Norsko (18th - 31st August)

Kodaňský kanál 

Probouzím se do dalšího nabitého dne. Je 18. srpna, dobaluju poslední zbytky a po obědě s taškou plnou instantních pokrmů spěchám na Stodůlky, abych se potkala s kamarádkou Lenkou. Společně vyrážíme na letiště. Po 15. hodině už se rozkoukáváme na Kodaňském letišti. Nedělá nám problém najít místní vlak a až do 22. hodiny (tedy do navazujícího letu) brázdíme ulice, uličky, kanály a zákoutí Copenhagenu. 

Občerstvení u mapky

Náš let je zpožděn a tak až nějak po půlnoci konečně vystupujeme v Norsku - konkrétně v Bergenu. Plán byl více než jasný. Rozložit naše spacáky a přečkat noc na letišti. Tak přece takhle pozdě nebudeme spěchat do města?...

Nacházíme výborný teplý a prázdnější plácek a s ostatními nocležníky se ukládáme k alespoň čtyřhodinovému spánku. Do uší špunty a na oči šálu. 

Dobré ráno, Bergene! 

Den 1.

Vzbudíme se díky ostatním pasažérům, balíme tedy naše přechodné nocležiště, ochutnáváme první norskou horkou čokoládu a nasedáme na letištní transfer. Také se seznamujeme s místními cenami. Wow! Všechno musíme násobit třemi.. 

V centru Bergenu se objevíme už kolem 7. hodiny ranní a proto jsme téměř prvními turisty a máme uličky pouze pro sebe. Zvedá se mlha a později v Info centru se dozvídáme, že máme opravdu štěstí. Po dlouhé době je totiž očekáváno slunečné počasí. 

Když dovybavíme naše trampské zásoby a částečně uspokojíme hladové žaludky, ukládáme krosny do skříňky na nádraží a vypravujeme se na "výšlap" na nejbližší kopec Floyen. Odtud se nám naskytne docela ucházející pohled na celé město a současně i začátek fjordů. 

Známý Bryggen 

Nahoře Floyen.. 

Po návratu z vycházky kupujeme ticket na ferry a ptáme se po nejbližším kempu. (Stanování navolno zavrhujeme, leč by to ve městě bylo příliš komplikované :)...

Popojedeme tedy tramvají za město, dáme si ještě další dva kilometry pěšky a v podvečer nalézáme náš první kemp. Využíváme možnosti sprchy, rozbíjíme stan a poprvé také prověříme kvalitu spacáků v terénu... 

Den 2.

fouká, fouká .. a nepřestane.. 

Budíček neúprosně hlásí ráno! V 8 hodin nám odjíždí trajekt, který nechceme zmeškat a tak tedy neotálíme, snídani necháváme na později, rychle balíme všechny věci a už pádíme pěšky na tramvaj.

Další čtyři a půl hodiny trávíme na lodi. Střídáme spánek s perfektními výhledy do okolní krajiny. Pomalu a postupně se před námi rozevírá hrdlo Sognefjordu. Venku na palubě to pěkně sviští. Člověk má pak parádně upravené vlasy! :) 

Vystupujeme v Leikengai a hnedle nastupujeme do místního autobusu, který 

nás po půl hodině doveze do Songdalu.

Po cestě se kocháme výhledy na pokračující fjord, též na krásné, místní upravené zahrádky a mini sádky. Slunce svítí a modrá obloha je na dosah. 

V Songdalu zkoušíme poprvé náš vařič a též nám po řece uplavává české pivo, které jsme si ke kameni daly chladit.

Místní "Sport" mi též poslouží k nákupu funkční mikiny, jelikož jsem z předchozí noci zjistila, že v chladu se těžko sní. 

cesta je vyznačena "pyramidkou" a písmenkem T 

A je to tady! Na řadu přichází náš první stop! Vybíráme vhodné místo, zvedáme palec. První karavan - slušný úlovek - ve kterém sedí německý pár však jede jiným směrem a tak nás alespoň přiblíží k beznínce, kde po dvaceti minutách odchytáváme první Norku. Paní v mladším starším věku. Seznamujeme se nejen s ní, ale  i s místními zvyky. Opouštíme fjord a stoupáme, stoupáme.. z nuly přes tisícovku až na náhorní plošinu. Pani totiž míří přesně tam, kam my. Do Sognesfjellhytta (ANO! Norské názvy nám daly opravdu zabrat a leckdy jsme se při vyslovování pěkně zapotily)... Lenky kamarádi - Nikča a Štěpán tu už několikátou sezónu makají na místní chatě a jelikož mají k dispozici campervan - nabízí se nám luxusní přechodné bydlení. Tak tohle přeci nemůžeme odmítnout? 

Je třeba se po pochůzkách protáhnout..

Den 3.

Ranní teploměr ukazuje 9°C.. hm.. trochu se nám ochladilo.. tak přeci jen jsme o něco výš. Praha hlásí 30° C (jen tak pro zajímavost)... 

Po snídani vyrážíme na náš (skoro)celodenní trek. Pravda. Jako léto to úplně nevypadá, ale na sluníčku je dokonce na kraťasy a to, že je hned vedle ledovec a spoustu sněhu nás trochu překvapí, ale na tak krásné výhledy si brzy rády zvykáme. Terén je spíš kamenitý, se spoustou jezírek a suššími travnatými plochami. Že nepotkáme žádné stromy nám dochází až o dost později. 

Krajina je trochu pustší, syrovější a má zimní nádech. Vzduch je ale krásně svěží a nás baví máčet si uchozené nohy v místních vodách! 

Den 4.

Budíček nám tentokrát zajišťující místní ovce, které se tu sdružují ve stádech. Každá má na sobě zvonek. Chodí si každý den na pastvu a to kolem našeho karavanu. A zvoní. Takže my vstáváme. Dobře :) 

Tentokrát se vypravujeme na druhou stranu. I s malým blouděním po cestě zpátky, když míjíme chatu Krossbu a vracíme se k naší chatě, počítáme kilometry. Dohromady jsme ušly nějakých 16.

Podvečer pak trávíme s Nikčou a Štěpánem, kteří nás svezou naším dočasným lůžkem na kolečkách zpátky k fjordu. Neváháme se ve vodě vykoupat. A co že jsme před chvílí skotačily na sněhu. Teď je summer time! Voda, navzdory tomu, že plaveme v moři, je sladká. A to díky okolním ledovcům. Jak osvěžující! K tomu kytara, večeře a čokoláda jako dezert. No nemáme my se dobře..?!

Den 5. 

Je čas zabalit a vyrazit 

Je čas rozloučit se s velice pohodlným způsobem kempování. Karavánek dobře posloužil a určitě nám bude chybět stejně tak jako společnost milých kamarádů. Přijely jsme ale objevovat a tak hned po sbalení všech saků paků zvedáme opět palec. 

Bere nás pár starších Němců, kteří stejně jako my cestují napříč. Pravda. Pán má na sobě vyžehlenou košili a mokasíny, ale to nemám nebrání v tom vyměnit pár informací a třeba změní názor i na stopování. Jsme prý první slečny, které se odvážili do auta nabrat! Opouštíme náhorní plošinu a klesáme. Objevují se louky, pole, stromy, vodopády, vesnice! 

Odpoledne vystupujeme ve městečku Lom. Velice pěkně udržované, s možností turistického vyžití. Se spoustou malých obchůdků, kaváren, pekáren, navíc s muzeem minerálů, kam se vypravujeme a navzájem si kupujeme kamínky pro štěstí.

