Sydney, Australia..

Milí čtenáři :) 

Opera z Harbour bridge 

Historicky první zápisek z Austrálie! 

Poslední výlet na Rangitoto se vydařil.. V neděli jsem se též účastnila varhanního koncertu v radnici - neobvyklý a zajímavý zážitek. Poslední pondělí jsem strávila s kamarády z pizzerie na nedalekých plážích.. Sluníčko přálo a tak jsem nemohla mít rozloučení se Zélandem lepší. 

Vše jsem zakončila "pizza party"na backpackeru.. Rozuměj - utratila jsem padesát dolarů - přinesla jsem čtyři pizzy, čipsy a víno a kdo byl po ruce, přidal se pozeptat se jaké mám plány do budoucna.

Po desáté večerní mě už vezl kamarád Honza na letiště, abych se pak snažila složit hlavu na místní ne moc pohodlné sedačce v hale a přečkat tak posledních pár hodin. Odlet byl následující ráno v 6 hodin. Spánku jsem moc neužila..ale co už!Letí se do Austrálie!

Kakadu ramenní 

Letiště v Sydney bylo téhož času pěkně přecpané a tudíž se mi ráno pěkně protáhlo (Ještě s časovým posunem, tudíž moje únava se jen zdvojnásobila) .. A bývalá spolužačka a cheerka Verča mě tedy nevítala na jejich zastávce v 9 nýbrž před polednem! Únava neúnava.. po objímačce a donešení krosny do jejich super moderního bytečku (ano, po těch všech hrůzách z posledních dní) jsme vyrazily do města na průzkum. Verča (s manželem Honzou :)) už žijí v Sydney přes půl roku a tudíž mi Verča byla dobrým průvodcem! Počasí nám přálo a tak jsme si spolu mohly užít nejen výhledy na Operu ale krmení místních papoušků Kakadu bylo vynikající též! 

Večer jsem se pak mohla seznámit i s jejich dalšími obyvateli bytu.. Společně jsme pak porovnávali nad sklenkou vína život zélandský a australský..

Druhý den se nesl bohužel ve znaku deště.. Já se vypravila na výlet do mini Zoo za město. (Vzdálenosti jsou tu opravdu šílené) .. takže to znamenalo vstávat v 7 abych se před obědem dopravila, kam jsem potřebovala.. naštěstí mi počasí trochu přálo a hned jak jsem dorazila na místo, zázračně pršet přestalo. Při kupování lístku jsem se ještě ujistila, jestli náhodou zvířata v tomhle počasí nebudou spát.. koala, klokan, wombat, papoušci, pes dingo.. tahle všechna zvířata, která jsou pro nás tak exotická na jednom místě jako na dlani! Paráda! 

Odpoledne jsem pak jela prozkoumat místní pláže, tou dobou plné surfařů, pejskařů, běžců.. Ano, Sydney se tváří jako sportovně založené moderní město! 

Důkaz! Tající sněhulák :)

Three sisters..ok.. just two girls :)

Na třetí den jsme si s Verčou naplánovaly výlet do "blízkého" národního parku Blue Mountains.. Už dříve jsem viděla nějaké fotky a krajina připomínala trochu Zéland, takže proč ne. Škoda jen, že předpověď hlásila SNÍH! Běžíme na ranní vlak a říkáme si, že to budeme zřejmě jediní blázni, kteří se tímto směrem vydají! Mýlíme se.. I když je pracovní den, vlak je nacpaný až běda. Odpovědi se nám dostává v zápětí. Všichni malí, velcí, staří, téměř nemohoucí se vypravili na výlet podívat se na sníh. Asi sedmnáctiletá slečna vybíhá z vlaku a poprvé boří ruku do, jak bychom to řekli my? Břečky! Třicet let tu místňáci neviděli sněhobílé nadělení! 

S Verčou se jenom smějeme, jak je ten svět naruby! My zíráme na klokany a oni kroutí hlavou nad sněhem. Po pravdě,i nás zima docela překvapila.. Ale i tak jsme se vypravily kratším trekem k vodopádům a později i k místu zvaném "Three sisters".. Nádherný slunečný den a spánkový deficit doháníme při dvouapůlhodinové zpáteční cestě. Nutno dodat, že Verča stíhá ještě práci a školu! Spát bude asi až já odjedu! :)

Čtvrtý a poslední den, tedy dnešní den, a opět je tu ranní vstávačka a dvouhodinová cesta vlakem z města na sever.. Trocha chůze do lesíku a už se před námi rozprostírá pastvina posetá klokany, klokánky a klokáňaty. Nápisy velí NEKRMIT.. my si jich ale bohužel nevšímáme a tak se dělíme s chlupáči o naše mrkve a banány.. Zážitek je to veliký.. spekulujeme pouze nad tím, jak si někdo může dopřávat klokaní hamburger?!

