6. listopadu

Zdravim vas vsechny ty, kteri jste jeste nezanevreli a zajimava vas, jak pokracuje zivot v Nepalu.

Skoly se tu zavrely na cely dlouhy mesic a to z jedineho duvodu - Nepal prozival dva nejvyznamnejsi svatky v roce po sobe jdouci. Nejprve to byl Dasain, kdy se ve vesnicich postavily houpacky z bambusu (nechapu, proc je nepouzivaji cely rok. Alespon by si mely deti kde hrat), rodina udelala velke zasoby jidla, spolecne se pak hodovalo a oslavovalo po par dni. K tomu patrila i hudba a tance. Tihar hnedle nasledoval a u tohoto svatku se nezapomina na vrany, psy, kravy a bohyni bohatsvi - Laxmi. Nejdulezitejsi den je pak den sester a bratru. Cela rodina se v den D poradne umyje a ucese. Sestry davaji bratrum masaz a nove triko. Bratri pak naopak sestram udelaji peknou tikku na celo (tecky se poustou barev, kde kazda ma jiny pozitivni vyznam) a venuji jim penize. Zase se spolecne hoduje, smazi se sladka chlabova kolecka, nechybi ani dal bhat (ryze, cocka, zelenina), ovoce a sladkosti pro deti. Vetsina domacnostni je vyzdobena kvetinami ci barevnymi retezy. Vecer pak mesto ci vesnice sviti. Prasek, ktery pouzivaji k tikam, vyuzivaji ke"kresbe" nadhernych obrazcu na chodnicich ve mestech. Druhy svatek jsem mela tu cest prozit u Leny ve vesnici a tudiz trochu zakusit domacich oslav. Deti take chodily od domu k domu a koledovaly. Zpivaly a tancily a my s nimi. Nevim, zda meli mistni vetsi legraci z toho, ze jsme se pridaly, ci ze si s nami mohou zatancovat.

Po svatcich nastal tedy cas vratit se zase zpatky do nasich vesnic a skol. O tom  zase ale az priste. Ted bych rada popsala jak jsme prozili volno my dobrovolnici - tentokrat jako turisti - trekari.

Muj posledni prispevek koncil vystupem z jeepu v Chame.

Diky tomu, ze jsme v kratkem casovem useku vystoupali pres 2000 m, objevily se prvni priznaky vyskove nemoci - motani hlavy, jako kdyz je clovek opily, nechutenstvi a pocit na zvraceni. Po nocni aklimatizaci se vsak vsechno vratilo do normalu a pri rannim cisteni zubu nas pohled poprve padl na zasnezenouAnnapurnu a bylo rozhodnuto - vyrazime dal. Asi kolem 12 jsme se vydalina prvni usek, ale az do 16.te hodiny se nas drzel dest a ta jsme v Brahtangu vse museli u kamen ususit. Nastesti jsme v lodgi byli jedini a tak i horka sprcha cekala jen  na nas!

Noc vsak uz potvrzovala, ze jsme v horach - bylo slusne chladno a tak se vetsina z nas probudila rano s bolestiv krku, a tak jsme zahajili kloktani soli. Na slunicku vsak bylo paradne a v 9.30 jsme opustili nase ubytovani pokracovali jsme udolim do dalsi vesnice pres Lower Pissang do Upper Pissangu, kde jsme si dali pauzu na strese u mistnich. Pohosteni jsme byli tradicne preslazenym cernym cajem a zakoupili jsme cerstva jablka. Tento kraj je totiz jablecnymi sady znamy.

