Zivot jako kolotoc

Kdo ma rad stereotyp? Kdo si uziva rutinu? Asi malo kdo z nas. Snazime se tomu doma vyhnout, zprijemnit si tydny jinymi cinnostmi, ktere nas bavi ci naplnuji, pokud to neni samotna prace, ktera nam staci. A i tak, po case jsme jaksi zacyklovani v kolotoci. Ten kolotoc se toci tak rychle, jak ho roztocime a jak si prejeme. Obvykle je pak tezke za jizdy z nej vyskocit. Uvedomime si, ze se nam mota hlava a je na case zastavit a zkusit vystoupit a zmenit smer. Dobre! Dost bylo filozofovani. 

Chtela jsem jen rici, ze se nyni nachazim v procesu, ktery dlouhodobe dava smysl urcite, samozrejme i to stoji nejake usili, snahu a vynalozenou energii. Dny ubihaji rychlosti svetla. A i tady je obcas nutne doprat si zmenu. I kdyz tu bohuzel neni na "zabavu" moc prostoru ani casu (je volna pouze sobota), clovek zaziva prijemne nove a neokoukane zazitky kazdy den. Bud jde o pozvani na caj, na veceri ci prespani u ucitelu ci studentu... Ci o vetsi vylet. Co clovek naopak trochu chybi je moznost vyrazit za kulturou, do kina, divadla, na koncert. Jsou to vsak aktivity, ktere vite, ze vam doma nikam neutecou a tak si alespon muzete uzivat pritomnost. 

Minuly patek jsem se vypravila hned po skole k Verce a spolecne jsme si vyslaply do nejblizsi vesnice Teksing, kde jsme nahodou potkaly starsi par Britu a nakonec s nimi stravili vice nez prijemne odpoledne nad mandarinkami a cajem. Bylo to opravdu mile setkani. Probrali jsme nase zkusenosti s nekym, kdo ma podobne evropske mysleni, vymenili jsme zajimave info a nakonec jsme od nich dostali vlhcene ubrousky! Jak nam rozumeli! 

V sobotu jsme se pak s nimi svezly jeepem (mirili do Kathmandu) do Kaffle a odtud jsme to mely asi hodinku pesky do Rajabasu, kde se nachazi mistni nemocnice, kterou jsme chtely navstivit. Nakonec nas cely vylet fajnove prekvapil. V nemocnici nas privital Uddhav (28), zdejsi doktor, jez tam pusobi jiz tretim rokem. Vyborna Anglictina, vytribeny smysl pro humor a v nemocnici prekvapive cisto a prijemne. Samozrejme, ze nezustalo u hodinove navstevy. Hned nam bylo nabidnuto prespani. 

Vedle nemocnice, kam Namaste Nepal posila taktez dobrovolniky, bydli Dipendra - dlouholety kamarad NN. Mely jsme to stesti, ze prave v jeho dome vrcholila tydenni puja - coz je buddhisticka slavnost - setkani mistnich mnichu, cteni tibetskych knih, zpivani manter, kresleni mandal a to vse doplnene o vsechny nepalske dobroty. Krome tibetskeho caje (cerny caj s mlekem, tukem a doplneny o notnou davku soli!!), do nas ladovali tradicni dal bat, smazene cell roti (koblihy-krouzky), velmi netradicni bylo take pomelo (ktete jsme pres hodinu loupaly, protoze bylo za potrebi pripravit cely kbelik) s mlekem, chilli, cukrem, peprem a soli. Dokazete si predstavit tuto smesici chuti? Vedle v nemocnici jsme zase dostaly chapatti (jakesi palacinky chleboveho vzhledu, smazene na sucho) s vajickem a hranolky. Jidlo se proste v Nepalu nemuze odmitnout. A tak je clovek obcas docela precpany...

Tak dost uz o jidle! Dulezite bylo, ze jsme mohly byt pritomny u vsech priprav, asistovaly jsme i u krajeni zeleniny (coz nam srpem zatim moc nejde), nosily jsme cihly a pisek pri priprave kresleni mandaly.. Tak jsme si svuj pobyt u Dipendry alespon trochu odpracovaly :) 

Vecer jsme pri caji zakusily zpivani manter a cteni s ostatnimi mnichy a obyvateli Rajabasu. 

Pozdeji jsme se jeste odebraly do nemocnice a po dlooouhe dobe se divaly s Udhhavem na televizi! Anglicka liga.. Najednou si clovek nepripada jako v Nepalu. Kontrasty jsou opravdu znat. Hlavne me bavi vyumelkovane televizni reklamy, bollywood stylu, zarici vlasy, zuby, kvalitni auta a ostatni... A pritom vy vite, ze na vesnicich lide vari na ohni a nadobi myji bahnem ci slamou! 

