Co tě nezabije, to tě posílí

A tak jsme opustili Wanaku.. Po deštivém dopoledni, jež jsme strávili v knihovně, jsme vyhledali Češku Míšu, která Tomovi trochu zastřihla kštici. Nikdy nevíš, kdy se ti bude takový kontakt hodit že? Nevyrazili jsme ale hned, došli jsme si ještě naposledy do bazénu a strávili ve Wanace poslední noc. Úplně jsme totiž zapomněli na Wastebuster – což je takový velký “smeťák” a za pár dolarů tam nakoupíš přes oblečení, masky, knížky, cédečka, lyže, starý neb použitelný nábytek či další vybavení pro dům a zahradu! A tak si druhý den před odjezdem za půl hodiny odnáším dvě knížky a pohodlné letní kalhoty!

Nabíráme Americkou stopařku a dovážíme ji na křižovatku ke Cromwellu a pokračujeme směrem k Queenstownu. Já tohle místo už znám, před třemi měsíci jsem tu byla na víkend s kamarádkou Amadine a našimi kolegy z práce. Tomáše městečko moc neuchvacuje. A je to pravda.. Hodně turistů, všude lákavé reklamy, vyšší ceny a i atmosféra je trochu zrychlená. Dopřáváme si procházku, zmrzlinu a potkáváme dva kiwáky, Matta a Jareda, kteří  s námi trávili noc na Liverpool Hutu. Hrajou na kytaru a snaží si vydělat nějaký ten drobásek. V supermarketu zase potkávám jednu maminu z Prague British School i s jejími dvěma syny.. vybavila jsem si s ní jeden rozhovor, kdy jsem jí odchytla na chodbě a vyptávala se na Zéland. Tráví totiž půl rok tady a půl rok v Čechách. Tak nám dala také nějaké tipy a mimo jiné i svoje číslo v případě “nouze”. Tom při výběru Merino Trika v místním Sportu zase potkává jinou Česku, která nám pomáhá s nákupem. Večer parkujeme auto u místních zahrad, vaříme, usínáme. Klasika. Ráno se však probouzíme a nalézáme pokutu za nedovolené parkování, pokuta je na 200 dolarů. Cca 3600 czk. Oops.

Opět dokupujeme zásoby a před polednem opouštíme Queenstown, městečko, které nás úplně nepřivítalo. Těšíme se na tracky, které jsme si vybrali.. Ještě než ale opustíme poslední kruhový objezd, náhle slyšíme ránu a dřeme se o silnici. Dál auto nejede. Tom se domnívá, že jsme ztratili kolo. Skoro. V podstatě ani neumím popsat, co se stalo. Nicméně spadl nám kus nápravy, co spojuje kola. A tak začínáme řešit odtah a kam s tím, kde to nechat opravit a podobně. Později odpoledne jsme odtaženi zpět do města ponecháni na “smetišti” či  chcete-li “vrakovišti”.. kde jsou všechny dílny, ale všechny zavřené, leč je neděle.

A tak my si po dlouhém dni konečně vaříme rejži a připravujeme i vajíčkovou pomazánku! Večer se též vydáváme do centra, máme to asi 20 min pěšky, otevíráme si pivo na pláži u jezera, ale já po očku sleduji, zda se k nám neblíží policista, protože další pokutu už bych dostat nechtěla. A jak tak po očku sleduji události kolem, parkuje vedle nás auto backpackerů. Hned jak se otevřou dveře, musím se smát.. protože z auta nevystoupí nikdo jiný než Dalibor a Němka, které jsme už předtím potkali u ledovců. A tak se jich alespoň vyptáme na jejich výlety a zážitky.

Pondělí ráno! Vstáváme raději v 7 hodin, abychom se připravili, než otevřou “autosalon” .. a též, aby nám někdo nevynadal, že jsme opět “kempovali”, kde jsme neměli. Dáváme auto do servisu a jdeme “přečekat” či “využít”? deštivého dne. Knihovna, bazén? Večer by měl být náš pojízdní domov hotový!

A taky byl. Oprava zabrala čtyři a půl hodiny a i když výměna čepů nebyla nijak rozsáhlá, cena se vyšplhala na 530 dolarů. Být zručný tady na Zélandu, je opravdu fajn. Protože mechanik si tu vydělá 70 dolarů na hodinu. Minimální mzda je kolem 14!Berete do ruky kalkulačku? 

