Mili, zlati! 

To jsem tedy netusila, jakou silu muze mit nemoc v teto (ne)narocne zemi! Troufnu si rict, ze takhle nemocna jsem jeste nebyla. Ryma trvajici skoro 14 dni? Nemoznost vyjit kopecek bez zadychani a zjevnych znamek unavy?

Netroufam si uz ale odhadovat, proc tomu tak bylo. Nedostatek zeleniny, ovoce? Hygieny? Vedomi, ze je na case posunout se dal a prinest dobro do jinych koutu? Ale i tak jsem se po case odpocinku snazila naplnit cas smysluplne... Cteni, psani, studium... Vite, ze ke Slunci bychom cestovali autem rovnych 177 let? Vyhnout se negativnimu smysleni da obcas zabrat :).

V dobe me nemoci jsme (ne)pravidelne dochazeli s Markem do skoly a prihlizeli, jak se po nepalsku pisi zaverecne zkousky pred koncem roku. Ano, tato aktivita pripomina spise spolecnou, skupinovou praci za pomoci vyucujiciho. Kazdy den jeden predmet - 2h trvajici test. Kdyz se zeptate deti, zda se pripravuji, spise se srdecne usmejou a jdou rozbijet kameny. (Za jeden pytel rozbiteho kameni na kousky dostanou brigadnici 80 rupii = 20 czk, pricemz pytel naplnite asi za hodinu a kousek).

Behem me rekonvalescence jsme tez uzivali bezneho vesnickeho zivota - kopali jsme brambory, drtili jsme kavove boby, zamestnavali jsme skupinky deti hrami ci jim Marek daval hodiny astronomie. Nespocetnekrat jsme obmenovali ryzovou stravu a to  nudlemi, a utuzovali jsme pratelske vztahy navazene s madanskymi obyvateli.  Do toho jsme se poctive starali o naseho puppika, ktery ale bude muset zustat tady na vesnici. Dozvedeli jsme, ze vesnicani se tu k fenkam stavi spise odmitave a nechteji je v hospodarstvi, protoze tvrdi, ze takova fenka jen pritahne ostatni toulave psy a tudiz i problemy. Jeste, ze tu mame Gyana (bratr nasi mamy), ktery je nasim nejblizsim kamaradem a spolecnikem a da se na nej spolehnout. On se snad o Puppinku postara :) ...

Louceni jsme zkratili na minimum
- ostatne Marek se sem jeste bude vracet (spolecne s novym prichozim dobrovolnikem) a ja uz si velke ceremonie uzila v Thapagaunu. 

A tak nas "dalsi" den v Madanu zacal asi jako kazde rano s tim rozdilem, ze na obvyklou otazku "going to yschool?" byla nase odpoved zaporna. "Why Magda? Today going to Dolalgath? Come back to Madan?"... 

Uprimne a prime dotazy malych i velkych Nepalcu mi rozhodne v mysli uviznou. Vysvetlujte jim, ze uz se do vesnice vracet nebudete a ze i kdyz je opoustite s tezkym srdcem, jste neskutecne vdecni za to, co jste mohli prozit, ale je na case naucit se neco noveho.

S Neemou, Promodem a Jishankem jsme se tedy pekne rozloucili na terase. Dali jsme jim ochutnat nasi cerealni kasi a utreli jim oblicejiky. Kazdemu jsem take napsala male pranicko. (Buh vi, zda ho maji schovane ci ho uz prezvykuje buvol domaci!)

 ... A pak uz deti alou do skoly a my mohli nerusene pokracovat v baleni. Zabalit to nase male kralovstvi trochu energie vzalo. Do tasky dat tezkou techniku a poslat mistnim autobusem rovnou do Dolalghatu a ostatni osobni veci do nasich krosen.

Uzit si dal-bhat od "maminky" a v zaveru se dozvedet, ze si nakonec Puppinku doma nechaji! Fantasticke! 

Ve skole uz jsem bohuzel nebyla schopna rozloucit se s kazdou tridou zvlast, do oci se pomalu vkradaly nepalske slzy. 

Pak uz nasledovalo podekovani rodine, s Markem jsme se nestacili divit, jak dojata byla samotna amma a jeste nam na cestu mavala... 

Pred nami krasnych 30 kilometru a jeste mnohem vic ...