Ahoj!

Pokud si říkáš(te), že už jsem dlouho nic nenapsala.. je to tím, že jsem pracovala na novém vzhledu svého blogu... a proto od teď prosím sleduj(te) ...

magdanacestach.webnode.cz 

Těším se na Vás tam! 

Takové normální léto

Letní sezóna ve Stalheimu je v plném proudu...

A tak zatímco se nám tu střídají naplněné autobusy turistů, my se kolikrát ve dnech volna nemůžeme rozhodnout kam na výlet. Možností je samozřejmě mraky. Bohužel nám to občas kazí norské počasí. Teploty se pohybujou okolo 10ti stupňů a ještě častěji jsme spláchnutí vytrvalým deštěm. Ještě že jsou naše výhledy balancovány nádhernou mlhou a tu a tam duhou.. :D

Mohla bych vylíčit každý trek, výšlap či procházku. Já jsem jsem si k popisu ale vybrala trochu netradiční prožití 14. srpna. Moc pěkně to zrovna vyšlo do našeho pomyslného 6ti měsíčního výročí "soužití". Hned po práci jsme jako obvykle napakovali auto, do bedničky přibalili ovoce, zeleninu a dostatek sendvičů a nezapomněli jsme přihodit i teplé oblečení. 

Když jsme v červnu kromě kol do auta nabírali i běžky a lyže, netušila jsem, že je využijeme ještě než začne zimní sezóna. 

Díky naší norské kamarádce - spolupracovnici Helene jsme se dozvěděli o ledovci Folgefonna, cca asi 3 a půl hodiny vzdáleném od Stalheimu. To bychom nebyli my - dva blázni - co neváhají lyžování prověřit na vlastní kůži. 

A tak jsme v neděli navečer vyrazili. Kolem 8. večerní jsme se i se šroubem v pneumetice (Jak se tam tak pěkně mohl zavrtat..?) ocitli u toho nejmenšího zimního ski centra, které jsem kdy viděla. Oba jsme trochu valili oči. Já se modlila, aby se nazítra vylepšilo počasí a přestal foukat silný vítr. Marek zase se zase domníval, že je všechno zazimované a že se tu od zimy nelyžovalo. Opřené lyže o dřevěnou boudu však slibovaly opak. 

Sjeli jsme tedy z neúprosného a opuštěného místa o trochu níž, k jezeru, kde jsme si postavili náš Decathlon stan. (Do teď pěkně sloužil). Marek okolo 10.té ještě nahodil udici a já už se snažila zahřát s čepicí na hlavě ve spacáku. 

Druhý den ráno, v pondělí 14. srpna, se pomalu ale jistě začala rozpouštět mlha nad vodou a tu a tam jsme mohli zahlédnout i modré střípky na nebi. Ještě jsme ani pořádne nerozlepili oči a už jsme uslyšeli přijíždět první auta. Dobré znamení! Lyžuje se! Z pěti aut bylo najednou třicet a všechny mířili ke "středisku" a já se začala trochu obávat, aby na nás nakonec nahoře zbylo parkovací místo. Proto jsme se raději vypravili vzhůru. Posnídali jsme. V okénku u lístků jsme si nakonec domluvili i fajn cenu (300 Noků na 3 hodiny pro jednoho) - nebyla ani potřeba lámané norštiny ani angličtiny - prodavač byl Slovák.

A to už nám nic nebránilo v tom, vydat se jednou kotvou vzhůru.  Po roce a čtvrt byly první jízdy spíše rozpomínací a trochu nám "překážely" uzavírky sjedovek, které patřily jen malým sportovcům - tedy norským nadějím. 

Po posilnění - obědě - jsme se z přezkáčů přezuli do běžkařských bačkůrek a ještě jednou vyjeli na vrchol. To už nám dávno neplatila permice jsme s omluvou a úsměvem přešli. Vlekař nás pustil. Však šlo o to jen se jednou dostat nahoru. 