Jakmile jsme si vyzvedli van z opravny, vyrazili jsme směr Glenorchy. Cestou jsme měli trochu potíž najít nějaký kemp na přespání a tak jsme se potmě (v půl 7 je již šero) vydali po nezpevněné cestě, projeli pár brodů, a kolem 9 už jsme byli tak unavení, že jsme prostě zaparkovali u cesty, právě u jednoho hlubšího brodu, který vypadal, že by bylo obtížné jím projet. A tak po kytarové lekci usínáme kdesi v horách.

Ráno nás probouzí lehký déšť a mlha. Všimneme si, že jsme zaparkovali blízko jednoho kratšího treku a tak si vyšlapeme na kopec, kde jsou pozůstatky z dob, kdy se rýžovalo zlato. Výhledy jsou ale kaleny právě zmíněnou mlhou.

Celý den je opět ve znamení deště, popojíždíme po krajině, hledáme v mapě, že bychom se měli nalézat v blízkosti “Galdalf Road”, kde se nejspíše natáčel Pán Prstenů.. dojíždíme též do vesničky “Paradise” (nacházíme se tedy v Ráji).. ale volíme cestu menšího odporu, a tak zůstáváme v místním lese a dáváme si odpoledního šlofíka.

Večer se pak přesouváme k jezeru Sylvan, které nám bylo doporučeno Tomovým kamarádem. Je parádně situovaný - druhý den si přivstaneme (v 7am) a je to co by kamenem dohodil k začátku Routeburn tracku, jež patří mezi “Great walk” (Nejoblíbenější, turisticky nejznámější tracky na Novém Zélandu) .. (A díky tomu jsou i noci na těchto trecích nelibě zpoplatněny, cca 50 dolarů (900czk).. A protože my jsme fit :) rozhodneme se strávit na tracku pouhý den, dojdeme do půlky a vracíme se nazpět. Je to celkem 32 km. Máme opravdu super počasí! Stoupání je celkem pozvolné a když se opouštíme údolí s lesy, dostáváme se úroveň všech vodopádů a jezer. Nejvyšší bod je pak “Connical Peak”.. cca 1500 m.n.m., kde si vaříme oběd a kocháme se výhledy. Je to úplné jarní počasí!! 

Nazpátek při 20. kilometru skáčeme do mrazivé vody a osvěžujeme se. Kolemjdoucí “Frantíci” si klepou na čelo, jak do té ledárny vůbec můžeme vlézt…???

Čtvrtek s mlžným ránem, a chladnějším, ale slunečným odpolednem, nám poslouží k přesunu zpátky do Queenstown (nemáme na vybranou, protože za Glenorchy už cesta dál nevede).. po cestě se zastavujeme u jezera Wakatipu, které je opravdu ohromné. Z jara se rázem stává zase podzim, protože všechny stromy jsou až neuvěřitelně oranžové, vlastně moc pěkně laděné! Tom cvaká pár snímků černých labutí, na břehu jezera též vaříme oběd a to cizrnu s rajčetem.. (Ano, snažíme se vimplementovat i zdravou stravu) … Později odpoledne nás přivítá Queenstown a její knihovna, kde Tom potřebuje vyplnit spousty papírů a zažádat o víza do Ameriky.

Večer, již za tmy, se přesouváme asi o sto kilometrů dál a přespáváme na “odpočívadle” u silnice. Ráno nás probouzí hooodně studený vítr, a tak když uděláme náš každodenní ranní obřad v podobě vyvětrání vanu a setření všech oken, protože jsou zamlžené a vysrážené, a naplníme též naše žaludky, můžeme vyrazit na další cestu.

Máme namířeno do Te Anau.. menšího, avšak docela turisticky vybaveného, městečka na břehu jezera téhož jména. Jsou zpoplatněny dokonce i záchody.. Informujeme se o blížícím se počasí a zjišťujeme, že máme před sebou jen týž den slunečního svitu a pak budou následovat hodně deštivé dny. Ani nás to nepřekvapuje? A tak navštěvujeme místní “mini Zoo” s NZ ptáky (Kea, Weka, Pukeko, Kaka).. a Tom zahlédne vrbu.. a co ho nenapadne.. Velikonoce byly sice před měsícem, ale směle se pouští do škubání proutků a už plete super pomlázku.. Tak si jí časem asi někde i zasadíme!