Kazdopadne, nas vylet dostal zase nove rozmery, hlavne clovek se citi vsude kam prijde fajn, vsude ho totiz dobre pohosti a snazi se vam dat to nejlepsi, i kdyz by to znamenalo jen horky caj a spinavejsi pokryvku! 

Za dalsi preruseni rutiny bych mohla povazovat behani a snahu pripravit se na horsky pulmaraton. Kdyz jsem sla poprve, nejmensi deti prede mnou utikaly a obcas se i rozplakaly! Jak desive monstrum pro ne musim byt... Nyni se uz deti samy pridavaji, kdyz je potkam po ceste ze skoly. Snazi se se mnou zavodit, po par metrech to sice vzdavaji, pak ale se smichem krici see you tomorrow madam (nebo miss) ... Asi jim to musi pripadat naramne hloupe! Zatimco oni jdou spalit kalorie jeste na pole a to oranim s bycky, my "civilizovani" behame z bodu A do bodu B. Rikam si, ze tohle jim mozna utkvi v hlave vic, nez Twinkle twinkle little star. Magda, jasne, to byla ta kupujici donuty a behajici nahoru dolu. 

Vsak i na mne pusobi jejich zivotni pribehy. Tuhle jsme byly s Vercou pozvany k jednomu studentovi z Thapagaunske skoly. Je moc mily, pozorny, ma obstojnou Anglictinu, ale zda se byt stale smutny a negativni. Snad ceka na svou prilezitost? 

Pozval nas k sobe domu, maji docela velke pozemky a spoustou mandarinek. Vecer jsme si s nim a jeho mladsim braskou zahrali pexeso (nikdy predtim ho nevideli!), Ganindra (16) nam take ukazal jeho rodinna alba a vecer byl zavrsen vynikajicim dal batem - na zemi a rukou. 

Ulozeny jsme byly s ostatnimi cleny (5) domacnosti v otevrenem plechoven pristresku - pokoji - kde jsme celkem obstojne pocitily prichazejici zimu. Clovek si uvedomi opet nas komfort a prepych, ve kterem si zijeme... 

A Vercou jsme lezely na jedne posteli, ktera nam svou sirkou nedovolovala otocit se na bok a svou delkou natahnout nohy. Takze spolecne s dekami, ktere jsme dostaly (diky muj spacaku!:) jsme se hraly navzajem a bylo nam paradne...

Az do peti rano, kdy se zacalo vstavat, zacala hrat televize a spustilu tez drticky na kukurici, pri ktere byste snad meli nosit ochranne pomucky na usi.

Po snidani, ktera se skladala z osmazenych sojovych bobu a ryze, jsme rodine na oplatku uvarily cerealie v mlece a ozdobily mandarinkou. Zdalo se, ze to rodince chutnalo! 

Z kazdodenniho kolotoce vas zarucene vyvede jakakoli jizda autobusem. Nerada bych se opakovala, ale i kdyz jsem se na dnesek moc dobre nevyspala (too excited to go on a trip), jizdu na nebezpecne draze jsem zacala brat jako soucast Nepalu. Pohodlne se posadila (kolena zaprena o sedacky pred sebou budou asi plne modrin), vedle sebe maminku s ditetem a kolem me pytle s ryzi, prazdne prepravky ci velke nadoby na plyn, zacci, teenegeri zvykajici tabak, starsi obcane i nemluvnata... Jsem pripravena na osmi hodinovou cestu do Kathmandu. Ctu si Cestu kolem sveta za 80 dni, neni mi spatne a dostavam od spolucestujicich mandarinky. No neni to pohoda? Snad dojedeme... Velke srazy ani velmi hlasitou hudbu se snazim v tuto chvili nevnimat... 

Mise je jasna.. Zabehnout si mistni pul maraton a za utrzene penize ze sbirky, kterou jsem usporadala, poridit do skoly potrebne vybaveni. Tak zase za ctyri dny zpatky na ves!:)