I když počasí na začátku dne nevypadalo příliš pozitivně, byla hrozná mlha a pršelo, když jsme ve čtyři jako poslední opouštěli sjezdovky a to na běžkách, začalo nádherně svítit sluníčko. Den to byl opravdu povedený. Konečně jsme si mohli taky užít výhled na nejbližší fjord a znovu jsme si uvědomili, že je půlka léta a my si opravdu užili lyžovačku! 

Ano, tenhle rok je tak trochu převrácený! Že máme v srpnu zimu a možná už i do Stalheimu přišel podzim a léto se tímpádem úplně přeskočilo? No a? Nám to nevadí a vlastně nás to i baví.

Tak co podnikneme příště? 

Norway - Cesta na sever ...

Norskem nám začala nová, jen z půlky tušená, etapa. V loni v létě, jsem na stejných místech stopovala s Leničkou a v duchu si říkala, že by bylo moc fajn jednou takhle ještě vyjet s partnerem za prací a prožít neobvyklé mimo domov. Přesně takhle totiž vyjíždí Lenky kamarádka Niky se Štěpánem a přesně před rokem jsme je navštivily kousek od Jotunheim Národního parku. Campervan jim stál před hotelem a oni sami sdíleli prťavý, ale útulný pokojíček a každý den uklízeli pokoje na horské chatě. Přišlo mi to jako zajímavá zkušenost, navíc s více než příjemným výdělkem. Samozřejmě je to práce, kterou by člověk asi nechtěl vykonávat celý život. Ale moje mamka vždy trvdila, že bychom se neměli ošklíbat nad žádným povoláním a všechny práce jsou svým způsobem důležité.

Je pravda, že úklid pokojů jsme si už prožila na Zélandu, takže jsem více méně věděla, do čeho jdu a co mě čeká. A že třeba ani léto strávené v krásné přírodě nebude vždy nejjedodušší. Ale na druhou stranu, není nic lepšího, než být s vědomím, že v tom je někdo s vámi, že vás podporuje a že se společně těšíte i z malých okamžiků a radostí. 

A to co jsem si přála, to se tedy o rok později naplnilo. Díky Niky příručce - Práce v Norsku, jsme získali cenné kontakty a podařilo se nám dostat místo právě ve Stalheimu. Prý měli letos 5000 zájemců a my jsme se dostali mezi těch 50 “šťastných zaměstnanců z celé Evropy”. Stačil k tomu poutavý úvodní dopis, životopis a skype pohovor z postele v hotelu AVALON v Nepálu. 

Od 24. května tedy pracujeme v hotelnictví. Zatímco já se starám o čistotu pokojů a koupelen, Marek zase o bezvadné nadobí a blaho našich zákazníků při stravování. Každá práce má něco. První dny - týdny - byly o navyknutí na pravidelný režim. V Nepálu jsme opravdu byli zvyklí na pomalejší rytmus. Myslím ale, že jsme se našich nových rolí zhostili obstojně. Na práci se zvyknout dá. Člověk si vždy musí připomenout ty pozitivní stránky věci a holt rozchodit tu občasnou bolest zad, krku i necitelnost v předloktí. Nenechte se mýlit, ale uklízečky tady jedou závratným tempem. Jelikož je to hotel s kapacitou 124 pokojů, na koupelnu máme v průměru 7 minut o něco déle pak v ložnici. Dá se říci, že čas koukat na hodinky, téměř nemáme. Vyzkoušela jsem též práci v místním turistickém obchůdku přímo v hotelu. Člověk je tam v kontaktu s hosty, nicméně stojí osm hodin na nohou, skoro v neměnné pozici a čas utíká velmi, velmi pomalu. Takže sečteno a podrtženo, jsem za úklid vcelku ráda, mám pravidelnou směnu od 8 do 4, někdy se nalítám více, jindy pracuji střízlivějším tempem a v posledni době se mi daří i elimimovat stres z toho, že bych třeba něco nestihla, či neudělala přesně dle požadových nároků. A to je dost! Má přeci smysl stresovat se kvůli toaletnímu papíru? 

