Sri Lanka 2 ... Pokracovani

S Lenickou jsme vyrazily nejprve do Kandy. Pres booking.com jsme si zarezervovaly utulny a cisty pokoj u mile pani v homestay (Guest house 71) nad mestem. Nejprve nas tam vzal tuktuk za 300 rupii, pak jsme ale vetsinou ty dva kilometry do kopce vysly. Jeden den jsme travily ve meste, mensimi pochuzkami, nakupovanim a Lenu jsem tez odeslala podivat se na Buddhuv zub chramu. Vecer jsme si zprijemnily vlastni masazi za pouziti ajurvedskych pripravku. Tez jsme se inspirovaly Sri Lanskymi zenami a vetrely jsme si do vlasu ryzovy olej na noc.

Druhy den jsme vyrazily do Dambully, necele tri hodiny vzdalene od Kandy. Nevadilo mi, ze se pujdu podivat na stejne misto - klasteru - po druhe. Alespon jsem mohla reklamovat tzv. Mesicni kamen, ktery jsme tam s Klarkou pred par dny koupily. Pozdeji jsme totiz zjistily, ze je to bezcenny opalit. Na krku nam samozrejme slusi tak jako tak, ale trosku jsme byly zklamane pristupem prodavajicich a nespokojene s cenou, za kterou nam mistnak se smutnyma ocima sperk prodaval. Urcite musi vedet, co prodava. Hloupi turisti, jen je pojdm hromadne obrat! A to jeste i cena se lisila... Puvodne chtel 1200 rupii (200 czk), Klarce se podarilo koupit za 800. O 20 metru dal jsem ten samy kamen koupila ja za 250 rupii. 

Tak jsem mu to alespon slusne vysvetlila. S Lenou jsme pak solidne promokly a tak jsme se vtesnaly na par minut do jednoho tuktuku, abychom nebyly uplne durch. Pockaly jsme na autobus zpatky do Kandy a postaly si az skoro do mesta. Vecer trochu planovani, trochu poslechu hudby a brzy do postele. 

Ranni vstavacka nam pripomnela nepalsky rezim a vesele se nam tedy nandavala krosna a uz jsme opet mirily do mesta, tentorkat na vlakove nadrazi. V jedne ruce kokos ve druhe zeleninovou samosu. 

Jiz stojime v dlouhe fronte s ostatnimi belochy a doufame, ze na nas zbyde misto ve druhe tride. Pokud chce clovek ve Sri lanskem vlaku sedet, musi listek zajistit hodne dopredu. Takze toto nebyl nas pripad a my jsme si ty 4 hodiny do Nuwara Eliya odstaly. Poslednich 45 minut jsme si uz vsak ustlaly na zemi. Okolni vyhledy stoji za to. Stejne jako cesta rychleji ubiha pri pohledu na propletajici se lokaly tu s burakama, tu s cold drinks ci jogurty. Clovek se jen vyhyba. Cesta byla za 160 rupii, zazitek k nezaplaceni. 

V odpolednich hodinach vystupujeme v Nanu Oya - malem nadrazicku kousek od Nuwara Eliya a uz se na nas zase vrhnou tuktukari a nabizeji svoje sluzby tuktuku. Nakonec se nam podari srazit na 450 za dovezeni az k hostelu. Po ceste se vsak dozvidame, ze nas Lovers leap je zavreny z duvodu odstavky vody a tak nas sam tuktukar dovazi do View hill hostelu, ktery pry patri stejnemu majiteli. Nehadame se. Pokoj je rozumne velky, postel obrovska - pro tri, cena stejna. Oblekame perove bundy a vydavame se na obhlidku "male Anglie". Poznavam hlavne centrum s historickou postou. Plnime briska v jedne z restauraci a nechavame se odvezt k tovarne caje - Pedro estate. Jsou vsak 4 hodiny a navstevni hodiny uz ocividne skoncily. Prochazime se tedy alespon po cajovych plantazich a ochutnavame caj. Malicko poprchava..

Na zpatecni ceste naskocime do autobusu za pohych 12 rupii a vystupujeme az v centru. Vecerime fried noodles, ochutnavame mistni pivo Lion a za doprovdu hvezd se vracime pesky az do naseho bydleni. 

Dalsi den nas ceka presun do ctyri hodiny vlakem vzdalene vesnicky. Tudiz nas ceka obvykle kolecko - posnidat, zabalit, zaplatit, vysmlouvat cenu za odvoz k nadrazi a pohodlne se "postavit" do vlaku. :) Nastesti neni tentorkat preplneny a my v pulce cesty dostavame dokonce pozvani do nakladniho vozu mezi baliky, kola, krabice a porky a takto pohodlne na zemi a krabicich se pomalu, ale jiste, presouvame az do nasi cilove destinace. Ella nas prekvapi svou malebnosti podniku a mist. Vypada to tam spis jako v plazove destinaci a my se pritom nachaziv horach mezi cajovymi plantazemi. Privita nas opet dest, ktery nas trochu zchladi, ale nevesime hlavu a uz vyhledame na mape nase dalsi ubytovani. Nese nazev Guru Guru camp and tomorrow land! Tak to bude neco, tusime.

Nasedame do autobusu a stoupame mezi cajem vys a dal az po 10 minutach jizdy vystupujeme do prudkeho lijaku a snazime se co nejrychleji presunout vzhuru po betonove ceste k vysoko trcimu se dreveno-bambusovemu staveni. Vsude kolem jsou stany. Vsechno mokre, ale my jsme spokojene, ze jsme to tak pekne nasly. Pokoje vsak nemaji a tak pry budem ve stanu. No problem. Hladime mistni stenatka a nestacime se divit nad podivnosti ale zajimavosti zdejsiho objektu. Vse ma velice mladistvi, backpackersky nadech, na stenach spoustu crazy obrazcu, maleb a citatu. Love like theres no tomorrow. Today is tomorrow. Apod. Ok.

Obyvatele jsou jeste "zajimavejsi". Sami dreadaci, kteri misto snidane spise posnidali cigaro. Ale v pohode..

Vydavame se na vecerni prochazku - je mlzno, ale uz neprsi. Ztracime se mezi cajovymi keriky a debatujeme o zivote a budoucnosti. Vracime se za tmy a tesime se na romantickou noc. Aha! Ze nejsme na plazi? Ale vzdyt na nasi terase, kde stoji stan pod strechou houpaci sit je. Co chvili z pod mraku vykoukne hvezda, vecere ac drazsi, tak je take docela chutiva, joo to bude fajn noc.

Ale ejhle! Tohle misto je vlastne az moc crazy. V 8h zacina techno-trance-a co ja vim co vsechno dalsiho-discoteka! Ze nikdo netancuje? Nevadi! Hudba naplnuje veskere prostory, duneni se nese kazdou bunkou tela a ja ne a ne usnout... Ve 12 toho mam plny zuby a tak si stezuju Rumunovi. Ve dve v noci konecne vse uticha.

Ja doufam v kvalitnejsi spanek a ve 4 rano take v odchod na "Malou Adamovu horu". Prsi, prsi, jen se leje a tak se vystup za svitanim nekona.

Do sedmi tedy alespon konecne zamhourim oci a snazim se respektovat svoji nekonecnou bolest v krku. Ranni joga, salek caje a odchod z tohohle magickeho, avsak moc rusneho mista... 