Po obcerstveni nas cekala cast, ktera vedla podel reky s naslednym stoupanim, ktere uz stalo za to a do mistni vesnice jsme se akorat dostali pred zapocetim obstojneho lijaku. V techto vysinach uz se citelne ochlazovalo a mistni (spise Tibetani) nejak setrili na vytapeni chat. A tak jsme si udelali podvecer po svem. Zabalili jsme se do spacaku a koukli se nepalsky snimek o zrozeni Buddhy. Nekterym z nas se ale pritizilo. A tak kdyz jsme se probudili do mraziveho rana, nenasazovali jsme moc vysoke tempo. V poledne uz Lenicce bral krosnu Kabindra - jediny Nepalec  rovnopravny clen nasi trekarske skupiny a spolecne jsme dorazili az do Manangu. Je to docela velka horska vesnice, posledni misto, kde se aklimatizovat v nizsich vyskach a proto lide zustavaji i dva dny. My jsme nakonec zustali asi tri a dokonce jsme vymysleli nahradni plany, jak se dostat zpet, kdyby se Lenka jakz takz nevylecila. Mela chudak chripku spojenou asi s vyskovou nemoci. Clovek holt na treku nema takovy komfort. I kdyz spi na posteli, je docela chladno, takze ho stale doprovazi ryma, po teple sprse par dni ani pamatky a k tomu vsemu ryze, ryze, ryze!

Nekteri zdravejsi blazni si vybehli do 4200 na svitani ci zapad slunce, pak jsme take podstoupili aklimatizacni prochazku k jezeru a asi 4. den jsme se rozhodli jako skupina vydat dal. Ono totiz nikdy nevite, co vas potka po ceste, jestli se vam nepritizi a tak dalsi stoupani s sebou prinasi i rizika. Nikdo to vsak nechtel vzdat, vsichni jsme prisli s jasnym cilem - prejit nejvyse polozene sedlo Thorung-la pass s nadmorskou vyskou 5416 m.

Krajina se ponekud zacla menit, stromu ubyvalo a puda jako by usychala pod nohama. Dalsi den jsme prespavali v Yakovi. Po dlouhe dobe jsme si s holkama chtely dat testoviny, ale to co nam prinesly jen vzdalene pripominalo makarony se zeleninou. Hygiena probehla nad tureckym zachodem, kdy si v kuchyni muzete objednat za 150 rupii kyblik tato pany (tedy horke vody). Pokud jsou ale venku 2 stupne, tak voda vychladne drive, nez je vubec vynesena na vyse zmineme misto. A pak uz se clovek zmrzly snazi umyt, co mu sily staci. Spanek uz je take melci, ale to je hodne individualni, spat ale preventivne s cepici se vyplati!

Jdeme do finale! Mame pred sebou posledni usek do Thorong pedi, coz je vlastne jen jedno velke, taboru ci kempu podobne ubytovani, ktere je jako posledni, uvadene v pruvodcich, vhodne k prenocovani pred finalnim vystupem. A take to podle toho vypada. Behem dne se "mestecko" rychle plni - jednotlivci i pocetnymi skupinami. A ceny tez odpovidaji nadmorske vysce. Jeste, ze ceska skupina je vybavena varicem, vlastnim cajem, cinskymi nudlemi a hlavne plastovou krabickou, ktera vsem naramne poslouzila. Pomohla nam "nedojedenou" veceri ukryt a uchovat na dalsi den jako obed a tim usetrit za "predrazene" jidla. O cenach by mohla byt dalsi kapitola. Nicmene ceny se s nadmorskou vyskou opravdu zvysovaly. Prumerna cena za nocleh bylo 500 rupii, coz zahrnovalo dal bat a cena luzka vetsinou zadarmo, nekdy po nas ale chteli zaplatit i pokoj, cca 400 rps., susenky z beznych cen okolo 25 rupii staly najednou 50, 70 a vyse, skoricove sneky mely standardni cenu 150 rupii a nejlepe byla porovnatelna cena caje. U nas na vesnicich ho dostanete za 10 rupii (2, 50 czk), ve mestech 40 - 80 rps., a na nejvyse polozenem miste Thorung-la passu byl salek dokonce za 200 rps. (Coz uz je nasich 50 korun ceskych)... jasne, stale jsou to smesne castky, a tak v prepoctu vas vyjde den na treku na nejakych 175 kc. K tomu pripoctete permity cca 4000 rupii - tedy dovolenky a muzete si spocitat, na kolik prijde lowcost trekare jeden mesic v Himalajich. A jina pohadka by byla, kdyby si clovek najal guida, portera, ktery mu nese celou dobu i 50 kg tezky batoh a ma za to minimalni odmenu. A ze jsme takovych skupin potkali... takze zpatky k ubytovani...