Marek má svoji práci možná o fous záživnější, resp. jeho pozice zahrnuje více činností od mytí nádobí, třídení odpadků, práce s lisem, přijímání a třídění dodávky zboží a ovoce až po finální úklid hrnců, nádobí a kuchyně. Málem bych zapomněla na nošení kufrů z/na pokoje (při téhle příležitosti se občas potkáme i na směně na chodbě) či na odvážení hostů k autobusové zastávce. To se tu a tam objeví i pro Máru řidiče nějaké to dýško :). 

A takhle ve zkratce si tu teď žijeme. Máme svůj pokojík hned vedle hotelu, tudíž docházíme asi 1 minutu do práce (žádné hodinové dojížďky MHD), plnou penzi máme v rámci práce (za poplatek samozřejmě) a dny volna si plánujeme s předstihem, takže když se zadaří, vyrážíme na toulky přírodou. 

Zatímco doma v ČR je léto v plném proudu a třicítky na krku, tady se teplota pohybuje stále kolem 15 stupňů a na vrcholkách leží sníh. Řekla bych, že my jsme uvízli někde na počátku jara, ale nevadí nám to. Tepla jsme si užili v Asii až až. Jen to slunce by se mohlo ukázat častěji. Prší docela hojně. Takže jsme stále docela bílí a já mám už skoro hnědé vlasy, jak mi je sluníčko vůbec nešisuje. Ale jak říkáme s Márou, to jsou přeci malé starosti. Smlouvu máme zatím do 1. září, ale pokud budou hosté a málo pracovní síly, chceme tu zůstat až do konce sezony, tedy do 20. září - pak se hotel na zimu zavře a bude třeba najít nové místo. Na to je však teď stále brzy. Tudíž máme nějaký ten čas na studium Norštiny (Snakker du Norsk? Jeg snakker lit Norsk og Jeg vil lerer mer), čtení knih (právě se pouštím do Běžícího Buddhy a za sebou mám Nesnesitelnou lehkost bytí), sledování dokumentů (právě jsme v polovině cyklu “Do hlubin mozku” - zarážející a přece tak jasné!), hraní na kytaru (ano, ve společenské místnosti je k dostání, takže oprašuji, co jsem zase zapomněla) a všechny oblíbené aktivity venku - procházky, běh, kolo, kempování, rybaření (ano, poprvně jsem držela prut v ruce!) a v autě na nás též čekají běžky a lyže - třesoucí se na zimu… :) 

To by bylo prozatím takové drobné shrnutí toho, jak si tu teď prožíváme norský příběh. Sama jsem zvědavá, kdy vznikne další článek a jaký bude mít obsah. Akorát se pustím do poslechu Páté dohody v podání Duška a třeba si přitom vzpomenu i na Vás všechny. :)

Mějte se krásně, ať už jste kdekoliv a užívejte naplno léta!

Zdravím všechny náhodné, občasné i skalní čtenáře. :)

Je to opravdu dlooouhá doba, co jsem nevložila ani jeden příspěvěk. Sama už jsem začala pociťovat, že mi psaní začíná chybět, nicméně jsem nebyla schopná najít si vhodnou dobu. A tak si mě našla sama. Sedím v posteli a kurýruju se. 

Můj poslední příspěvěk je opravdu z dubna 2017. Přiznám se, že jsem měla sepsané ještě dva závěrečné, kde jsme pěkně shrnovala, co mi zkušenost v Nepálu přinesla a jak nás třeba změnila. Bohužel (bohudík), osud či jiní tomu chtěli tak, abych o všechny zápisky přišla. A stalo se to hned první den, když jsme Nepál opustili, v den kdy začala naše nová etapa - v Norsku. Ano, podařilo se mi utopit svůj telefon v záchodě - hned při svém prvním pracovním dni. Nenechte se mýlit - sehnali jsme (skoro jako zázrakem ještě v Nepálu) sezónní práci v Hotelu Stalheim, asi 133 km od Bergenu. Z našich 150 rozeslaných emailů a životopisů jsme obdrželi asi 5 odpovědí, z nichž jen jedna byla kladná. A tak se naše kroky z Asie stočily na sever Evropy. Ale abych nepředbíhala tedy. 