Nase kroky vedou do tovarny zeleneho caje, ktera je jen 5 min vzdalena od Guru Campu... Je pondeli, leden 2017 a prohlidky se nekonaji! Tak si nechame vysvetlit alespon postupy a ochutnavame jejich Finleys cajik. 

Chceme se rozveselit a tak hned jak zase trochu promokneme bezime do mistniho "Curd shopu" na jogurt s mangem a palacinky s medem. 

Prsi? Prsi! Jdeme na vystup? Ne! Jdme si uzit ayurvedskou masaz zad a srazime cenu na 1300 rupii za jednu. Prijemne. Jemne. Jine. 

Nahazujeme krosny a v 1 hodinu opoustime destivou Ellu, svlikame zimni bundy a vmackneme se do autobusu smer Udawalawe. Prestuoujeme po ceste jeste dvakrat. Pokazde se nas ujmou mistnaci s ucelem pomoci nam. 

Az na v Udawalawe si vzpomenu, ze moje suprova nepalska bunda, ktera se mnou prozila posledni ctyri mesice a vylezla do zavratnych vysin je nenavratne pryc na ceste do Colomba. Ah! Snad poslouzi nekomu  novemu? V kapse ho prekvapi nepalske rupie i kaminek pro stesti! At se ji dari!

V 5 odpoledne vystupujeme cele zpocene a rozespale v Udawalawe a prvni mistni typek nas nasklada do jeepu a odvazi si nas do sveho ubytovani v palmovem haji. Proc ne? Ubytovani se jmenuje Morning side a  je jen k doporuceni. Pokoj novy, cisty, jen ti komari vsude!! Jakmile jsme opustily hory a jsme zase v tropech s destem... Jsou po nasem boku!

Domlouvame si ranni safari a usiname pozdeji vecer za zvuku vetraku. 

5.30! Vstavat a cvicit! Dobre, cvicit ne. Ale vstavat ano. Jedeme ctyri - ja s Lenkou a dva Kanadani, s kterymi jsme povecereli predchozi noc a ted nam budou delat spolecnost v Narodnim parku Udawalawe. Ma to byt druhy nejlepsi park na Sri Lance, hned po Yala. Tak to jsme na to zvedave! Cena byla i na nase ceske pomery docela vysoka... (6000 rupii = 1000 czk) ... Vzhuru za slony! 

Sri Lanka

Zpatky na miste cinu.. Tuto pro mne rozmanitou zem jsem jiz navstivila na prelomu roku 2013/2014 a to se sestrenkou a jejima klukama. 

Tenkrat jsme meli na procestov

ani tri tydny a nejinak je tomu i letos..Po tom co jsem opustila Saigon, jsme stravila dva necele dny v Kuala Lumpur, Malaysii. Musim rict, ze i tato ponekud kratka doba me primela, abych dopsala Malaysii na list mych zatim neprobadanych, ale za to pritazlivych mist, ktere by stalo za to jednou navstivit. Lidi byli vstricni, umeli Anglicky a nikdo me zbytecne neobtezoval. Ve meste se tez misila nova architektura s hezky opravenymi budovami z dob kolonizace z 19. stoleti. Prislo mi to minimalne zajimave.Pak uz jsem pokracovala primo do Negomba - tedy na letiste kousek od Colomba. Tam uz na mne cekala Klarka (kamaradka, kterou znam radu let, vyborna akrobatka a muj spiritualni ucitel) a spolecne jsme se dostaly do Mt. Lavinia, do vily pro ostatni herce. Jsou tu od listopadu s projektem Cirque Lanka a vystupuji kazdy vecer v otevrenem divadle v parku Victoria v Colombu. Prijde mi to jako super zkusenost - delas co te bavi, dostanes nejaky peniz a k tomu jeste poznas mistni kulturu a muzes v lednu uzivat more a slunicka. Jenze vsechno ma svoje. Ziti na vile je super, jenze obecenstvo na Sri Lance zatim moc nevi, co to novy cirkus vlastne je. A tak jsou predstaveni zatim velmi prodelecna. Sefik uz dokonce vyhlasil posledni show a to na konec ledna. Mym ukolem a mnoho dalsich (kolem projektse toci spousta dobrovolniku) bylo trochu pomoci s propagaci. Muj prvni tyden na Sri Lance tedy vypadal tak, ze jsem chodila s prima slecnama po Colombu, navstevovaly jsme hostely a hotely a distribuovaly letacky a plakaty. Pak uz jsme je strkaly vsude mozne - za sterace, do schranek, na ulici mistnim, v pekarne ci v obchodech do kterych jsme behem dne zavitaly a jeden letak dostala i opicka na plazi! Kazdy vecer jsme pak spolecne mohli uzit predstaveni. Bylo moc fajn byt soucasti neceho vetsiho, prilozit ruku k dilu a byt zase chvili napomocna. Jako bonus jsem pak dostala hodiny na hrazde ci sale.

Skoda jen, ze se stale lecim se svymi odreninkami. Ke kolenu se pridal jeste ukopnuty palec, ktery zacal trochu hnisat. Teplo a spina hojeni moc nepreje. Uz se tesim az to vykoupu na jihu v Indickem oceanu. Klarka si mohla vzit take volno a tak jsme spolecne vyrazily vlakem - prvni tridou - do Kandy a odtud do Dambully, kde jsme si zarezervovaly jednoduche ubytko v kokosovem haji. Odtamtud jsme pak vyrazely na vyletiky - k chramum a k Sigiriyi. Stale nas doprovazelo velke teplo a tak jsme vecer byly uplne hotove..Po navratu z vnitrozemi uz za nami dorazila Lenicka z Nepalu. Krasne nam to vyslo, ze mohla z letiste rovnou prijet do divadla na predstaveni. Tentokrat to bylo i o neco dobrodruznejsi, kdy pri jedne z fire showe chytl zaves a kabely. Nastesti se nikomu nic nestalo. Druhy den jsme v klidu mohly probrat kam se chceme spolecne vypravit a co videt. Take jsme byly trochu "shoppovat" za krasnych 333 czk jsem si koupila letni saty. Ano, asi si rikate, ze nemam provokovat - vy mate minus dvacet a bruslite na zamrzlych rekach. A tady clovek propoti litry...

Jenze od zari na cestach, od zari ma clovek na sobe stejna ctyri tricka, ktera strida. Dvoje kalhoty. Jeden svetrik. Tot cely tvuj satnik. Cim mene, tim lepe, prece jen si svuj "domov" nosis celou dobu na zadech sam. Nastal cas rici cirkusu ahoj a uprimne, bude mi ta atmosfera chybet. Proto si davam slib, ze az se jednou zase vyskytnu v Praze, prihlasim se na kurzy zavesne akrobacie. Ted akorat sedime s Lenickou v lokalnim autobusu, cena vice nez zajimava (25 czk za 5 peknych hodin, "zprijemnenych" o ziva vystoupeni mistnich zpevaku - nejlepsi je s dovolenim pouzit spunty do usi!) a mirime do Kandy. Zaciname nasi cestu do vnitrozemi, pres cajove plantaze, rady bychom navstivily Little Adams peak a pak uz to stocit zpatky na jizni plaze k Tangalle. Ale buh vi, co nam osud postavi do cesty! A ostatne i Vam krasne zimni dny, hodne sneznych a bezpecnych radovanek a na Vasich cestach jen prijemne lidi! 

A tak je tu leden, dalsi rocni zuctovani... Co si budete prat do noveho roku? Necht at se vam to splni :)

My se prave nachazime v Mui Ne, tedy v surfarskem a kitovacím raji a cekame na veceri. Akorat za sebou slysim par Cechu, jinak tady vladne Rustina. Stejne tak jako v Nha Trangu, kde jsme byli vcera. Ale tedy vse poporade. 

