Nelson Lakes National Park

Ahooj!

Jak se máte? Skoro konec ledna, že? Zima? Sníh? Tak posílám pár slunečních paprsků!!

Tak mám čas na psaní o mých cestách/necestách.. Právě sedím ve stanu, a pomalu se smráká! Zdravím z Nelson National Parku.. ale abych nepředbíhala..

Kde jsme to skončili? S Němcema jsme se tedy rozděli.. Ale ne na dlouho. Protože svůj plán jsem si upředla tak, že jsem hned druhý den stopovala a to z Motueky do Takaka. To mě svezla moc milá paní, hned jsme vyměnily čísla a kdybych prý něco potřebovala, není problém. 

V Takace, což je hodně fajn vesnice.. taková kouzelná řekla bych, s nádechem všech kultur, éterická, plná malých originálních obchůdků i kaváren.. jsem potkala český pár (středního věku!!), kteří mi později zastavili, když jsem zvedla palec, tak to bylo celkem příjemné popovídat česky a zjistit, že i v ne nejmladším věku se dá pěkně cestovat.. Vzali mě cestou na pláž a pak jsem opět zvedala palec, ale než jsem to stačila udělat zastavil přede mnou autobus. 

Nejdřív jsem si myslela, že jsem si stoupla špatně – že by zrovna na nějakou zastávku? Ale když na mě mávla ruka z okýnka, tak jsem se vydala směrem k předním dveřím a když jsem nastoupila dovnitř, jen jsem zírala. Takže ve zkratce.. Ona je kiwi a on Němec.. koupili starý bus a celý ho předělali.. mají v něm všechno co potřebují, a navíc vše mají hodně stylové, leč jsou oba webdesignaři.. takže cestují a pracují zároveň.. a co bylo nejvíc „cool“.. že s sebou mají dvě děti! Takže k téhle zkušenosti dávám palec nahoru! :)

Autobusem jsem se tedy spolehlivě dostala až do Collingwoodu, což je uplně pidi vesnička na severním výběžku jižního ostrova.. Tam jsem se ubytovala ve stejném backpackeru jako „moji Němci“.. půjčila jsem si kolo, jela do nejbližšího „bush parku“.. prošla jsem se po pláži.. večer při vaření jsem potkala další lidi.. místní, japonce, rakušana.. 

Další den jsem právě rakušena vytáhla na výlet.. Resp. musela bych zase stopovat a po nějaké době už se ti prostě nechce.. Takže jsem ho nenásilně přemluvila, abychom zkusili vyjet na výlet spolu. Takže jsme si dali procházku do místních jeskyní a pak jsme se dopravili do dalšího ubytování.. což bylo též uplně super eco, vedený Britkou (původně Egypťnakou) .. a celý zbytek dne jsme strávili na nááádherný pláži, vařili jsme na pláži, čekali na západ a pozdě večer jsme se vrátili do „našeho ubytování“.. Druhý den jsme nakonec strávili ještě spolu, vrátili se kus zpět k Tataka, vyzkoušeli jinou pláž v Abel Tasman National Park (kde jsem byla předchozí týden), spali jsme tentokrát v kempu..

Další den (pardon, ale skoro nemám ponětí co je za den) .. Jsme dojeli do Nelsonu, což je větší městečko, prý střed Nového Zélandu.. tam už jsme se rozdělili..  A já si zase šla svou cestou.. takže jak správně tušíte, když dovlečete všechny svoje věci do nejbližšího Info centra, obvoláte hostely, který je ještě volný, a dotáhne to všechno přes město, ubytujete se, zaplatíte, pak řešíte, čím zaplácnout prázdný žaludek.. Takže volba padla na Sushi a výstup na nejbližší kopec, s výhledem.. A odpoledne sedím v parku a opět koukám do průvodce, co a jak dál..

Dostávám se k sobotě.. Probudíš se, .. některé backpackery dávají k ubytování snídani zdarma, takže když se ti podaří přivstat si, tak si uloupíš i nějaký ten čerstvý chleba! Mňam! Prohodíš pár slov s ostatními cestovali, koukneš na nástěnku, zda někdo něco levnýho neprodává, či jestli tam náhodou nenabízí někdo nějaký odvoz, zabalíš zase těch pár svých švestek, odcheckuješ se z hostelu a mizíš jinam. 

Já tentokrát mířím na místní trh, a to protože nejenže že tam mají výborné čerstvé ovoce a další, ale mám tam sraz s Klárkou a jejím Italským přítelem, kteří přijeli na Zéland ukázat, co je v jejich silách. A neb Circo Frico. Za dopoledne stihnout tři vystoupení acroyogy.. a zřejmě jsem jim přinesla štěstí, protože prý to nebylo tak špatné.. takže v kapse cinká pár drobáků (a šustí i pár papírků) a my už máme čas na objímání a povídání, výměnu zkušeností, čísel a nápadů.. Celé odpoledne se pak válíme na pláži v Nelsonu.

Kolem 6 už mě vysazují u silnice, abych opět zkusila své štěstí. Hm.. zastavuje mi zvláštní týpek, který mě zve k sobě domů a na párty a všechno možný. S díky se nechávám vysadit pár bloků dál. No snad mi někdo zastaví? Stopovat večer není moc efektivní, jelikož se ti může stát, že se nedopravíš, tam, kam potřebuješ, očividně.. :)

Nicméně, opět zafungoval vesmír.. Za dvě minuty u mě zastavuje kluk mého věku, se slovy, že bohužel nejede až tam, kam potřebuju (St. Arnaud – dala jsem přednost horám před oceánem), ale že mě sveze alespoň kus. Paráda. I to se počítá. Nakonec se dostáváme k tomu, že do St. Arnaud jede a to hned následující ráno a tak jestli bych chtěla, vzal by mě k jeho tatínkovi na menší farmu a že bych pak mohla jet s nimi? Hm.. proč ne?

Malá farma znamená, že nemáš tisíce ovcí, ale jen stovku.. Opět to zkrátím.. Krááásný dvoupatrový baráček uprostřed ničeho.. obklopen ovečkami, oslíkama, dvěma psama a ke všemu senzačníma lidma. Takže když jsem pomohla nahnat ovce do ohrady a nakrmila oslíky, dali jsme si víno, pak jsme měli večeři a večerní čaj.. Co to k tomu dodat??

Spala jsem v jejich cestovním karavanu a ráno jsme se všichni vypravili na cestu. Tady už jsme se rozdělili. Henry s taťkou šli delší track a já si postavila stan a dala si odpolední 5h výšlap (nakonec mi to trvalo jen tři a půl hodiny).. Po cestě jsem potkala jen starého pána, hodně fit, z Holandska.. tak jsem měla o zábavu postaráno.. Po vykoupání v nádherně čistém jezeře jsem se vypravila zpátky ke stanu, potkala sousedku Francouzku, paní středního věku, takže jsme si spolu uvařily a po sprše, jsem se právě dostala k sepsání tohohle všeho..

Doufám, že pro tentokrát to nebylo příliš nudné.. Děje se toho tady opravdu dost, ale jsem si jistá, že se to zase zabrzdí, jakmile budu v ChristChurch, kde mám být asi tak do týdne.. a začnu zase pracovat..

Přeji krásný den a sobě dobrou noc, bez mrznutí!