Y school, aneb jak nam to jde ve skole

Tak tomu bude uz pres mesic, co pusobime kazdy ve sve vesnici jako ucitel Anglictiny. S ostatnimi dobrovolniky probirame zazitky a zkusenosti, navzajem sdilime napady a vice mene resime podobne "problemy" diky moderni technologii, ktera dosahuje az sem do hor, a to online pres facebook.
Detailněji muzu popsat jen tu svou skolu v Thapagaunu, i kdyz u Verci v Teksingu (asi hodinu pesky od nas) jsem uz nejakou hodinu take oducila.
Markovu skolu v Madanu jsme navstivili taktez, bohuzel byla sobota, a tak se neucilo. Mohl nam ale alespon ukazat prostory, pomohly jsme mu ocistit mapy sveta a udelaly jsme si s Vercou predstavu..
Nase skola je v porovnani o neco mensi a chudsi, za to stoji na nadherem miste, na placku na kopci, a ze skoly jsou uzasne vyhledy (vidime vlastne i na tu Marovu tri patrovou).. Thapagaunske budovy byly silne poniceny zemetresenim v dubnu 2015, pote mely deti a ucitele provizorni pristresky a nakonec vybudovaly soucasne budovy. Reditel Teksingu, Kamal, Verci host-dad, tvrdi, ze skola v Thapagaunu nemela dost prostoru, aby bylo vedeni dovoleno postavit lepsi a stabilnejsi budovy. Budovy jsou z tvrdych drevenych desek. Nyni se projednava plan zachodu a v brzke dobe by se mely pro deti zacit stavet. Uvidime, jestli toho budu jeste ucastnikem.
Vybaveni skoly je velmi jednoduche. V kazde tride jsou dlouhe, drevene lavice, do kterych se nasouka 5 - 7 deti dle veku a postavy. V kazde tride je tabule a dve okna. Tam vybaveni konci. Ve tride neni poradne svetlo, za to notna davka prachu, kterou vsak deti reguluji kbelikama vody.
Budovy jsou postavy do L tvaru, tudiz se kazde rano muzeme sejit na nadvori, kde take stoji dva drevene kuly na sit pro volejbal. Bohuzel tam neni ani kouska travy, kde by si deti mohly sednout ci kde by se dalo vyucovat ve stinu. Pry se bude stavet jeste jedna budova a tak se na prostranstvi nechava i velka hromada pisku a kameni. Deti se tuto hromadu naucili bezpecne obchazet. (Vlastne vubec me prekvapuje, ze jsem jeste nastesti nebyla svedkem zadneho urazu!).
Do skoly v Thapagaunu chodi asi 250 deti a 12 ucitelu. Kazdy den se zacina v 10 hodin (dava tak vsem dost prostoru po ranu, aby mohli odejit a popracovat na poli, ci aby se do skoly dostali vsichni vcas. Nektere deti totiz dochazi z okolnich vesnicek) a to rozcvickou vojenskeho charakteru vedenou v Anglictine, poradovym cvicenim a Nepalskou hymnou, pri ktere se vsichni drzi u srdce.
Pote se vsichni rozejdou do svych trid a vyucovani muze zacit. Hodina ma mit 40 minut. Tusim, ze jsem obcas jedina, kdo casove rozpeti dodrzuje :)
Prvni tyden po prazdninach byl opravdu matouci. Hodiny neprobihaly jak mely. Samotni ucitele jeste ani nebyli ve skole pritomni. Ucitele jsou vetsinou zamestnani statem a ten rozhoduje, v jake skole kdo bude pracovat. Tudiz spousta rodin vubec nezije dohromady, ale ucitel napriklad uci u nas a manzelka s detmi ziji 6 hodin cesty od nej.
Z tohoto duvodu bylo spoustu ucitelu na ceste a vyuzivali volna ke straveni casu se svymi nejblizsimi.
Deti jsou tedy zvykle, ze se nejede uplne podle rozvrhu, na nektere hodiny tedy ucitel nedorazi, oni pak maji volnou ruku, a dle toho, to pak ve tride a venku vypada. Nastesti nedochazi k velkym roztrzkam. Deti se pouze pretahuji, pokrikuji, pobihaji a lezou vsude mozne.
Prvni tyden jsem tedy suplovala kde bylo treba a deti jsem si alespon trochu ukoukala a navykla je na svuj zpusob vyuky. Nyni uz jsem dostala pevne sve tridy a snazim se jit ostatnim ucitelum prikladem. Mam tridu osmaku, sestaku, ctvrtaku, prvnacku a chodim i do skolky. Nekdy se prijdou ostatni ucitele podivat, co tam tedy s detmi provadim, a ptaji se na nase techniky a praktiky. Zdaji se byt otevreni tomu, co se jim snazim predat.