V Hai Phongu jsme se vylodili a pockali, az taxikari snizi cenu za odvoz a nechali se prevezt pres mesto k letisti. "Vietnamese time" ... Nas let byl zpozden asi o hodinu a proto jsme mozne i nad letistem v Cam rongu dvakrat tocili osmicku, protoze na pristavaci plose byl ocividne traffic jam. 

Nakonec jsme kolem 17. opustili halu a do tvari nam zaval daleko teplejsi a vlhci vanek. Luxusni autobus nas dovezl do moderniho Nha Trangu a vylozil primo u Central Parku u promenady a do naseho zabookovabeho hostelu to bylo par kroku. Pravda, byl to jeden z horsich, ale cekala nas tam jen jedna noc. V planu jsme meli prespat a vyrazit dalsi den na motorkach severneji. 

A tak jsme take udelali, pujcili dve motorky na dva dny, zabalili jen nejnutnejsi veci do malych batuzku a po snidani vyrazili. Nejprve jsme se museli vymotat z velice rusneho centra. Blaznivy, vazne! Tolik aut, motorek, lidi a zadna pravidla. Nejdrive jsme jeli k ruinam hinduistickeho chramu, pak jsme se jeli podivat k novodobemu Buddhovi nad mestem a pote jsme pokracovali po dalnici podel pobrezi. V merku jsme meli vodopady, pod kterymi se krasne dalo koupat a proplouvat mezi kameny. Cestou nas chytla pekna prutrz mracen a byli jsme smaceni od hlavy k pate. Pres kapky na brylich jsme kolikrat nevideli vubec nic. 

Jiz za tmy jsme dorazili na kyzene misto u plaze. Cestou jsme si jeste pochutnali na vyborne pho bo varene primo na ulici. S ubytovanim byli trosku problemy, ale konecne kolem 11.te jsme dostali pokoj za rozumnou cenu.

Druhy den zacal vic nez zajimave. Sona chtela vyzkouset rizeni motorky, ale k tomuto ukolu se vybralo nestastne male misto. Sona naprala prednim kolem do zdi hotelu. Nastesti nic vetsiho se nestalo, jen motorka byla odespana na cely den. A tak sla do opravy. My jsme tak ziskali odpocinkovy den, prosli jsme si okoli, pocasi uplne nepralo koupani, ale to nevadilo. Kolem 5.te hodiny byla moje motorka spravena a my se vydali na zpatecni cestu do Nha Trangu. Tesne pred mestem potkala kolize mne. Jak jsem se zminovala vyse, zadna velka pravidla na silnicich neplati. Me se podarilo zahlidnout stojici tmavou motorku bez rozsvicenych svetel uprostred krizovatky az na posledni chvili a diky sterku jsem skoncila na zemi. Vyvazla jsem dobre - s odreninami a narazeninami. (Dnes je vsak 13. ledna a stale nemam koleno zcela zahojeny. Je to bohuzel klimatem co tu vladne...)... Jeste ze je Sona zdravotni sestra - pekne se o mne postarala.. A Viktor zase o prevoz motorky. 

29. prosince jsme se presunuli z Nha Trangu do Mui ne - tedy kite surfove oblasti. Poprve jsme tak meli moznost vyzkouset lehatkovy autobus a kdyby nebyl zazitek kazen klimatizaci, jizdu bychom si opravdu uzili. Mohla jsem mit pekne natazenou nohu, aby se koleno zbytecne nenamahalo. Prece jsem byla z padu trochu omlacena. 

Po sesti hodinach uz vystupujeme na pobrezi a nestacime se divit, jake je tam teplo. Doneseme si krosny do ubytovani a nasledujici dny travime castecne na plazi a castecne v pokoji odpocinkem a lecenim mych odrenin. 

Tri hodiny pres Novym rokem dorazi se jednodennim zpozdenim Marek, ktery si zatim udelal vanocni prazdniny v Cechach. 

Silvestrovska party v Mui ne, nechci rikat zklamala, protoze nam to bylo vice mene jedno, ze nekrepcime, nicmene byla to na novorcni oslavy velmi ticha a klidna party.

Nasledujici tyden byl opravdu nabity. Jeli jsme na tridenny vylet do 5 hodin  vzdaleneho Da latu, kde jsme si pujcili motorky a okoli, vsechny Buddhy, vopadky a zajimavosti jsme si objeli behem dne a vecer vychutnavali dobroty na mistnich trzich a uzili jsme si chut i vyhlaseneho dalatskeho vina. 

V Mui ne jsme tez vyjeli na (bohuzel) organizovany vylet jeepem k dunam na zapad slunce a naposledy uzili (vylozene) tepleho koupani v mori. 

Posledni noc jsme dokonce stravili primo u plaze v campu Long son - noc ve stanu byla prijemnou zmenou. Nemene zajimavy byl tez mistni bakpackersky bar s lakavymi cenami ruznych koktejlu.

Kdyz pisu tyhle radky, lezim prave na posteli na Sri Lance a vzpominam na tyden plny smichu a letnich radovanek! 

Jenze... Vsechno ma svuj konec a tak jsme noc odjezdu stravili ve ctyrech na veceri (na kterou jsme mimochodem cekali pres hodinu) a zakoncili u baru na plazi koktejlem. Pote jsme v 1 nocni brali nas oblibeny lehatkovy autobus, ktery mel namireno do Ho Chin min city - tedy po staru Saigon. 

V 5 rano rozlepujeme vicka, sbirame rozlamana tela a nasazujeme bagly, abychom se pomalym bloudenim dostali za necele tri hodiny do naseho rezervovaneho hotelu. 

Cely den nas cekalo prozkoumavani tohoto rusneho velkomesta. Nakonec bylo ale vsemi jinak.. Unava, teplo, malo tekutin a vydej energie zapricinila Markuv lehky kolaps. A tak jsme odpocivali v jednom z parku, kolemjdouci Francouz nam dal smectu, nakonec jsme se dopravili mistnimi autobusy zpatky do hotelu a poprve jsme kolem 8. vecerni ulehali do postele. Marek bohuzel s teplotou... 

Je 9teho ledna a ja si narychlo balim krosnu a ukladam tak i prozite vietnamske dobrodruzstvi. Marek mi prinasi nejen snidani na pokoj, objednava mi i taxika na letiste. 

Je cas na louceni... Nebo spise, my se neloucime..? 

Xin chao Vietnam! 

Vietnam

Cestu do Vietnamu jsem zapocala presne 17. prosince a to odletem z Nepalu do Kuala Lumpur v Malajsii. Nedokazala jsem na nikoho dlouhe hodiny z jakehosi duvodu promluvit a stale jsem byla myslenkami s lidmi v Nepalu. 

Na letisti v Kuala Lumpur jsem mela osm nocnich hodin cekacku. Zbabele ale s chuti jsem nabehla do mekace a poradne se najedla doubleburgeru! Ano, takova prasarna.. Ale po takove dobe ryzovani.. Docela prijemna zmena. Zamhourila jsem oko asi na dve hodiny a nechala pritom nekde svoji Nalgene lahev.. Kdyz se nestane nic horsiho..? 

Trihodinovy let do Hanoje utekl vcelku rychle.. Cely jsem ho prospala.. A po 8 ranni uz zadam na letisti ve Vietnamu o viza, pripojuji se na internet, abych oznamila sestrence, za kterou vlastne mirim, ze jsem v poradku. 