Tady se nám líbí! Kde přespíme?

Vydáváme se dva kilometry za město a již trochu znavené hledáme trochu marně místo k free kempování. Nakonec zahazujeme krosny do příkopu a jdeme pouze s peněženkou a pasem hledat vhodné místo. Finally! Nehledíme na vysokou trávu, přecházíme louku, nacpeme si přitom tváře čerstvými malinami a pouštíme se do blízkého lesu a nalézáme krásnou mýtinku. 

Pravda.. je plná klacků a mravenců, ale máme dojem, že ke dvěma nocím poslouží bohatě!

Naše lesní stanoviště

Vracíme se proto pro zavazadla a stavíme stan. Navečer se vracíme zpátky do Lomu a jako jediné se umyjeme v řece. Je tu podstatně tepleji. Na tílko!

Odměňujeme se též zmrzlinou. 

Úplně bych zapomněla dodat, jak naše dny, dostaly nový rozměr. Nikola se Štěpánem nás nám představili pojem "kontění".. a co že to je? No přeci vybírání kontejnerů! Dobře, zní to drsně. Ale realita tak drsná není. Norové prostě vyhazují jídlo a to ve velkém. Některé kontejnery jsou už raději a preventivně zamčené. Některé ale ne, a když člověk vychytá správný den a hodinu, může v popelnici u velkého supermarketu najít klenoty! Nám se povedlo v Lomu vylovit výborné borůvky. Ostatní zeleninu jsme tam ale nechaly. 

Tradiční dřevěný kostelík 

Další oblíbenou činností (náš den pak nabral úplně jiných obrátek) se stala recyklace. V Norsku Vám totiž dají za každou plechovku či plastovou láhev 1 NOK. (Tedy 3 a více CZK)... A tak od té doby, co nám tato dobrovolná a smysluplná činnost byla představena, jsme sbíraly. Silnice, příkopy, zahrady a louky nám dočasně mohly poděkovat. Kdykoli na nás vykoukla lahve, již jsme ji ukládaly do baťohu a v nejbližším obchodě ji pak směnily za peníze. Později se samozřejmě odměnily nějakou tou dobrotou, kterou bychom si bohužel díky místním cenám nedopřály! Jaká parádní brigáda!! 

Ve 20.30 se vracíme do "našeho" lesa a usínáme konečně v přírodě. Je to o poznání teplejší noc z čehož mám neskonalou radost...

Den 6.

Hmm.. Dnes máme k snídani ovesnou kaši (ostatně jako každé ráno) ... ochucenou o nalezené borůvky a natrhané maliny! Lahoda! 

Vydáme se na 6ti hodinový trek na nejvyšší místní bod (cca 1400 m.n.m) ... cesta je to krásná.. po cestě sbíráme houby a šplháme stále výš a výš. Borůvek je taktéž nespočetně. Vrchol je bohužel pršavý a v oblacích a mlze, takže výhledy ze shora jsou trochu pokažené, přesto mají atmosféru.

Večer opět strávíme čištěním přírody a vyděláme si další "korunky"... 

Odoláváme mravencům a komárům a ukládáme se k spánku. Jsme příjemně unaveny.

Den 7.

Kdyby mlha mluvila, byly bychom probuzeny jemným hlasem, vkrádajícím se do našeho stanu. Dešťové kapky též naznačují změnu počasí. Do teď jsme si na počasí nemohly stěžovat. A tak balíme stan, který je poprvé durch. Vybíráme též raději provlhlé boty, než si namočit ty suché. Brodíme se opět vysokou trávou až na silnici a dáváme si s bagáží dva ranní kilometry až k pekárně. 

Je to prý nejlepší místo v Norsku. A vůbec Lom se pyšní dalšími nej. Je tam prej NEJčistší voda. A je to též Nejsušší místo v Norsku. A nám zrovna prší.

Ukrýváme se v pekárně, čistíme zuby na místní toaletě a vychutnáváme NEJdražšího pistáciového šneka (120 CZK)...

Když zrovna nepršelo, byla to romantika

Opouštíme Lom. Dáváme si další dva kilometry z města a doufáme, že najdeme nejbližší odbočku, kde by se nám dobře stopovalo. Stopneme sympatického norského tatínka a později postaršího, velmi upovídaného Brita, který žije v Norsku přes 30 let. 

Dostáváme se poblíž Gjendesheimu. Dáváme si další 2 kilometry, abychom se ocitly u nádherného jezera Gjende. Je tu pěkný srub, pár chatiček, místní kiosek a též kamenitá louka, která slouží jako free camping. Vybíráme rovný, hlinitý plácek a rozbíjíme stan. Před večeří se ještě pouštíme na procházku podél jezera. 

Připravujeme se na jeden z nejznámějších treků Norska. Tedy Bessegen. V informacích se však dozvídáme, že následující den bude mizerné počasí. Smiřujeme se tedy s faktem, že si dáme odpočinkový den a na trek se vypravíme až následující den. 

Den 8. 

Nejsem si jistá, zda nás vzbudil déšť či ovce. Nicméně opět vaříme ve stanu. Ven nás nic nežene. Ostatní nocležníci už kemp dávno opustily. Náš stan se rázem stává posledním, který na stráni zůstal. Proč asi? Jezero není vidět, déšť neustává a mraky se po obloze jen honí sem a tam...

Po snídani usínáme lehčím spánkem. Není kam spěchat. Později se vybavíme pláštěnkami a vyrážíme do společenské místnosti. Čteme. Cvičíme. Masírujeme se. Češeme se. Tedy čekáme na lepší počasí. 

Náhle na nás však přišel hlad. Proto se dostáváme k dalšímu NEJ. Místní kiosek nabízí norskou pizzu. Jdeme do toho. Je NEJvětší a taky NEJdražší v životě. V přečpotu vyšla na 900 CZK! Ale tak, je přeci to ošklivé počasí a polenty, kuskusu a ovesných kaší bylo přeci jen dost! Navíc její velikost zaručí našim žaludkům, že dostanou trochu šunky i k večeři :).

Odpoledne se konečně mraky částečně roztáhnou a my se vydáme na dvouhodinovou procházku k nejbližší chatě. Potkáváme při ní český pár. A taky hromadu borůvek! Na cestě zpátky nás chytne pěkná průtrž a též se zvedá vítr.

Do sprch odcházíme zabaleny již v pláštěnkách a snad by se vyplatilo chodit v žabkách! 

Náš kiosek Gjende

NOC! Následující noc byla asi NEJrušnější co jsme zažily. Zvedl se neuvěřitelně silný, neustávající vítr. Zatímco chata se naplnila spoustou turistů, náš stan se celou noc snažil odolávat poryvům. Vítr se dostával i dovnitř. Měla jsem pocit, že mi "čechrá" vlasy. Pod námi zase tekl hezký proud vody. Místo jsme si vybraly rovné, ale voda tudíž nechtěla odtékat a jelikož to nebyl travnatý plácek, tak se i špatně vsakovala. Moje myšlenky se točily a ubíhaly všemi směry. Do uší jsme proto raději nacpaly špunty a všemi možnými způsoby jsme se snažily usnout a myslet na lepší zítřky. Vydrží stan? Nezlomí se naše tyčky? Byly jsme připraveny opustit stan a přespat na chodbě místní chaty.