Predchozi dobrovolnice Sona tu zalozila knihovnu, ktera je, co se tyce knih, paradne vybavena, avsak kdyz jsem do skoly dorazila, nevypadalo to, ze by ji nekdo pouzival. Nektere knihy byly zniceny zemetresenim, zaprasene, potrhane a s plisni.
Toto byl muj prvni ukol krome uceni. Knihy jsem vytridila, ocistila a roztridila dle sekci. Ted prichazi ta tezsi cast, naucit ucitele pouzivat knihovnu a ukazat detem, ze knihy mohou prinaset nejen informace, ale i poteseni.
Mistni techniky uceni jsou, jak je nejlepe popsat, velmi direktivni. Deti maji k ucitelum respekt, ktery je ale podporen strachem. Nebyla jsem zatim svedkem zadneho fyzickeho nasili, trestani, ale pry ani toto neni Nepalu tak vzdalene.
Nepalska vyuka klade duraz na memorovani. Kdyz vezmeme v uvahu pocet deti ve tride (tridy nejsou vsechny stejne velke, v jedne tride muze byt jen kolem 15 deti, v jine jich mam 36), deti jsou pri hodinach ukazneni a v tichosti. To je to, co se po detech pozaduje. Ukaznenost. Jednota. Deti nejsou zvykle vyjadrit svuj nazor, odpovidat na dotazy, hrat hry, zasmat se v hodine, zpivat, cvicit ci cokoli tvorit.
Umeji dobre opisovat  tabule, umeji pracovat dle diktatu, ale v mnoha pripadech nemaji vubec poneti o cem se uci a co z tabule vlastne opisuji...
Mezi hodinami jsou jen kratke prestavky, aby se stihli ucitele ve tridach vystridat a pokracuje se az do cca 13.30 kdy zacina tzv. Tuffin time (buh vi, kde se vzalo toto pojmenovani) tedy prestavka trvajici do 14 - 14.15. Nektere deti se nasvaci - hned vedle skoly mame mistni shopik s restaurackou - velmi tu frci donuty, cinske nudle, smazene samosy a chatpat, coz je jakasi sucha ryze obarvena v kecupu se solidni davkou koreni a soli. V obchudkach neni bohuzel k dostani zadne ovoce ci neco zdravejsiho. Nastesti je zrovna sezona mandarinek a tak si alespon nekdo muze z domova prinest svoji vlastni ryzi ci "suntalu".
Je to trochu paradox, protoze v osme tride jsme se spolecne ucili o "junk food" neboli nezdravem jidle a povidali si, proc bychom nemeli jit tucna a sladka jidla a sup. Hned po "zazvoneni" (ano, zvoni nam tu na gong) si jdeme dat vsichni do nosu. Vysvetlujte detem, ze je to velmi prijemna zmena dat si neco jineho nez ryzi a ze si jdete odpoledne zabehat...
Ale je pravda, ze o kondicku deti se neni treba bat. Hrave spali kalorie - uz od mala jsou zvykle doma pomahat, pracuji na poli a bohuzel tahaji i tezsi naklady na zadech. Zrovna dnes rano jsem byla u jednoho studenta na teplem mleku a mandarince a jeho mladsi bracha si pak nalozil na zada buvoli trus a odnesl ho tesne ke skole, kde pytel nechal jen tak u cesty. Tak jsem se ptala, co s nim dal a on mi vysvetlil, ze az pojede autobus z Kathmandu, nalozi ho ridic na strechu a vse to odveze do posledni vesnice. Takhle to tu chodi. Lidi si umi vypomahat. Ale zpatky skole.
Zatimco jedni svaci, druzi hrajou fotbal ci volejbal proti ucitelum. Mimo tridy maji ucitele spise kamaradsky vztah a berou deti jako sobe rovne. Tedy alespon smece tomu nasvedcuji. Devcata se spise schovavaji ve tridach pred slunickem ci se pohinavaji a ty mene smele si se mnou snazi povidat. Doufam, ze se nam pro ne povede sehnat nejake sportovni pomucky a vyziti a pro ty mensi zase nejake pouzitelne hry a hracky. Vsak deti maji pravo byt detmi! Jak dnes ti nejmensi koukali, kdyz jsem vytahla nadherne zvireci manasky od Unicefu. Zacinam mit pocit, ze skola nejake vybaveni ma, ale bud ho ukryva na horsi casy, nebo ty pomucky jen neumeji pouzit. Je treba provest dalsi pruzkum.
Skola konci kolem 4. hodiny, nizsi rocniky maji vyuku jen do prestavky...
Clovek se po skole citi vetsinou velmi umluven. Da mu totiz zabrat, aby deti rozhybal, rozmluvil a primel k akci. Navic musi stale prekrikovat vedlejsi tridy, hlavne prvni tridu a skolku, ze ktere se ozyva sborem cteni pomoci hlasiteho jekotu.
Naopak, mam z toho tez dobry pocit, kdyz vidim pokroky svych studentu, nadseni a snahu! Nekteri zacci me neustale zvou k sobe na caj, chteji si nadale hrat a vedi, ze u sebe v tasce bude vzdy pripravena nejaka zajimava knizka ci pexeso. Asi lepsi nez kdyby se dozadovali tabletu ci cokolady, ne?
Kdyz uz jsem zminila ten tablet.. Ten tu mam taky, myslela jsem, ze ho budu ve vyuce vyuzivat, nakonec jsem se ale rozhodla pro ciste jednoduchou vyuku, za pouziti her, pisnicek, rymovacek a knizek. Nevidim duvod, proc by si tady deti, ktere nemaji poradne tuzky a sesity mely zvykat na "vymozenosti" jako je treba tablet. Vim, ze by se naucily neco noveho, ale vsechno ma svuj cas. Je lepsi, aby se zatim naucily zachazet s knizkami, ktere jim venovalo sdruzeni Namaste Nepal, nez aby mely oci ode dneska prilepe na blikajicim displeji!
Problem tez spatruji v ucebnicich, ktere neodpovidaji urovni vedomosti mistnich zaku. Ci vedomosti deti neodpovidaji ucebnicim? No jen tak ku prikladu, moje sestra (16 let), ktera je uz nyni velka profesionalka v domacnosti a hlavne kuchyni (jsem vedle ni jako nemehlo!) a je v 10. Tride - tedy v te nejvyssi me obcas prosi o pomoc pri vypracovavani domacich ukolu. Tuhle jsme psali ukol o kojeni a materskem mlece (i na mne docela odborny clanek, ktery jsem cetla radeji dvakrat) a dnes vecer dokonce pravidla, ktera by se mela dodrzovat v kine! V kine! Rozumite? Deti, ktere v kine nikdy nebyly a mozna si to dost dobre ani neumi predstavit. Myslim, ze by se autor mel nad knihou zamyslet. Ci ucitele.. Jenze ty striktne dodrzuji osnovy kurikula, a tak jedou stuj co stuj cviceni po cviceni, stranka po strance. To, ze v 16 letech neumi rict slecna co delala vcera a neumi se predstavit, ale ma se ucit o karbohydratech, proteinu a kaloriich, jim neprijde divne. Nekde se stala chyba.
Co se tyce domaci pripravy, doslo mi, ze se s demi nema kdo ucit, protoze vsichni prarodice a spoustu rodicu neumi cist ani psat. Veskera priprava tedy lezi na detech samotnych, ktere tedy vetsinou opisou celou kapitolu z ucebnice.
Nekteri rodice si naopak uvedomuji dulezitost vzdelani a posilaji sve deti do tzv. Boading schools, kde se jim dostane klidne i "mezinarodniho" vzdelani. Do skoly v KTM chodil i napriklad mistni doktor Uddhav (28), ktery nyni tretim rokem pracuje v nemocnici Rajabasu. Ci Kamal, reditel ve skole v Teksingu. Na obou je znat, ze maji daleko sirsi rozhledy, prehled, jsou otevreni diskuzim, zajimaji se a jejich Anglictina je v porovnani s ostatnimi uplne na jine urovni.
Otazka je tedy, koho chceme vzdelavat a jak? Je nasim cilem predat detem co nejvice, otevrit jim oci a i pomyslne dvere do sveta? Chceme, aby diky nam objevovaly a poznavaly, ale na druhou stranu nechceme, aby postupne vymizely tradicni vesnicky i jejich kultura. Nechceme je preci predelat do nam blizsiho evropskeho mysleni..?