Nasedam na mistni autobus 86 a neverim, kolik prave drzim penez v ruce. Pres pet milionu vietnamskych dongu! Wow! To je panecku bohatstvi... 

Vsak taky nejlevnesjsi jidlo - tedy kureci polevka je za 40 000 penez! 

V autobuse me ordinuje mistni mladik, ukazuje mi, kam si mam ulozit bagl, kam si sednout a instruuje me, kde vystoupim. Asi po dvaceti minutach (ktere jsem opet prospala) vystupuju na smogem a spinou plne ulici. Jako bych vystoupila v Kathmandu, jen lidi vypadaji jinak a mesto ma jinou atmosferu. Prvni stanek me prekvapi - prodavaji se tam cerstve bagety! Pecivo! Neuveritelne! 

Drzim v ruce mapu a ptam se vsude kolem a po hodine patrani se dostanu do vanocne vyzdobeneho, cisteho hotelu a uleham na postel do pokoje k sestrence. Uf. Tak jsem tady.. 

Vietnamska kapitola se tedy muze zacit psat...

Sona prijde asi o hodinu pozdeji a shledani je vice nez vesele. Ono to prece jen vyslo!:) vypravujeme se do ulic a ja se neubranim srovnavani. Pokazde zapomenu na pozdrav xin chao - a hlasite zdravim namaste, tendence podekovat dopadnout podobne. Daneibhat. 

Prochazime ulickami, povidame, objevujeme, planujeme... 

Druhy den stravime tez v centru mesta a vecer nam prijizdi treri do party - Viktor. Stehuji se tedy do vedlejsiho backpackeru (5$ na noc - breakfast a free beers included) a chystame se dalsi den. V planu mame totiz vyrazit do Mai Chau. Sapu jsme zavrhli.

Dalsi den rano nas vyzvedava dohodnuty dopravce a odjizdime, bohuzel i s dalsimu turisty, vstric vietnamske prirode. Cesta zabere vetsinu dne a tak az ve tri odpoledne ubytovavame sebe i sve veci do super Nature lodge a pujcujeme si kola a pred veceri objevujeme ryzova policka i klid mistniho okoli. Byt z mesta je opravdu uklidnujici. 

Probouzim se s vychodnem slunce, jak je mym zvykem. Snidani si uzivame jiz dohromady a pujcujeme si motorky k celodennimu vyletu. 

Nakonec vrazime prst do mapy a urazime asi 140 km. Vyhledy se nam naskytly opravdu dusi ocistujici. Pocit svobody a volnosti se ke mne po par dnech zase vraci. Jinak mam v hlave stale nepalske udalosti poslednich dni... 

Obed jsme meli u mistnich Vietnamcu, jelikoz nemluvili ani slovo Anglicky, vsechno nam prelozil google translator na jejich mega apple notebooku. Opravdu zajimava zkusenost. Zadne sezeni na hlinene podlaze a jidlo rukou. Varena slepice, kterou pred nami vlastorucne podrizli se ji hulkami. A tak se zase ucim. 

Tri hodiny odrizene za tmy pri ceste zpatky (stmiva se okolo 18hod) nebyly to prave orechove. Ale byla jsem na sebe pysna, jak dobre jsem to zvladla a jeste si uzila pohled na orion...

Krasna, cista postylka (ok, madrace na drevene zemi, ale s atmosferou) s moskitierou uz cekala a ja se tesila na ni. Subhat ratri. 

Posledni den v Mai Chau jsme se opet na motorkach vypravili na vylet a to k nedalekym vodopadum. Skoda, ze voda byla spinava. Misto by bylo k vykoupani jako delane..

Po vybornem obede (kure na kari, salat, ryze, kapr, mandarinky) jsme opet nasedli do autobusu, ktery nas dopravil zpatky do Hanoje, zpatky do nasich ubytovani. Ja jsem se opet ubytovala do backpackeru s ostatnimi sedmi lidmi... Ale nemela jsem nejmensi chut se socializovat a diskutovat, kdo kde byl a co videl. A tak jsem si pred 11 pretahla deku pres hlavu a snazila se usnout.

Dalsi den, tedy 23. prosince nas cekal presun konecne na plaz. Tedy, nejprve jsme stravili tri a pul hodiny v autobuse, pak necelou hodinu na lodi a pak uz jsme vystupovali na ostrove Cat Ba v Ha Long bay. Za hodinku nas uz autobus vysazoval u jednotlivych hotelu a penzionku. Me se po ceste zasantrosila krosna, zustala v jinem autobusu, nez kde jsem sedela a tak jsme museli pres agenturu resit dopravu.. Ale Asiati jsou prebornici v zarizovani a komunikaci, takze odpoledne uz jsem si krosnu vyzvedavala v officu. Obed, vecere a prochazka. Vic jsme toho nestihli...

Stedrodenni den zacal neobvykle. Misto zpivani koled jsem planovali, resili a diskutovali, kam dal se vypravit... Nakonec jsme po trech hodinach koupili letenky na jih ostrova (stredni cast suzoval dest a zaplavy a tak jsme se ji rozhodli preskocit) do Nha Trang. S Vietnamcema je to take pokazde na dyl. Hlavne i tady v turistickych oblastech ne vzdy mluvi Anglicky. A kdyz se zda, ze umi, jejich silny prizvuk ti brani v porozumeni a tak to casto nezbyva nez zopakovat otazku dvakrat trikrat a doufat, ze tentokrat ti uz "konecne" dojde o cem je rec. Nekdy ti ale nezbyva nic jineho, nez prijmout fakt, ze proste nerozumis ani slovo, pokyvat hlavou a usmat se. Zmatek. 

Po naplanovani dalsi cesty jsme tedy nasedli na motorky a dojeli k Narodnimu parku tuan anh (zrovna pisu tuto cast prispevky v autobuse cestou na letiste a poprosila jsem sveho vietnamskeho souseda, aby mi prozradil jmeho mistniho parku - tak koukal trochu zmatene, pak si ode mne ale vzal telefon do ruky a ochotne mi napsal nazev primo do meho textu - ano, Vietnamci jsou mimo hlavni mesto velmi vstricni, docela roztomili a snazivi).

V parku jsme si udelali prochazku s vyslapem na vyhlidku (asi hodinu tam a hodinu zpatky) ... Netreba pruvodce, mapy ani peti smyslu. Stacilo tam dojit po chodnicku pralesem a prekonat par kamennych schodu k vrcholu. Pohled odtamtud byl bohuzel velmi mlhavy, nicmene bylo krasne videt na okolni zalesnene kopce. 

Po parku jsme se vydali na objizdku ostrova se zastavkou na jedne z plazi. Tam uz se pripravovala velka borovice a tez rozen na prase. Nasali jsme trochu hippie atmosfery v houpacich sitich a zahrali si volejbal a Francouzema a po zapadu slunce uz uhaneli zpatky do Cat ba town. 

Stedrovecerni vecere probehla v nasi vyhlidnute, oblibene vegetarianske restauraci, kde nas chteli pohostit dokonce zadarmo. Takze Green bamboo forest - kdybyste se nekde objevili ve Vietnamu - dobra volba a prijemny, Anglicky mluvici chlapik! 

Vecer a predevani mini darecku probehl u plaze v mistnim baru. Bylo uz celkem pozde, po 22h, takze spolecnost nam delaly spise nez turisti, ozdobene palmy a personal v santovskych cepickach. Klidek, pohoda a telefonat domu tem nejblizsim. 