Tak takhle se připravují sportovci na pochod! 

Den 9.

V 7 hodin otvírám oko. Poté druhé. Ah, žijeme! Stan stojí. Vítr ustal. Neprší. Co víc si přát? Nasoukáme do sebe snídani a vyrážíme na loď.. 

Čeká nás fronta a též zjištění, že na první loď se v žádném případě nemůžeme vejít a musíme počkat na další. Tenhle trek nepůjdeme jako doposavaď samy. Budeme se dělit s ostatními. 

V 9.30 vystupujeme u Memuburu, odkud začíná 16 km pochod přes vrcholy do kempu. Nejrychlejší borci tuto trasu běhají za 1 h 15 min. Tak my jdem na to.

A na vršku sněží, prší, fučí .. 

Příjemné kamenité stoupání je odměněno prvními výhledy, které mírně kazí nízká oblačnost. I v povzdálí však vidíme kopce, fjordy, sníh. Bessegen je znám díky svým dvěma jezerům. Když je člověk mezi nimi naskýtají se mu opravdu nezapomenutelné výhledy. K tomu je trek připepřen svým šplháním po kamenech. Někde člověk opravdu leze po dvou a ti se sklonem ke strachu z výšek můžou zažívat docela nelibé pocity.

My však zvládáme trochu adrenalinu levou zadní a potkáváme dokonce naše spolužáky z FTVS, kteří v Norsku žijí. Jaká náhoda!

Po 16. hodině se ocitáme zpátky u našeho stanu. Kouzelný den. Je ale čas sbalit věci a vyrazit. Autobus už čeká. Opouštíme tedy Gjendesheim a zakotvujeme v Beistotelemu. Cítíme se příliš unavené na autostop a tak nalézáme místní kemp. Smiřujeme se s faktem, že si zaplatíme noc. K našemu překvapení nám však paní na recepci věnuje noc jako dárek. Nefunguje mi totiž platební karta. Hezké. Milé. 

Teplá sprcha v nádherné koupelně nám také náladu zvedá. 

Den 10.

Desátý den je opět věnovaný přesunům. A tak když člověk uspokojení základní potřeby, naplní žaludek, sbalí opět všechno vybavení vypraví se na přesun. Podaří se nám odchytnout dalšího aktivního norského tatínka. Říkáme si, jaké máme štěstí na "chlapy!" :)

Dostáváme se do Fagarnes, je sobota, vše je zavřené. Svačíme na lavičce. Prší. Opouštíme lavičku a stopujeme. Zastavuje nám další chlap. Bere nás však jen dva kilometry a vyklopí nás u louky. Stopujeme dál. Chvíli to trvá. Nakonec nám zastavuje luxusní karavan a v něm.. CHLAP! :)

Na zdraví! 

S tímhle Norem nakonec trávíme necelé tři hodiny. Je milý, sdílný, ukazujeme nám po cestě různé zajímavosti a jet s ním je opravu velká výhra...

Dostáváme se až do Flamu. Což je další menší, ale turistické městečko na kraji Sognefjordu. V Infocentru pracuje Holanďan a na mapě nám ukazuje místo pro "free campování". Což je vlastně jeden malý spot na skále. Když se však dozvídáme cenu za ubytování v místním kempu, ochotně se projdeme kilometr a rozkládáme stan. A co, že vedle nás jezdí turistický vláček a na náš jediný stan na kamení si ukazují děti tlustým prstíkem?!

Po sprše si dopřáváme naše další NEJ! Místní pub nabízí různé druhy piva. Však je potřeba ochutnat a porovnat. A tak bez váhání objednáváme alespoň jedno malé. :) 

Den 11.

Ranní výhled na fjord 

Z našeho útesu je opravdu pěkný pohled. Když si člověk odmyslí tu zaoceánskou loď, která brzy z rána přijela, aby zakotvila na jeden den a vyhodila celou svou várku bohatých Britů, je to celkem obstojný výhled.

Po snídani se vypravujeme k nedalekým vodopádům, kam se též snaží vyškrábat i výše zmínění turisté. Člověk si pak opravdu uvědomuje, jak bohatý je, když je mladý a zdravý! 

Po poledni nás čeká zabalit všechny věci a odebrat se na stop. Opouštíme Flam. Neopouštíme ho ale jen tak. Prosíme místního řidiče autobusu, který vozí turisty sem a tam, jestli by nás nemohl kousek přiblížit na stopování. Razantně kroutí hlavou a říká, že cesta stojí 80 Noků (240 CZK)... Poděkujeme, nahazujeme krosny a odcházíme z města. Neujdeme ani dva kilometry a ten stejný řidič nám přibrzdí u patníku a dává hlavou pokyn ať naskočíme. 

okolí Flamu 

Červená barva se nám rozlije po tvářích. Nesměji se však jen já, ale i ostatní turisté v autobuse.

Společně projedeme spoustou tunelů a my už pak vystupujeme a vydáváme se na další cestu.

Nemáme ale moc štěstí. Místo není úplně nejideálnější a poprchává. 

Po dvou hodinách naštěstí stopneme dalšího norského taťku. Lenka usedá na místo spolujezdce a dělá mu ve předu milou společnost.

Společně se dostáváme do Vossu a po rozloučení s naším řidičem hledáme kemp. 

Nachází se u jezera a vedle fotbalových hřišť. Škola v Norsku začala už v polovině srpna. Vše je tedy v plném proudu. A tak i my s Lenkou vzpomínáme na školní život. Načež stavíme stan, vaříme večeři na kotlíku a zvuku dešťových kapek píšeme deníkové zápisky.

Den 12.

Není třeba bát se vypadat jako bezdomovec 

V 7.40 nás budí dešťové kapky. Nebo spíše kápance? Déšť je vlastně docela vydatný. Balím se do své jednorázové pláštěnky a vydáváme se vstříc našemu posledním stopovacímu dni. Cíl je jasný - dostat se během dneška do Bergenu. Nezdá se to jako těžký úkol. Avšak později zjišťujeme, že lehký také není. Že by tu bylo málo outdoor založených lidí? Že by řidiči nechtěli vzít dvě zmoklé duše? Rozpouštím vlasy - třeba to dnes zabere? Ani vlasy dnes nefrčej. Dvě auta a jeden minibus sice zastavujeme.. stále se ale nacházíme dost kilometrů od Bergenu. Častěji nás ohodí tirák vodou z kaluží a naše ponožky už také hlásí mírnou potopu.

Přestáváme počítat výdaje a nasedáme do vlaku. Však jsme se ještě ani po kolejích nesvezly. Rázem na vyhřátém sedadle usínám. Ještě že je Norsko tak bezpečná země!

Divíte se, proč nám nikdo nestavěl..? 

Bergen se s námi loučí deštěm. Dává nám ještě poslední dar - tedy - ovoce z kontejneru - a jaké! Mango, banány, jablka, hroznové víno! Co víc si člověk může přát? 

Utrácíme poslední Noky za autobus a suvenýry a kolem desáté večerní se vydáváme na letiště.

Suché ponožky nakopené za poslední "drobné" nám vytrhnout trn z paty :). 

Poslední spánek. Poslední noc na bergenském letišti. 

Tady poslední pusa místnímu Trolovi 

Dobrodružné, veselé, chytlavé, napínavé - hlavně plné života! Díky za tuhle norskou zkušenost, Leni! 