Pojďme ze vzpomínek dopsat příběhy minulé…

Po trekování v Langtang National Parku jsme se vrátili opět do Madanu, naší vesnice, kde jsme předali “Markovo” pomyslné žezlo dobrovolnictví novému zájemci Matějovi (mimochodem úspěšnému barmanovi z Brna) a znovu jsme si vyšli na týdenní trek a to nedaleko Everestu. Samotnou cestu k základnímu táboru jsme dlouho zvažovali. Knihy a filmy, které jsme nedávno o tomto velikánu shlédla mě opravdu lákaly vydat se do těch míst a prožít je (i když po svém) na vlastní kůži. Odradil nás ale samotný turismus a fakt, že by nám to zabralo tři týdny. A to jsme si nemohli “dovolit”… každným dnem nás totiž čekal příjezd našich drahých maminek! 

Tudíž jsme zvolili výstup na Pikey Peak, 4065 m.n.m. (Odkud měl být nádherný výhled právě na zmíněný Everest). Samotný trek pak zahrnoval jak další šílené celodenní cestování místním autobusem, nepředvídatelné nepálské počasí, příznaky výškové nemoci, tak i doslova šikanu od místních nepálských dětí. (Nic podobného jsme doposud nezažili - dva nepálští zbojníci po nás celé odpoledne házeli kameny - tedy na naši plechovou boudičku, kde jsme nocovali. Nepomáhalo vlídného slova ani pohrození rodiči. A druhý den mi dokonce vzali telefon ze zamčeného pokoje… Desítky selfie fotek toho byly důkazem a celý příběh končil tím, že paní domácí málem Marka zmlátila klackem, ale telefon vrátili!) To by však vydalo na samotný článek (který jsem sice měla napsaný, ale jak už víte, umřel společně s telefonem v toaletě). My jsme se ale díky tomuto výletu a zkušenosti zase o trochu více poznali, obrnili, ale nechalo nás to možná zase o něco více v módu klazení otázek. Jsme opravdu každý tak jiný? Což si národy nemohou porozumět? Spoustu odpovědí jsme pak nalezli v trilogii Guns, Germs And Steel, který vypráví o historii národů a jak moc jsme spjati s geografií. 

Tak abychom pokočilil…Ano, matičky v Nepálu… Tenhle plán jsme jim ušili přešně na míru. Možná to od nás bylo více než “troufalé”, ale co už? Takhle daleko se jen tak někdo nepodívá a však se na to přeci bude ještě dlouho vzpomínat. No a co, že se známe tak krátkou dobu? A že ony se nikdy předtím nepotkaly? No tak se poznají trochu dřív, než je standardní doba.. 

A tak se stalo. Maminky jsme vyzvedli na letišti v KTM 10. května (nyní děkuji za deníko-diář, který mi vždy připomene, co se kdy dělo) a jízda mohla začít. Protáhli jsme je hlavním městem a ukázali asi nejdůležitější místa a památky. Co Vám budu vyprávět, nestačily se divit a kroutit hlavami. Pak jsme se na tři dny přesunuli do Madanu, abychom jim konečně mohli ukázat místa, kde jsme denně docházeli do školy, kde jsme si předávali radost s madanskými studentíky, kde jsme opečovávali pejska a mimo jiné zažili spoustu nevšedního. Na počest Markovy předchozí práci ve škole (a mé pomoci) nám uspořádali závěrečný ceremoniál se spoustou květin a proslovů, a jak už to bývá zvykem, je takový zážitek velmi emotivní. A když maminky mohly všechno na vlastní kuži prožít, zažít i vychutnat, přesunuli jsme se zpátky do města. Na osobní názor byste se asi spíše museli zeptat přímo jich. Možná vůbec nepochopily, jak jsme tam mohli být tak dlouho, možná jim připadalo všechno jako zcela mimo realitu, možná byly ale naopak šťastné, že to také mohly poznat a vidět své děti zářit, musí být přeci nade vše. 