Prvni svatek vanocni jsme stravili na palube lodi a projizdkou po Ha Long bay. Bohuzel organizovana akce, ale nastesti nic velkeho. Na kocabce a nami bylo dalsich 6 paru, mezi nimi i jedni Cesi. Nejprve jsme opustili mini pristav a za 15 minut vystupovali na Monkey island, kde jsme vysphali na nejvyssi bod - opet zadny velky trek, nybrz 15 min prochazka, okorena o trochu horolozeni na vrsek. Pohled na nektere statecne slecny, snazici se vylezt alespon kousicek, avsak v zabkach a satech a za podpory svych muznejsich protejsku, mi prisel minimalne usmevny! A zapomnela bych dodat - opice - ano proto Monkey island - nas moc nevzrusovali - my tyhle drze potvurky uz dobre zname odjinud - ale i ted potrapili nektere cestovatele, kdyz jim rozcupovali batuzek a odnesli svacinu.

Dalsi zastavka nasledovala asi po hodine plavby. Dostali jsme kajaky a ja mela dokonce tu cest sdilet ho s nasim vietnamskym pruvodcem Teeem (23), protoze jsem byla licha. Tak jsem se alespon snazila vyzvedet od nej nejaka moudra ohledne Vietnamu. Mezitim jsme si prohlizeli okolni skalnate utvary, ktere vystupuji primo more (Jizni Cinske) obrostle travni vegetaci, neboli spicate hory pripominajici vyjevy z Avataru. 

Proplouvani jednotlivymi jeskynemi a objevovani lagunek bylo fajn. 

Rovnez obed pripravovany primo na palube. 

Vylet byl zakoncen koupanim a snorchlovanim. Pocasi vsak moc nepralo a tak hned po skoku z lodi, prvnim poradnem zaplavani v chladnejsi vode jsme se museli zabalit do bund. Zazitek v pomeru s cenou (12 USD) byl vyvazen. Spokojenost na obouch stranach.

Jak jsem se zminila vyse, je druhy svatek vanocni, jsme prave na ceste k Hai Phong, opoustime ostrov Cat Ba a poletime jizneji, snad za sluncem a vstric novemu poznani. Ale o tom zase az priste! ...

Krasne Vanoce! 💜

Last Christmas I gave you my heart (má oblíbená!)

Ano, ano. Nechavam tu v Nepalu po trech mesicich sve srdce, ci si odvazim kus tehle rozmanite zeme naopak s sebou? 

Posledni tyden byl rychly a hodne emotivne ladeny. 

V patek me cekal posledni den a okolnosti tomu chtely nakonec tak, ze Verca poradala svuj sportovni den jen pro svou skolu a ja zase pro tu svou. Do posledni chvile se ucitele moc nezajimali o to, co se vlastne bude dit a potrebne pomucky se shanely az po desate ranni v den D. Nerozhazelo me to. Clovek nesmi mit zadne prehnane ocekavani. A to, ze si i upravili pravidla a postupy u aktivit, jsem po nejake chvili tez stravila. Vsak to byl jejich den, pojali si ho pekne po Nepalsku. Deti se bavily a to bylo to nejdulezitejsi!

Po vsech aktivitach (skakani v pytlich, prekazkova draha, preskok pres svihadlo, skladani puzzle na cas, kresleni poslepu, krouzeni s obruci, noseni vody a kulicky na lzicce, hazeni na kos), ktere mely uspech, se mi podarilo vykomunikovat a pripravit pro vsechny jidlo - tedy nas mistni prodavac Lila (neustale jsem mu rikala Lali a zpetne jsem se dozvedela, ze lali je rtenka, tak z toho meli samozrejme vsichni srandu!) - dohodli jsme se na oblibenych donutecha a takari (zelenina s omackou). Sbirka pokryla i tento vyborny obed pro celou skolu! Parada!

Pak uz naslednoval jejich tajny program k memu odchodu. Pojali to opravdu ve velkem, nesmel chybet mikrofon, spoustu proslovu (meho nevyjimaje), slavnostni predavani projektoru. Dostala jsem samozrejme tiku (cervenou tecku na celo), spousta hedvabnych sal okolo krku a co bylo nejdojemnejsi, kdyz mi deti jedno po druhem prinasely rucne vyrobene vence z cerstvych kvetin. Jen jsem tam bezeslova stala a stale se ke mne hrnuly moje zname tvare a vesely mi na krk tu nadheru. Jako by to nemelo nikdy skocit. Prozivala jsem nepopsatelne pocity... Po tvarich stekalo i par kapek. A samozrejme, diky absenci kapesniku jsem po zbytek obradu skoro polykala i vlastni nudle. Asi ze me opravdu stava Nepalka. Dojemne. 

Pak jsme udelali radne foto a pozdeji mi bylo dovoleno tu tihu z krku sundat, abychom si spolecne s detmi skocily do rytmu. Justin Bieber rozezvucel okolni pralesy a pred skolou v prachu skotacilo par ucitelu a odvazlivci, kteri se nebali zavlnit do rytmu. Po skonceni ceremonie mi jeste ucitele usmazili kureci kousky k veceri a spolecne jsme popovidali a rozloucili se. Dostala jsem certifikat zaramovany ve zlate vypadajicim ramu. Hezke. Zvlastne smutne. Se zapadem slunce skoncil i  "posledni den" meho pusobeni v Thapagaunu. 

Druhy den nasledovalo louceni s rodinou, opet jsem se nedokazala vyhnout slzam. A sestricka Saily byla take dost namekko. Tam kde neco konci, muze neco noveho zacit... Ze? 

Louceni probehlo pak take i v Taru, kde jsem vyzvedla Vercu. Bylo vsak o kapku chladnejsi. Reditel Kamal nebyl ve sve kuzi. 

Pak uz jsme se vydaly na pesi pochod do Rajbasu na Dipendrovu svatbu. Slavilo se pres dva dny. 

Nejprve u nevesty doma a druhy den u Dipendry. Nechybelo tradicni jidlo, spousta novych tvari a nepalske hudby. Nepalci radi a dobre tanci. Pokud ale hrala nejaka Anglicka pisnicka, byly jsme to prave my belosky, ktere zustaly na "parkete" (trave pred nedostavenou gumpou, kde obrad probihal)... 

Vecery jsme travili v nemocnici s doktory, protoze vecerni svatebni party koncila okolo 8. hodiny.. 

A tak jsem se konecne dostala k tomu, abych si vyzkousela, jake to je divat se nekomu do ucha, poslouchat tlukot srdce ci drzet kladivko a zkouset relexy na patele. 

Marek se dokonce dostal k tomu, aby pojmenoval cestve narozene miminko! 

Bylo vice nez prijemne byt opet pospolu s dalsimi dobrovolniky a mit cas na vymenu postrehu.

Jeden den jsme se take spolecne s Tomasem vypravili do nedaleke skoly v Charikotu, kde jsme pomohli rozdat skolni pomucky detem, jez jsou adoptovane ceskymi rodici. Tato zkusenost se nam pak na delsi dobu stala predmetem nasich diskuzi. 