Singapur a turisticky oblíbený přístav ve městě. Květina je muzeum..

Magda na cestách.. 

Ta Magda teď nezapsala ani jeden příspěvek.. a to celý rok! Říká se, co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítřek... 

K podrobnějšímu popisu cest z loňského léta už jsem se nikdy nedostala... stručně bych alespoň a ráda doplnila, co následovalo později.. (ať tu nemáme moc veliké okno)

Po Austrálii mě ještě čekaly dva dny v Singarupu a pak už jsem si to namířila rovnou do Thajska, kde už na mě čekala dlouholetá kamarádka Lenka z vejšky. Cesty se hned stávaly o to veselejší. Bylo hrozně příjemné po té době vidět známou tvář. Nikdy nezapomenu na ten pocit, když jsem se po všech těch zážitcích, upachtěná objevila ve stejném hostelu jako ona, kdesi na poloostrově Phuket. 

Výhled z nejvyššího hotelu. 57 patro, tuším? 

Tři týdny pak byly naše. Thajsko takové mě trochu zklamalo. Z této země už stalo turistické velkoměsto se všemi zápory. Tím ale neříkám, že bychom si "dovolenou" neužily... jen jsme musely zapomenout na osamělé pláže, výlety na malé rybářské lodičce a spíše jsme musely rozevřít vlastní peněženky a obrnit se trpělivostí.

Nejlepší pláže jsou ty bez lidí :) 

Jeden z tisíce Buddhů

Čekáme na transfer... 

Celkem ucházející výhled na ostrově Ko Phi Phi 

Tady mé cestovní kroky skončily. Začala se psát ta pracovní kapitola. Od září jsem se vrátila do PBS a rok nabírala zkušenosti jako učitelka. 

V době podzimních prázdnin jsem si pak zvládla odskočit na Sicílii se sestřenicí. Prozkoumaly jsme zdejší krajinu, nasály kromě říjnového slunce i pravou jižanskou atmosféru a vyšláply si na Etnu. 

Dvoudenní zastávka v Pizze. Poučení - nikdy nebrat ten nejlevnější hostel. 

Vypadáme jako Ukrajinky.. ale stálo to za to! 

V zimě kromě lyžování v Itálii, jsem přemluvila kamarádku a Nový rok jsme spolu strávily v Barceloně. Na řadu tak přišlo zase trochu španělské kultury. 

Sezóna v plném proudu.. 

To by nebyly prázdniny, abych se o Velikonocích někam nevypravila. Ceny letenek ne a ne spadnout a tak po pečlivém vybírání nakonec slovo dalo slovo a odjeli jsme na 14 dní do Dominikánské republiky. Exotika, teplo, ovoce a spoustu netradičního jídla už mi opravdu chyběly.

Nekončící třinové plantáže

Pláže úplně jen pro nás! 

Není co dodávat.. 

Teď už jen přežít vražedné školní tempo... Stalo se! V červnu jsem rozdala své první vysvědčení, ale s nimi také (ne svoji první) výpověď. Je na čase zase zvednout kotvy. Kanada se odkládá na neurčito, ale svět je přece veliký, tak proč ho zase trochu neprozkoumat..? 

Tady ještě pár fotek z "dovolené" v Chorvatsku.. Po dlouhé době opravdu můžu říct dovolená - tedy organizovaná od cestovní kanceláře :). Naštěstí to nebyl zájezd plný seniorů, naší posádku tvořily dva páry a já s kamarádkou - kolegyní Lídou. Nejednalo se též o válečku na pláži, ale celý týden byl laděn výletově.. Navštívili jsme tedy NP Krka, Paklenicu a Plitvická jezera. Stálo to za to :) 

I Evropa se má čím pyšnit.. A tak proto se chystám v srpnu ještě na jednu cestu - a to do Norska. Už se těším až nasadíme krosny a vyrazíme do hor. 

Ještě bych měla dodat, že i ČR má co nabídnout a její krásy tedy objevuji postupně a po malých doušcích. Jistě na ni zbyde čas a prostor v budoucnu :) 

Brzy na viděnou, slyšenou, shledanou..? 

Sydney, Australia..

Milí čtenáři :) 

Opera z Harbour bridge 

Historicky první zápisek z Austrálie! 

Poslední výlet na Rangitoto se vydařil.. V neděli jsem se též účastnila varhanního koncertu v radnici - neobvyklý a zajímavý zážitek. Poslední pondělí jsem strávila s kamarády z pizzerie na nedalekých plážích.. Sluníčko přálo a tak jsem nemohla mít rozloučení se Zélandem lepší. 

Vše jsem zakončila "pizza party"na backpackeru.. Rozuměj - utratila jsem padesát dolarů - přinesla jsem čtyři pizzy, čipsy a víno a kdo byl po ruce, přidal se pozeptat se jaké mám plány do budoucna.

Po desáté večerní mě už vezl kamarád Honza na letiště, abych se pak snažila složit hlavu na místní ne moc pohodlné sedačce v hale a přečkat tak posledních pár hodin. Odlet byl následující ráno v 6 hodin. Spánku jsem moc neužila..ale co už!Letí se do Austrálie!

Kakadu ramenní 

Letiště v Sydney bylo téhož času pěkně přecpané a tudíž se mi ráno pěkně protáhlo (Ještě s časovým posunem, tudíž moje únava se jen zdvojnásobila) .. A bývalá spolužačka a cheerka Verča mě tedy nevítala na jejich zastávce v 9 nýbrž před polednem! Únava neúnava.. po objímačce a donešení krosny do jejich super moderního bytečku (ano, po těch všech hrůzách z posledních dní) jsme vyrazily do města na průzkum. Verča (s manželem Honzou :)) už žijí v Sydney přes půl roku a tudíž mi Verča byla dobrým průvodcem! Počasí nám přálo a tak jsme si spolu mohly užít nejen výhledy na Operu ale krmení místních papoušků Kakadu bylo vynikající též! 

Večer jsem se pak mohla seznámit i s jejich dalšími obyvateli bytu.. Společně jsme pak porovnávali nad sklenkou vína život zélandský a australský..

Druhý den se nesl bohužel ve znaku deště.. Já se vypravila na výlet do mini Zoo za město. (Vzdálenosti jsou tu opravdu šílené) .. takže to znamenalo vstávat v 7 abych se před obědem dopravila, kam jsem potřebovala.. naštěstí mi počasí trochu přálo a hned jak jsem dorazila na místo, zázračně pršet přestalo. Při kupování lístku jsem se ještě ujistila, jestli náhodou zvířata v tomhle počasí nebudou spát.. koala, klokan, wombat, papoušci, pes dingo.. tahle všechna zvířata, která jsou pro nás tak exotická na jednom místě jako na dlani! Paráda! 

Odpoledne jsem pak jela prozkoumat místní pláže, tou dobou plné surfařů, pejskařů, běžců.. Ano, Sydney se tváří jako sportovně založené moderní město! 

Důkaz! Tající sněhulák :)

Three sisters..ok.. just two girls :)

Na třetí den jsme si s Verčou naplánovaly výlet do "blízkého" národního parku Blue Mountains.. Už dříve jsem viděla nějaké fotky a krajina připomínala trochu Zéland, takže proč ne. Škoda jen, že předpověď hlásila SNÍH! Běžíme na ranní vlak a říkáme si, že to budeme zřejmě jediní blázni, kteří se tímto směrem vydají! Mýlíme se.. I když je pracovní den, vlak je nacpaný až běda. Odpovědi se nám dostává v zápětí. Všichni malí, velcí, staří, téměř nemohoucí se vypravili na výlet podívat se na sníh. Asi sedmnáctiletá slečna vybíhá z vlaku a poprvé boří ruku do, jak bychom to řekli my? Břečky! Třicet let tu místňáci neviděli sněhobílé nadělení! 