Po obědě vyrážíme alespoň na tříhodinovou procházku (začátek Kepler Tracku (další z devíti Great Walků) kolem jezera Manapouri, které připomínalo “malý” Milford Sound.. nebyla tam ani noha a voda nebyla tak studená, abychom v ní nemohli smočit těla. (Marně jsem vzpomínala na svou poslední teplou sprchu :)).. 


Po západu jsme se vydali zpět a museli jsme řešit další z našich “každodenních troublů”.. a to kde, a nejlépe za malé peníze, složit hlavu. Jak jsem psala dříve, dostali jsme již pokutu a to, protože jsme zaparkovali nechtěně na místě, kde je “campování” přísně zakázano. A když není kolem žádný kemp, hledáme místo v zapadlých uličkách měst. Asi po půl hodině objíždění sousedních ulic v Te Anau, jsme našli jednu celkem příjemně tmavou. Zaparkujeme, vyndaváme čerstvý chleba a v tom se rozsvítí světla z vily vedle nás, odjíždí pravděpodobně nějaká návštěva a samozřejmě si všimnou našeho zaparkovaného vanu a tak na nás čučí, div ne s dalekohledem. Po večeři se tedy rozhodujeme vyrazit jinam, leč nestojíme o to, aby nás tam místní policie brzy objevila! Projedeme se dalších 25 kilometrů, abychom mohli zastavit u lesa, kde nám společnost dělají pouze dvě mršiny a celkem fajn řeka!

Další den si dáváme 25 km zpátky do Te Anau, zjišťujeme, že je jakýsi státní svátek Anzac Day.. tudíž většina obchodů zavřených a náš plán strávit den v knihovně opět padá, protože je zavřená. Chytáme tedy internet od jednoho NZ telefonního operátora.. Tom dovyplňuje žádosti o vízum.. Obědváme Fish and Chips  a přesně ve 4 přichází slibovaný déšť.  Bude trvat dny? Či týdny?

Rozmýšlíme co dál, ale rozhodně se chceme dopravit do již zmiňovaného Milford Sound, který je asi nejznámější mezi turisty.. Nakupujeme.. A opouštíme Te Anau.. Nekocháme se výhledy.. Prší prší prší! Zdoláváme asi 70 km a vybíráme jeden z vodnatých kempů za tmy...

Nyní je tomu právě 30h co jsme “uvízli” ve vanu.. Domov na kolečkách je teď ale nanejvýš na místě ocenit! A to proto, že do něj neteče, jede, dá se v něm číst, psát, učit se, dívat se na filmy, zpívat a spoustu dalších činností!Též jsem dostala první lekci kytary! (Umím 4 akordy..)

 Jídlo! Málem bych zapomněla.. Další den se přesouváme do jiného kempu, kde je alespoň přístřešek a můžem pod ním uvařit kuře s omáčkou.. Potkáváme párek Američanů, kteří se právě vrátili z Routeburn Tracku, totálně promočení, čekajíc na autobus! Zlatý van! Sucho! Teplo! Budeme tedy čekat na další den. Zatím nepřestalo pršet! Nemáme signál, takže o žádné komunikaci či jen vyhledání předpovědi počasí se nedá hovořit.. Má to ale něco do sebe? :)

Přináším tip na knížku, kterou jsem právě dočetla.. a to Veronika se rozhodla umřít (Veronika decides to die) od Paula Coelha.. pokud se Vám nedostala do ruky... myslím, že tam dává, docela dobrý náhled na život, který Vás přinutí zamyslet se nad svým počínáním..

Tak ale abych nezdržovala..

Další den jsme posnídali a vyrazili směr (dlouho očekávaný) Milford Sound, který je asi nejnavštěvovanější destinací jižního ostrova. Po cestě už se začalo vybírat i počasí.. I když jsme v údolí masivní skály kolem nás spíše odhadovali..