Louceni po trech dnech stravene v nemocnici s fajn lidmi bylo opet jedno z dojemnych. Nastesti autobus, ktery nas pak vezl do Dolalghatu nam vytrepal vsechny nezadouci myslenky z hlavy a v kombinaci s nedostatkem spanku nam pak ani nevadilo, ze se nam nepodarilo dorazit do chramu Namobuddha, ale ze jsme nakonec skoncili v Dhulikhelu (asi 30 km od KTM). Tam jsme si vysli na vyhlidku a shlidli pro mne posledni vychod slunce s vyhledem na Langtang pohori. Nadhera! Opravdu mi to tady speje ke konci? ...

Nasledoval dalsi presun - tedy posledni - do nasi cilove destinace v KTM a to Avalonu - hostelu, kde to vsechno zacalo. Pro zachovani tradice jsme se tedy ubytovali prave tam, u prijemneho Saputa. 

Posledni nakupovani pomucek do skoly (stale zbyvaly penize!), vyrizovani dalsich formalit, posledni vychutnani jak nepalskych dobrot tak i Evropske kuchyne... 

A to nejdulezitejsi :) Oslava nasich trech narozenin. Krasne se nam to seslo, ze ja, Verca i Kacka jsme jako strelkyne oslavovaly. Ostatni dobrovolnici (pridali se i Anh, Rosta a Michal) nam prichystali moc fajn vecer. Dali jsme si vyborne jidlo v nasi oblibene restauraci Revolution cafe, nechybel ani dort, konfety a tanec v mistnich podnicich! 

Nejsem zrovna typ, co vylozene slavi vlastni narozeniny, ale ty letosni, a ze jsou kulate, si pamatovat budu! Diky za to! Bylo to senzacni!:) 

Tri noci v KTM, tri noci propartyovane bez spanku. Dobre, neni to uplne nepalsky styl, ale kdyz jsi v dobre spolecnosti, nemuze to probihat ani jinak. Navic, kazdeho z nas ceka trochu jina cesta. Nase "spolecenstvi" se (mozna na chvili) rozchazi...

S Lenkou jsme si dokonce udelaly i vylet do mistniho Fun parku.. Kdysi to pro mne bylo nejoblibenejsi misto a nemohla jsem odolat atrakcim vseho druhu. Do ted me tohle prostredi magicky pritahuje a uzivam si trochu toho kyce. No a v Nepalskem provedeni? Ruske kolo, ktere jezdilo rychlosti centrifugy, bycek, krery me shazoval ze sveho hrbetu a bavil tak ostatni prihlizejici, ci uplne prvni nepalska zmrzlina... Na to se nezapomina!!!

17. prosinec - den posledni - tedy pro mne - Nepal se louci a Vietnam otevira svou naruc. 

Opet bych se opakovala, napsala bych-li, ze se to neobeslo bez emoci. A ja preci nelzu! 

Louceni, louceni a zase louceni. Nastesti na nej nebylo moc casu. Po trech hodinach spanku jsem si musela sbalit, roztridit veci, nabalickovat tasky a vyslat je na potrebna mista.. Ani ten check-in jsem nestihla.. Ve 12h uz jsem totiz brala taxi a za Lencineho doprovodu zvladla presun na letiste...

Diky, Nepale, diky! 

A ted...

Tomasi, diky za ten napad, zalozit Namaste Nepal. Martino, dekuji, ze jsi nam to takhle dobre zprostredkovala, ze jste mi umoznili poznat tuto srdecnou krajinu! 

Kacko, vrchni fotografko, dekuji ti, za tvoji pomoc skole v Thapagaunu. Ti a tvy pratele byli velkou soucasti sbirky a diky vam, jsem mohla poridit vse potrebne, coz ve skole jiz davno ocenili! Preju ti, at se ti dari pri psani bakalarky, a at se sem brzy vratis, jak si prejes! Tesim se na tvoje dokumetovani... 

Verco, diky, ze jsi mohla prozivat novinky z Thapagaunu zaroven se mnou. Diky za druhy domov v Taru a za vsechny veci a myslenky, o ktere ses se mnou ochotne delila! Thapagaun + Tar forever:) Uzij si jeste posledni cestovani a pak uz se na tebe tesi Lombok! 

Maro, dekuji ti ze i Madanska opora fungovala na jednicku. Ranni, skolni ci nocni vyhled na vas kopec mi pripominal, ze se tam nekdo snazi o kvalitni pomoc nejen ve skole. Diky za tvuj elan, nadseni, filozofovani i vtipky! Preju ti, at se ti i nadale mezi ryzovymi policky dari! Usmev na tvari a dalekohled v ruce! 66, 67, 68 ...

 Lenicko, diky ze jsi mi byla vzdy oporou a pripravena poskytnout potrebne rameno i naruc. Vazim si toho, jak moc srdecna a vnimava jsi a bez tebe by to proste neslo. Diky, ze jsi me vzala s sebou! Uzij si nadchazejici pobyty a brzy ve svete navidenou! :) 

A mohla bych pokracovat podekovanim pro vsechny ostatni, ktere jsme tam v horach potkali.

Cestu netvori jen krajina a nove jidlo, je to o lidech, pribezich a emocich. 

Nepal tohle vsechno splnil. A ja uz tady koncim, neb bych se opet prilis rozvasnila a pritom prave sleduji zapad z okenka v letadle. 

Poci Betoula! Nepal ramro ca! :) 

Daneibhat

Kontrasty

Stale me prekvapuje, ze me Nepal dokaze prekvapit. Je tu opravdu tolik kontrastu. Na zkusenosti z Nepalu se nezapomina, protoze pribehy a kazdodenni situace v tobe vyvolaji hlubsi pocit, donuti te zamyslet se. Chces porozumet, pochopit. Ale nekdy se proste musis vzdat a prijmout to tak, jak to je...

Posledni dobou bojuji s jidlem. Ackoliv ryzi miluju a kazdy den jsem s ocekvamim sedela na hlinene zemi, tesic se, jaka zelenina asi bude, nyni mi trochu stagnujou vnitrnosti a koreni, ktere se pridava do dalu uz mi moc nevoni. Zatimco na zacatku mi k snidani nevadilo teple do zaludku a i kdyz jsem se do skoly v tom horku spise valila, dalala jsem to dobre, chtela jsem co nejvice zazit Nepalsky styl. Nyni uz po ranu na ryzi chut nedostavam. Zacala jsem si ji brat s sebou do krabicky, pak se ovsem ale clovek pripravi o snidani a neni moc co rano slupnout. Susenky zazenou pocit hladu na chvili, ale nic vyzivneho to samozrejme neni. Presto ale verim, ze si na dal bat vzpomenu v dobrem a bude mi v Cechach tradicni nepalska kuchyne chybet. Jak moc si clovek uvedomuje, jak rozmanita nase strava muze byt a jak kreativni kuchari jsou. Staci par ingredienci a vse muze chutnat naprosto jinak. Mame svobodu v tom, co si zrovna dame, priznavam, jsme zavisli na pecivu a ovoci a jeho dennim prisunu. Tady s prichodem podzimu jsou k dostani jen mandarinky... O jogurtu si nechavam jenom zdat. Ale je pravda, ze jejich mui (curd), cesky ani nevim, jak by se to reklo, mozna starsi odstate mleko s hrudkami..? Ktere je kysele nasladle, spatne neni, ale nase chutove bunky zvykle na tvarohy, jogurty ci nedejboze smetanu, dlouhodobe neuspokoji. Kdyby preci jen clovek mel na vyber.. Kdyz mu ale nejede ryze, muze si dat ve stanku smazene nudle ci smazene koblihy. Kdyz uz se i toho preji - ma smulu a je o hladovce. Mozna by to nam nekterym prospelo! Obdivuji Nepalce, jak poctivy jedlici ryze to jsou, a vubec jim to neprijde, berou to, co je zrovna k mani, nestezuji si a naopak, vedi, ze si to sami vypestovali! Tim, ze se stale pohybuji, neni na nich cukr z ryze znat, ale je pravda, ze hlavne muzum se tuk usazuje hlavne na brise, protoze se vecer nacpou plnym talirem a o pul hodiny pozdeji (kolem osme vecerni) uz usinaji v perinach. Ale tak, my mame zase pivni briska, ze? Obezniho cloveka tady nenajdete... 