S Verčou se jenom smějeme, jak je ten svět naruby! My zíráme na klokany a oni kroutí hlavou nad sněhem. Po pravdě,i nás zima docela překvapila.. Ale i tak jsme se vypravily kratším trekem k vodopádům a později i k místu zvaném "Three sisters".. Nádherný slunečný den a spánkový deficit doháníme při dvouapůlhodinové zpáteční cestě. Nutno dodat, že Verča stíhá ještě práci a školu! Spát bude asi až já odjedu! :)

Čtvrtý a poslední den, tedy dnešní den, a opět je tu ranní vstávačka a dvouhodinová cesta vlakem z města na sever.. Trocha chůze do lesíku a už se před námi rozprostírá pastvina posetá klokany, klokánky a klokáňaty. Nápisy velí NEKRMIT.. my si jich ale bohužel nevšímáme a tak se dělíme s chlupáči o naše mrkve a banány.. Zážitek je to veliký.. spekulujeme pouze nad tím, jak si někdo může dopřávat klokaní hamburger?!

Odpolední procházka po city - a je tu opět déšť .. takže můj vysněný západ slunce u Opery se nekoná! .. Ale nevadí.. I tak jsem si v uplynulých dnech městský život užila.. Nemůžu se však ubránit srovnávání a téměř kdykoli a kdekoli. Koukám na lidi, hodnotím dopravní prostředky, všímám si obchodů, porovnávám ceny.. Je tohle normální? Spousta mých vět začíná .. To my na Zélandu máme.. Či, to u nás si můžeš koupit.. ?! 

Ano, ještě stále mi nedošlo, že je šmitec konec! Možná si to uvědomím zrovna zítra - jedu vlakem do Byron Bay - tedy místa vzdáleného 13!! hodin na sever... Mám namířeno do Brisbane.. 

Tak snad zase bude příležitost vylíčit další cestovatelské kroky!

Do té doby se loučím a zdravím.. 

Jdu si užít poslední Sydney noc v obrovské posteli! :)

Ps. Veru, Honzi, děkuji! 

Pss. Fotek je více, a však v rámci úspory času jsem dala jen pár.. 

A tak jsem se mylila..

Myslela jsem, ze posledni prispevek bude opravdu ten posledni.. nicmene.. zjistila jsem, ze rychle vypsani z novych zazitku pomaha utridit to, co jsem prave zazila. A i kdybych byla jedina, kdo tohle bude cist, budu se mit do budoucna alespon cim bavit a treba si i rada pripomenu beztarostne chvilky, chvilky veseli i smutku, chvilky naplnene zelandskou tematikou..

Neuhadnete, kde se nachazim ted.. Jasne, kazdy z nas byl nekdy v iternetove kavarne. Tahle je docela jina.. podzemni.. Ccca padesat pocitacu, z nichz je polovina obsazena mistni mladezi a vsichni "parej" nejake strilecky. Jsem tu jedina holka a asi jedina boucham do klavesnice. Ale, to jsem vlastne vubec nechtela psat..
[Vzhledem k tomu, ze uz nemam svuj pocitac, volila jsem tuto moznost a tak prosim omluvte i chybejici diakritiku]
...

Kdyz jsem opustila Waiheke a rodinu, opet jsem se premistila do Aucklandu a ubytovala se ve stejnem backpeckeru jako vzdy. Opet jsem potkala nove lidi. Upovidana Italka, ktere jsem pomala s prekonanim prvnich hodin na Novem Zelandu. Sobotni vecer ve znaku Latino party s kamaradkou z Chile. Nedelni zarizovani autobusu na poloostrov Coromandel. Turisticke lakadlo v letni sezone. Nedelni vecer straveny v "Loft clubu".. misto, kde se pravidelne schazeji priznivci Hare Krisna. Vite, ti bezvlasi, kteri i u nas brazdi ulice Prahy a vyzpevuji. Vecer prekvapil. Vecere, mantry, diskuze na tema bullying and intimidation {sikana, zastrasovani}... Odchazela jsem prijemne a pozitivne naladena.

V pondeli jsem nasedla na autobus a dopravila se do Thames - mensiho mestecka na pobrezi - brana na poloostrov Coromandel. Mela jsem domluveneho couchsurfera - tedy ubytovani zadarmo - pres kamaradku Nemku. To jsem vsak jeste netusila. Stuart, vypadajici na 80 let, me vyzvedl primo u autobusu a odvezl si me k nemu za mestecko. Typicky kiwi dum bez poradneho zatepleni, navic pokryt kocicimi chlupy.. No, nejedna mamina by se tu mohla vyradit. Proste spina! Mym utocistem se stala pohovka. Se Stuartem tez bydli Indofijanka Sheetal, coz me trochu uklidnilo..

Se Stuartem a Sheetal jsem zustala ctyri dny a tak krome poznavani polostrovu jsem nakoukla i pod poklicky jejich zivotu. Poprve jsem se setkala s byvalym alkoholikem, ktery stravil pod vlivem celych 20 let! 8 let byl pry totalne na mol.
Tez se ozenil s 34 letou gamblerkou, ktera ho ocividne po svatbe chtela jen vyuzit. A tak se Stuart od teto doby snazi vzpamatovat nejen finance ale hlavne psychicky a doufa, ze jednou bude opet moci vyrazit na cesty a treba zavita i do Prahy? Prozatim je sam, zadne deti, za sebou infarkt a nepovedene manzelstvi.
Mohla bych tez pokracovat pribehem Sheetal.. Ale to az ustne?

Jak jsem zminila vyse, Coromandel je plny plazi, zakouti, pekna silnice, ktera vas vede okolo celeho poloostrova. Krasne misto v lete. Bohuzel ne vsak, kdy je sest stupnu pres den. Nicmene.. to bych preci nebyla ja, abych neco nepodnikla... A tak jsem se vydala po dlouhe dobe na stop.. Ve zkratce - objela jsem cely Coromandel - i kdyz vice casu jsem stravila v autech a povidanim o zivote.. Nicmene mela jsem stesti. Dny jsou kratke a tak opravdu nechces zustat kdesi, pri ceste, ve tme, desti a zime.. Krome obrovskeho trucku, ktery ridil Lance a spolecne jsme dovezli drevo na stavbu, mi zastavili dalsi tri pani. Kdyz jsem pak kalkulovala.. vetsinou to byli pani vyssiho veku, a vsichni se zminili, ze byt jejich dcera, radi by vedeli, ze jsem v poradku. Jak mile! S poslednim prevoznikem Gilbertem jsem zase vyrizovala jeho business a zastovali jsme se u dvou klientu a resili jejich plyn a pripojeni. Tak co vsechno clovek na ceste nevyzkousi ze?

S Sheetal jsem se rozloucila v podobe "hiku"... jednoducha prochazka s mirnym stoupanim {ona bohuzel bez veskere fyzicky - takze po ceste zastavovala kazdych deset minut a ja si pripadala, ze mam s sebou batole a trochu si nadavala} .. tez jsme se ztratily v dzungli.. Vecer jsme se vydaly na "koncert" Ira do mistni hospody, ktera je vlastne hlavni scenou a dejistem celeho Thames. Nechodis do hospody? Jako bys nezil.. Tak proto tolik alkoholiku??