Dopoledne jsme si dali menší procházky, zblízka se seznámili s Keou, což je místní, téměř vyhynulý papouch, velice chytrý a hlavně líný hledat si vlastní potravu, a tak vám jednoduše přistane na autě a klove a prosí a hledá a čeká že bude nakrmen… Někdy jsou opravdu neodbytní..

Milford ve zkratce.. nakonec jsme se s Tomem dohodli, že ani plavbu, za kterou na Milford jezdí tisíce turistů, podnikat nebudeme.. Je to hodinová projížďka, kde ti zastaví, asi u překrásných vodopádů, a máš výhledy na všechny fiordy.. ale cena je celkem vysoká a navíc máš podobný výhled z trajektu, když se přesouváš ze severního ostrova na jižní..

A tak jsme se procházeli jen kolem a večer viděli asi ten nejlepší (A možná vlastně první a jediný) nádherný západ slunce.. Obloha byla parádně barevná..

V úterý ráno jsme opustili Milford Sound, přálo nám mrazivé, avšak slunečné počasí. Takže cestou jsme si mohli udělat výšlap do Gertrude Saddle (já však skončila asi v polovině, před velkým stoupáním, leč jsem se rozhodla šetřit tělo, .. skočila na mě nějaká virozka) .. Cestou jsme též museli hodně brodit a sundavat boty.. protože jak hodně prší, je všechno zatopené (nejen cesty, ale i mostíky).. a bahnité. Toma jsem vyslala až na vrchol, aby mi dolu přinesl alespoň nějaké pěkné obrázky! Povedlo se!


Po této zastávce, a kdy jsem se pěkně naprala naším česnekem, jakožto přírodním antibiotikem, jsme vyrazili k Marian jezeru.. hodinová procházka. Jezero je super skryto mezi dvoutisícovkama.. Bohužel jsem se tam pak zasekli při focení a tak jsme scházeli do údolí už za tmy při svitu měsíce. Ale i to mělo svou atmosféru.

Další den jsem si udělali menší zastávky, spíše na protáhnutí, vyfocení či kukandu a dorazili zpátky do větrného Te Anau. Opět nás čekalo kolečko v podobě praní, nákupu, internetu, sprchy a plánování, co dále..

Za povšimnutí stojí ponožky .. to jsme jen vyskočili z auta,
abychom si na této vyhlídce uvařili oběd.. :) 

Omlouvám se za trochu delší příspěvěk, ale i to dá práci, mezi tím vším naším přesouváním ... fotky napoví asi trochu více :) (stojí za to si je zvětšit..)

Pokud budete u táboráčku, tak pěkné čarodějnice a ještě lepší první Máj! 

Kvetou doma třešně??

My čekali jaro a zatím přišel mráz :)

Posílám pozdravy do všech koutů! A zdravím právě opět z našeho pojízdného domova! Jsme právě ve Wanace..

Z téměř jarního, avšak velmi deštivého počasí jsme vlítli rovnýma nohama do zimy! Ale ať nepředbíhám.. Pokusím se shrnout uplynulý týden…

Ve čtvrtek 9.4. jsme opustili Hokitiku.. a hned na prvním kruhovém objezdu vidíme stát stopaře. Ve dvou vteřinách se rozmýšlíme, a už ho nabíráme i s jeho báglem. Je to vlastně příjemné zpestření. Je to mladý Němec a vrací se zpátky do Franz Josef Glacier – městečka, o kterém my zatím víme jen z knih. Právě jeden z průvodců nám doporučil navštívit i přírodní „hot pools“ a to po cestě. Takže vysazujeme našeho nového kamaráda Jelleho a zajíždíme na postraní cestu. Ale jak už jsem psala, hodně nám pršelo a tak dle toho vypadá i příroda. Po pár metrech se boříme do bahna. Není to nic katastrofálního, ale mohlo by být. A tak se vydáváme pro klacky a připravujeme se na couvání. Tom mě posazuje za volant, z čehož nemám dvakrát radost, ale nedá se nic dělat. Rozjíždím se, Tom tlačí... Trochu se nám to povede, ale po dvaceti minutách se stejně vracím na hlavní silnici, zjistit, zda je Jelle ještě ve stopování neúspěšný a mohl by nám pomoci tlačit. Na(ne)štěstí tam stále je, a tak zatímco já couvám, kluci vyprošťují dodávku. Paráda, jsme volní!