Hygiena je dalsi kapitola, kterou bych donekonecna mohla popisovat. Po prvnich par dnech jsem si rikala, ze tohle tedy bude opravdu pecka. Nas zachod je asi jeden z nejhorsich, ktery jsem tady v Nepalu videla a o to neprehanim a i na ten jsem si zvykla. Moc by me zajimalo, jak to tedy ti mistni delaji bez toaletniho papiru, ale odvahu zeptat se, jsem nenasla. At si kazdy domysli sam. Je tu prasno a tak clovek po chvili vzda snahu, byt alespon trochu cisty. V obdobi destu nam to tady pekne cvachtalo mezi prsty (chodi se zasadne v zabkach) - clovek nevi, zda to byl hnuj, bahno ci blato - i to musel vypustit... Ted spis misto kysliku dychame prach. Na Nepalcich spina neni tolik videt jako ja na nas belosich. Tuhle jsem si naivne myslela, ze se mi loupe opalena kuze, ale az po chvili jsem uverila, ze to byla uz zazrana spina. Tak jsem ji vzala kamenem. Pustila. Kamen je vubec vyhodna pomucka! Slouzi pri zaheni dobytka, psu :( ale i pri peceni placek, aby se nepripalily na plotynku, pekne to tim kamenem prejedete a ono to vytvori hezkou vrstvu!)

Divim se nad tim, jak malo je tu zraneni a nemoci. Mistni uz jsou opravdu adaptovani na zdejsi prirodni spinu. Co mi ale trha srdce a vim, ze by nemelo, jsou ty usmudlane, unudlene deti. Nechci ani vedet jak a jak casto je myji. Uniformy jsou zaprasene, nehticky cerne a nudle maji rozmazane od nosu k puse. Kdyz se na tebe takove dite sape, mas hodne rozporuplne pocity. 

Stale si rikam, a to jim to nevadi? Nevadi.. Neznaji nic jineho. Kazdy se u nich preci myje jen jednou za tyden, tak na tom nebude nic divneho. 

Cisteni zubu je dalsi kapitola. Bylo mi receno, ze kartacky jsem prisly teprve pred par lety. Musim rict, ze vetsina Nepalcu ma krasne bile, rovne zuby. Pak jsou tady ale i taci kteri uz je maji cele prohnile. Jasne, drive kartacky nebyly potreba a mozna si obcas zvykly nejakou travu. Jenze s dovozem rafinovaneho cukru, susenek a coly jim nekdo zapomnel vysvetlit, ze budou muset o zuby zacit pecovat, jinak o ne brzy prijdou. Starsi obcane uz kartacky nemaji, mladsi, kdyz si vzpomenou, alespon nekolikrat do tydne a nejmladsi.. Treba u nich muzeme navyk cisteni zubu pekne vypestovat? 

S dovozem susenek se dostavame k dalsimu tematu a to odpadky. Rikala jsem si, ze je rozhodne treba udelat ekologickou hodinu. Uvedomila jsem si, ze spoustu terminu je pro ne dosti vzdalene. Kdo jsou popelari? Co je to recyklace? Plast? 

Drive snedli jablko, odhodili ohryzek. Dnes dojedi koblihu a odhodi mastny papir. Mela jsem tendenci vysbiravat celou vesnici a zatrast s nimi, at si uvedomi, jaky neporadek maji hned vedle domu. V obdobi destu se vsechen tenhle odpad splachne do rek a odtud pekne pokracuje dal. Je mi tak trochu smutno, jak my konecne trochu procitame a snazime  se tridit a tady bohuzel neni lepsi metody nez odpadky palit. Ok, paleni tedy. Jenze, dalsi ale - oni si pak na tom stejnem ohni, kde spalili plastovou lahev vari a do stejneho popela strci rajcata. Clovek by plakal! 

Ve skole jsem na deti, co se tyce odpadku, pes. Ale opravdu me vytaci, jak jim papiry odpadavaji z rukou a klidne i z okynka ven ze tridy! To videt tedy nemuzu. Jenze nedelaji to jen deti, ale i dospeli. Pokazde mam chut zastavit nevychovanou ruku a poradne ji sevrit! Pomohlo by, kdyby se zrudily na vesnicich odpadkove kose? A alespon v nich by se odpad palil? Alespon takhle se to dela ve skole. Dvur je jakztakz cisty, ale vsude kolem skoly uz se kopi obaly od susenek, lahve, stare sesity i kousky balonku... 

Sam reditel mi rekl, ze Nepalci jsou proste lini. V tomhle ohledu s nim souhlasim. Ano, nestoji jim za to, aby udelali par kroku navic a hodili to ci ono tam, kam to patri. A tak se jim snazim byt trpelivym prikladem a nekdy pred hodinou nechavam deti uklizet celou tridu. Treba se to jednou nauci a zapamatuji..? 

Urcite mi bude chybet ta nakonecnost kopcu a zelene, kam se podivas. Kdyz je jasno a nebe bez mraku (skoro kazdy den), naskyta se ti neuveritelny vyhled do sireho okoli a dokonce az na samotne, zasnezene vrcholy. Nemene zajimava je okolni krajina a hlavne nebe v noci. Lampicky, svetylka a krasne videtelna souhvezdi. Chodit na zachod v noci je proste zabavne! 

Hovory s Nepalci jsou take zabavne. Musite byt ale trpelivy a obcas omluvit jejich jakousi socialni neobratnost a netakt. Nemysleji veci spatne, jen se neumeji zeptat a kolikrat se vas muzou nechtene dotknout. Nesmite si tedy jejich preslapy brat osobne. Neodhanou, kde zacina vase osobni zona, neboji se zeptat na cokoli a obcas take nerozumi tomu, ze mi "zapadaci" potrebujeme cas jen pro sebe a chceme byt sami a jen si tak premyslet. Nepalec se vzdy snazi pomoci, obstara, zaridi, sezene. Nesmite vsak pritom jednim oken hazet po hodinkach. Cas Nepalce proste nevzrusuje a sami casto rikaji "Nepali time". Nic tu neuspechas. Vse se nakonec samo zaridi, casto dle naseho meritka, az na posledni chvili.. 

Kazdy to mame nejak, ze? 

Jdeme do finale

Prehoupli jsme se do prosince, to znamena do posledni tretiny pobytu... Nejak to uteklo! 

Vanocni stromek na Staromestskem namesti uz je rozsvicen, na dvere zaklape Mikulas a doma Vam voni prvni varka cukrovi..? 

A jak to jde u nas v Thapagaunu...?

Maratonsky den se pekne povedl. Atmosfera byla prijemna.. Nejakych 400 ucastniku, polovina Nepalci a zbytek cizinci... 

Marek startoval se svou plnou distanci 42 km v 8h rano. 21 km odstartovalo v 10 a Lenicka startovala v 11 dopoledne.. 

