Fiji adventure may begin

Hurá na ostrov lidojedů! Bula!

Po zdárném odevzdání vanu v Nelson National Parku jsme dorazili autobusem zpět do Christchurch a navštívili mojí kamarádku Amandine, která nás vzala brzy ráno na letiště. Odtud nás čekala cesta na severní ostrov a to do Aucklandu. Ubytovali jsme se u kamaráda Honzi, kterého jsem potkala první týden na Zélandu. Pak už nás čekalo jen spousta zařizování, Tom sháněl víza, já roznášela životopis do blízkého okolí a jeden den jsme se s Honzou vydali na celodenní výlet na blízký poolostrov Devonport. Též jsme se rozjeli do Puhoi, což je vesnička založená Čechy před 150ti roky. Kromě kostelíka, malého muzea a známé hospůdky není ve vesničce skoro nic. Pozor, ta hospoda není ale úplně obyčejná. Je plná popsaných bankovech, fotek, řidičáků a dalších dokladů a suvenýrů a mimo jiné v ní točí nefalšovanou Plzeň. Kluci byli v sedmém nebi. Potkali jsme tam též i Mr. Straku, kterému hospůdka dříve patřila.

Po po pár dnech vyřizování v Aucklandu jsme nasedli  21. května do letadla a nabrali směr k pacifickému souostroví Fidži. Moc studií dopředu jsme neprovedli, říkali jsme si, že to necháme až na tamnější plánování. U nás je tato destinace považována za velký luxus. Jen cesta sem trvá z ČR nějakých 25 hodin a lokalita je vybírána spíše movitějšími turisty, jenž preferují komfortní typ dovolené či co se rádi potápějí , než nezávislými cestovateli.

Dvě hodiny před odletem jsme si ještě zarezervovali pokoje blízko u letiště a byli jsme překvapeni, jak rezervace rychle mizely. Let byl zpožděný a tak jsme v Nadi (třetí největší město na hlavním ostrově Viti Levu) vystupovali až kolem půl 11 večer. 

Procházeli jsme docela přísnou kontrolou a hned první minutky byly trochu peprné, leč jsme zapomněli, že máme v báglu jablka, která jsou, jakožto živá kultura, nebezpečná a tudíž jejich vnášení do země je přísně zakázano. A tak si nás hned odveli stranou a mně proběhla v hlavě myšlenka, že to určitě bude pokuta. Naštěstí nám ta jablka jen zabavili a vystavili doklad o „zkonfiskování“. Hned jak jsme vybrali první fidžské dolary a vylezli ven před letištní halu, ovál nás příjemný letní vánek a to tu vlastně mají zimu. Teploty se však pohybují kolem 25 stupňů.

Odvoz nám byl nabídnut ze všech stran, ten jsme s díky odmítli a vydali se směrem, kterým se měl nacházet náš „zabookovaný“ backpacker. Dle mapy to mělo být pouze 1,5 km, ale po půl hodině chůze nám bylo jasné, že po rozbité silnici se tam tak rychle nedostaneme. A tak hned další taxikář volající na naše baťůžky přišel vhod. Usmlouvali jsme cenu na 7 dolarů (cca 90 CZK) a už jsme se vezli.

Náš vybraný backpacker byl velmi rušný i v tuto pozdní hodinu, řekli nám však, že došlo k jakémusi omylu a tudíž já budu ubytovaná na dívčím pokoji a Tom v „dormu“ s dalšími 14 lidmi. Tak asi nemáme na výběr?

Po „ubytování“ (uložení báglů vedle postele) jsme se přidali k místním a pár turistům, jež hráli na kytaru a zpívali. Pili u toho „KAVU“ což je tradiční fidžský nápoj připravovaný z kořene pepřovníku. Barva je spíše mléčná, voní po čerstvé omítce a po polknutí vám brní rty i jazyk. Má prý relaxační (spíše otupující) účinky a pije se kdekoli a kdykoli. Naopak skoro vůbec tu nepijí alkohol, který, jak oni tvrdí, vyvolává agresi. Dva rituální šálky nám pro začátek stačily. Málem bych zapomněla dodat, že pití kavy doprovází rituál v podobě tleskání a děkování. Všichni pijou z jedné kokosové půlky a na hygienu se tedy moc nekouká. Dva šálky nám pro začátek bohatě stačily a o půl druhé uléháme ve svých postelích.