Boj v hledání hot pools nevzdáváme a nalézáme „tu správnou cestu“.. začíná opět pršet, a po chvilce bloudění (nejsou tam žádné ukazatele ani šipky) nalézáme super prázdné místo, hned vedle řeky.. Je to vlastně písečná část, kde vyvěrají na povrch horké prameny. Vám se stačí jen do té vody položit. A když je ti moc horko, vyměníš horký pramen za studenou řeku hned vedle. Ale pozor! Pokud tě za tu chviličku nesežerou všude známé SANDFLIES.. neboli maličké odporné mušky, které zanechávají parádní stopy na těle. A jak to svědí.. (Tom je na ně dávno zvyklý, ale já si je většinou hodně rozdrápu a tak mám po těle docela solidní modřiny!)

Na zážitku nám to však neubere, a i když leje, nám to neva! .. Večer se pak přesouváme blíže k Franc Josef.. Už se ale stmívá v sedm hodin, a tudíž zastavujeme po cestě, vytahujeme vařič a k večeři si připravíme výborné kuřecí wrapy se zeleninou. Leje a leje.

Druhý den si vychutnáváme snídani. A pozor, Tom mě nechává na kus cesty řídit. Dopoledne se dostáváme do Franz Josef vesničky.. místa, které je známé pro svoje ledovce. Potkáváme se s kamarádem Daliborem (kterého jsem znala ještě z Rotorui a Tom se s ním potkal též v Hastings).. a společně s jeho parťačkou Němkou dáváme společný „hike“ na Ledovec Franc Josef.. Je to vlastně jen taková procházka a cestou potkáváme spousty turistů. K ledovci se samozřejmě nedá z bezpečnostních důvodů dostat úplně.. A pohled je vlastně trochu smutný. Každý rok, díky globálnímu oteplování, se ledovce rapidně zmenšujou.. A to bych zapomněla dodat, že po cestě ještě parádně zmokneme.. a to už jsme měli skoro všechno pěkně vysušené!

Jsme trochu zmrzlí a též jsme se pár dní pořádně neumyli. A tak jdeme poprosit do nejbližšího backpackeru o sprchu. Platíme tři dolary za každého a užíváme si teplé vody!

Večer se přesouváme k Lake Matheson.. vytváříme česnekovou pomazánku k večeři a Tom též vytáhne kytaru a zjišťujeme, že bychom mohli založit nové duo! Haha!

Nařizujeme budík.. Ranní ptáče dál doskáče. Probouzíme se do dalšího dne! První den bez deště! Spěcháme proto k jezeru Matheson, jež je proslulé svou klidnou hladinou, ve kterém se nádherně odráží vrcholky Mt. Tasman a Mt. Cook.  Jdeme trochu pozdě, ale vlastně včas na to, abychom si užili ten pěkný výhled, který nám pak ale opět překazí mračna! Po snídani se vypravujeme na další z ledovců. Tentokrát je to Fox Glacier.. Vidíme ho z dvou různých „tracků“.. A máme dojem, že je o něco lepší! Z našeho kuchařského denníčku stojí za zmínku čočka a párek s kyselou okurkou!

Neděle ráno se nese opět ve znamení deště. Proto nikam nespěcháme. Hned po snídani povídáme  a až k poledni si uvědomujeme, že bychom se měli přesunout dál. Vypravujeme se tedy po pobřeží a pomalu a jistě se budeme loučit s poslední pláží na „West Coastu“. Měla by být plná tučňáků. Ne však v tomto ročním období. Ale to bychom to nebyli my, abychom nevyužili patnáctiminutového slunce a nevlítli do moře, naposledy vyzkoušet teplotu a vlny! Ano, stále slaná a studená! Brrr..

K večeru se dopravíme do městečka Haast, které vypadá, tak trochu, jak po vymření. Parkujeme auto u blízkého lesíka, poprvé koukáme na film a skoro neslyšíme zvuk, leč opět prší! No nezní to už trochu únavně?