Na konec pobytu jsme naplánovali něco neobvyklého. Jelikož 12 dní není vela, a stěží bychom zvládli jeden trek, volili jsme proto odpočinkový program. Přeci jen toho nového bylo na maminky až až a zasloužily si nějaký nenáročný relax… Vypravili jsme se proto na jih Nepálu. I my jsme mohli tudíž zažít netušený Nepál. Odjeli jsme do Národního Parku Chitwan. Rázem se ještě více oteplilo (kolem 35 stupňů) a krajina se proměnila jako mávnutím proutku. Placka, sucho, teplo a k tomu spousta exotických zvířat. Podnikli jsme výpravy do parku - pěšky, po vodě a na slonním hřbetu. I když má tato aktivita hodně společného s turismem a my se tomu snažíme spíše vyhýbat, v tomto případě to ani jinak nešlo. Člověk musí alespoň doufat, že peníze vložené do provozu, přilepší na správných místech místím zaměstnancům, potažmo samozřejmě zvířatům, o které je pečováno v souladu s přírodou, a že dochází k co nejmenším přešlapům a násilnostem. Jako bonus nám byla normální sprcha a dokonce i bazén. Člověk si rázem připadal jako na dovolené. Opravdu netradiční zakončení těch osmi měsíců v prachu, hlíně a rýži. :)

Maminky jsme seznámili s naším dalším plánem - tedy, že se nám podařilo získat místo pokojské a  pomocníka v kuchyni v Norsku a společně jsme si užili ještě let z Nepálu do Istanbulu. Odtamtud už nám mávaly jen ony - plné pocitů, vjemů a zážitků, směřující do Prahy a my jsme rychle nasedli do přibližovacího autobusu a vydali se společně směrem severnějším… 

Co nás asi čeká? Zvládneme se přizpůsobit pracovnímu režimu? 

                                 Nepále, ahoj a někdy naviděnou! Díky! 💟

Velké díky patří bojovnicím Kristě a Maruš, jak to krásně zvládly! 

A jak to bylo dal?

Po "opusteni" Madanu vedly nase kroky do Simthali. Rozhodli jsme se navstivit dalsiho ceskeho dobrovolnika Rostu, ktery prijel spolecne s nami v zari. 

On si pro nas dosel do Dolalghatu s spolecne jsme se "vyskrabali" po 3 hodinach treku do 1900 m. n. m. - do jeho vesnice. Bylo fajn poznat zase jiny kus Nepalu, skolu, nove lidi a prekvapive ochutnat jiny dal-bhat. Rosta byl ocividne moc rad, ze si po dlouhe dobe muze pokecat o veselych i vaznejsich tematech a my jsme byli zase nadseni z fantastickeho vyhledu na Himalaje. Spolecne jsme stravili tri slunecne dny a jednu strasidelnou nocni bourku a pak uz jsme s Marou zase pokracovali v nasi ceste. Tedy, pokracovali jsme do Kathmandu, kde jiz na nas cekal Avalon s teplou sprchou a prijemnym pokojikem. Tyden jsme si uzivali nabidky mezinarodni kuchyne,  ovocnych stav a chleba a pri te prilezitosti jsme se porozhledli po nabidkach na aktualnim pracovnim trhu.

Abych nezapomnela, s prvnim dubnovym dnem jsme take radne oslavili Markovy 33. narozeniny! Dobre jidlo, prijemna spolecnost a kvalitni nepalska hudba... Krasne narozeniny Marek ko! 

Nastal cas oprasit trekove boty a vyrazit do terenu. Naposled jsme brazdili nepalske stezky v rijnu, to kdyz se nase skupina dobrovolniku teprve poznavala,  pojdme se ted podivat jinam -  

Langtan Narodni park vola!