První ráno a já se nemůžu dočkat, až uvidíme, kde to vlastně jsme a jak to tu vypadá. Zpovídám své dvě nocležnice. Němku a Britku. Trochu nešťastně se dozvídám, že tu to funguje něco jako „prázdniny na míru“ a hodně je to o rezortech a „spešl balíčcích“.. Scházíme se s Tomem, navštěvujeme zdejší jediný skromný obchod a na pláži vychutnáváme toust s tuňákem a první kokos, který jsme koupili od místňáka „kokomana“ Johna. 

Zanedlouho už nás paní z recepce láká na jejich organizované výlety. My ale chceme rychle stihnout lokální autobus mířící do centra Nadi. A tak utíkáme, abychom na ulici před backpackerem mávli na fialový autobus, platíme dolar něco a za dvacet minut vystupujeme v Nadi na velice rušném autobusovém nádraží. Hned vedle je místní trh, což je pastva nejen pro oči, ale i pro chuťové buňky. Spoustu čerstvého ovoce za parádní ceny nebo různé smažené curry pochoutky. Exotika se nezapře.

S Tomem máme ale cíl jiný. Obíháme veškeré book shopy a hledáme průvodce Lonely Planet. I když jsou místní velice ochotní a zdvořilí, zdá se, že v celém městečku není knížka k dostání ani jedna. Tak se alespoň potouláme kolem stánků se suvenýry. Většinou se jedná o dřevěné rytiny, které vyrábí vesničani ve vnitrozemí a posílají je do města k prodeji. Hned s prvním obchodníkem utrpíme další obřad „KAVA“ a nakonec mu uděláme i malý kšeft. Po obědě a mírném vyčerpání nakupujeme spoustu banánů a mandarinek a jedeme zpátky do ubytování a odpočíváme na pláži. Večer pak spekulujeme, kam se vlastně vydáme a úplnou náhodou nacházíme starého knižního průvodce a též potkáváme Slováka Jana, díky kterému se naše představa o Fidži malinko prohlubuje a my tak můžeme ukout plán. Po dvanácté uléhámeme, tentokrát oba v dormu pro 15 lidí.

V sobotu balíme, přesuneme se do Nadi, zásobujeme se tradičními pochutinami a nasedáme do autobusu plného místních usměvavých lidí. Jedeme severně po západním pobřeží, zastavujeme v Lautoce, Ba a po třech hodinách jízdy vystupujeme v Rakiraki. Velkou výhodou je fakt, že angličtina je tu vedle fidžštiny národním jazykem a i když mají domorodci docela ostrý přízvuk, je tu komunikace velmi snadná. Nalézáme další autobus, který nás má dovést do Eligton Wharf, až se divíme, jak je vše snadné. Vychutnáváme místní Roti (pečená placička s nápní) a čekáme. A čekáme vlastně další hodinu a půl než se autobus rozhýbe směrem, kterým potřebujeme. Nikdo neví proč to zpoždění, ale nikdo se též nestresuje. Dávno jsme se seznámili s termínem „Fiji Time“.. aneb není kam spěchat.

 My občas pokukujeme po našich báglech, jestli jsou ještě na místě, kde mají být a ujídáme pražených oříšků! Konečně jsme se rozjeli.

Opouštíme Rakiraki se všemi jejími továrnami na cukrovou třtinu (prý vyvážejí i do Evropy, avšak při zmínce o České Republice se nezdá, že by věděli kam nás zařadit, ale to jim za zlé nemáme!).. a za dvacet dalších minut nás řidič vysazuje uprostřed polí a my nahazujeme krosny a vydáváme se směr „přístav“... Po cestě Tom uřezává jeden výhonek cukrové třtiny, který poté žvýkáme a pochutnáváme si na sladké tekutině. 

