale kdyz me uvidel, bal se, ze bych se do Aucklandu nikdy nedostala.. Haha! Dekuji, to vypadam tak bidne?;] Nakonec z toho vyplynuly dve paradni hodiny. Terrence a jeho manzelka zournalistka stravili spousta let ve Francii a tak mel k evropskemu stylu zivota blizko a nejvice se zajimal o komunismus a vsechno kolem... A tak jsem lovila v pameti, kdyz se zvonilo na namesti..

A to uz se dostavame k patecnimu veceru.. ubytovani v backpeckeru.. Patecni vecer. Zapomnela jsem, ze to v centru zije. Nikoho nezajima, ze chces rano brzo vstavat.. A tak tvych 7 spolubydlich se muze snazit byt po tichu, ale hned vedle ve spolecenske mistnosti to zije az do peti do rana! A to nemuvim o vsech klubech pod backpeckerem.. Ah, neni nad svou postel a pokoj! Jeste ze ty dny uz muzu spocitat..

Ranni vstavani a vylet na Rangitoto... sopka, vzdalena 25 minut od Aucklandu. Not too bad aye!

A uz jsem vam rikala, ze tu mrzne?

Nejvyssi cas zvednout kotvy.. A ted mozna i pozadi! Moje hodinka u pocitace uplynula.. Loucim se s usmevem na tvari :]

Krasny vikend do vsech koutu ... 

červenec se hlásí o slovo!

Tak další krátká kapitolka uzavřena...

Jeden z výhledů na Waiheke

Resp. ta pracovní. Pizzerie byla stále to stejné.. Jen s rozdílem, že v sobotu jsem pracovala dokonce deset a půl hodiny. Sama se sebou jsem byla docela spokojená, naučila jsem se spoustu nových věcí, včetně zadávání objednávek do systému, občas jsem se i zasmála situacím, to když si s klienty navzájem moc nerozumíte. Ale po celém dlouhém pracovním dni a vlastně po jakési „ house party“, kde se sešlo spousty bývalých a současných zaměstnanců oné pizzerie jsem se rozhodla, že mi tato zkušenost stačila a „dám výpověď“.. Když jsem to šéfové oznamovala, vypadala docela překvapeně, ale řekla, že to bude pro obě strany lepší, že prý jsem myslí někde jinde.. Což dobře ani není možné, protože tě naučí chovat se spíše dle instinktů (ano, při zvonění zvonečku z kuchyně, od baru či od pizzy, musíš přiklusat na správné místo a odnést ke stolům co je potřeba). Pro zpestření situace jsem si vybavovala Pavlovy pokusy a to když jsme se s ostatními sráželi, kdo bude v kuchyni první, a smála jsem se, jak je ten svět srandovní.. Takže vlastně možná i měla tak trochu pravdu?

V „úklidu“ jsem byla ochotná ještě pokračovat, ale vzhledem k tomu, že věděli, že odcházím, mi nakonec nedali za celý týden žádnou práci. Takže jsem měla týden pro sebe. Vyběhla jsem si na kopečky a krátery, na kterých jsem ještě nebyla, prošla čtvrtě a k plážím, kam jsem se předtím nedostala. Jeden den jsme též vyjeli s Honzou za město na celodenní výlet. Došla jsem si do kina na „Samba“.. doporučuji.. Je to od tvůrců Intouchables a s hudbou od Ludovica Enaudi. A prolezla jsem skrz na skrz též Aucklandské muzeum.

Další týden jsem se rozhodla strávit duchaplnou činností a to dobrovolnictvím.. (Funguje tady taková komunita „WWoofing“ – kde se registruješ buď jako rodina či dobrovolník a pak si můžeš vybrat, kde bys ráda pomohla za ubytování a stravu) našla jsem si rodinu žijící na Waiheke Island, cca 40 min trajektem z Aucklandu.  

První dva dny byly trochu rozpačité. Byl víkend a nikdo mi vlastně neřekl, co budu dělat. V popisu stálo „Včelí farma“ a tak jsem se domnívala, že budu pomáhat na zahradě a se včelami. Ale o víkendu se nedělalo nic, kromě procházek, fotbalu, pak jsem hrála s klukama (9, 12 let) Monopoly a karty.. Až jsem si připadala trochu provinile, že kromě mytí nádobí a lehčího úklidu moc nedělám. Mít ale svou vlastní postel i pokojík po delší době přišlo náramně vhod. 

Hned v pondělí ráno mě Sheena (mamina) zasvětila.. jelikož je taťka v Evropě a ona pracuje z domova, potřebuje někoho, kdo by s klukama dělal domácí úkoly a večer uvařil. Hmm.. to ještě neví s kým má tu čest!?

Načež mi ale vysvětlila, že jedou v „programu My food bag“ – což je dovážka čerstvých surovin a veškerých ingrediencí na celý týden. S potravinami přijíždí i 7 receptů. Takže každý večer je to překvapení, co se vlastně ten den bude vařit. A tak už mám za sebou tři dny, tři večery a troje vaření. Zatímco v pondělí to byla kuchyně mexická, v úterý malajská a dnes dokonce jakési riccotové knedlíky v rajčatové omáčce, musím říct, že překvapuji sama sebe.