Tamang Heritage trail

Po chvili uvah a zaboreni se do Lonely Planet jsme se protentokrat rozhodli podivat se severne od Kathmandu. Tahle oblast byla pry zemetresenim v roce 2015 zasazena nejvice. Ted uz by tam nemely byt zadne nedostatky. Hned prvnim oriskem byla klasicky cesta Kathmandu - Syabrubesi - rovnych 10 hodin jak na horske draze s tim bonusem, ze se tu a tam bouchnete do hlavy o strop ci pod vami ujede sedacka. Hlavne, kdyz cloveku v takovych situacich neschazi humor ... vse je take vykompenzovano chutnym dal bhaatem po ceste.
Syabrubesi (1460 m.n.m.) neni nijak tradicni misto, spise nalezame plno novych hotelu a hlavni tridu lemovanou obchudky pro turisty. Cerstvym chlebem vsak nepohrdneme... V okolnim stranich jsou vsak videt sesunute useky, obrovske kameny tu a tam v cele vesnici a polozborena gumpa jsou dukazem, ze se to tu opravdu traslo. Lidi vsak jsou mili a nevahaji nam vymytit pokoj od pavouku, kteri se uz bohuzel zacinaji objevovat.
Vesnice Gatlang, jenz je nejvetsim tamangskym osidlenim v regionu nas po prvnim dni treku privita svou osobitosti. Jednoduchymi kamennymi domy s plechovami strechami. Vse nam pripada jako v historicke pocitacove hre. Jen nabrousit kopi!
Dalbhaat tu chutna vyborne a raksi je jen o trochu slabsi nez u nas v Madanu. A jak jsme se rozveselili mistni, kdyz jsme s nasi slovni zasobou schopni udrzet alespon zakladni nepalskou konverzaci! 😋
Treti den mame nejen krasne ciste vyhledy na pohori, ale kdyz slezame zpatky do udoli, vykoupeme se v rece. Pred stoupanim do Tatopani (2600 m.n.m) to prijde vhod.
Dalsi den se dostavame na vetrnou hurku do Naghtali, kde nad privitaji i mraky a mlha. Perfektni cas zalezt si do spacaku na drevenou lavicku a vzit do ruky norskou detektivku.
Na nejvyssi bod, ktery si vyslapneme, se dostavame ctvrte rano pri svitani. Je to Taruche view point a ma neco kolem 3800 m.n.m. S dalekohledem v ruce pozorujeme okolni sestitisicovky a patrame i po hranicich s Tibetem. Nasledne klesani az pred vesnici Timure mozna zapricini nahlou Markovu nevolnost. Ci ze by to bylo salajici slunicko?
Nicmene paty den se nese ponurou prochazkou udolim az k Cinskym hranicim. Cele udoli je lemovano kamiony, ktere cekaji dny az tydny, aby mohly opustit Nepal a dovezt at uz jakykoliv naklad pres hranice. Celkovy obraz na nas pusobi dost stisnene a hlavou nam behaji myslenky na nasi relativni svobodu a pohodu. Prach, destove kapky a deti pokricujici "chocolate" dokresluji celkovou pochmurnou atmosferu. Cinske nudle, ktere jsme si dali v mistnim stanku nas rozveselily, a to kdyz jsme z misek postupne vyndavali kousky plastovych sacku od koreni.
Jsme radi, ze si muzeme vecer zpestrit navstevou samanske puji ve vesnicce Lingling. Mistni nas k obradu, ktery trva celou noc radi pozvou a jako obvykle nas nesmele okukuji. Turistu v teto oblasti pry ubyva a my jich po ceste potkame opravdu co se vejde na jednu ruku. Mistni guru saman je ve svem svete, pronasi jakasi hesla, zpiva, krici, bubnuje u toho a poskakuje. Pro nezasvecene naramna podivana, ktera ma preci jen duchovni naboj. To vse pro vyleceni 14 denniho miminka. Nikdo vsak nebyl schopen rict, zda slo o vaznou nemoc ci zarazene prdiky?
Posledni den naseho trekovani jsme si doprali dopoledni lenoseni ve stinu, nejak znacne se oteplilo. Az po obede jsme vyrazili na posledni usek a dorazili tak za tmy a s mirnym vycerpanim zpatky do Syabrubesi. Touha po teple a ciste sprse byla o to vetsi. Vzali jsme za vdek i tu studenou a s pavucinama. Nepal preci neni dovolenkova destinace:)
Ta trocha diskomfortu je vzdy vybalancovana zazitky na miste, bezesporu nevsednimi vyhledy a vtipem sdilenym s fajn partakem! 😸

Mili, zlati! 