V plánu máme dostat se na ostrov Nananu-i-Ra, jenž by měl být trochu levnější (je blízko hlavního ostrova a mimo tradiční turistické trasy), neméně však krásný, a byl nám doporučen právě Slovákem Janem.

V maličkém přístavu, řekněmě spíše u jedné chatičky s molem, nás vítá rázná paní a nabízí nám odvoz na ostrov, zprostředkovaný Safari Lodge, což je jedno ze čtyř ubytovacích zařízení na ostrově. Platíme loď (na poměry celkem slušně drahá).. a za 15 minut těsně před západem (stmívá se tu kolem šesté hodiny, protože nejsme daleko od rovníku) vylézáme z loďky  a máčíme nohy v nádherně čisté vodě.

Oběhneme si veškeré „ubytovací možnosti“ a kalkulujeme. Rozhodujeme se pro „Charlie´s place“.. které vede sympatická paní Moira. A posléze se potkáváme s novým spolubydlícím Deanem, 65 letým Američanem. Na první pohled vypadá hodně zcestovale a zkušeně, avšak když ho poznávámeblíže...

Můj diář na mě křičí ještě dvě poznámky. První z nich je PAVOUCI.. a to, když s čelovkami obíháme ostrůvek a promýšlíme, kde se ubytujeme, všímám si v trávě nádherných světýlek a přemýšlím, zda jsou to světlušky, či snad kapky rosy..? Při bližším prozkoumání prstem však zjišťuji, že jsou to pavoučí oči! Nad tím se mi bohužel zatočí hlava. Ta světlýlka jsou opravdu všude. Stovky! Tom nic nevidí a tak si připadám jak blázen. Po výměně čelovek (ta jeho je asi protipavoučí verze) však i on musí uznat mou teorii. Ach! Něco pro mně!

Druhá poznámka hlásí: ŠVÁBI! A těch jsem si ve sprše zase nevšimla já. Až když Tom vylézá z koupelny a říká mi, že je právě zlikvidoval.. spíše se usmívám. :)

Tak konečně první den, kdy něco nového objevíme a uvidíme. Vynalézáme levnou snídani a to rozmačkaný banán na toustu. Ceny jídel se tu vyšphají až na trojnásobek. Zatímco ve městech jsme kupovali hotové jídlo za 7 dolarů, tady za něj chtějí 25.

Vydáváme se na obchůzku, prozkoumáváme jižní cíp našeho ostrůvku, vybíráme si nádhernou, liduprázdnou pláž, Tom zkouší šplhat na palmu. Odpoledne se vypravujeme přes skalisté části a sbíráme mušle a v pět hodin si uvědomujeme, že jsme v džungli, že bude brzy tma a že jsme si nevzali čelovky.  Bez ztracení by to nebyl adrenalin, že? Naštěstí se nám z lesa podaří vymotat, nalézáme cestu, dokonce se vydáme úspěšným směrem a dostáváme se zpět jen s malým zpožděním. Později  v místní malé restauraci vychutnáváme malou, leč dobrou pizzu, kterou jsme si ráno museli objednat. Večer trávíme s Deanem a zjišťujeme, že je to v podstatě malý opuštěný kluk, který procestoval skoro celý svět, ale už se zdá být trochu znuděn a nemá hlubší smysl/pouto/cíl? A je tak trochu sám, smutný a bez domova...

V noci máme o zábavu postaráno, protože jsme nechali pootevřené dveře ven a pokoj je zamořený komáry. A tak bereme čelovky a vyhlašujeme válku... nutno říct, že jsme nakonec vyhráli.