Angličtinu a matiku, co s kluky dělám, mě vlastně baví také. A do toho mám až do třech hodin volno, takže můžu objevovat ostrov křížem krážem. Mám dojem, že bych tu nakonec vydržela i déle..

Ráno pěkně poklidím po snídani, nakrmím slepice.. Se včelami se nic nedělá, protože je zima a tudíž není potřeba speciální péče. Pak zabalím knížku a chodím po kopcích a užívám „naší“ zimy.

A jak si takhle chodím.. ve městě si všimnu vývěsky s fotkami, kde jsou vyobrazeni lidi, kteří nemají přístup na Waiheke..  And guess what? Je tam i obličej „Jamese“ .. chlápka, u kterého jsem strávila první dvě noci tady na Zélandu .. A to na jeho pidi lodičce, která byla tak trochu „creepy“.. A tak jsem se po devíti měsících odhodlala dojít na místní policii a podala jim tam „výpověď“ či jak se tomu říká?

V pátek, kdy měli kluci po škole plavání, jsem našla na stole klíče od baráku a s esemesku v telefonu, že mám vyplít zahrádku. Takže celý den pro sebe.. Ano, žádná párty se nekonala.. Ale když jsem se nad tím tak trochu zamyslela, je to celkem odvážné svěřit cizinci všechen majetek, nebo ne? Měla jsem to všechno nastrkat do krosny a nasednout na první trajekt! :)

Místo toho jsem jim upekla jablkový koláč a udělala poslední „tour“ po ostrově.

Nyní jsem nacházím na ferry cestou zpátky do města. Opět se někde ubytuji, zařídím autobus, zkusím nechat velký bágl u kamarádky, pokud to půjde, ještě procestuji oblasti, kde jsem ještě nebyla. A též pošlu notebook spolu s kamarádem napřed do Čech, aby pak zbytečně nepřekážel na cestách. Takže tohle bude asi v podstatě poslední pozdrav ze Zélandu! 9 měsíců nearly completed!

Těším se v srpnu na viděnou a Vy nezhyňte vedrem!

Kia ora!

Kiwi ptáček jež zamáčkne slzičku, že Magda zvedá kotvy! :) 

Čím menší, tím lepší!

Tam, kde to všechno začalo před osmi měsíci, tak tam to pravděpodobně i skončí.

Zatímco Tom nabral směr Státy, já jsem se chtě nechtě vrátila zpátky do Aucklandu. Většího, neosobního města plného Asiatů. Nicméně na letišti mě zase vyzvedl kamarád Honza a po delších úvahách, zda zůstat v jejich backpackeru, či si najít spolubydlení, jsem se rozhodla zůstat. Cena ubytování je prý jedna z nejnižších ve městě… Vykoukla na mě též nabídka sběru mandarinek v nedalekém okolí, avšak když jsem tuto možnost zmínila tady naší „asijské vedoucí hostelu“, rychle mi tento nápad začala vyvracet, že prý si nic nevydělám a ještě v tom hrozném počasí?

 A tak bydlím s dalšími třemi kluky a jednou holčinou na pokoji. Spím na spodní palandě a všechny věci mám pod postelí či v krosně vedle sebe. Dá se na to po chvíli zvyknout. Trochu se nám to tu střídá. Lidi přijíždějí a odjíždějí. Do 15. července tu pravděpodobně budu a zkusím si tento zbytek zélandského příběhu užít. :) 

Začalo mi trochu vyřizování a povinnosti. Vytiskla jsem si životopis a začala jsem obcházet místní restaurace a kavárny. Asi ve třetí restauraci vedené Srbkou mi nabídli, abych si přišla vyzkoušet servírování ještě týž večer. A tak jsem kývla a zbytek odpoledne sháněla černou košili.

V šest hodin jsem byla na place, bylo nás tam až neuvěřitelně moc. Mezi „staffem“ i jedna Polka, Slovenka, Čech, místní a Indové… Moc mi nebylo vysvětleno co a jak, a prý mám okoukávat. Chvílemi jsem se tam motala jak trdlo a nevěděla na co šáhnout a nezkazit a chvílemi jsme naopak všichni lítali mezi stoly, hosty, pizzami a špinavým nádobím, až se z nás kouřilo. Trochu tomu chybí pořádná organizace a už první dojmy nebyly moc pozitivní. I když to vypadá jen na pár hodin týdně, třeba by to vydělalo alespoň na to ubytování.

Gulášek a pivečko? 

Další nabídka, co se naskytla, přišla od Němky, co bydlí na stejném místě jako já. Ta pracuje pro úklidovou firmu. A tak jsem se dnes šla „ukázat“ právě tam a vzhledem k „mým zkušenostem“ z Peppers on the point, kde jsem pracovala v listopadu, jsem prošla tříhodinovou zkušební pracovní dobou, dostala jsem pracovní tepláky a tričko s logem a prý až mě budou potřebovat, tak se ozvou.