Postupne jsme se sesli v cili a spolecne zrelaxovali nad "momoskami" s Nepalskou kapelkou. Tedy, ani jeden z nas to nemel uplne zadarmo a pro vsechny z nas to znamenalo trochu sahnout si do kapsy.. Nebo jak se to rika? Dobra vyzva s uspesnym koncem - nikomu se nic nestalo a vsichni muzou byt spokojeni se svym casem. Cely zavod byl organizovan Brity a to v Kakani, asi 20 km od Kathmandu v nadmorske vysce cca 2300 m.n.m.  Teren byl pekne kopcovity, ricky, bahno, klady, kameni, bambus.. To vse na ceste.. Vyhledy byly bohuzel schovane za clonou mlhy...

Druhy den misto masaze a odpocinku jsme a Lenou vybehly do ulic a shanely skolni pomucky.. Zabralo nam to cely den, ale vysledek stal za to... Krome globu, ktery jsem opravdu nechtela kupovat nafukovaci (cinska kvalita), jsme byly uspesne. Vecer jsme se pak konecne setkali s Tomasem Berankem, tedy zakladatelem Namaste Nepal a jeho rodinou. Prijemne setkani plne vymeny novych zkusenosti a novinek ze vsech koutu Nepalu! Vyborna tibetska vecere k tomu a zakonceni v cafe Buddha s drinkem a nasim filozovanim, kdo jsme a kam smerujeme... Ulehame po dvanacte a ja od treti nemuzu zamhourit oko.

Je pet hodin rano, mavam na prvni taxik a podavam mu dve plne krosny a zemepisne mapy.. Na autobusak bych to opravdu nedotahla... 

Jeste za tmy hledam prislusne stanoviste autobusu, ktery bude mirit do me vesnice.. Kazdy tvrdi neco jineho, na to uz je clovek pomerne zvykly.. Se vsemi temi zavazadly se propletam mezi lidmi a stanky s prouzkem potu na cele.. Po 10 minutach se vsak povede..! Poznavam dokonce i ridice, kupuji listek (380 rps.) a s cajem v ruce se blazene usmivam a usaziji se na sve misto...

V 6h vyrazime... KTM uz je opet zacpane, prasne a smogove...

Po trech hodinach stavime v Dolalghatu, poslednim vetsim meste, mne uz dobre znamem... Kabindra me prosi, abych privezla jeste 5kg cementu.. Ptam se vsude mozne, ale neuspesne a tak podavam nakonec telefon jednomu z mistnich, Kabindra ho pozada, ja zatim nalezam zpet do autobusu, ktery je opet totalne narvany.. Cement mi za par minut prinasi v igelitove tasce, podavaji mi ho okynkem, natahuji se pro nej pres rvouci nemluvne, platim rovnez okynkem a to uz se na me lepi ze vsech stran ostatni cestujici a autobus se rozjizdi... Jej, to byly nervy:)

Ve 3 hodiny odpoledne konecne vystupuji u nas a to uz me nadsene vitaji deti, ktere se prave vraceji ze skoly... Podle nakladu tusi, ze jim Miss Magda neco privezla. 9 h v autobusu daji cloveku zabrat, jsem ale stastna, ze jsem to prezila bez uhony a tak detem nadsene ukazuji alespon par her. Rada bych videla obrazek nasicj plic, ktere musi byt plne prachu! 

Pozdeji odpoledne se dozvidam, ze bylo rano zemetreseni. Aha, tak to jsem asi jedina, kdo ho vubec necitil. Toto je tedy vyhoda autobusu.. Samy o sobe skacou tak, ze clovek se muze citit v bezpeci, protoze ani otresy nezaregistruje. Marek s Lenou ale tvrdili, ze se s nima v Kathmandu postele pekne trasly:(.

Pak mi zacal dalsi ucici tyden, vylepseny o domaci palacinky a rozsireni slovni zasoby. Mouka se tu prosim rekne Maida :), vajicka anda, sul noon a mleko dudth (to uz jsem ostatne znala od prvniho tydne) .. S Vercou jsme pekne kazdou namazaly nutelou a marmeladou. 

A to by nebyla kompletni nepalska zkusenost, kdybych nepoznala, co je stomachache. Ano, ano.. Celou noc jsem si pekne odbihala na zachod a do krovi, abych se pekne procistila spodem i vrchem. Telo rika, ze ryze uz bylo prece jen dost. Nanestesti nemame moc na vyber. A neni ani divu, kdyz chci zmenu od dalbatu, mam k dispozici pouze susenky, smazene koblihy ci mastne nudle. Telo si reklo dost!

Učitelé na přestávce

A tak jsem jeden den zustala v posteli a kuryrovala nevolnost. Nemelo to dlouhe trvani a hlavne jsem chtela byt brzy fit, protoze jsem na patek domluvila prijezd doktora a
sestricek z Rajbasu, aby pro deti pripravili prednasku na tema hygiena, nemoce a cisteni zubu. Doktor Uddhav je fakt vesela kopa a tak se den povedl. Cisteni zubu v hlavni roli s doktorem pred tridami melo uspech a deti na to asi dlouho nezapomenou, stejne tak, kdyz jsme jim vsem strihali nehty. To, ze nesla jejich prezentace uz byla malickost a my jsme se alespon mohli presvedcit, ze nas nove koupeny projektor funguje! 

Nepalu veli heslo - neplanovat! Ano, nekdy se opravdu vyplati prehnane neplanovat a hlavne neorganizovat... Platilo to i  tomto pripade, kdy nas po prednasce pozvali "zamestnanci" nemocnice k nim a tak jsme s Vercou vahaly jen vterinku. Pozvala jsem je k nam na caj a susenky a mezitim jsem sbalila potrebne a o hodinu pozdeji uz jsme opousteli Thapagaun vsichni naskladani v ambulanci. Pusu od ucha k uchu. V jedne ruce suntalu (mandarinku) a druhou rukou se snazis pridrzovat, aby ses nesesunula z lehatka. Kdyz jeste po ceste potkas odpoledni autobus ci vydesene kravy, a nemas poradne kam uhnout, rikas si, ze tohle je jeden ze zazitku na ktery nezapomenes. 

Vecer v nemocnici probihal jako pri minule navsteve. Tedy vyborny dal bat, pivo a vecer hrajeme pexeso a domino. Ucitelky se nezaprou!:)

Sobota hlasi novou misi. Kamarad me pozadal, zda neznam Lakmi z Bazuketu, pry ji jeho sestra adoptovala a posila ji penize. Neznam, ale poznam! Jaka nahoda, ze je to vesnicka vzdalena asi 30 min chuze od nemocnice..? 

A tak se v sobotu po snidani vydavame prave tam, najit Lakmi. Diky kamaradum ji najdeme snadno, vlastne nas k ni dovede jeji ucitelka. Zije se strycem, tatinek umrel a maminka je neslysici. Hrajeme s Lakmi karty i pexeso a tesime se z jejich umevu i nesmelych anglickych vyrazu. Mam radost, kdyz se neco dari! Cvakam jeste pro Radka fotku a nechavame veselou holcicku na slunecnem vrsku...

Dalsi ucici tyden pred nami - ale v podstate ten posledni. Pak uz nas ceka jen veseli v podobe svatby kamarada Dipendry, na kterou jsem jiz moc zvedava, sportovni den, ktery s Vercou usporadame pro obe skoly a pesi pochod a presun do Kathmandu... 

A bude tesne pred Vanocemi...

A jak se dari Vam?