V Thorong pedi jsme misto vlastniho pokoje volili pokoj pro cca 30 az 40 lidi, tedy velkou mistnost s dlooouhou palandou. Vysel financne vyhodneji. Odpoledne jsme stravili relaxem a hrou na kytaru. Nepalci jsou velmi muzikalni a radi tancujou, hudebni nastroje tu vsak stezi budete hledat. Takze bylo velkym prekvapenim, ze tady v horach se kytara nachazela.

Vecer jsme se pripojili do spolecenske mistnosti, kde bylo tedy vemi rusno a hlavne teplo. Vsechny skupiny mely v planu vyrazit velmi brzo a tak vetsina trekaru vstavala kolem ctvrte hodiny. A my jsme byli vlastne asi uplne posledni, co opousteli lodge v pul 7 rano. Uz tolik nemrzlo a navic jsme nemuseli rozsvicet celovky. Dalsi vyhodu jsme spatrili hned v zapeti. Byli jsme na treku totiz uplne sami. Slyseli jsme, ze chtic byt na ceste mezi prvnimi nebyla vubec vyhra, protoze jste pak splhali vzastupech. To my jsme sli pekne v klidu, je fakt, ze soucasny zdravotni stav vetsine z nas pridat do kroku ani nedovoloval. Hned po opusteni nas cekalo pekne stoupani, Kacce bylo na zvraceni, mozna z vyskovky, mozne z pripalene ovesne kase, kterou jsme snidali. Lenicka mela jeste doznivajici chripku a na Vercu to tak prichazelo postupne. Nemohla castecne dychat. Marek s Kabindrou byli pri sile, takze se stridali o krosny a nosili vzdy dve. Ja jsem se nastesti taktez citila dobre a i kdyz kysliku ubyvalo, na rovince jsme si take vyzkousela, jake to je, mit na zadech svych 15 kg a na brichu jeste 13 kg Lencinych. No panecku! Byl to zazitek, ktery mi po ani ne kilometru vnutil slzy do oci. Pocity to byly opravdu silne a nepopsatelne. Misila se ve mne radost z prekonanych dnu, z funkncnosti a soudruznosti skupiny, uvedomila jsem si, jak vdecni bychom meli byt, ze mame stesti objevovat takove dalavy, jak dulezite je pro me pratelstvi a pomoc. A taktez me zaplavila vlna smutku z toho, co nemuze byt, ci co se nedari plnit. Pro mne to byl vrchol celeho treku a snazeni.  Je pravda, ze za spoustu myslenkovych pochodu muze prave ubytek kysliku, pribyvani kilometru v nohou i samotne, trochu puste okoli a fakt, ze vite, co hory dokazou. Pred dvema roky, prave v rijnu a zrovna na tomto miste zacalo necekane snezit a spousta lidi zahynula behem vanice.

Nicmene, abych to dal neprodluzovala, asi po peti hodinach stoupani jsme konecne dosahli pomyslneho vrcholu 5416 m.n.m., pisu pomyslneho, protoze to neni zadny vrsek, nybrz vlastne planina s malym kamennym domeckem, kde se podava jiz vyse zmineny drahy caj. Dale je tu stupa, cedule, ktera vam oznamuje, ze jste to uspesne zvlady a tisice vlajecek pro stesti. Takze i nase skupina si jednu pridala...

Po vystupu nasleduje samozrejme sestup. A to docela dlouhy. Me se v prubehu klesani udelalo (konecne!) take nevolno - tocila se mi hlava a bylo mi na zvraceni, ale to by nebyly holky, aby mi nepomohly!

Vystridaly jsme si krosny, protoze ta moje byla z nejakeho duvodu tezsi.