… Po čtrnácti dnech.. Snažím se kombinovat úklid s pizzerií. První týden byl opravdu děsivý. Nikdy bych neřekla, že v restauraci může být takový chaos a stres. Srbka je velká manažerka a tak si taky podle toho diktuje. Nezná ani pořádně naše jména a tak nás všechny oslovuje seňorita. A to je stále, seňorita utři stůl, seňorita přines tenhle talíř, zavři dveře. Většinou se tři hodiny v nejrušnější hodinu (obědů či večeří) ani nezastavíš a jsi ráda, když se napiješ vody. Když tenhle největší nátlak ustane, tak pošle nováčky domů, protože už je nepotřebuje. Nebude přeci platit zbytečně tolik lidí?  Nemluvím o kolezích. Dvě holčiny jsou moc fajn. Pak je tam pár místních Kiwi dětí… Ano dětí – je jim všem kolem 19 a diktují si tam, jako by jim to patřilo.. Indům v kuchyni je zase sotva rozumět a když máš pizzu na talíři a potřebuješ jí donést ke stolu, ale díky jejich přízvuku, ani nevíš, kam jí máš donést, tak to je pak komunikace docela sranda..  Co se týče zákazníků, je to mix. Někteří jsou velmi slušní a při zmínce Praha se jim rozsvítí očička, někteří jsou zase nabručelí a kolikrát ti přijde, že je obtěžuješ.

 A tak jsem měla po prvním týdnu na kontě kromě bolesti žaludku i 15 poctivě odběhaných hodin a peníze mi pokryly alespoň týdenní nájem!

Úklid v „Life maid easy“ je pohádka č. 2! J Práce jako taková je .. nudná. Vlastně docela fyzicky náročná, ale víc jsi po ní unaven spíš psychicky. Nevýhodou je, že platí  jen hodiny, které strávíš úklidem jednotlivých míst a ne popojížděním po městě. Takže to, že v kanceláři musíme být po 7 hodině a vracíme se po třetí, ale ve finále ti zaplatí pět hodin mi přijde dost nefér. A tak se snažím hledat alespoň pozitiva.. Člověk konečně vidí spoustu míst a zákoutí různých předměstí Aucklandu, která jsou vlastně až neobyčejně pěkná, zelená. Někdy jedeme třeba 10 km za město a to už jsi prakticky mezi poli s krásnými výhledy. A o místech, bytech a barácích nemluvím. Jsou to většinou super luxusní sídla se špičkovými výhledy. Velká francouzská okna tu letí. Vyfotila bych, ale do „baráků“ si nesmíme brát vůbec nic.

Též je zajímavé vidět, jak žijí různí lidé. Poznáš, kde je život a je kde pouze prázdná skořápka. Utírat prach z obrázků a fotek lidí, které nikdy nepotkáš je však zvláštní. A na co potřebují tolik místností? Šatny! Domácí kanceláře! Tři hrací místnosti! Čím menší, tím lepší! Kdo to má uklízet?! :D

To je ale parádní uniforma, že? 

Raritkou byla asi 40letá paní žijící s rodiči, která, jak jsem odhadla , žije jakýmsi organickým  životem. Dům to byl nádherný, dřevěné obklady, přírodní doplňky, všude spousta bylin, květin .. ALE! Paní neuznává bakterie, a tak se její dům čistí pouze studenou vodou a třemi druhy hadříků! To že se všechny tři brzy namočí, takže ten třetí leštící zanechává parádní šmouhy,  už však nikdo neřeší. Po hodině a půl drhnutí míst třikrát a vícekrát jsi už prostě vyčerpaná! Paní si navíc pokaždé stěžuje.. Nikdo do tohle místo nechce jezdit!

Ale abych si jen nestěžovala.. nějak bylo a nějak bude! Prostě se usmívám, občas si i zanadávám. Pak si jdu zaběhat a včera jsme si s Honzou uvařili guláš s knedlíkem! Už jsem si obstarala knižního průvodce do Thajska, takže už začnu studovat a pomalu promýšlet, co mě asi čeká doma..?

Takže vzhůru do posledního zélandského měsíce! :)

Vy už máte asi léto v plném proudu a tak Vám přeji krásné slunečné dny! 

Fiji II

A povedlo se...

Po čtvrté hodině odpolední vystupujeme na velmi rušném autobusovém nádraží sousedící s ještě rušnějším tržištěm. Po návštěvě první toalety otevíráme naši 12 let starou knížku o Fidži a zjišťujeme naše ubytovací možnosti – respektive, jak se tu bydlelo před mnoha lety :) Na mapě se zdá být město větší, snadno proto obcházíme asi tři hotely/motely.. v jednom chtějí 80 dolarů za noc a v dalším super luxusním dokonce kolem 200. Hahaha. A tak nalézáme „South Seas“, kde platíme 50 za double room. Jednoduchý, avšak čistý, modrobílý hostel.

Tom se vydává ulovit něco k večeři a já si dávám večer na odpočinek a vydechnutí a napsání blogu. Zvládli jsme to!

Moje léčení pokračuje, naštěstí už jsem zase o něco silnější, a tak se ráno vydáváme pomalu pomalinku na průzkum města, trhu a stavujeme se i v internetové kavárně, kde platíme krásný dolar a půl za třicet minut internetu.

Po lehkém obědě nasedáme do autobusu a necháme se vysadit před parkem Colo-i-Suva. Cestou se nám přihodí zajímavá storka. Sedíme vedle mladého suvijského policisty, který má po práci a jede domů. Dáme se s ním do řeči a on nám po dvou minutách podá jakési ovoce a instruuje nás, jak se má správně jíst. Neváháme, ochutnáváme a děkujeme. Po dalších pár minutách si mezi nás a policistu přisedne asi sedmiletý klučík a policista mu odevzdá zbytek mandariko-mangové ovoce (nebo co to bylo?) a sám nemá nic. Říkáme si, že se možná znají. Opak je však pravdou..  A když klučík vystupuje, vrazí mu správce zákona svojí nedopitou Fantu a má úsměv od ucha k uchu. My s Tomem jsme příjemně zaskočeni, nechápeme, ale líbí se nám to! To by se v Praze asi nestalo, že?