Pondělí ráno! Sice bez deště, ale když vylézáme z auta, zjišťujeme, že je nečekaná zima! Že bychom opravdu nechali pláže za námi? Rozhlédneme se okolo a na místních kopcích/horách vidíme první sníh. Wow.. Pohled je to nádherný, leč.. trochu mrazivý. Zuby přejedeme kartáčkem na místních veřejných toaletách, a po snídani vyrážíme do Haast Pasu. Nádherné výhledy. Slunce. Sníh.

Cestou se zastavujeme na vodopádech, brodíme se ledovou vodou, abychom objevili další vodopády, o kterých už se v běžných průvodcích nepíše, a kam tedy nikdo nechodí. A posléze zapínáme v autě topení, protože naše nohy jsou ještě dvě hodiny totálně zmrzlé. Sněžoprší.

Po cestě máme ještě další dvě zastávky – vodopády, jezírka.. a kocháme se pokaždé, když vylezeme z auta. Výhledy za to stojí. Vítr je ale opravdu studený. Navečer dorazíme do Wanaky. Oba s Tomem jsme měli docela očekávání. Nevidíme toho večer hodně, už je tma. Rychle tedy zajdeme na nákup (zásoby se tenčí) a užíváme si čerstvou bagetu s máslem! Může se to zdát jako prkotina, ale toto vždy potěší . Parkujeme auto, já se nabaluju div ne do všech „svetrů“a  usínáme.

Další ráno je opět mrazivé. Ale Wanaka se zdá být pěkným městečkem na břehu jezera. Je lemovaná horami, které jsou pokryté další várkou čerstvého sněhu. Procházíme se po „městečku“.. hodně nám to připomíná lyžařské středisko. Jak vzhledem, tak i cenami. Odpoledne trávíme na nedalekém „Diamond hiku“.. takže si můžeme prohlédnout místní krajinu pěkně z vrchu. Nahoře pěkně fouká, ale opět bych se opakovala, že výhled stojí za to.  Vaříme těstoviny se sýrovo-žampionovou omáčkou k večeři. A poněvadž už jsme byli opět pár dní bez sprchy, zamíříme do místního bazénu na večerní plavání. Nejen cena je velmi příznivá. No posuďte sami! 5 dolarů na osobu a můžeš tam být, jak dlouho chceš! Přijde mi to až neuvěřitelné v porovnání s místními cenami!

Úterní noc byla celkem mrazivá. Nicméně ve středu ráno jsme dokoupili zásoby, zabalili baťohy a dojeli jsme za hodinu a půl do „Aspiring National Parku“.. Cesta byla nádherná, vedla údolím plným kraviček a oveček. Parkoviště bylo poněkud přeplněné  auty a backpackery, takže nám vyvstaly otázky typu: Bude v „Hutu“ dostatek postelí? Co když přijdeme moc pozdě a bude plno? Snad se vejdeme alespoň na zem. Vyrazili jsme tedy na pět a půl hodinový trek. Zatímco v údolí, s nádhernými výhledy, bylo slunečno a teplo na tričko, poslední výstup byla spíše opičí dráha mezi kořeny a kameny. Byl to poměrně slušně strmý výstup, nicméně zábavný.. na konci doplněný o sníh! Takže místama to docela klouzalo a občas jsem nemohla najít vhodnou větývku, která by mě nahoru vytáhla. (Naštěstí, tuto pozici zastál Tom)..

Do chaty jsme se vyškrábali ještě před soumrakem a naskytl se nám nádherný výhled. Naštěstí byla též obývaná pouze dvěma Kiwáky, takže místa až až.. Topení žádné. A tak jsme popovídali a po večeři na sebe navlíkli všechny vrstvy. (Tedy alespoň já..) na „Hutu“ nebyla žádná kamínka..

V půl 10 už jsme všichni zařezávali. A k mému velkému překvapení jsem nezmrzla! O to víc, jsem se však netěšila na sestup, který nás čekal. Ráno bylo všechno namrzlé, dokonce i blízké vodopády vyhlížely rampouchovitě. Žádná kaše není ale tak horká! A tak i sestup se dal přežít. Občas jsme se klouzali, chytali se všeho, co bylo v cestě, a k záhubě jsme nedospěli. Dole v údolí už bylo zase krásně jarně.. A nebo spíše podzimně? Po pěti hodinách, kdy buď procvičujem Angličtinu, povídáme či zpíváme, se dostáváme zpět k autu. Rychle se vracíme do města, chceme stihnout místní farmářský trh, zajít si do bazénu, uvařit si a opět ulehnout někde v místních ulicích. Poslední dny máme bez deště a nemůžeme se snad radovat víc!