Druha strana pohori byla hodne rozdilna. Sussi, pustsi a prvni mestecko Muktinah opravdu postradalo te tibetske, lokalni malebnosti. Vykoukly na nas velke hotely, obrovske stupy a podobizny Buddhy a vsude bylo nesmirne prasno.

Dalsi tri dny nebyly o moc zajimavejsi. Planovali jsme jet autobusem, ale to bychom nesmeli byt v Nepalu, aby si clovek neco planoval a pak s tim jeste pocital.

A tak jsme z Muktinahu dosli do Jomsonu, tam jsme hledali a smlouvali spoj, po par neuspesnych pokusech jsme se vydali po svych a prasne ceste dal. Dalsi den nas opet autobusy ignorovaly, ale nakonec se nam podarilo po dlouhem dni dorazit do mestecka Tatopani. Zdalo se, ze uz jsme byli docela fyzicky ok, akorat se zacala projevovat unava. Nakonec jsme se rozdelili na dve skupiny.

Ja s Markem jsme se hned dalsi den rano vydali na cestu smerujici k Annaurna base campu. Lena, Kacka a Verca zustaly spolu a daly si odpocinkovy den.

Nase "skupinka" si cestou vylezla na Poon hill, coz je docela zname turisticke misto, vlastne kopec, kde se pred usvitem dokonce vybira vstupne a z tohoto bodu se vam naskytne prekrasny vyhled na vsechny osmitisicove vrcholy. Musite vsak prehlizet ty davy.

Zkratim malinko sve popisky, at vas to nezacne prilis nudit.

Po Poon hillu jsme se tedy vydali smerem, kterym miri horolezci, aby zdolali zminenou Annapurnu. Jak jsme se dozvedeli, 40% ze vsech horolezcu je tech mene stastnych, kterym se to nepovede. Naopak umrtnost na Everestu jsou pouha procenta 2. 

K zakladnimu taboru do 4130 m.n.m se nam podarilo dostat za ctyri dny a krasne jsme si to vypocitali, abychom se tam dostali na svitani slunce.  Zazitek to byl opravdu nezapomenutelny. I kdyz clovek nestoji primo na upati hory, dostal se uplne do centra - kotliku, kde ho obkloluji vsechny do nebe se trcici vrcholy. Annapurna I (8091), South, Fish tail a dalsi. Na vrcholcich lezel snih a vitr si s nim pohraval, takze kdyz na nej dopadaly paprsky oranzoveho slunce, hory vypadaly, jako kdyby mely zlate spicky! Nadhera!

My jsme pockali az odejdou davy a v klidu jsme si pak dovolili dat prijemnou snidani. Tibetsky chleba (takove mastne palacinky) s marmeladou, caj, kafe a PIVO! Mara totiz nerad nosil lehky batoh a tak tu a tam zaplnil misto a doplnil zasoby plechovkami.

Po ceste jsme samozrejme zazivali to, co v beznem kolobehu clovek nema sanci. Potkali jsme fajn izraelskou astrolozku (haha), spoustu vrelych mistnich Nepalcu, vyzkouseli jsme horke prameny a neb koupacka po x dnech v Jhinu, spali jsme v bambusovem pristresku, jako nekde na plazi, tu a tam jsme si dopravali mistni puding za odmenu, nescetkrat jsme nadavali na nekoncici kopce a na tisickrat jsme si uzivali tiche pohledy do vsech udoli. Rozrezana Marova dlan uz byla jen tresnickou na dortu.

Po dlouhem tritydennim putovani jsme se opet vsichni shledali v Pokhare a zaslouzene se krmili lahudkami jako musli s ovocem a jogurtem, vyzkouseli jsme mistni pizzu a burger a konecne si tez zaplavaly (ano, pouze my damy - Mara mel stale zavazanou ruku) v jezere.

Trekovani v Nepalu muzu timto povazovat, bohuzel, za ukoncene. Nicmene zase jsem se utvrdila v tom, ze lidske sily a moznosti jsou netusene a jiz ted vim, ze jednou se budu chtit do Nepalu vratit, abych mohla prozkoumat zase dalsi oblast a mozna vylezt zase o kousek vys?