U lesoparku Colo-i- Suva platíme vstup a už se noříme do místních krás. Vlastně, ne uplně noříme, protože v parku vede cesta široká pro dvě nákladní auta a tak až když se dostaneme hlouběji, objevují se před námi jezírka s vodopády, kde se dá koupat. Náš výlet ruší pouze mrholení a moje občasné zastávky na toaletu. :)

Při zpáteční cestě se zastavujeme na marketu, kupujeme čerstvý chléb, zeleninu a máslo a zjišťujeme, že je opravdu levnější stravovat ve „fast foodech“ (jejich stáncích, kde se dá najít jak čínské, mexiko apod..) než kupovat čerstvé suroviny či vařit.

Páteční ráno je naše poslední v Suvě. Když se „odcheckujeme“ namíříme si to do vyhlášeného Fidjižského muzea a konečně se dozvídáme něco z historie. Konečně vidíme všechny nástroje, které kmeny používaly k přípravě a hostině těl ztroskotanců či otroků.

Se všemi  našimi věcmi dojdeme do centra a v plánu máme pozeptat se na možnosti, kam dál se přesunout, kam se vydat. Vidíme velké I – říkáme si – paráda! Info centrum. Až později se dozvídáme, že se nacházíme ve vládní budově. Paní za pultíkem je však ochotná, už nám tiskne seznam všech ubytovacích zařízení na ostrově o který bychom měli zájem a navádí nás do jakési kanceláře, kde se dá koupit lístek na autobus a trajekt.

Autobus odjíždí přesně za hodinu (jednou denně) a proto už se dál nezdržujeme, bereme bágly, kupujeme rychlou rýži a běžíme se přihlásit do fronty.

Poprchává, je hodně dusno, jsme hladoví, unavení, Fiji time opět funguje - autobus přijíždí s půlhodinových  zpožděním, ale když už sedíme v autobusu, za uchem nám vyhrává lokální pop a my se  vydáváme vstříc nové cestě, nemůže nám být lépe.

Po šesti hodinách a za tmy a deště vystupujeme na ostrově Ovalau v městečku Levuka. Na trajektu nás nikdo neinformoval, že se musíme nalodit zpátky do autobusu před tím, než vyjede ven, takže jsme ho málem nestihli! Ale instinkt správě zafungoval. V Levuce se nás spolucestující ptají, kam jedeme, kde budeme ubytovaní a tak hned jak vystupujeme z autobusu, už se nás ujímá jeden z hasičů a vede nás do námi vybrané „Clara´s holiday Lodge“. .. Zase velice jednoduše zařízené, dřevěné, bíle natřené, prostorné pokojíčky a tentokrát je tu i moskytiéra! Velice sympatická majitelka Nicol nás bohužel nemile překvapí poznámkou, že ostrov Ovalau nemá žádné pěkné pláže, ale je spíše o historii a pralesech. Tak večer zasvětíme spřádáním dalších plánů. 

V Levuce trávíme celkem dva dny, z čehož jeden byl celý deštivý a tak nám dal alespoň prostor ke čtení a relaxu. Druhý den se konečně příjemně vyjasnilo a tak jsme si objednali odvoz na ostrůvek Canqalai. A po kratší ranní procházce nás v jednu hodinu vyzvedl taxík a dva místní kluci – Kolo a Nasa - a ti nás převezli na maličkatý, téměř opuštěný, ostrůvek. Jsme tam jediní hosti a proto nás též královsky hostili. Místo „dormu“ (pokoje pro x lidí) jsme dostali Bure – super dřevěný domeček s vlastní slanou sprchou a fungujícím záchodem! 

Chatička s dvěma teráskami byla přímo u pláže, takže o fajn výhledy nebyla nouze. Strávili jsme tam jeden a půl dne, počasí nám konečně přálo. Šnorchlování bylo výtečné. Spadnout na korál se mi podařilo jen jednou, takže jsme vyvázli živí a zdraví. A jídlo třikrát denně, připravované z čerstvých surovin, byla pohádka.

Ostrov jsme opouštěli s trochu těžkým srdcem a s uvědoměním, že se nám „dovča“ blíž a do finále. Poslední den jsme strávili na cestách. Museli jsme se dostat skoro přes celý hlavní ostrov, trvalo to asi necelých 7 hodin v autobusech. A když jsme v 8 hodin vylézali v Nadi a loučili se s místním taxikářem (Který byl až neuvěřitelně otevřený a povídal nám, jak kromě taxikaření, které bylo mimochodem také na černo, pěstuje a dealuje marihuanu), začala jsem teprve shánět ubytování na noc. 

A v našem ozkoušeném bakcpackeru bylo nemile plno a tak jsem nakonec skončila ve vedlejších dveřích, kde si za noc účtovali neuvěřitelných 40 dolarů. Nedalo se svítit. Tom si rychle skončil do sprchy, vyměnili jsme poslední věci, já dostala na zpět pas, o který se mi pěkně celou dobu staral a po deváté už mává z taxíku cestou na letiště.