Vse tedy probirame nejen s ostatnimi dobrovolniky, i mym hostitelem Kabindrou (27) ci reditelem Kamalem, ktery nam na oplatku povida o Buddhismu, Maoismu a nedavno nam i cetl cim jsme byly s Vercou v minulem zivote...
Tusim, ze Nepal neni sprint, ale jak spravne podotkl Marek, dlouhy a vytrvaly Marathon... 

6. listopadu

Zdravim vas vsechny ty, kteri jste jeste nezanevreli a zajimava vas, jak pokracuje zivot v Nepalu.

Skoly se tu zavrely na cely dlouhy mesic a to z jedineho duvodu - Nepal prozival dva nejvyznamnejsi svatky v roce po sobe jdouci. Nejprve to byl Dasain, kdy se ve vesnicich postavily houpacky z bambusu (nechapu, proc je nepouzivaji cely rok. Alespon by si mely deti kde hrat), rodina udelala velke zasoby jidla, spolecne se pak hodovalo a oslavovalo po par dni. K tomu patrila i hudba a tance. Tihar hnedle nasledoval a u tohoto svatku se nezapomina na vrany, psy, kravy a bohyni bohatsvi - Laxmi. Nejdulezitejsi den je pak den sester a bratru. Cela rodina se v den D poradne umyje a ucese. Sestry davaji bratrum masaz a nove triko. Bratri pak naopak sestram udelaji peknou tikku na celo (tecky se poustou barev, kde kazda ma jiny pozitivni vyznam) a venuji jim penize. Zase se spolecne hoduje, smazi se sladka chlabova kolecka, nechybi ani dal bhat (ryze, cocka, zelenina), ovoce a sladkosti pro deti. Vetsina domacnostni je vyzdobena kvetinami ci barevnymi retezy. Vecer pak mesto ci vesnice sviti. Prasek, ktery pouzivaji k tikam, vyuzivaji ke"kresbe" nadhernych obrazcu na chodnicich ve mestech. Druhy svatek jsem mela tu cest prozit u Leny ve vesnici a tudiz trochu zakusit domacich oslav. Deti take chodily od domu k domu a koledovaly. Zpivaly a tancily a my s nimi. Nevim, zda meli mistni vetsi legraci z toho, ze jsme se pridaly, ci ze si s nami mohou zatancovat.