Druhý den si půjčujeme průhledný plastový kajak pro dva, abychom si ostrov obepluli. Dost si máknem, jelikož dnes fouká a tak trochu bojujeme s vlnkami. Kajakujeme také k nejbližšímu ostrůvku „Dolphin Island“.. fotíme mangrovové porosty, stromy, jež rostou ve vodě v přílivovém pásmu a jsou krásně zelené. To už nás odchytává místní mladík a nabízí nám sedmiminutou prohlídku po ostrově – tolik prý trvá obejít jej kolem dokola. Ostrov je soukromý. A tak s ním projdeme pidi ostrůvek a zastavujeme se u otevřeného pokoje ze dřeva a slámy. Je to spíše taková obří postel jménem „Lover´s view“ a to náš průvodce dodává, že tu před týdnem spala zpěvačka Pink se svým hroozně potetovaným přítelem. Když procházíme kolem bazénu, dodává, že za noc se platí 7000 FDJ. (My platíme 30 a i to je docela dost) :)

Tak nasedáme do našeho kajaku a vracíme se zpět. Odpoledne se vydáme k nefunkčnímu a opuštěnému „resortu“ na severu Nananu-i-Ra; a to pěšky. Když procházíme malou džunglatou částí, jsme atakováni hejnem komárů a Tom posléze napočítá 40 bodnutí na mých zádech. Západ slunce trávíme na nejsevernější pláži ostrova, zcela opuštěné, daleko od všech resortů. Večer si pak dopřáváme „Curry rice a dhalovou polévku“.. bohužel zelenina je tak strašlivě pálivá, že nesníme ani půlku.

Probouzíme se do posledního dne na onom ostrově, v plánu máme šnorchlování na korálovém útesu a pak odjezd. Plány se však změní a to hned po šnorchlování, které bylo úžasné, ale možná trochu studené. Nebo že by se spíše ozvalo kari z předchozího večera?

Nicméně, přijde na mě z ničeho nic zimnice, motanice, nemám chuť k jídlu a nejsem schopna vylézt z postele.  A tak se odjezd odkládá. Snažím se dojít sama na záchod, ale i to si vyžaduje výkon. Čelo mi hoří a několikrát nejsem daleko k omdlení. Co to jako je? Klid, dieta, lůžko a péče sestřičky Toma a smecta snad brzy zaberou.

Ve středu ráno se cítím o malinko silnější. I když představa lodě, kde nebudu mít záchod na dosah, mě upřímně krapátko děsí. Usoudili jsme však, že jsme na ostrově trochu odříznutí a navíc ceny jídla jsou opravdu docela vysoké. V 11 hodin nasedáme do loďky a užíváme si poslední výhledy do  krásného okolí. Ve vnitrozemí na nás čeká objednaný taxík (v tomhle tu jsou opravdu přeborníci, zavolají, přehodí klientelu, zařídí).. nekoukáme na cenu, jsem ráda, že nemusíme ten kilometr k hlavní silnici pochodovat. Taxík nás doveze zpět do Rakiraki a ještě, než se stačíme někam posunout, Tom už zahlédne „Express Bus“ mířící do hlavního města Suvy, vzdáleného cca 3,5 hodiny jízdy. Nemeškáme. Nasedáme. Platíme 12 dolarů za každého. Paráda. Teď hlavně jen vydržet...

Jdeme do finále

Zdravím Vás!

Přináším poslední příspěvek z našich cest po jižním ostrově... To to uteklo :) 

Neděli  10. května navštěvujeme „Elephant rocks“ a  „Clay cliffs“ … obě místa zajímavá.. Větrná. Druhé zmíněné bylo takové hliněné město plné vysokých zerodovaných věží. Focením jsme se tam docela zdrželi.. V poledne si uvědomujeme, že si musíme pospíšit a tak popojíždíme. V Twizzelu, malé upravené vesničce, se zastavujeme tedy jen na „muffin“ a odpoledne se dopravíme na parkoviště národního parku Mt. Cook. Po čtvrté hodině vyrážíme na 10km procházku.. Zatímco ostatní se už vrací, protože jednak fouká a poprchává a hlavně se začíná šeřit.. my spěcháme na místo k ledovcovému jezeru, kde by měl být krásný pohled na dominantu parku - horu Mt. Cook, jež je se svými 3754 metry nejvyšším vrcholem Nového Zélandu. Hlavně jsme se tedy těšili, že uvidíme dechberoucí kry. Ale.. Ty se bohužel už roztály (předpokládáme) a počasí prostě též nepřálo. I tak to bylo zajímavé místo s výhledy na okolní kopce a barvy..