Odpolední procházka po city - a je tu opět déšť .. takže můj vysněný západ slunce u Opery se nekoná! .. Ale nevadí.. I tak jsem si v uplynulých dnech městský život užila.. Nemůžu se však ubránit srovnávání a téměř kdykoli a kdekoli. Koukám na lidi, hodnotím dopravní prostředky, všímám si obchodů, porovnávám ceny.. Je tohle normální? Spousta mých vět začíná .. To my na Zélandu máme.. Či, to u nás si můžeš koupit.. ?! 

Ano, ještě stále mi nedošlo, že je šmitec konec! Možná si to uvědomím zrovna zítra - jedu vlakem do Byron Bay - tedy místa vzdáleného 13!! hodin na sever... Mám namířeno do Brisbane.. 

Tak snad zase bude příležitost vylíčit další cestovatelské kroky!

Do té doby se loučím a zdravím.. 

Jdu si užít poslední Sydney noc v obrovské posteli! :)

Ps. Veru, Honzi, děkuji! 

Pss. Fotek je více, a však v rámci úspory času jsem dala jen pár.. 

A tak jsem se mylila..

Myslela jsem, ze posledni prispevek bude opravdu ten posledni.. nicmene.. zjistila jsem, ze rychle vypsani z novych zazitku pomaha utridit to, co jsem prave zazila. A i kdybych byla jedina, kdo tohle bude cist, budu se mit do budoucna alespon cim bavit a treba si i rada pripomenu beztarostne chvilky, chvilky veseli i smutku, chvilky naplnene zelandskou tematikou..

Neuhadnete, kde se nachazim ted.. Jasne, kazdy z nas byl nekdy v iternetove kavarne. Tahle je docela jina.. podzemni.. Ccca padesat pocitacu, z nichz je polovina obsazena mistni mladezi a vsichni "parej" nejake strilecky. Jsem tu jedina holka a asi jedina boucham do klavesnice. Ale, to jsem vlastne vubec nechtela psat..
[Vzhledem k tomu, ze uz nemam svuj pocitac, volila jsem tuto moznost a tak prosim omluvte i chybejici diakritiku]
...

Kdyz jsem opustila Waiheke a rodinu, opet jsem se premistila do Aucklandu a ubytovala se ve stejnem backpeckeru jako vzdy. Opet jsem potkala nove lidi. Upovidana Italka, ktere jsem pomala s prekonanim prvnich hodin na Novem Zelandu. Sobotni vecer ve znaku Latino party s kamaradkou z Chile. Nedelni zarizovani autobusu na poloostrov Coromandel. Turisticke lakadlo v letni sezone. Nedelni vecer straveny v "Loft clubu".. misto, kde se pravidelne schazeji priznivci Hare Krisna. Vite, ti bezvlasi, kteri i u nas brazdi ulice Prahy a vyzpevuji. Vecer prekvapil. Vecere, mantry, diskuze na tema bullying and intimidation {sikana, zastrasovani}... Odchazela jsem prijemne a pozitivne naladena.

V pondeli jsem nasedla na autobus a dopravila se do Thames - mensiho mestecka na pobrezi - brana na poloostrov Coromandel. Mela jsem domluveneho couchsurfera - tedy ubytovani zadarmo - pres kamaradku Nemku. To jsem vsak jeste netusila. Stuart, vypadajici na 80 let, me vyzvedl primo u autobusu a odvezl si me k nemu za mestecko. Typicky kiwi dum bez poradneho zatepleni, navic pokryt kocicimi chlupy.. No, nejedna mamina by se tu mohla vyradit. Proste spina! Mym utocistem se stala pohovka. Se Stuartem tez bydli Indofijanka Sheetal, coz me trochu uklidnilo..

Se Stuartem a Sheetal jsem zustala ctyri dny a tak krome poznavani polostrovu jsem nakoukla i pod poklicky jejich zivotu. Poprve jsem se setkala s byvalym alkoholikem, ktery stravil pod vlivem celych 20 let! 8 let byl pry totalne na mol.
Tez se ozenil s 34 letou gamblerkou, ktera ho ocividne po svatbe chtela jen vyuzit. A tak se Stuart od teto doby snazi vzpamatovat nejen finance ale hlavne psychicky a doufa, ze jednou bude opet moci vyrazit na cesty a treba zavita i do Prahy? Prozatim je sam, zadne deti, za sebou infarkt a nepovedene manzelstvi.
Mohla bych tez pokracovat pribehem Sheetal.. Ale to az ustne?