Po svatcich nastal tedy cas vratit se zase zpatky do nasich vesnic a skol. O tom  zase ale az priste. Ted bych rada popsala jak jsme prozili volno my dobrovolnici - tentokrat jako turisti - trekari.

Muj posledni prispevek koncil vystupem z jeepu v Chame.

Diky tomu, ze jsme v kratkem casovem useku vystoupali pres 2000 m, objevily se prvni priznaky vyskove nemoci - motani hlavy, jako kdyz je clovek opily, nechutenstvi a pocit na zvraceni. Po nocni aklimatizaci se vsak vsechno vratilo do normalu a pri rannim cisteni zubu nas pohled poprve padl na zasnezenouAnnapurnu a bylo rozhodnuto - vyrazime dal. Asi kolem 12 jsme se vydalina prvni usek, ale az do 16.te hodiny se nas drzel dest a ta jsme v Brahtangu vse museli u kamen ususit. Nastesti jsme v lodgi byli jedini a tak i horka sprcha cekala jen  na nas!

Noc vsak uz potvrzovala, ze jsme v horach - bylo slusne chladno a tak se vetsina z nas probudila rano s bolestiv krku, a tak jsme zahajili kloktani soli. Na slunicku vsak bylo paradne a v 9.30 jsme opustili nase ubytovani pokracovali jsme udolim do dalsi vesnice pres Lower Pissang do Upper Pissangu, kde jsme si dali pauzu na strese u mistnich. Pohosteni jsme byli tradicne preslazenym cernym cajem a zakoupili jsme cerstva jablka. Tento kraj je totiz jablecnymi sady znamy.

Po obcerstveni nas cekala cast, ktera vedla podel reky s naslednym stoupanim, ktere uz stalo za to a do mistni vesnice jsme se akorat dostali pred zapocetim obstojneho lijaku. V techto vysinach uz se citelne ochlazovalo a mistni (spise Tibetani) nejak setrili na vytapeni chat. A tak jsme si udelali podvecer po svem. Zabalili jsme se do spacaku a koukli se nepalsky snimek o zrozeni Buddhy. Nekterym z nas se ale pritizilo. A tak kdyz jsme se probudili do mraziveho rana, nenasazovali jsme moc vysoke tempo. V poledne uz Lenicce bral krosnu Kabindra - jediny Nepalec  rovnopravny clen nasi trekarske skupiny a spolecne jsme dorazili az do Manangu. Je to docela velka horska vesnice, posledni misto, kde se aklimatizovat v nizsich vyskach a proto lide zustavaji i dva dny. My jsme nakonec zustali asi tri a dokonce jsme vymysleli nahradni plany, jak se dostat zpet, kdyby se Lenka jakz takz nevylecila. Mela chudak chripku spojenou asi s vyskovou nemoci. Clovek holt na treku nema takovy komfort. I kdyz spi na posteli, je docela chladno, takze ho stale doprovazi ryma, po teple sprse par dni ani pamatky a k tomu vsemu ryze, ryze, ryze!

Nekteri zdravejsi blazni si vybehli do 4200 na svitani ci zapad slunce, pak jsme take podstoupili aklimatizacni prochazku k jezeru a asi 4. den jsme se rozhodli jako skupina vydat dal. Ono totiz nikdy nevite, co vas potka po ceste, jestli se vam nepritizi a tak dalsi stoupani s sebou prinasi i rizika. Nikdo to vsak nechtel vzdat, vsichni jsme prisli s jasnym cilem - prejit nejvyse polozene sedlo Thorung-la pass s nadmorskou vyskou 5416 m.

Krajina se ponekud zacla menit, stromu ubyvalo a puda jako by usychala pod nohama. Dalsi den jsme prespavali v Yakovi. Po dlouhe dobe jsme si s holkama chtely dat testoviny, ale to co nam prinesly jen vzdalene pripominalo makarony se zeleninou. Hygiena probehla nad tureckym zachodem, kdy si v kuchyni muzete objednat za 150 rupii kyblik tato pany (tedy horke vody). Pokud jsou ale venku 2 stupne, tak voda vychladne drive, nez je vubec vynesena na vyse zmineme misto. A pak uz se clovek zmrzly snazi umyt, co mu sily staci. Spanek uz je take melci, ale to je hodne individualni, spat ale preventivne s cepici se vyplati!