To jsem tedy netusila, jakou silu muze mit nemoc v teto (ne)narocne zemi! Troufnu si rict, ze takhle nemocna jsem jeste nebyla. Ryma trvajici skoro 14 dni? Nemoznost vyjit kopecek bez zadychani a zjevnych znamek unavy?

Netroufam si uz ale odhadovat, proc tomu tak bylo. Nedostatek zeleniny, ovoce? Hygieny? Vedomi, ze je na case posunout se dal a prinest dobro do jinych koutu? Ale i tak jsem se po case odpocinku snazila naplnit cas smysluplne... Cteni, psani, studium... Vite, ze ke Slunci bychom cestovali autem rovnych 177 let? Vyhnout se negativnimu smysleni da obcas zabrat :).

V dobe me nemoci jsme (ne)pravidelne dochazeli s Markem do skoly a prihlizeli, jak se po nepalsku pisi zaverecne zkousky pred koncem roku. Ano, tato aktivita pripomina spise spolecnou, skupinovou praci za pomoci vyucujiciho. Kazdy den jeden predmet - 2h trvajici test. Kdyz se zeptate deti, zda se pripravuji, spise se srdecne usmejou a jdou rozbijet kameny. (Za jeden pytel rozbiteho kameni na kousky dostanou brigadnici 80 rupii = 20 czk, pricemz pytel naplnite asi za hodinu a kousek).

Behem me rekonvalescence jsme tez uzivali bezneho vesnickeho zivota - kopali jsme brambory, drtili jsme kavove boby, zamestnavali jsme skupinky deti hrami ci jim Marek daval hodiny astronomie. Nespocetnekrat jsme obmenovali ryzovou stravu a to  nudlemi, a utuzovali jsme pratelske vztahy navazene s madanskymi obyvateli.  Do toho jsme se poctive starali o naseho puppika, ktery ale bude muset zustat tady na vesnici. Dozvedeli jsme, ze vesnicani se tu k fenkam stavi spise odmitave a nechteji je v hospodarstvi, protoze tvrdi, ze takova fenka jen pritahne ostatni toulave psy a tudiz i problemy. Jeste, ze tu mame Gyana (bratr nasi mamy), ktery je nasim nejblizsim kamaradem a spolecnikem a da se na nej spolehnout. On se snad o Puppinku postara :) ...

Louceni jsme zkratili na minimum
- ostatne Marek se sem jeste bude vracet (spolecne s novym prichozim dobrovolnikem) a ja uz si velke ceremonie uzila v Thapagaunu. 

A tak nas "dalsi" den v Madanu zacal asi jako kazde rano s tim rozdilem, ze na obvyklou otazku "going to yschool?" byla nase odpoved zaporna. "Why Magda? Today going to Dolalgath? Come back to Madan?"... 

Uprimne a prime dotazy malych i velkych Nepalcu mi rozhodne v mysli uviznou. Vysvetlujte jim, ze uz se do vesnice vracet nebudete a ze i kdyz je opoustite s tezkym srdcem, jste neskutecne vdecni za to, co jste mohli prozit, ale je na case naucit se neco noveho.

S Neemou, Promodem a Jishankem jsme se tedy pekne rozloucili na terase. Dali jsme jim ochutnat nasi cerealni kasi a utreli jim oblicejiky. Kazdemu jsem take napsala male pranicko. (Buh vi, zda ho maji schovane ci ho uz prezvykuje buvol domaci!)

 ... A pak uz deti alou do skoly a my mohli nerusene pokracovat v baleni. Zabalit to nase male kralovstvi trochu energie vzalo. Do tasky dat tezkou techniku a poslat mistnim autobusem rovnou do Dolalghatu a ostatni osobni veci do nasich krosen.