Obě jezera jsou ledovcového původu, tudíž mají i úžasné modré barvy. Přespáváme kdesi u dalšího jezera, kde nám je společníkem jen déšť, stromy zbarvené do oranžova a sníh na vrcholcích hor. Trénujeme nejen hru na kytaru, ale i zpěv.

Předpověď počasí znovu hlásila déšť, silný vítr a bouřky. Další den jsme unikli kapkám deště a v místním přístřešku jsme si zacvičili.. (Němci vaříc si čínské nudle si museli klepat na čelo) .. A po sprše jsme se snažili utéct dešti a odjeli jsme nějakých 150 kilometrů, potkávajíc Lake Pukaki a Tekapo.

V úterý stojí za zmínku výhled z místní observatoře, kde pár minut po našem příjezdu přišla mlha a zakryla parádní 360° výhled!

 A tak jsme jeli a jeli.. najeli docela dost kilometrů a dojeli až do Mt. Sommers, kde jsme narazili na liduprázdný kemp, kde byly nejlevnější teplé sprchy. Dokonce jsme tam v baťůžkách propašovali i všechny naše špinavé hrnce a talíře, které už jednoznačně vyžadovaly pozornost a umytí. Později jsme si to namířili k místu, kde se natáčel Pán Prstů dvě věže (a přesněji město Rohan) .. Počasí vypadalo nadějně a tak jsme zastavili u jezera Clear Water a při západu si uvařili obědo-večeři.

A občas jsme si odskočili na místní trampolínu!

V noci pak přišel nejen mráz ale i hoodně silný vítr. A přinesl s sebou i déšť.  (a krásnou duhu!)

Takže dojet na kýžené místo už se nám nepovedlo a vyrazili jsme zpět z hor směr Christchurch. Tímto se začalo uzavírat pomyslné kolečko našeho výletu.

Právě z Christchurch mě Tom před měsícem a půl vyzvedl. Nicméně jsme se tam nezastavovali a vydali se rovnou na východní pobřeží a dorazili jsme s menšími zastávkami až do  města Kaikoura.

Oblast je známá díky „tours“ za delfíny a velrybami.. Všude kolem jsou též kolonie tuleňů.. (zde jsme si opět uvědomili, že se ztrácíme v názvosloví.. Ve hře jsou totiž tuleni, lachtani a lvouni.. Aneb Sea Lions, Fur Seals a Seals.. na Zélandu se vyskytují všichni a rozdíly jsou minimální, do teď nevíme, který je který, nazývejme je proto tuleni.).. Nejlepší místo se nám však naskytlo asi 27 km severně od Kaikoury, a to „Ohau Stream“,  kde jsme objevili malou říčku vedoucí až na skalistou pláž se zakončením u vodopádu v menší džungli. Právě na toto místo vysílají tulení maminy všechny své potomky, kteří tráví dny lezením cca 300 m mezi kameny až k vodopádu. Socializace i osamostatnění!

A tak v „bazénku“ u vodopádu dovádí minimálně padesát několika měsíčních tuleňů. „Za mlada“ je celkem bezpečné přibližovat se k okáčům a vlastně samotní tuleni jsou dost zvědaví a tak kolikrát přijdou až těsně k vám.. Člověk by tam mohl strávit hodiny. Ta hravost, bezstarostnost a pohoda!

Naposled si užíváme pohled na černé, oblázkové pláže a dostáváme se do Blenheim. Městečko hodně známé mezi backpackery.. Hodně z nich tu hledá práci na místních vinicích. Dokupujeme zásoby.. Já naposled řídím karavan a odpoledne přijíždíme do Nelson Lakes National Park za Tomovými kamarádkami z vejšky. Potřebujeme jim předat Tomovo auto a vlastně i tak trochu odfrknout po všech našich přesunech.