Jdeme do finale! Mame pred sebou posledni usek do Thorong pedi, coz je vlastne jen jedno velke, taboru ci kempu podobne ubytovani, ktere je jako posledni, uvadene v pruvodcich, vhodne k prenocovani pred finalnim vystupem. A take to podle toho vypada. Behem dne se "mestecko" rychle plni - jednotlivci i pocetnymi skupinami. A ceny tez odpovidaji nadmorske vysce. Jeste, ze ceska skupina je vybavena varicem, vlastnim cajem, cinskymi nudlemi a hlavne plastovou krabickou, ktera vsem naramne poslouzila. Pomohla nam "nedojedenou" veceri ukryt a uchovat na dalsi den jako obed a tim usetrit za "predrazene" jidla. O cenach by mohla byt dalsi kapitola. Nicmene ceny se s nadmorskou vyskou opravdu zvysovaly. Prumerna cena za nocleh bylo 500 rupii, coz zahrnovalo dal bat a cena luzka vetsinou zadarmo, nekdy po nas ale chteli zaplatit i pokoj, cca 400 rps., susenky z beznych cen okolo 25 rupii staly najednou 50, 70 a vyse, skoricove sneky mely standardni cenu 150 rupii a nejlepe byla porovnatelna cena caje. U nas na vesnicich ho dostanete za 10 rupii (2, 50 czk), ve mestech 40 - 80 rps., a na nejvyse polozenem miste Thorung-la passu byl salek dokonce za 200 rps. (Coz uz je nasich 50 korun ceskych)... jasne, stale jsou to smesne castky, a tak v prepoctu vas vyjde den na treku na nejakych 175 kc. K tomu pripoctete permity cca 4000 rupii - tedy dovolenky a muzete si spocitat, na kolik prijde lowcost trekare jeden mesic v Himalajich. A jina pohadka by byla, kdyby si clovek najal guida, portera, ktery mu nese celou dobu i 50 kg tezky batoh a ma za to minimalni odmenu. A ze jsme takovych skupin potkali... takze zpatky k ubytovani...

V Thorong pedi jsme misto vlastniho pokoje volili pokoj pro cca 30 az 40 lidi, tedy velkou mistnost s dlooouhou palandou. Vysel financne vyhodneji. Odpoledne jsme stravili relaxem a hrou na kytaru. Nepalci jsou velmi muzikalni a radi tancujou, hudebni nastroje tu vsak stezi budete hledat. Takze bylo velkym prekvapenim, ze tady v horach se kytara nachazela.

Vecer jsme se pripojili do spolecenske mistnosti, kde bylo tedy vemi rusno a hlavne teplo. Vsechny skupiny mely v planu vyrazit velmi brzo a tak vetsina trekaru vstavala kolem ctvrte hodiny. A my jsme byli vlastne asi uplne posledni, co opousteli lodge v pul 7 rano. Uz tolik nemrzlo a navic jsme nemuseli rozsvicet celovky. Dalsi vyhodu jsme spatrili hned v zapeti. Byli jsme na treku totiz uplne sami. Slyseli jsme, ze chtic byt na ceste mezi prvnimi nebyla vubec vyhra, protoze jste pak splhali vzastupech. To my jsme sli pekne v klidu, je fakt, ze soucasny zdravotni stav vetsine z nas pridat do kroku ani nedovoloval. Hned po opusteni nas cekalo pekne stoupani, Kacce bylo na zvraceni, mozna z vyskovky, mozne z pripalene ovesne kase, kterou jsme snidali. Lenicka mela jeste doznivajici chripku a na Vercu to tak prichazelo postupne. Nemohla castecne dychat. Marek s Kabindrou byli pri sile, takze se stridali o krosny a nosili vzdy dve. Ja jsem se nastesti taktez citila dobre a i kdyz kysliku ubyvalo, na rovince jsme si take vyzkousela, jake to je, mit na zadech svych 15 kg a na brichu jeste 13 kg Lencinych. No panecku! Byl to zazitek, ktery mi po ani ne kilometru vnutil slzy do oci. Pocity to byly opravdu silne a nepopsatelne. Misila se ve mne radost z prekonanych dnu, z funkncnosti a soudruznosti skupiny, uvedomila jsem si, jak vdecni bychom meli byt, ze mame stesti objevovat takove dalavy, jak dulezite je pro me pratelstvi a pomoc. A taktez me zaplavila vlna smutku z toho, co nemuze byt, ci co se nedari plnit. Pro mne to byl vrchol celeho treku a snazeni.  Je pravda, ze za spoustu myslenkovych pochodu muze prave ubytek kysliku, pribyvani kilometru v nohou i samotne, trochu puste okoli a fakt, ze vite, co hory dokazou. Pred dvema roky, prave v rijnu a zrovna na tomto miste zacalo necekane snezit a spousta lidi zahynula behem vanice.