A já?

Poslední noc, poslední ráno se svítáním a rozloučení s Fiji cestou k letišti... 

The End :) 

Fiji adventure may begin

Hurá na ostrov lidojedů! Bula!

Po zdárném odevzdání vanu v Nelson National Parku jsme dorazili autobusem zpět do Christchurch a navštívili mojí kamarádku Amandine, která nás vzala brzy ráno na letiště. Odtud nás čekala cesta na severní ostrov a to do Aucklandu. Ubytovali jsme se u kamaráda Honzi, kterého jsem potkala první týden na Zélandu. Pak už nás čekalo jen spousta zařizování, Tom sháněl víza, já roznášela životopis do blízkého okolí a jeden den jsme se s Honzou vydali na celodenní výlet na blízký poolostrov Devonport. Též jsme se rozjeli do Puhoi, což je vesnička založená Čechy před 150ti roky. Kromě kostelíka, malého muzea a známé hospůdky není ve vesničce skoro nic. Pozor, ta hospoda není ale úplně obyčejná. Je plná popsaných bankovech, fotek, řidičáků a dalších dokladů a suvenýrů a mimo jiné v ní točí nefalšovanou Plzeň. Kluci byli v sedmém nebi. Potkali jsme tam též i Mr. Straku, kterému hospůdka dříve patřila.

Po po pár dnech vyřizování v Aucklandu jsme nasedli  21. května do letadla a nabrali směr k pacifickému souostroví Fidži. Moc studií dopředu jsme neprovedli, říkali jsme si, že to necháme až na tamnější plánování. U nás je tato destinace považována za velký luxus. Jen cesta sem trvá z ČR nějakých 25 hodin a lokalita je vybírána spíše movitějšími turisty, jenž preferují komfortní typ dovolené či co se rádi potápějí , než nezávislými cestovateli.

Dvě hodiny před odletem jsme si ještě zarezervovali pokoje blízko u letiště a byli jsme překvapeni, jak rezervace rychle mizely. Let byl zpožděný a tak jsme v Nadi (třetí největší město na hlavním ostrově Viti Levu) vystupovali až kolem půl 11 večer. 

Procházeli jsme docela přísnou kontrolou a hned první minutky byly trochu peprné, leč jsme zapomněli, že máme v báglu jablka, která jsou, jakožto živá kultura, nebezpečná a tudíž jejich vnášení do země je přísně zakázano. A tak si nás hned odveli stranou a mně proběhla v hlavě myšlenka, že to určitě bude pokuta. Naštěstí nám ta jablka jen zabavili a vystavili doklad o „zkonfiskování“. Hned jak jsme vybrali první fidžské dolary a vylezli ven před letištní halu, ovál nás příjemný letní vánek a to tu vlastně mají zimu. Teploty se však pohybují kolem 25 stupňů.

Odvoz nám byl nabídnut ze všech stran, ten jsme s díky odmítli a vydali se směrem, kterým se měl nacházet náš „zabookovaný“ backpacker. Dle mapy to mělo být pouze 1,5 km, ale po půl hodině chůze nám bylo jasné, že po rozbité silnici se tam tak rychle nedostaneme. A tak hned další taxikář volající na naše baťůžky přišel vhod. Usmlouvali jsme cenu na 7 dolarů (cca 90 CZK) a už jsme se vezli.

Náš vybraný backpacker byl velmi rušný i v tuto pozdní hodinu, řekli nám však, že došlo k jakémusi omylu a tudíž já budu ubytovaná na dívčím pokoji a Tom v „dormu“ s dalšími 14 lidmi. Tak asi nemáme na výběr?

Po „ubytování“ (uložení báglů vedle postele) jsme se přidali k místním a pár turistům, jež hráli na kytaru a zpívali. Pili u toho „KAVU“ což je tradiční fidžský nápoj připravovaný z kořene pepřovníku. Barva je spíše mléčná, voní po čerstvé omítce a po polknutí vám brní rty i jazyk. Má prý relaxační (spíše otupující) účinky a pije se kdekoli a kdykoli. Naopak skoro vůbec tu nepijí alkohol, který, jak oni tvrdí, vyvolává agresi. Dva rituální šálky nám pro začátek stačily. Málem bych zapomněla dodat, že pití kavy doprovází rituál v podobě tleskání a děkování. Všichni pijou z jedné kokosové půlky a na hygienu se tedy moc nekouká. Dva šálky nám pro začátek bohatě stačily a o půl druhé uléháme ve svých postelích.

První ráno a já se nemůžu dočkat, až uvidíme, kde to vlastně jsme a jak to tu vypadá. Zpovídám své dvě nocležnice. Němku a Britku. Trochu nešťastně se dozvídám, že tu to funguje něco jako „prázdniny na míru“ a hodně je to o rezortech a „spešl balíčcích“.. Scházíme se s Tomem, navštěvujeme zdejší jediný skromný obchod a na pláži vychutnáváme toust s tuňákem a první kokos, který jsme koupili od místňáka „kokomana“ Johna. 