Dnes je  tedy 17. Dubna.. bohužel je zataženo a prší.. a tak se hned po ránu vydáváme na výpravu do „New Worldu“ (místní supermarketu), kupujeme si muffin a čokoládové mléko a po ranních filozofických úvahách se vypravujeme do knihovny a na internet, naplánovat naše další cesty. Odpoledne bychom se měli setkat s jednou Češkou, která by nám měla přistřihnout účesy. A večer možná vyrazíme směr Queenstown!

Vám krásný zbytek dubna, snad se daří při jaru! :)

Další fotky budou následovat :) 

Týden ve znaku deště

Zdravím!

Nová etapa začala a já se postupně učím, jaké je to jíst, vařit, spát... žít ve vanu. Nacházíme se akorát v  menším městě Hokitika, na západním pobřeží, před knihovnou. Běhám tu jen v pyžamových teplákách a chci si vyprat všechny mokré a zablácené věci. Jenže prádelna akorát zavírá a tak mám čas, nachytat potřebné připojení, a napsat Vám pár novinek od protinožců.

Ve čtvrtek jsem byla naposled v práci.. loučení bylo celkem milé. Myslím, že pár lidí mi bude docela chybět. Hlavně spolubydlící Amandine! 

V noci pak přijel kamarád Tomáš, s kterým jsme se seznámili ještě před Zélandem a párkrát jsme se viděli během našeho pobytu tady, a až teď nedávno jsme se domluvili na společném cestováním. 

Ve pátek jsme prošli Christchurch, dokoupili zásoby.. potkali po cestě vlněné ponožky z Merina (místní huňatá ovce).. teď jsou mým velkým kamarádem. (Takže Díky, Tome!).. byly se super slevou.. 

V sobotu jsme pak vyrazili na cesty. Dojeli jsme kousek za město (Ano, balení a vaření zabralo spoustu času).. a ještě týž večer jsme se vypravili do "Cave Stream".. do jeskyně, kterou protéká místní říčka. (Již jsem tam jednou byla a tak jsem Tomášovi alespoň mohla udělat průvodkyni).

Večeřeli jsme a následně spali kousek u lesa, kde nebylo kempování zakázáno a při první snídani nás obcházeli pejskaři a běžci. Počasí nevypadlo zrovna růžově.

V Castle Hillu (obrovské kameny, oblíbené hlavně horolezci) jsme potkali český pár žijící v Austrálii.. a slečna Karolína jež pracuje v Sydney jako life  (love) couch nám doporučila její stránku jakorybicka.cz .. Zkuste se mrknout, zda tam nenajdete též něco zajímavého...?

Když jsme dojedli oběd na parkovišti, vypravili jsme se do Arthur´s Pass (Národní park).. kde už jsem též udělala nějaké "hiky".. Odpoledne jsme si vylezli na "Temple Basin" vyhlídku.. vlastně místní ski centrum.. které ale vypadalo tak sto let staré a místo vleků tam byly jen prastaré lyže a harampádí. Sluníčko zapadlo a pak se i celkem ochladilo. Při první hvězdě jsme tedy slezli do údolí. 

Pondělí Velikonoční. A Tom na mě s deštníkem! No alespoň neuschnu a za odměnu mu dávám čokoládové vajíčko, které jsme našli v Castle Hill na jednom z kamenů. 

Špatné počasí nás bohužel dostihlo! Začíná mrholit a my tedy opouštíme Arthur´s Pass a plán je, dát si procházku a nalézt "Hot Pools"..  Nebo-li přírodní jezírko s horkou vodou. 