Stuart jsem zase vzala na obed a ten uz me pak vzal na patecni autobus.. Cenila jsem si vsech hovoru, ktere jsme spolu vedli.. o zivote, ceste, postojich.. ale tesila jsem se, ze zase zmenim misto pobytu. Tesila jsem se na autobus, kde budu mlcky. Kde si otevru knizku.
Autobus se proste neobjevil.. hm.. A tak jsem si strihla stopovani... Ale opravdu si nemyslete, ze je to moje oblibena cinnost!
Stesti se na me usmalo do peti minut. Nabral me Terrance, ktery pry nikdy stopare nenabral ale kdyz me uvidel, bal se, ze bych se do Aucklandu nikdy nedostala.. Haha! Dekuji, to vypadam tak bidne?;] Nakonec z toho vyplynuly dve paradni hodiny. Terrence a jeho manzelka zournalistka stravili spousta let ve Francii a tak mel k evropskemu stylu zivota blizko a nejvice se zajimal o komunismus a vsechno kolem... A tak jsem lovila v pameti, kdyz se zvonilo na namesti..

A to uz se dostavame k patecnimu veceru.. ubytovani v backpeckeru.. Patecni vecer. Zapomnela jsem, ze to v centru zije. Nikoho nezajima, ze chces rano brzo vstavat.. A tak tvych 7 spolubydlich se muze snazit byt po tichu, ale hned vedle ve spolecenske mistnosti to zije az do peti do rana! A to nemuvim o vsech klubech pod backpeckerem.. Ah, neni nad svou postel a pokoj! Jeste ze ty dny uz muzu spocitat..

Ranni vstavani a vylet na Rangitoto... sopka, vzdalena 25 minut od Aucklandu. Not too bad aye!

A uz jsem vam rikala, ze tu mrzne?

Nejvyssi cas zvednout kotvy.. A ted mozna i pozadi! Moje hodinka u pocitace uplynula.. Loucim se s usmevem na tvari :]

Krasny vikend do vsech koutu ... 

červenec se hlásí o slovo!

Tak další krátká kapitolka uzavřena...

Jeden z výhledů na Waiheke

Resp. ta pracovní. Pizzerie byla stále to stejné.. Jen s rozdílem, že v sobotu jsem pracovala dokonce deset a půl hodiny. Sama se sebou jsem byla docela spokojená, naučila jsem se spoustu nových věcí, včetně zadávání objednávek do systému, občas jsem se i zasmála situacím, to když si s klienty navzájem moc nerozumíte. Ale po celém dlouhém pracovním dni a vlastně po jakési „ house party“, kde se sešlo spousty bývalých a současných zaměstnanců oné pizzerie jsem se rozhodla, že mi tato zkušenost stačila a „dám výpověď“.. Když jsem to šéfové oznamovala, vypadala docela překvapeně, ale řekla, že to bude pro obě strany lepší, že prý jsem myslí někde jinde.. Což dobře ani není možné, protože tě naučí chovat se spíše dle instinktů (ano, při zvonění zvonečku z kuchyně, od baru či od pizzy, musíš přiklusat na správné místo a odnést ke stolům co je potřeba). Pro zpestření situace jsem si vybavovala Pavlovy pokusy a to když jsme se s ostatními sráželi, kdo bude v kuchyni první, a smála jsem se, jak je ten svět srandovní.. Takže vlastně možná i měla tak trochu pravdu?

V „úklidu“ jsem byla ochotná ještě pokračovat, ale vzhledem k tomu, že věděli, že odcházím, mi nakonec nedali za celý týden žádnou práci. Takže jsem měla týden pro sebe. Vyběhla jsem si na kopečky a krátery, na kterých jsem ještě nebyla, prošla čtvrtě a k plážím, kam jsem se předtím nedostala. Jeden den jsme též vyjeli s Honzou za město na celodenní výlet. Došla jsem si do kina na „Samba“.. doporučuji.. Je to od tvůrců Intouchables a s hudbou od Ludovica Enaudi. A prolezla jsem skrz na skrz též Aucklandské muzeum.

Další týden jsem se rozhodla strávit duchaplnou činností a to dobrovolnictvím.. (Funguje tady taková komunita „WWoofing“ – kde se registruješ buď jako rodina či dobrovolník a pak si můžeš vybrat, kde bys ráda pomohla za ubytování a stravu) našla jsem si rodinu žijící na Waiheke Island, cca 40 min trajektem z Aucklandu.  

První dva dny byly trochu rozpačité. Byl víkend a nikdo mi vlastně neřekl, co budu dělat. V popisu stálo „Včelí farma“ a tak jsem se domnívala, že budu pomáhat na zahradě a se včelami. Ale o víkendu se nedělalo nic, kromě procházek, fotbalu, pak jsem hrála s klukama (9, 12 let) Monopoly a karty.. Až jsem si připadala trochu provinile, že kromě mytí nádobí a lehčího úklidu moc nedělám. Mít ale svou vlastní postel i pokojík po delší době přišlo náramně vhod. 

Hned v pondělí ráno mě Sheena (mamina) zasvětila.. jelikož je taťka v Evropě a ona pracuje z domova, potřebuje někoho, kdo by s klukama dělal domácí úkoly a večer uvařil. Hmm.. to ještě neví s kým má tu čest!?

Načež mi ale vysvětlila, že jedou v „programu My food bag“ – což je dovážka čerstvých surovin a veškerých ingrediencí na celý týden. S potravinami přijíždí i 7 receptů. Takže každý večer je to překvapení, co se vlastně ten den bude vařit. A tak už mám za sebou tři dny, tři večery a troje vaření. Zatímco v pondělí to byla kuchyně mexická, v úterý malajská a dnes dokonce jakési riccotové knedlíky v rajčatové omáčce, musím říct, že překvapuji sama sebe.

Angličtinu a matiku, co s kluky dělám, mě vlastně baví také. A do toho mám až do třech hodin volno, takže můžu objevovat ostrov křížem krážem. Mám dojem, že bych tu nakonec vydržela i déle..

Ráno pěkně poklidím po snídani, nakrmím slepice.. Se včelami se nic nedělá, protože je zima a tudíž není potřeba speciální péče. Pak zabalím knížku a chodím po kopcích a užívám „naší“ zimy.

A jak si takhle chodím.. ve městě si všimnu vývěsky s fotkami, kde jsou vyobrazeni lidi, kteří nemají přístup na Waiheke..  And guess what? Je tam i obličej „Jamese“ .. chlápka, u kterého jsem strávila první dvě noci tady na Zélandu .. A to na jeho pidi lodičce, která byla tak trochu „creepy“.. A tak jsem se po devíti měsících odhodlala dojít na místní policii a podala jim tam „výpověď“ či jak se tomu říká?

V pátek, kdy měli kluci po škole plavání, jsem našla na stole klíče od baráku a s esemesku v telefonu, že mám vyplít zahrádku. Takže celý den pro sebe.. Ano, žádná párty se nekonala.. Ale když jsem se nad tím tak trochu zamyslela, je to celkem odvážné svěřit cizinci všechen majetek, nebo ne? Měla jsem to všechno nastrkat do krosny a nasednout na první trajekt! :)

Místo toho jsem jim upekla jablkový koláč a udělala poslední „tour“ po ostrově.