Zanedlouho už nás paní z recepce láká na jejich organizované výlety. My ale chceme rychle stihnout lokální autobus mířící do centra Nadi. A tak utíkáme, abychom na ulici před backpackerem mávli na fialový autobus, platíme dolar něco a za dvacet minut vystupujeme v Nadi na velice rušném autobusovém nádraží. Hned vedle je místní trh, což je pastva nejen pro oči, ale i pro chuťové buňky. Spoustu čerstvého ovoce za parádní ceny nebo různé smažené curry pochoutky. Exotika se nezapře.

S Tomem máme ale cíl jiný. Obíháme veškeré book shopy a hledáme průvodce Lonely Planet. I když jsou místní velice ochotní a zdvořilí, zdá se, že v celém městečku není knížka k dostání ani jedna. Tak se alespoň potouláme kolem stánků se suvenýry. Většinou se jedná o dřevěné rytiny, které vyrábí vesničani ve vnitrozemí a posílají je do města k prodeji. Hned s prvním obchodníkem utrpíme další obřad „KAVA“ a nakonec mu uděláme i malý kšeft. Po obědě a mírném vyčerpání nakupujeme spoustu banánů a mandarinek a jedeme zpátky do ubytování a odpočíváme na pláži. Večer pak spekulujeme, kam se vlastně vydáme a úplnou náhodou nacházíme starého knižního průvodce a též potkáváme Slováka Jana, díky kterému se naše představa o Fidži malinko prohlubuje a my tak můžeme ukout plán. Po dvanácté uléhámeme, tentokrát oba v dormu pro 15 lidí.

V sobotu balíme, přesuneme se do Nadi, zásobujeme se tradičními pochutinami a nasedáme do autobusu plného místních usměvavých lidí. Jedeme severně po západním pobřeží, zastavujeme v Lautoce, Ba a po třech hodinách jízdy vystupujeme v Rakiraki. Velkou výhodou je fakt, že angličtina je tu vedle fidžštiny národním jazykem a i když mají domorodci docela ostrý přízvuk, je tu komunikace velmi snadná. Nalézáme další autobus, který nás má dovést do Eligton Wharf, až se divíme, jak je vše snadné. Vychutnáváme místní Roti (pečená placička s nápní) a čekáme. A čekáme vlastně další hodinu a půl než se autobus rozhýbe směrem, kterým potřebujeme. Nikdo neví proč to zpoždění, ale nikdo se též nestresuje. Dávno jsme se seznámili s termínem „Fiji Time“.. aneb není kam spěchat.

 My občas pokukujeme po našich báglech, jestli jsou ještě na místě, kde mají být a ujídáme pražených oříšků! Konečně jsme se rozjeli.

Opouštíme Rakiraki se všemi jejími továrnami na cukrovou třtinu (prý vyvážejí i do Evropy, avšak při zmínce o České Republice se nezdá, že by věděli kam nás zařadit, ale to jim za zlé nemáme!).. a za dvacet dalších minut nás řidič vysazuje uprostřed polí a my nahazujeme krosny a vydáváme se směr „přístav“... Po cestě Tom uřezává jeden výhonek cukrové třtiny, který poté žvýkáme a pochutnáváme si na sladké tekutině. 

V plánu máme dostat se na ostrov Nananu-i-Ra, jenž by měl být trochu levnější (je blízko hlavního ostrova a mimo tradiční turistické trasy), neméně však krásný, a byl nám doporučen právě Slovákem Janem.

V maličkém přístavu, řekněmě spíše u jedné chatičky s molem, nás vítá rázná paní a nabízí nám odvoz na ostrov, zprostředkovaný Safari Lodge, což je jedno ze čtyř ubytovacích zařízení na ostrově. Platíme loď (na poměry celkem slušně drahá).. a za 15 minut těsně před západem (stmívá se tu kolem šesté hodiny, protože nejsme daleko od rovníku) vylézáme z loďky  a máčíme nohy v nádherně čisté vodě.

Oběhneme si veškeré „ubytovací možnosti“ a kalkulujeme. Rozhodujeme se pro „Charlie´s place“.. které vede sympatická paní Moira. A posléze se potkáváme s novým spolubydlícím Deanem, 65 letým Američanem. Na první pohled vypadá hodně zcestovale a zkušeně, avšak když ho poznávámeblíže...

Můj diář na mě křičí ještě dvě poznámky. První z nich je PAVOUCI.. a to, když s čelovkami obíháme ostrůvek a promýšlíme, kde se ubytujeme, všímám si v trávě nádherných světýlek a přemýšlím, zda jsou to světlušky, či snad kapky rosy..? Při bližším prozkoumání prstem však zjišťuji, že jsou to pavoučí oči! Nad tím se mi bohužel zatočí hlava. Ta světlýlka jsou opravdu všude. Stovky! Tom nic nevidí a tak si připadám jak blázen. Po výměně čelovek (ta jeho je asi protipavoučí verze) však i on musí uznat mou teorii. Ach! Něco pro mně!

Druhá poznámka hlásí: ŠVÁBI! A těch jsem si ve sprše zase nevšimla já. Až když Tom vylézá z koupelny a říká mi, že je právě zlikvidoval.. spíše se usmívám. :)

Tak konečně první den, kdy něco nového objevíme a uvidíme. Vynalézáme levnou snídani a to rozmačkaný banán na toustu. Ceny jídel se tu vyšphají až na trojnásobek. Zatímco ve městech jsme kupovali hotové jídlo za 7 dolarů, tady za něj chtějí 25.