Ha! To by se ale nesmělo hrát mistrovství světa v hokeji, že. A tak toho moc nenaspíme. Holky, Káťa s Hedou, velké fanynky, už v půl 6 ráno pobíhají po domě, který hlídají jedné Kiwačce. Mají k tomu i psa, takže mají o zábavu v krásné přírodě na čas postaráno. Nicméně fandíme nároďáku a vše je takové ryze České.. Máme v plánu ukuchtit nějaké ty bramboráčky!

Ještě nás čeká vystěhování se z bílého domečku na kolečkách.. a tak odnáším spacák a tobě karavánku děkuju, žes nás ve zdraví dovezl až na konec.. 

Zítra vyrazíme na cestu zpátky a to místní autobusovou linkou do Christchurch, odkud přelétneme do Aucklandu na severní ostrov. Máme tam asi čtyři dny, tak snad ve volnu a mezitím, když Tom bude vyřizovat víza do Ameriky, uvidíme i něco kolem!

Příští příspěvek bude z Fidži! Jedeme se tam ohřát a načerpat novou sílu! :)

Brzy na vi

Honba za tučňáky, aneb závodíme s časem

Tak bych se po delší době ráda podělila o naše cesty :) Nebojte, už těch příspěvků bude jen ubývat! 

...

S Te Anau jsme se rozloučili s Tomem každý po svém. Zatímco jsem ho vyslala na Kepler track (další z Great Walků) .. já zůstala ve vanu a snažila se léčit. Západ i východ slunce stál za to. V noci se ale ochladilo tak, že jsem si natáhla pro jistotu čepici i rukavice. Tom přišel z výšlapu celý rozfoukaný, ale nadšený!

Když jsme další den dokoupili zásoby a opustili Te Anau, vydali jsme se směrem na jih. Cestou jsme si udělali odpolední procházku ke “Green Lakes”.. větrno, ale výhled byl nesmlouvavě fajn... a později jsme se zastavili u parádní jeskyně. Byla poměrně dlouhá, bez čelovky ani krok, plná krápníků, malých jezírek a vodopádů! Kempovali jsme již na jižním cípu v kempu nazvaném Monkey Island a řeknu vám, být jen v mikině po tolika dnech chladu je neocenitelné!

 

Další den nás po snídani vyhnal vítr a tak jsme se sbalili, přesunuli dále, cestou se opět prošli po liduprázdném pobřeží, kde byly jen zelené kopečky, ovečky a vlny..  a dojeli jsme do Invercargillu. Civilizace! Večer jsme se snažili uloupit nějakou tu pěknou “západovou” fotku u bluffu, což je maják na “nejjižnějším“ místě jižního ostrova. Noc proběhla v jedné ze zapadlých ulic města. Bez pokuty.

Déšť. Knihovna. Sprcha. Nákup. Oběd v podobě Sushi. Opuštění města! Vydáváme se po východním pobřeží směrem na sever. Kempujeme opět někde u zátoky a je příjemné teplo. Po zimě ani památky! Avšak jsou tu dva elementy, se kterými bojujeme.

Tím prvním je čas, resp. i když se to nyní nezdá, dny se opravdu zkracují a nám tak ukrajují z pomyslné dovolené. Musíme se rozhodovat rychleji, kam se dopravit, či co vynechat a přeskočit.

Druhým elementem jsou zvířata! A to konkrétně tučňáci, tuleni a lachtani.. Ještě konkrétněji.. nacházíme se v oblasti Catlins, jež je známá díky hojnému výskytu divoké zvěře :) A tak se poslední dny neupínáme na nic jiného, než být ve správný čas na správném místě. Samozřejmě jsme nastudovali, kde se jací savci vyskytují a kdy, avšak o hodně z nich se píše v souvislosti s létem. A my máme vlastně jakoby listopad!

A tak zatímco jedeme severněji a severněji, máme oči na stopkách a vyhlížíme tučňáky. Buď jedeme moc pozdě, a nebo je to tím deštěm, ale na vyhlášeném místě „Petrified Forest“ (Zkamenělý les – jsou zde opravdu v kamenech poznat struktury pařezů a klád prehistorického lesa) není ani noha. Pardon. Ani fráček..