Nyní jsem nacházím na ferry cestou zpátky do města. Opět se někde ubytuji, zařídím autobus, zkusím nechat velký bágl u kamarádky, pokud to půjde, ještě procestuji oblasti, kde jsem ještě nebyla. A též pošlu notebook spolu s kamarádem napřed do Čech, aby pak zbytečně nepřekážel na cestách. Takže tohle bude asi v podstatě poslední pozdrav ze Zélandu! 9 měsíců nearly completed!

Těším se v srpnu na viděnou a Vy nezhyňte vedrem!

Kia ora!

Kiwi ptáček jež zamáčkne slzičku, že Magda zvedá kotvy! :) 

Čím menší, tím lepší!

Tam, kde to všechno začalo před osmi měsíci, tak tam to pravděpodobně i skončí.

Zatímco Tom nabral směr Státy, já jsem se chtě nechtě vrátila zpátky do Aucklandu. Většího, neosobního města plného Asiatů. Nicméně na letišti mě zase vyzvedl kamarád Honza a po delších úvahách, zda zůstat v jejich backpackeru, či si najít spolubydlení, jsem se rozhodla zůstat. Cena ubytování je prý jedna z nejnižších ve městě… Vykoukla na mě též nabídka sběru mandarinek v nedalekém okolí, avšak když jsem tuto možnost zmínila tady naší „asijské vedoucí hostelu“, rychle mi tento nápad začala vyvracet, že prý si nic nevydělám a ještě v tom hrozném počasí?

 A tak bydlím s dalšími třemi kluky a jednou holčinou na pokoji. Spím na spodní palandě a všechny věci mám pod postelí či v krosně vedle sebe. Dá se na to po chvíli zvyknout. Trochu se nám to tu střídá. Lidi přijíždějí a odjíždějí. Do 15. července tu pravděpodobně budu a zkusím si tento zbytek zélandského příběhu užít. :) 

Začalo mi trochu vyřizování a povinnosti. Vytiskla jsem si životopis a začala jsem obcházet místní restaurace a kavárny. Asi ve třetí restauraci vedené Srbkou mi nabídli, abych si přišla vyzkoušet servírování ještě týž večer. A tak jsem kývla a zbytek odpoledne sháněla černou košili.

V šest hodin jsem byla na place, bylo nás tam až neuvěřitelně moc. Mezi „staffem“ i jedna Polka, Slovenka, Čech, místní a Indové… Moc mi nebylo vysvětleno co a jak, a prý mám okoukávat. Chvílemi jsem se tam motala jak trdlo a nevěděla na co šáhnout a nezkazit a chvílemi jsme naopak všichni lítali mezi stoly, hosty, pizzami a špinavým nádobím, až se z nás kouřilo. Trochu tomu chybí pořádná organizace a už první dojmy nebyly moc pozitivní. I když to vypadá jen na pár hodin týdně, třeba by to vydělalo alespoň na to ubytování.

Gulášek a pivečko? 

Další nabídka, co se naskytla, přišla od Němky, co bydlí na stejném místě jako já. Ta pracuje pro úklidovou firmu. A tak jsem se dnes šla „ukázat“ právě tam a vzhledem k „mým zkušenostem“ z Peppers on the point, kde jsem pracovala v listopadu, jsem prošla tříhodinovou zkušební pracovní dobou, dostala jsem pracovní tepláky a tričko s logem a prý až mě budou potřebovat, tak se ozvou.

… Po čtrnácti dnech.. Snažím se kombinovat úklid s pizzerií. První týden byl opravdu děsivý. Nikdy bych neřekla, že v restauraci může být takový chaos a stres. Srbka je velká manažerka a tak si taky podle toho diktuje. Nezná ani pořádně naše jména a tak nás všechny oslovuje seňorita. A to je stále, seňorita utři stůl, seňorita přines tenhle talíř, zavři dveře. Většinou se tři hodiny v nejrušnější hodinu (obědů či večeří) ani nezastavíš a jsi ráda, když se napiješ vody. Když tenhle největší nátlak ustane, tak pošle nováčky domů, protože už je nepotřebuje. Nebude přeci platit zbytečně tolik lidí?  Nemluvím o kolezích. Dvě holčiny jsou moc fajn. Pak je tam pár místních Kiwi dětí… Ano dětí – je jim všem kolem 19 a diktují si tam, jako by jim to patřilo.. Indům v kuchyni je zase sotva rozumět a když máš pizzu na talíři a potřebuješ jí donést ke stolu, ale díky jejich přízvuku, ani nevíš, kam jí máš donést, tak to je pak komunikace docela sranda..  Co se týče zákazníků, je to mix. Někteří jsou velmi slušní a při zmínce Praha se jim rozsvítí očička, někteří jsou zase nabručelí a kolikrát ti přijde, že je obtěžuješ.

 A tak jsem měla po prvním týdnu na kontě kromě bolesti žaludku i 15 poctivě odběhaných hodin a peníze mi pokryly alespoň týdenní nájem!

Úklid v „Life maid easy“ je pohádka č. 2! J Práce jako taková je .. nudná. Vlastně docela fyzicky náročná, ale víc jsi po ní unaven spíš psychicky. Nevýhodou je, že platí  jen hodiny, které strávíš úklidem jednotlivých míst a ne popojížděním po městě. Takže to, že v kanceláři musíme být po 7 hodině a vracíme se po třetí, ale ve finále ti zaplatí pět hodin mi přijde dost nefér. A tak se snažím hledat alespoň pozitiva.. Člověk konečně vidí spoustu míst a zákoutí různých předměstí Aucklandu, která jsou vlastně až neobyčejně pěkná, zelená. Někdy jedeme třeba 10 km za město a to už jsi prakticky mezi poli s krásnými výhledy. A o místech, bytech a barácích nemluvím. Jsou to většinou super luxusní sídla se špičkovými výhledy. Velká francouzská okna tu letí. Vyfotila bych, ale do „baráků“ si nesmíme brát vůbec nic.

Též je zajímavé vidět, jak žijí různí lidé. Poznáš, kde je život a je kde pouze prázdná skořápka. Utírat prach z obrázků a fotek lidí, které nikdy nepotkáš je však zvláštní. A na co potřebují tolik místností? Šatny! Domácí kanceláře! Tři hrací místnosti! Čím menší, tím lepší! Kdo to má uklízet?! :D

To je ale parádní uniforma, že? 

Raritkou byla asi 40letá paní žijící s rodiči, která, jak jsem odhadla , žije jakýmsi organickým  životem. Dům to byl nádherný, dřevěné obklady, přírodní doplňky, všude spousta bylin, květin .. ALE! Paní neuznává bakterie, a tak se její dům čistí pouze studenou vodou a třemi druhy hadříků! To že se všechny tři brzy namočí, takže ten třetí leštící zanechává parádní šmouhy,  už však nikdo neřeší. Po hodině a půl drhnutí míst třikrát a vícekrát jsi už prostě vyčerpaná! Paní si navíc pokaždé stěžuje.. Nikdo do tohle místo nechce jezdit!

Ale abych si jen nestěžovala.. nějak bylo a nějak bude! Prostě se usmívám, občas si i zanadávám. Pak si jdu zaběhat a včera jsme si s Honzou uvařili guláš s knedlíkem! Už jsem si obstarala knižního průvodce do Thajska, takže už začnu studovat a pomalu promýšlet, co mě asi čeká doma..?