Jak jsem zminila vyse, Coromandel je plny plazi, zakouti, pekna silnice, ktera vas vede okolo celeho poloostrova. Krasne misto v lete. Bohuzel ne vsak, kdy je sest stupnu pres den. Nicmene.. to bych preci nebyla ja, abych neco nepodnikla... A tak jsem se vydala po dlouhe dobe na stop.. Ve zkratce - objela jsem cely Coromandel - i kdyz vice casu jsem stravila v autech a povidanim o zivote.. Nicmene mela jsem stesti. Dny jsou kratke a tak opravdu nechces zustat kdesi, pri ceste, ve tme, desti a zime.. Krome obrovskeho trucku, ktery ridil Lance a spolecne jsme dovezli drevo na stavbu, mi zastavili dalsi tri pani. Kdyz jsem pak kalkulovala.. vetsinou to byli pani vyssiho veku, a vsichni se zminili, ze byt jejich dcera, radi by vedeli, ze jsem v poradku. Jak mile! S poslednim prevoznikem Gilbertem jsem zase vyrizovala jeho business a zastovali jsme se u dvou klientu a resili jejich plyn a pripojeni. Tak co vsechno clovek na ceste nevyzkousi ze?

S Sheetal jsem se rozloucila v podobe "hiku"... jednoducha prochazka s mirnym stoupanim {ona bohuzel bez veskere fyzicky - takze po ceste zastavovala kazdych deset minut a ja si pripadala, ze mam s sebou batole a trochu si nadavala} .. tez jsme se ztratily v dzungli.. Vecer jsme se vydaly na "koncert" Ira do mistni hospody, ktera je vlastne hlavni scenou a dejistem celeho Thames. Nechodis do hospody? Jako bys nezil.. Tak proto tolik alkoholiku??

Stuart jsem zase vzala na obed a ten uz me pak vzal na patecni autobus.. Cenila jsem si vsech hovoru, ktere jsme spolu vedli.. o zivote, ceste, postojich.. ale tesila jsem se, ze zase zmenim misto pobytu. Tesila jsem se na autobus, kde budu mlcky. Kde si otevru knizku.
Autobus se proste neobjevil.. hm.. A tak jsem si strihla stopovani... Ale opravdu si nemyslete, ze je to moje oblibena cinnost!
Stesti se na me usmalo do peti minut. Nabral me Terrance, ktery pry nikdy stopare nenabral ale kdyz me uvidel, bal se, ze bych se do Aucklandu nikdy nedostala.. Haha! Dekuji, to vypadam tak bidne?;] Nakonec z toho vyplynuly dve paradni hodiny. Terrence a jeho manzelka zournalistka stravili spousta let ve Francii a tak mel k evropskemu stylu zivota blizko a nejvice se zajimal o komunismus a vsechno kolem... A tak jsem lovila v pameti, kdyz se zvonilo na namesti..

A to uz se dostavame k patecnimu veceru.. ubytovani v backpeckeru.. Patecni vecer. Zapomnela jsem, ze to v centru zije. Nikoho nezajima, ze chces rano brzo vstavat.. A tak tvych 7 spolubydlich se muze snazit byt po tichu, ale hned vedle ve spolecenske mistnosti to zije az do peti do rana! A to nemuvim o vsech klubech pod backpeckerem.. Ah, neni nad svou postel a pokoj! Jeste ze ty dny uz muzu spocitat..

Ranni vstavani a vylet na Rangitoto... sopka, vzdalena 25 minut od Aucklandu. Not too bad aye!

A uz jsem vam rikala, ze tu mrzne?

Nejvyssi cas zvednout kotvy.. A ted mozna i pozadi! Moje hodinka u pocitace uplynula.. Loucim se s usmevem na tvari :]

Krasny vikend do vsech koutu ... 

červenec se hlásí o slovo!

Tak další krátká kapitolka uzavřena...

Jeden z výhledů na Waiheke

Resp. ta pracovní. Pizzerie byla stále to stejné.. Jen s rozdílem, že v sobotu jsem pracovala dokonce deset a půl hodiny. Sama se sebou jsem byla docela spokojená, naučila jsem se spoustu nových věcí, včetně zadávání objednávek do systému, občas jsem se i zasmála situacím, to když si s klienty navzájem moc nerozumíte. Ale po celém dlouhém pracovním dni a vlastně po jakési „ house party“, kde se sešlo spousty bývalých a současných zaměstnanců oné pizzerie jsem se rozhodla, že mi tato zkušenost stačila a „dám výpověď“.. Když jsem to šéfové oznamovala, vypadala docela překvapeně, ale řekla, že to bude pro obě strany lepší, že prý jsem myslí někde jinde.. Což dobře ani není možné, protože tě naučí chovat se spíše dle instinktů (ano, při zvonění zvonečku z kuchyně, od baru či od pizzy, musíš přiklusat na správné místo a odnést ke stolům co je potřeba). Pro zpestření situace jsem si vybavovala Pavlovy pokusy a to když jsme se s ostatními sráželi, kdo bude v kuchyni první, a smála jsem se, jak je ten svět srandovní.. Takže vlastně možná i měla tak trochu pravdu?

