Čím menší, tím lepší!

Tam, kde to všechno začalo před osmi měsíci, tak tam to pravděpodobně i skončí.

Zatímco Tom nabral směr Státy, já jsem se chtě nechtě vrátila zpátky do Aucklandu. Většího, neosobního města plného Asiatů. Nicméně na letišti mě zase vyzvedl kamarád Honza a po delších úvahách, zda zůstat v jejich backpackeru, či si najít spolubydlení, jsem se rozhodla zůstat. Cena ubytování je prý jedna z nejnižších ve městě… Vykoukla na mě též nabídka sběru mandarinek v nedalekém okolí, avšak když jsem tuto možnost zmínila tady naší „asijské vedoucí hostelu“, rychle mi tento nápad začala vyvracet, že prý si nic nevydělám a ještě v tom hrozném počasí?

 A tak bydlím s dalšími třemi kluky a jednou holčinou na pokoji. Spím na spodní palandě a všechny věci mám pod postelí či v krosně vedle sebe. Dá se na to po chvíli zvyknout. Trochu se nám to tu střídá. Lidi přijíždějí a odjíždějí. Do 15. července tu pravděpodobně budu a zkusím si tento zbytek zélandského příběhu užít. :) 

Začalo mi trochu vyřizování a povinnosti. Vytiskla jsem si životopis a začala jsem obcházet místní restaurace a kavárny. Asi ve třetí restauraci vedené Srbkou mi nabídli, abych si přišla vyzkoušet servírování ještě týž večer. A tak jsem kývla a zbytek odpoledne sháněla černou košili.

V šest hodin jsem byla na place, bylo nás tam až neuvěřitelně moc. Mezi „staffem“ i jedna Polka, Slovenka, Čech, místní a Indové… Moc mi nebylo vysvětleno co a jak, a prý mám okoukávat. Chvílemi jsem se tam motala jak trdlo a nevěděla na co šáhnout a nezkazit a chvílemi jsme naopak všichni lítali mezi stoly, hosty, pizzami a špinavým nádobím, až se z nás kouřilo. Trochu tomu chybí pořádná organizace a už první dojmy nebyly moc pozitivní. I když to vypadá jen na pár hodin týdně, třeba by to vydělalo alespoň na to ubytování.

Gulášek a pivečko? 

Další nabídka, co se naskytla, přišla od Němky, co bydlí na stejném místě jako já. Ta pracuje pro úklidovou firmu. A tak jsem se dnes šla „ukázat“ právě tam a vzhledem k „mým zkušenostem“ z Peppers on the point, kde jsem pracovala v listopadu, jsem prošla tříhodinovou zkušební pracovní dobou, dostala jsem pracovní tepláky a tričko s logem a prý až mě budou potřebovat, tak se ozvou.

… Po čtrnácti dnech.. Snažím se kombinovat úklid s pizzerií. První týden byl opravdu děsivý. Nikdy bych neřekla, že v restauraci může být takový chaos a stres. Srbka je velká manažerka a tak si taky podle toho diktuje. Nezná ani pořádně naše jména a tak nás všechny oslovuje seňorita. A to je stále, seňorita utři stůl, seňorita přines tenhle talíř, zavři dveře. Většinou se tři hodiny v nejrušnější hodinu (obědů či večeří) ani nezastavíš a jsi ráda, když se napiješ vody. Když tenhle největší nátlak ustane, tak pošle nováčky domů, protože už je nepotřebuje. Nebude přeci platit zbytečně tolik lidí?  Nemluvím o kolezích. Dvě holčiny jsou moc fajn. Pak je tam pár místních Kiwi dětí… Ano dětí – je jim všem kolem 19 a diktují si tam, jako by jim to patřilo.. Indům v kuchyni je zase sotva rozumět a když máš pizzu na talíři a potřebuješ jí donést ke stolu, ale díky jejich přízvuku, ani nevíš, kam jí máš donést, tak to je pak komunikace docela sranda..  Co se týče zákazníků, je to mix. Někteří jsou velmi slušní a při zmínce Praha se jim rozsvítí očička, někteří jsou zase nabručelí a kolikrát ti přijde, že je obtěžuješ.

 A tak jsem měla po prvním týdnu na kontě kromě bolesti žaludku i 15 poctivě odběhaných hodin a peníze mi pokryly alespoň týdenní nájem!