Takže vzhůru do posledního zélandského měsíce! :)

Vy už máte asi léto v plném proudu a tak Vám přeji krásné slunečné dny! 

Fiji II

A povedlo se...

Po čtvrté hodině odpolední vystupujeme na velmi rušném autobusovém nádraží sousedící s ještě rušnějším tržištěm. Po návštěvě první toalety otevíráme naši 12 let starou knížku o Fidži a zjišťujeme naše ubytovací možnosti – respektive, jak se tu bydlelo před mnoha lety :) Na mapě se zdá být město větší, snadno proto obcházíme asi tři hotely/motely.. v jednom chtějí 80 dolarů za noc a v dalším super luxusním dokonce kolem 200. Hahaha. A tak nalézáme „South Seas“, kde platíme 50 za double room. Jednoduchý, avšak čistý, modrobílý hostel.

Tom se vydává ulovit něco k večeři a já si dávám večer na odpočinek a vydechnutí a napsání blogu. Zvládli jsme to!

Moje léčení pokračuje, naštěstí už jsem zase o něco silnější, a tak se ráno vydáváme pomalu pomalinku na průzkum města, trhu a stavujeme se i v internetové kavárně, kde platíme krásný dolar a půl za třicet minut internetu.

Po lehkém obědě nasedáme do autobusu a necháme se vysadit před parkem Colo-i-Suva. Cestou se nám přihodí zajímavá storka. Sedíme vedle mladého suvijského policisty, který má po práci a jede domů. Dáme se s ním do řeči a on nám po dvou minutách podá jakési ovoce a instruuje nás, jak se má správně jíst. Neváháme, ochutnáváme a děkujeme. Po dalších pár minutách si mezi nás a policistu přisedne asi sedmiletý klučík a policista mu odevzdá zbytek mandariko-mangové ovoce (nebo co to bylo?) a sám nemá nic. Říkáme si, že se možná znají. Opak je však pravdou..  A když klučík vystupuje, vrazí mu správce zákona svojí nedopitou Fantu a má úsměv od ucha k uchu. My s Tomem jsme příjemně zaskočeni, nechápeme, ale líbí se nám to! To by se v Praze asi nestalo, že?

U lesoparku Colo-i- Suva platíme vstup a už se noříme do místních krás. Vlastně, ne uplně noříme, protože v parku vede cesta široká pro dvě nákladní auta a tak až když se dostaneme hlouběji, objevují se před námi jezírka s vodopády, kde se dá koupat. Náš výlet ruší pouze mrholení a moje občasné zastávky na toaletu. :)

Při zpáteční cestě se zastavujeme na marketu, kupujeme čerstvý chléb, zeleninu a máslo a zjišťujeme, že je opravdu levnější stravovat ve „fast foodech“ (jejich stáncích, kde se dá najít jak čínské, mexiko apod..) než kupovat čerstvé suroviny či vařit.

Páteční ráno je naše poslední v Suvě. Když se „odcheckujeme“ namíříme si to do vyhlášeného Fidjižského muzea a konečně se dozvídáme něco z historie. Konečně vidíme všechny nástroje, které kmeny používaly k přípravě a hostině těl ztroskotanců či otroků.

Se všemi  našimi věcmi dojdeme do centra a v plánu máme pozeptat se na možnosti, kam dál se přesunout, kam se vydat. Vidíme velké I – říkáme si – paráda! Info centrum. Až později se dozvídáme, že se nacházíme ve vládní budově. Paní za pultíkem je však ochotná, už nám tiskne seznam všech ubytovacích zařízení na ostrově o který bychom měli zájem a navádí nás do jakési kanceláře, kde se dá koupit lístek na autobus a trajekt.

Autobus odjíždí přesně za hodinu (jednou denně) a proto už se dál nezdržujeme, bereme bágly, kupujeme rychlou rýži a běžíme se přihlásit do fronty.

Poprchává, je hodně dusno, jsme hladoví, unavení, Fiji time opět funguje - autobus přijíždí s půlhodinových  zpožděním, ale když už sedíme v autobusu, za uchem nám vyhrává lokální pop a my se  vydáváme vstříc nové cestě, nemůže nám být lépe.

Po šesti hodinách a za tmy a deště vystupujeme na ostrově Ovalau v městečku Levuka. Na trajektu nás nikdo neinformoval, že se musíme nalodit zpátky do autobusu před tím, než vyjede ven, takže jsme ho málem nestihli! Ale instinkt správě zafungoval. V Levuce se nás spolucestující ptají, kam jedeme, kde budeme ubytovaní a tak hned jak vystupujeme z autobusu, už se nás ujímá jeden z hasičů a vede nás do námi vybrané „Clara´s holiday Lodge“. .. Zase velice jednoduše zařízené, dřevěné, bíle natřené, prostorné pokojíčky a tentokrát je tu i moskytiéra! Velice sympatická majitelka Nicol nás bohužel nemile překvapí poznámkou, že ostrov Ovalau nemá žádné pěkné pláže, ale je spíše o historii a pralesech. Tak večer zasvětíme spřádáním dalších plánů. 

V Levuce trávíme celkem dva dny, z čehož jeden byl celý deštivý a tak nám dal alespoň prostor ke čtení a relaxu. Druhý den se konečně příjemně vyjasnilo a tak jsme si objednali odvoz na ostrůvek Canqalai. A po kratší ranní procházce nás v jednu hodinu vyzvedl taxík a dva místní kluci – Kolo a Nasa - a ti nás převezli na maličkatý, téměř opuštěný, ostrůvek. Jsme tam jediní hosti a proto nás též královsky hostili. Místo „dormu“ (pokoje pro x lidí) jsme dostali Bure – super dřevěný domeček s vlastní slanou sprchou a fungujícím záchodem! 

Chatička s dvěma teráskami byla přímo u pláže, takže o fajn výhledy nebyla nouze. Strávili jsme tam jeden a půl dne, počasí nám konečně přálo. Šnorchlování bylo výtečné. Spadnout na korál se mi podařilo jen jednou, takže jsme vyvázli živí a zdraví. A jídlo třikrát denně, připravované z čerstvých surovin, byla pohádka.

Ostrov jsme opouštěli s trochu těžkým srdcem a s uvědoměním, že se nám „dovča“ blíž a do finále. Poslední den jsme strávili na cestách. Museli jsme se dostat skoro přes celý hlavní ostrov, trvalo to asi necelých 7 hodin v autobusech. A když jsme v 8 hodin vylézali v Nadi a loučili se s místním taxikářem (Který byl až neuvěřitelně otevřený a povídal nám, jak kromě taxikaření, které bylo mimochodem také na černo, pěstuje a dealuje marihuanu), začala jsem teprve shánět ubytování na noc. 

A v našem ozkoušeném bakcpackeru bylo nemile plno a tak jsem nakonec skončila ve vedlejších dveřích, kde si za noc účtovali neuvěřitelných 40 dolarů. Nedalo se svítit. Tom si rychle skončil do sprchy, vyměnili jsme poslední věci, já dostala na zpět pas, o který se mi pěkně celou dobu staral a po deváté už mává z taxíku cestou na letiště.

A já?

Poslední noc, poslední ráno se svítáním a rozloučení s Fiji cestou k letišti... 

The End :)