Vydáváme se na obchůzku, prozkoumáváme jižní cíp našeho ostrůvku, vybíráme si nádhernou, liduprázdnou pláž, Tom zkouší šplhat na palmu. Odpoledne se vypravujeme přes skalisté části a sbíráme mušle a v pět hodin si uvědomujeme, že jsme v džungli, že bude brzy tma a že jsme si nevzali čelovky.  Bez ztracení by to nebyl adrenalin, že? Naštěstí se nám z lesa podaří vymotat, nalézáme cestu, dokonce se vydáme úspěšným směrem a dostáváme se zpět jen s malým zpožděním. Později  v místní malé restauraci vychutnáváme malou, leč dobrou pizzu, kterou jsme si ráno museli objednat. Večer trávíme s Deanem a zjišťujeme, že je to v podstatě malý opuštěný kluk, který procestoval skoro celý svět, ale už se zdá být trochu znuděn a nemá hlubší smysl/pouto/cíl? A je tak trochu sám, smutný a bez domova...

V noci máme o zábavu postaráno, protože jsme nechali pootevřené dveře ven a pokoj je zamořený komáry. A tak bereme čelovky a vyhlašujeme válku... nutno říct, že jsme nakonec vyhráli.

Druhý den si půjčujeme průhledný plastový kajak pro dva, abychom si ostrov obepluli. Dost si máknem, jelikož dnes fouká a tak trochu bojujeme s vlnkami. Kajakujeme také k nejbližšímu ostrůvku „Dolphin Island“.. fotíme mangrovové porosty, stromy, jež rostou ve vodě v přílivovém pásmu a jsou krásně zelené. To už nás odchytává místní mladík a nabízí nám sedmiminutou prohlídku po ostrově – tolik prý trvá obejít jej kolem dokola. Ostrov je soukromý. A tak s ním projdeme pidi ostrůvek a zastavujeme se u otevřeného pokoje ze dřeva a slámy. Je to spíše taková obří postel jménem „Lover´s view“ a to náš průvodce dodává, že tu před týdnem spala zpěvačka Pink se svým hroozně potetovaným přítelem. Když procházíme kolem bazénu, dodává, že za noc se platí 7000 FDJ. (My platíme 30 a i to je docela dost) :)

Tak nasedáme do našeho kajaku a vracíme se zpět. Odpoledne se vydáme k nefunkčnímu a opuštěnému „resortu“ na severu Nananu-i-Ra; a to pěšky. Když procházíme malou džunglatou částí, jsme atakováni hejnem komárů a Tom posléze napočítá 40 bodnutí na mých zádech. Západ slunce trávíme na nejsevernější pláži ostrova, zcela opuštěné, daleko od všech resortů. Večer si pak dopřáváme „Curry rice a dhalovou polévku“.. bohužel zelenina je tak strašlivě pálivá, že nesníme ani půlku.

Probouzíme se do posledního dne na onom ostrově, v plánu máme šnorchlování na korálovém útesu a pak odjezd. Plány se však změní a to hned po šnorchlování, které bylo úžasné, ale možná trochu studené. Nebo že by se spíše ozvalo kari z předchozího večera?

Nicméně, přijde na mě z ničeho nic zimnice, motanice, nemám chuť k jídlu a nejsem schopna vylézt z postele.  A tak se odjezd odkládá. Snažím se dojít sama na záchod, ale i to si vyžaduje výkon. Čelo mi hoří a několikrát nejsem daleko k omdlení. Co to jako je? Klid, dieta, lůžko a péče sestřičky Toma a smecta snad brzy zaberou.

Ve středu ráno se cítím o malinko silnější. I když představa lodě, kde nebudu mít záchod na dosah, mě upřímně krapátko děsí. Usoudili jsme však, že jsme na ostrově trochu odříznutí a navíc ceny jídla jsou opravdu docela vysoké. V 11 hodin nasedáme do loďky a užíváme si poslední výhledy do  krásného okolí. Ve vnitrozemí na nás čeká objednaný taxík (v tomhle tu jsou opravdu přeborníci, zavolají, přehodí klientelu, zařídí).. nekoukáme na cenu, jsem ráda, že nemusíme ten kilometr k hlavní silnici pochodovat. Taxík nás doveze zpět do Rakiraki a ještě, než se stačíme někam posunout, Tom už zahlédne „Express Bus“ mířící do hlavního města Suvy, vzdáleného cca 3,5 hodiny jízdy. Nemeškáme. Nasedáme. Platíme 12 dolarů za každého. Paráda. Teď hlavně jen vydržet...

Jdeme do finále

Zdravím Vás!

Přináším poslední příspěvek z našich cest po jižním ostrově... To to uteklo :) 

Neděli  10. května navštěvujeme „Elephant rocks“ a  „Clay cliffs“ … obě místa zajímavá.. Větrná. Druhé zmíněné bylo takové hliněné město plné vysokých zerodovaných věží. Focením jsme se tam docela zdrželi.. V poledne si uvědomujeme, že si musíme pospíšit a tak popojíždíme. V Twizzelu, malé upravené vesničce, se zastavujeme tedy jen na „muffin“ a odpoledne se dopravíme na parkoviště národního parku Mt. Cook. Po čtvrté hodině vyrážíme na 10km procházku.. Zatímco ostatní se už vrací, protože jednak fouká a poprchává a hlavně se začíná šeřit.. my spěcháme na místo k ledovcovému jezeru, kde by měl být krásný pohled na dominantu parku - horu Mt. Cook, jež je se svými 3754 metry nejvyšším vrcholem Nového Zélandu. Hlavně jsme se tedy těšili, že uvidíme dechberoucí kry. Ale.. Ty se bohužel už roztály (předpokládáme) a počasí prostě též nepřálo. I tak to bylo zajímavé místo s výhledy na okolní kopce a barvy..