Úklid v „Life maid easy“ je pohádka č. 2! J Práce jako taková je .. nudná. Vlastně docela fyzicky náročná, ale víc jsi po ní unaven spíš psychicky. Nevýhodou je, že platí  jen hodiny, které strávíš úklidem jednotlivých míst a ne popojížděním po městě. Takže to, že v kanceláři musíme být po 7 hodině a vracíme se po třetí, ale ve finále ti zaplatí pět hodin mi přijde dost nefér. A tak se snažím hledat alespoň pozitiva.. Člověk konečně vidí spoustu míst a zákoutí různých předměstí Aucklandu, která jsou vlastně až neobyčejně pěkná, zelená. Někdy jedeme třeba 10 km za město a to už jsi prakticky mezi poli s krásnými výhledy. A o místech, bytech a barácích nemluvím. Jsou to většinou super luxusní sídla se špičkovými výhledy. Velká francouzská okna tu letí. Vyfotila bych, ale do „baráků“ si nesmíme brát vůbec nic.

Též je zajímavé vidět, jak žijí různí lidé. Poznáš, kde je život a je kde pouze prázdná skořápka. Utírat prach z obrázků a fotek lidí, které nikdy nepotkáš je však zvláštní. A na co potřebují tolik místností? Šatny! Domácí kanceláře! Tři hrací místnosti! Čím menší, tím lepší! Kdo to má uklízet?! :D

To je ale parádní uniforma, že? 

Raritkou byla asi 40letá paní žijící s rodiči, která, jak jsem odhadla , žije jakýmsi organickým  životem. Dům to byl nádherný, dřevěné obklady, přírodní doplňky, všude spousta bylin, květin .. ALE! Paní neuznává bakterie, a tak se její dům čistí pouze studenou vodou a třemi druhy hadříků! To že se všechny tři brzy namočí, takže ten třetí leštící zanechává parádní šmouhy,  už však nikdo neřeší. Po hodině a půl drhnutí míst třikrát a vícekrát jsi už prostě vyčerpaná! Paní si navíc pokaždé stěžuje.. Nikdo do tohle místo nechce jezdit!

Ale abych si jen nestěžovala.. nějak bylo a nějak bude! Prostě se usmívám, občas si i zanadávám. Pak si jdu zaběhat a včera jsme si s Honzou uvařili guláš s knedlíkem! Už jsem si obstarala knižního průvodce do Thajska, takže už začnu studovat a pomalu promýšlet, co mě asi čeká doma..?

Takže vzhůru do posledního zélandského měsíce! :)

Vy už máte asi léto v plném proudu a tak Vám přeji krásné slunečné dny! 

Fiji II

A povedlo se...

Po čtvrté hodině odpolední vystupujeme na velmi rušném autobusovém nádraží sousedící s ještě rušnějším tržištěm. Po návštěvě první toalety otevíráme naši 12 let starou knížku o Fidži a zjišťujeme naše ubytovací možnosti – respektive, jak se tu bydlelo před mnoha lety :) Na mapě se zdá být město větší, snadno proto obcházíme asi tři hotely/motely.. v jednom chtějí 80 dolarů za noc a v dalším super luxusním dokonce kolem 200. Hahaha. A tak nalézáme „South Seas“, kde platíme 50 za double room. Jednoduchý, avšak čistý, modrobílý hostel.

Tom se vydává ulovit něco k večeři a já si dávám večer na odpočinek a vydechnutí a napsání blogu. Zvládli jsme to!

Moje léčení pokračuje, naštěstí už jsem zase o něco silnější, a tak se ráno vydáváme pomalu pomalinku na průzkum města, trhu a stavujeme se i v internetové kavárně, kde platíme krásný dolar a půl za třicet minut internetu.

Po lehkém obědě nasedáme do autobusu a necháme se vysadit před parkem Colo-i-Suva. Cestou se nám přihodí zajímavá storka. Sedíme vedle mladého suvijského policisty, který má po práci a jede domů. Dáme se s ním do řeči a on nám po dvou minutách podá jakési ovoce a instruuje nás, jak se má správně jíst. Neváháme, ochutnáváme a děkujeme. Po dalších pár minutách si mezi nás a policistu přisedne asi sedmiletý klučík a policista mu odevzdá zbytek mandariko-mangové ovoce (nebo co to bylo?) a sám nemá nic. Říkáme si, že se možná znají. Opak je však pravdou..  A když klučík vystupuje, vrazí mu správce zákona svojí nedopitou Fantu a má úsměv od ucha k uchu. My s Tomem jsme příjemně zaskočeni, nechápeme, ale líbí se nám to! To by se v Praze asi nestalo, že?

U lesoparku Colo-i- Suva platíme vstup a už se noříme do místních krás. Vlastně, ne uplně noříme, protože v parku vede cesta široká pro dvě nákladní auta a tak až když se dostaneme hlouběji, objevují se před námi jezírka s vodopády, kde se dá koupat. Náš výlet ruší pouze mrholení a moje občasné zastávky na toaletu. :)

Při zpáteční cestě se zastavujeme na marketu, kupujeme čerstvý chléb, zeleninu a máslo a zjišťujeme, že je opravdu levnější stravovat ve „fast foodech“ (jejich stáncích, kde se dá najít jak čínské, mexiko apod..) než kupovat čerstvé suroviny či vařit.