Jsme připraveni na cestu. Počítáme i s občasným deštěm. Nepočítáme však s broděním vody, vysokou mokrou trávou a s bahnitou cestou. Po hodině a půl, celkově promočení se vracíme k autu. Potkáváme zvláštního pána. Je mu asi kolem 36 let, je totálně promočený, unavený a má problémy s vyjadřováním. Tom se s ním dává do řeči a správně odhaduje, že Golden Ray, jak se nám chlápek představil, je hluchý. Reaguje pouze když může odezírat ze rtů. Na ostatní dotazy nereaguje. Podává nám sešit, když si opravdu nerozumíme. Začíná se svlékat, a my s Tomášem si vyměnujeme udivené pohledy, o co jako jde? Je nám ho vlastně líto. I když my jsme totálně durch též a já nemám náhradní pevné boty, uvědomujeme si, že máme co jíst a kde složit hlavu, a to se počítá!

Bereme proto Goldena s sebou do Hokitiky, přestože jeho záměr bylo dostat se někam jinam. Učím se znakový jazyk a celkově je v autě docela příjemná atmosféra.

Ta vydrží až do města Hokitika, kde se však našeho kamaráda nemůžeme zbavit, nemá se k odchodu a chce si nechat i všechny svoje věci u nás v autě. Tak to tedy prrr! Domlouváme si s ním pouze večerní "výlet" do Glowworm Dell - tedy do malého lesíku, který je po setmění posetý místními svítícími červíky, kteří tak lákají "do svých sítí" ostatní hmyz. Prší Prší. Zážitek zajímavý a pak se nám dostává odměny v podání pozvánky od Goldena, kterého odvezeme do jeho "backpackeru". Můžeme si u něj dát sprchu a trochu se vysušit! Paráda!! 

Leje celou noc. S autem to jen cloumá. Ráno to trochu ustane a tak zastavujeme u řeky, která je pěkně vylitá ze břehů. Vaříme nějaké houbičky k snídani. Nádobí myjeme u nedalekého kohoutku a já se snažím přehlížet americké turisty, kteří jdou okolo a zírají. Tom dodává, že si časem zvyknu.

Jedeme k jezeru Kaniere (cca 35 km), navštěvujeme vodopády a odpoledne vyrážíme na tří hodinový výstup k "Mt Brown Hut".. Moc se těším, protože to bude moje první noc venku v chatičce. Vystupujeme do 1200 m.n.m. přes kořeny, džunglí, lesem, bahnem, trávou.. Chceme vidět západ slunce. Bohužel, zapomínáme, že se zima blíží a tudíž je v 7 hodin tma, a když se tedy dostáváme blaženě na vrcholek, slunce je dávno za horami a snáší se tma. Zkoušíme se uchlácholit, že se druhý den podíváme, kde to vlastně jsme a pokocháme se pohledem do kraje. Pozitivně se na to musí! 

Přicházíme do "Hutu".. Tom zapaluje oheň a já rozvěšuju všechny mokré věci po chatce. Jsou tu čtyři postele, matrace, stůl, konvice a svíčky! Co víc člověk potřebuje? Tom odchází pro dešťovou vodu a mě na kamínkách chytnou jeho sušící se vložky do bot! Ou! 

Po večeři v podobě bramborové kaše a salámu na cibulce jen povídáme a odpočíváme.

Leje.. leje.. leje.. žádné překvapení. Ráno je mlha, že není vidět na krok. Prší. Nalézáme karty a študujeme pravidla Kanasty. Že by se počasí přeci jen umoudřilo?

Ve dvě hodiny usoudíme, že je na čase slézt zpět k autu. Bohužel se loučíme s představou okolí a tak si výhledy jen a pouze představujeme. Vyrážíme na tříhodinový sestup. Kromě opět totálně mokrých a zabahněných bot jsme přežili!

Vypravujeme se ještě na jedno místo a to Hokitika Gorge, které je proslulé svou azurově modrou vodou. Byli jsme naivní, když jsem se domnívali, že takový pohled by se mohl naskytnout i dnes. Voda byla spíše šedivá a velmi divoká. Déšť.. 

Tímto už se dostáváme k dnešnímu večeru. Opouštíme blankytně šedivé místo, vracíme se zpět do Hokitity, kupujeme fish and chips k večeři a začínáme plánovat, co dál.

Doufám, že jste si pěkně užili Velikonoce a už se na Vás i sluníčko směje! 

Ozvu se, jak to bude možné! :)