Nicmene, abych to dal neprodluzovala, asi po peti hodinach stoupani jsme konecne dosahli pomyslneho vrcholu 5416 m.n.m., pisu pomyslneho, protoze to neni zadny vrsek, nybrz vlastne planina s malym kamennym domeckem, kde se podava jiz vyse zmineny drahy caj. Dale je tu stupa, cedule, ktera vam oznamuje, ze jste to uspesne zvlady a tisice vlajecek pro stesti. Takze i nase skupina si jednu pridala...

Po vystupu nasleduje samozrejme sestup. A to docela dlouhy. Me se v prubehu klesani udelalo (konecne!) take nevolno - tocila se mi hlava a bylo mi na zvraceni, ale to by nebyly holky, aby mi nepomohly!

Vystridaly jsme si krosny, protoze ta moje byla z nejakeho duvodu tezsi.

Druha strana pohori byla hodne rozdilna. Sussi, pustsi a prvni mestecko Muktinah opravdu postradalo te tibetske, lokalni malebnosti. Vykoukly na nas velke hotely, obrovske stupy a podobizny Buddhy a vsude bylo nesmirne prasno.

Dalsi tri dny nebyly o moc zajimavejsi. Planovali jsme jet autobusem, ale to bychom nesmeli byt v Nepalu, aby si clovek neco planoval a pak s tim jeste pocital.

A tak jsme z Muktinahu dosli do Jomsonu, tam jsme hledali a smlouvali spoj, po par neuspesnych pokusech jsme se vydali po svych a prasne ceste dal. Dalsi den nas opet autobusy ignorovaly, ale nakonec se nam podarilo po dlouhem dni dorazit do mestecka Tatopani. Zdalo se, ze uz jsme byli docela fyzicky ok, akorat se zacala projevovat unava. Nakonec jsme se rozdelili na dve skupiny.

Ja s Markem jsme se hned dalsi den rano vydali na cestu smerujici k Annaurna base campu. Lena, Kacka a Verca zustaly spolu a daly si odpocinkovy den.

Nase "skupinka" si cestou vylezla na Poon hill, coz je docela zname turisticke misto, vlastne kopec, kde se pred usvitem dokonce vybira vstupne a z tohoto bodu se vam naskytne prekrasny vyhled na vsechny osmitisicove vrcholy. Musite vsak prehlizet ty davy.

Zkratim malinko sve popisky, at vas to nezacne prilis nudit.

Po Poon hillu jsme se tedy vydali smerem, kterym miri horolezci, aby zdolali zminenou Annapurnu. Jak jsme se dozvedeli, 40% ze vsech horolezcu je tech mene stastnych, kterym se to nepovede. Naopak umrtnost na Everestu jsou pouha procenta 2. 

K zakladnimu taboru do 4130 m.n.m se nam podarilo dostat za ctyri dny a krasne jsme si to vypocitali, abychom se tam dostali na svitani slunce.  Zazitek to byl opravdu nezapomenutelny. I kdyz clovek nestoji primo na upati hory, dostal se uplne do centra - kotliku, kde ho obkloluji vsechny do nebe se trcici vrcholy. Annapurna I (8091), South, Fish tail a dalsi. Na vrcholcich lezel snih a vitr si s nim pohraval, takze kdyz na nej dopadaly paprsky oranzoveho slunce, hory vypadaly, jako kdyby mely zlate spicky! Nadhera!

My jsme pockali az odejdou davy a v klidu jsme si pak dovolili dat prijemnou snidani. Tibetsky chleba (takove mastne palacinky) s marmeladou, caj, kafe a PIVO! Mara totiz nerad nosil lehky batoh a tak tu a tam zaplnil misto a doplnil zasoby plechovkami.

Po ceste jsme samozrejme zazivali to, co v beznem kolobehu clovek nema sanci. Potkali jsme fajn izraelskou astrolozku (haha), spoustu vrelych mistnich Nepalcu, vyzkouseli jsme horke prameny a neb koupacka po x dnech v Jhinu, spali jsme v bambusovem pristresku, jako nekde na plazi, tu a tam jsme si dopravali mistni puding za odmenu, nescetkrat jsme nadavali na nekoncici kopce a na tisickrat jsme si uzivali tiche pohledy do vsech udoli. Rozrezana Marova dlan uz byla jen tresnickou na dortu.

Po dlouhem tritydennim putovani jsme se opet vsichni shledali v Pokhare a zaslouzene se krmili lahudkami jako musli s ovocem a jogurtem, vyzkouseli jsme mistni pizzu a burger a konecne si tez zaplavaly (ano, pouze my damy - Mara mel stale zavazanou ruku) v jezere.

Trekovani v Nepalu muzu timto povazovat, bohuzel, za ukoncene. Nicmene zase jsem se utvrdila v tom, ze lidske sily a moznosti jsou netusene a jiz ted vim, ze jednou se budu chtit do Nepalu vratit, abych mohla prozkoumat zase dalsi oblast a mozna vylezt zase o kousek vys?