Uzit si dal-bhat od "maminky" a v zaveru se dozvedet, ze si nakonec Puppinku doma nechaji! Fantasticke! 

Ve skole uz jsem bohuzel nebyla schopna rozloucit se s kazdou tridou zvlast, do oci se pomalu vkradaly nepalske slzy. 

Pak uz nasledovalo podekovani rodine, s Markem jsme se nestacili divit, jak dojata byla samotna amma a jeste nam na cestu mavala... 

Pred nami krasnych 30 kilometru a jeste mnohem vic ...

Jak se marodi v Nepalu

Marodit? Ze to

slovo neznate? Kdo by ho taky mel rad... Ja se tomuhle stavu snazim vyhybat jak cert krizi a prasky beru v pripade, ze se citim opravdu bidne.

Nicmene zatimco na podzim me skolily strevni potize v Thapagaunu, tady v Madanu me dohnala pekna chripka, co kazi naladu.

Troufam si odhadovat, ze k tomu doslo, kdyz jsme si s Marou zabehli (20km) navstivit nepalske pratele v nemocnici v  Rajbasu. A co nestalo?Po ceste tam prisla regulerni bourka, ktera nas zahnala do pristresku s buvoly, az to Marka inspirovalo k basnim!

Nicmene od te doby vice mene prselo, a tak jsme do nemocnice za tmy a deste dorazili jako dve slepice. Ohrali jsme se u ohynku a zapili to pivem. Druhy den se nam podarilo promoknout znovu, to kdyz jsme si treninkove vysli do vesnice na mistni nudle. Vsak to byla legrace - blato, kapky, trocha blesku a dva blazni na ceste.

O to neprijemnejsi bylo pak ranni probuzeni s mirnou teplotou, rymou a dvaceti kilometry pred nami. Jasne, nikdo me zpatky neodnesl a tak jsem zatnula zuby a spolecne jsme navecer dorazili na terasku! Ano, docela nam chybela...

 Akorat mi dochazelo, ze pri kuryrovani bude asi nejlepsi vzit si na hlavu cepici a moc nemyslet...

Nasledujici program uz je vam asi jasny. Nenechte se vsak mylit. Kazdy vam rekne, chce to alespon caj s medem a citronem, ale kde takove vzacnosti vzit v nepalske vesnici? 😊

Nastesti je fajn i taato pany (horka voda) a vyborne ranni kase podavane s vrelym usmevem. 

A tak se stalo, ze jsem promeskala vsechny posledni dny pred koncem skolniho roku. A to jsem par napadu jeste mela! Marek za mne vsak suploval a tak mi poslali s detma super fotky s brzkym uzdravenim. 

Me nezbylo nic jineho, nez si projit vsemi stadii chripky od nemoznosti pohnout se a vstat z postele az po zachvaty kasle. A na druhe strane prozit si i emocialni rovinu od smutku, mrzutosti, nastvani a pocitu frustrace, nasledovane myslenkami na lepsi zitrky. A abych nezapomnela, v noci takova zima neni, pres den je prijemne teplo, ale kazde odpoledne se tu na mne snese hejno much a doslova me ozdibuji za ziva... 

Nastesti to ma i happy end! Nejenze dnes uz je mi lip a mohla jsem se pobavit s detmi z vesnice, my mame i noveho clena domacnosti. Marek predevcirem potkal asi mesicni stene bez maminky a tak od te doby michame susene mliko se susenkama a chodime curat. Nas puppik, jak mu rikame, se ma cile k svetu a deti umi bezvadne vybirat blechy, ktere pak kvalitne mackaji mezi prsty. 

Skola skoncila a nasleduji mesicni prazdniny. Pro nas to znamena terasa plna malych rostaku, kresleni, zpivani, lepeni aut ci prohlizeni tak oblibenych osobnich fotek! 

Snad se mi v tomhle modu bude lepe uzdravovat! 

Hezky, slunecny brezen!