V „úklidu“ jsem byla ochotná ještě pokračovat, ale vzhledem k tomu, že věděli, že odcházím, mi nakonec nedali za celý týden žádnou práci. Takže jsem měla týden pro sebe. Vyběhla jsem si na kopečky a krátery, na kterých jsem ještě nebyla, prošla čtvrtě a k plážím, kam jsem se předtím nedostala. Jeden den jsme též vyjeli s Honzou za město na celodenní výlet. Došla jsem si do kina na „Samba“.. doporučuji.. Je to od tvůrců Intouchables a s hudbou od Ludovica Enaudi. A prolezla jsem skrz na skrz též Aucklandské muzeum.

Další týden jsem se rozhodla strávit duchaplnou činností a to dobrovolnictvím.. (Funguje tady taková komunita „WWoofing“ – kde se registruješ buď jako rodina či dobrovolník a pak si můžeš vybrat, kde bys ráda pomohla za ubytování a stravu) našla jsem si rodinu žijící na Waiheke Island, cca 40 min trajektem z Aucklandu.  

První dva dny byly trochu rozpačité. Byl víkend a nikdo mi vlastně neřekl, co budu dělat. V popisu stálo „Včelí farma“ a tak jsem se domnívala, že budu pomáhat na zahradě a se včelami. Ale o víkendu se nedělalo nic, kromě procházek, fotbalu, pak jsem hrála s klukama (9, 12 let) Monopoly a karty.. Až jsem si připadala trochu provinile, že kromě mytí nádobí a lehčího úklidu moc nedělám. Mít ale svou vlastní postel i pokojík po delší době přišlo náramně vhod. 

Hned v pondělí ráno mě Sheena (mamina) zasvětila.. jelikož je taťka v Evropě a ona pracuje z domova, potřebuje někoho, kdo by s klukama dělal domácí úkoly a večer uvařil. Hmm.. to ještě neví s kým má tu čest!?

Načež mi ale vysvětlila, že jedou v „programu My food bag“ – což je dovážka čerstvých surovin a veškerých ingrediencí na celý týden. S potravinami přijíždí i 7 receptů. Takže každý večer je to překvapení, co se vlastně ten den bude vařit. A tak už mám za sebou tři dny, tři večery a troje vaření. Zatímco v pondělí to byla kuchyně mexická, v úterý malajská a dnes dokonce jakési riccotové knedlíky v rajčatové omáčce, musím říct, že překvapuji sama sebe.

Angličtinu a matiku, co s kluky dělám, mě vlastně baví také. A do toho mám až do třech hodin volno, takže můžu objevovat ostrov křížem krážem. Mám dojem, že bych tu nakonec vydržela i déle..

Ráno pěkně poklidím po snídani, nakrmím slepice.. Se včelami se nic nedělá, protože je zima a tudíž není potřeba speciální péče. Pak zabalím knížku a chodím po kopcích a užívám „naší“ zimy.

A jak si takhle chodím.. ve městě si všimnu vývěsky s fotkami, kde jsou vyobrazeni lidi, kteří nemají přístup na Waiheke..  And guess what? Je tam i obličej „Jamese“ .. chlápka, u kterého jsem strávila první dvě noci tady na Zélandu .. A to na jeho pidi lodičce, která byla tak trochu „creepy“.. A tak jsem se po devíti měsících odhodlala dojít na místní policii a podala jim tam „výpověď“ či jak se tomu říká?

V pátek, kdy měli kluci po škole plavání, jsem našla na stole klíče od baráku a s esemesku v telefonu, že mám vyplít zahrádku. Takže celý den pro sebe.. Ano, žádná párty se nekonala.. Ale když jsem se nad tím tak trochu zamyslela, je to celkem odvážné svěřit cizinci všechen majetek, nebo ne? Měla jsem to všechno nastrkat do krosny a nasednout na první trajekt! :)

Místo toho jsem jim upekla jablkový koláč a udělala poslední „tour“ po ostrově.

Nyní jsem nacházím na ferry cestou zpátky do města. Opět se někde ubytuji, zařídím autobus, zkusím nechat velký bágl u kamarádky, pokud to půjde, ještě procestuji oblasti, kde jsem ještě nebyla. A též pošlu notebook spolu s kamarádem napřed do Čech, aby pak zbytečně nepřekážel na cestách. Takže tohle bude asi v podstatě poslední pozdrav ze Zélandu! 9 měsíců nearly completed!

Těším se v srpnu na viděnou a Vy nezhyňte vedrem!

Kia ora!

Kiwi ptáček jež zamáčkne slzičku, že Magda zvedá kotvy! :)