Obě jezera jsou ledovcového původu, tudíž mají i úžasné modré barvy. Přespáváme kdesi u dalšího jezera, kde nám je společníkem jen déšť, stromy zbarvené do oranžova a sníh na vrcholcích hor. Trénujeme nejen hru na kytaru, ale i zpěv.

Předpověď počasí znovu hlásila déšť, silný vítr a bouřky. Další den jsme unikli kapkám deště a v místním přístřešku jsme si zacvičili.. (Němci vaříc si čínské nudle si museli klepat na čelo) .. A po sprše jsme se snažili utéct dešti a odjeli jsme nějakých 150 kilometrů, potkávajíc Lake Pukaki a Tekapo.

V úterý stojí za zmínku výhled z místní observatoře, kde pár minut po našem příjezdu přišla mlha a zakryla parádní 360° výhled!

 A tak jsme jeli a jeli.. najeli docela dost kilometrů a dojeli až do Mt. Sommers, kde jsme narazili na liduprázdný kemp, kde byly nejlevnější teplé sprchy. Dokonce jsme tam v baťůžkách propašovali i všechny naše špinavé hrnce a talíře, které už jednoznačně vyžadovaly pozornost a umytí. Později jsme si to namířili k místu, kde se natáčel Pán Prstů dvě věže (a přesněji město Rohan) .. Počasí vypadalo nadějně a tak jsme zastavili u jezera Clear Water a při západu si uvařili obědo-večeři.

A občas jsme si odskočili na místní trampolínu!

V noci pak přišel nejen mráz ale i hoodně silný vítr. A přinesl s sebou i déšť.  (a krásnou duhu!)

Takže dojet na kýžené místo už se nám nepovedlo a vyrazili jsme zpět z hor směr Christchurch. Tímto se začalo uzavírat pomyslné kolečko našeho výletu.

Právě z Christchurch mě Tom před měsícem a půl vyzvedl. Nicméně jsme se tam nezastavovali a vydali se rovnou na východní pobřeží a dorazili jsme s menšími zastávkami až do  města Kaikoura.

Oblast je známá díky „tours“ za delfíny a velrybami.. Všude kolem jsou též kolonie tuleňů.. (zde jsme si opět uvědomili, že se ztrácíme v názvosloví.. Ve hře jsou totiž tuleni, lachtani a lvouni.. Aneb Sea Lions, Fur Seals a Seals.. na Zélandu se vyskytují všichni a rozdíly jsou minimální, do teď nevíme, který je který, nazývejme je proto tuleni.).. Nejlepší místo se nám však naskytlo asi 27 km severně od Kaikoury, a to „Ohau Stream“,  kde jsme objevili malou říčku vedoucí až na skalistou pláž se zakončením u vodopádu v menší džungli. Právě na toto místo vysílají tulení maminy všechny své potomky, kteří tráví dny lezením cca 300 m mezi kameny až k vodopádu. Socializace i osamostatnění!

A tak v „bazénku“ u vodopádu dovádí minimálně padesát několika měsíčních tuleňů. „Za mlada“ je celkem bezpečné přibližovat se k okáčům a vlastně samotní tuleni jsou dost zvědaví a tak kolikrát přijdou až těsně k vám.. Člověk by tam mohl strávit hodiny. Ta hravost, bezstarostnost a pohoda!

Naposled si užíváme pohled na černé, oblázkové pláže a dostáváme se do Blenheim. Městečko hodně známé mezi backpackery.. Hodně z nich tu hledá práci na místních vinicích. Dokupujeme zásoby.. Já naposled řídím karavan a odpoledne přijíždíme do Nelson Lakes National Park za Tomovými kamarádkami z vejšky. Potřebujeme jim předat Tomovo auto a vlastně i tak trochu odfrknout po všech našich přesunech.

Ha! To by se ale nesmělo hrát mistrovství světa v hokeji, že. A tak toho moc nenaspíme. Holky, Káťa s Hedou, velké fanynky, už v půl 6 ráno pobíhají po domě, který hlídají jedné Kiwačce. Mají k tomu i psa, takže mají o zábavu v krásné přírodě na čas postaráno. Nicméně fandíme nároďáku a vše je takové ryze České.. Máme v plánu ukuchtit nějaké ty bramboráčky!

Ještě nás čeká vystěhování se z bílého domečku na kolečkách.. a tak odnáším spacák a tobě karavánku děkuju, žes nás ve zdraví dovezl až na konec.. 

Zítra vyrazíme na cestu zpátky a to místní autobusovou linkou do Christchurch, odkud přelétneme do Aucklandu na severní ostrov. Máme tam asi čtyři dny, tak snad ve volnu a mezitím, když Tom bude vyřizovat víza do Ameriky, uvidíme i něco kolem!

Příští příspěvek bude z Fidži! Jedeme se tam ohřát a načerpat novou sílu! :)

Brzy na vi