Páteční ráno je naše poslední v Suvě. Když se „odcheckujeme“ namíříme si to do vyhlášeného Fidjižského muzea a konečně se dozvídáme něco z historie. Konečně vidíme všechny nástroje, které kmeny používaly k přípravě a hostině těl ztroskotanců či otroků.

Se všemi  našimi věcmi dojdeme do centra a v plánu máme pozeptat se na možnosti, kam dál se přesunout, kam se vydat. Vidíme velké I – říkáme si – paráda! Info centrum. Až později se dozvídáme, že se nacházíme ve vládní budově. Paní za pultíkem je však ochotná, už nám tiskne seznam všech ubytovacích zařízení na ostrově o který bychom měli zájem a navádí nás do jakési kanceláře, kde se dá koupit lístek na autobus a trajekt.

Autobus odjíždí přesně za hodinu (jednou denně) a proto už se dál nezdržujeme, bereme bágly, kupujeme rychlou rýži a běžíme se přihlásit do fronty.

Poprchává, je hodně dusno, jsme hladoví, unavení, Fiji time opět funguje - autobus přijíždí s půlhodinových  zpožděním, ale když už sedíme v autobusu, za uchem nám vyhrává lokální pop a my se  vydáváme vstříc nové cestě, nemůže nám být lépe.

Po šesti hodinách a za tmy a deště vystupujeme na ostrově Ovalau v městečku Levuka. Na trajektu nás nikdo neinformoval, že se musíme nalodit zpátky do autobusu před tím, než vyjede ven, takže jsme ho málem nestihli! Ale instinkt správě zafungoval. V Levuce se nás spolucestující ptají, kam jedeme, kde budeme ubytovaní a tak hned jak vystupujeme z autobusu, už se nás ujímá jeden z hasičů a vede nás do námi vybrané „Clara´s holiday Lodge“. .. Zase velice jednoduše zařízené, dřevěné, bíle natřené, prostorné pokojíčky a tentokrát je tu i moskytiéra! Velice sympatická majitelka Nicol nás bohužel nemile překvapí poznámkou, že ostrov Ovalau nemá žádné pěkné pláže, ale je spíše o historii a pralesech. Tak večer zasvětíme spřádáním dalších plánů. 

V Levuce trávíme celkem dva dny, z čehož jeden byl celý deštivý a tak nám dal alespoň prostor ke čtení a relaxu. Druhý den se konečně příjemně vyjasnilo a tak jsme si objednali odvoz na ostrůvek Canqalai. A po kratší ranní procházce nás v jednu hodinu vyzvedl taxík a dva místní kluci – Kolo a Nasa - a ti nás převezli na maličkatý, téměř opuštěný, ostrůvek. Jsme tam jediní hosti a proto nás též královsky hostili. Místo „dormu“ (pokoje pro x lidí) jsme dostali Bure – super dřevěný domeček s vlastní slanou sprchou a fungujícím záchodem! 

Chatička s dvěma teráskami byla přímo u pláže, takže o fajn výhledy nebyla nouze. Strávili jsme tam jeden a půl dne, počasí nám konečně přálo. Šnorchlování bylo výtečné. Spadnout na korál se mi podařilo jen jednou, takže jsme vyvázli živí a zdraví. A jídlo třikrát denně, připravované z čerstvých surovin, byla pohádka.

Ostrov jsme opouštěli s trochu těžkým srdcem a s uvědoměním, že se nám „dovča“ blíž a do finále. Poslední den jsme strávili na cestách. Museli jsme se dostat skoro přes celý hlavní ostrov, trvalo to asi necelých 7 hodin v autobusech. A když jsme v 8 hodin vylézali v Nadi a loučili se s místním taxikářem (Který byl až neuvěřitelně otevřený a povídal nám, jak kromě taxikaření, které bylo mimochodem také na černo, pěstuje a dealuje marihuanu), začala jsem teprve shánět ubytování na noc. 

A v našem ozkoušeném bakcpackeru bylo nemile plno a tak jsem nakonec skončila ve vedlejších dveřích, kde si za noc účtovali neuvěřitelných 40 dolarů. Nedalo se svítit. Tom si rychle skončil do sprchy, vyměnili jsme poslední věci, já dostala na zpět pas, o který se mi pěkně celou dobu staral a po deváté už mává z taxíku cestou na letiště.

A já?

Poslední noc, poslední ráno se svítáním a rozloučení s Fiji cestou k letišti... 

The End :)