Nugget Point s majákem je pěkná procházka, ale opět bez štěstí. Spravujeme si náladu oblíbenou vajíčkovou pomazánkou a perfektním místem k přespání. Je to sice mezi poli zaminovanými kravskými hovinci (jinak se ty "koláče" popsat nedají), ale s obstojným výhledem na Dunedin, který leží pod námi.

Čtvrtek 7. května hlásí příjezd právě do Dunedinu, studentského města, s historickým jádrem. (V porovnání s ostatními městy/městečky). Mile nás nepřekvapí jenom samotné centrum, s krásným nádražím, ale i Dunedinské okolí – celý poloostrov Otago. Pláže jsou tam písečné, čisté, liduprázdné a tak blízko města! Vypravujeme se další lov tučňáků.. potkáváme „alespoň“ lachtany.

Zapomněla bych dodat, že díky slunečným dnům máme konečně pěkné východy i západy slunce! Krajina nám částečně přišla trochu fádní (po všech horách a lesích) a oceán prostě zůstane oceánem, ale právě díky tomuhle zpestření stojí pobřeží za prozkoumání.

Obvyklé kolečko v podobě praní a nákupu se snažíme stlačit na časové minimum. Večer zkoušíme místní aquapark a za 6 dolarů mu dáváme palec nahoru!

S dalším východem slunce se ženeme na místo na úplném konci poloostrova, kde by měli žít albatrosové. V popisku stálo – není ani potřeba platit „tour“,  velikáni krouží přímo nad vašimi hlavami u parkoviště.  Můžete hádat.. ANI JEDEN! A tak jedeme kilometry zpátky, abychom se trochu rozmrzelí vydali na další štaci.

                                                                                                                     

Odpoledne dorazíme do Katikati. Další z míst, kde by se MĚLI vyskytovat páni tučňáci .. A finally! Jsou tam! Nejprve fotíme jednoho, druhého, všimne si, že opodál je dokonce páreček, tak pěkně si hopskají, navzájem se čistí a jsou jen pár metrů od nás. Když se trochu vzdálíme, zahlédneme i malé tuleňátko, které má sice neskutečně smutný výraz, my ale doufáme, že mu je takhle v přírodě dobře. Turisti by měli dodržovat doporučené vzdálenosti. A to hlavně v případě tuleňů, protože těm, když se něco/někdo nelíbí, můžou po vás pěkně vystartovat. (Ano, i tohle jsme si vyzkoušeli, jeden nás prohnal pár metrů)…

Tak teď už může dušička pěkně odpočívat!!

Západ slunce trávíme na pláži opodál. Další z výjimečných míst. Jsou to „Moeraki Boulders“ neboli obrovské, hladké, „želví“ kameny. Zrovna je příliv, takže ne úplně ideální doba, jelikož jsou obrové skoro pod vodou a tudíž tak moc nevyniknou..

Proto na pláž spěcháme i ráno na východ slunce a vlastně to není vůbec špatné! Zbytek dopoledne trávíme ještě opodál na pláži nazvané „Shag Point“ … kde jsou snad ještě zajímavější a turisty běžně nenavštěvované kamenné útvary připomínající dinosauří vajíčka. V některých půlkách se díky odlivu vytváří i malý bazének.. Tom do něj i přes nepřízeň studeného větru vlezl.

Odpoledne dorážíme do Oamaru, městečka, kde si dáváme sprchu v místním bazénu.. navečer dorážíme do fajn kempu u říčky, vaříme, pozorujeme hvězdy a natahujeme na hlavy čepice. To když se ukládáme ke spánku.. 

Opět jsme se pomyslně rozloučili s mořem a "ztrácíme se" ve vnitrozemí. Doufáme, že nám počasí bude na poslední dny ještě trochu přát! 

Z fotek ale soudím, že u Vás už je jaro v plném rozpuku?