Cestování je u konce! Alespoň tedy první část! 

Jsem zdárně v druhém místě, kde mě čeká pracovní proces.. tentokrát na farmě, která se zabývá výzkumem rostlin a semen. Zatím nevím žádné podrobnosti.. ale v pondělí to začne.. Mělo by to být cca 25 km od Christchurche, což je druhé největší město po Aucklandě..  V roce 2011 tu bylo zemětřesení, ale vypadá to spíš, jako kdyby bylo včera.. celé centrum je v podstatě jedna ruina, všude jsou bariéry, díry v zemi, hlína, polorozpadlé posprejované budovy.. no pohled to hezký opravdu není.. Dnes jsem tu strávila celé odpoledne, ale zatím moc vlídný a přátelský dojem jsem nenabyla. Teď Vám akorát píšu od Michela,  což je kamarád mého bratrance, a díky němu jsem též dostala tuhle pracovní příležitost. Paní na autobusové zastávce mi včera povídá, že mám opravdu štěstí na práci, že prý se teď hledá horko těžko. Takže jsem ráda. Do teď jsem si hrála s Michaelovým a Jane synem.. A v pondělí mě vezmou na farmu, kde budu jak pracovat, tak bydlet.. snad to nebude úplně odříznuté místo, a snad se dostanu do „města“ na nějakou tu aktivitu..

Ještě mě prosím nechte dopovědět zbytek mého „nezávislého“ cestování.

Naposledy jsem skončila v Nelson National Parku.. Samozřejmě noc byla pěěěkně studená.. Navlíkla jsem tedy na sebe tři vrstvy i čepici, a i tak to nebylo nic moc.

Druhý den jsem vyrazila na 5 hodinový track na Mt. Robert.. Bylo celkem teplo.. Kolem 34 stupňů.. výhledy stály za to. Vrátila jsem se odpoledne, a koho nepotkám! Pip a tatínka Henryho (nevím přesně jestli se jmenoval Verden nebo Berden) .. nicméně to bylo příjemné, protože Pip přivezla s sebou i zelený čaj a domácí koláč, tak jsme ještě popovídali, znovu mi nabídli odvoz,  a pak už jsme se rozloučili.

Já jsem si došla ještě do Info centra (DOC – Departement of Conservation) požádat o radu, kde mám stát při stopování. Mluvila jsem s jedním chlápkem, který byl později velmi užitečný. Odpoledne jsem si tedy dala ještě poslední koupání, četbu na pláži, mrznutí v noci a další ráno jsem opět všechno zabalila, zapakovala, nahodila na záda a za doprovodu velice otravných mušek, které štípou o sto šest jsem vyrazila do St. Arnaud na stop. Není to opravdu žádná dálnice a tak tam aut projede zcela po skrovnu. Potkávám Němce, který naštěstí stopuje na druhou stranu..

 Pokládám baťoh na zem a říkám si, že pokud nikoho nestopnu,  tak tam asi přespím další noc. Nicméně ještě se nestihnu ani rozhlédnout a týž DOC chlápek na mě mává z DOC auta a nabízí mi odvoz.. Paráda! Nasedám, klábosíme, a po půl hodině mě vysadí na již trošku rušnější silnici a za další tři minuty mi zastavuje Argentinec s Chilanem, absolutní pohodáři, bez jakéhokoli plánu. Takže se chopím situace a naviguju je  až do Wesportu.. Takže asi za hodinu a půl vylézáme na západním pobřeží v nevelkém městě a zastavujeme přímo u jednoho ze surfařských hostelů. Tam asi do pěti minut udělám rozhodnutí zůstat jednu noc a nechat kluky ať frčejí dál. Sníme ještě dohromady fish and chips a už jim mávám, zatímco se ubytovávám a půjčuju si kolo, abych odpoledne udělala 32 kiláčků k pláži, kdy se mají vyskytovat tuleni. Je jich tam jen pár. Takže projížďku jsem vzala spíše jako sportovní aktivitu než fotografickou záležitost.

Další den ráno snídám a dávám se do řeči s Němkou a Holanďankou a za další hodinu už s nimi nasedám do auta, jedeme severně od Westport. Celá oblast je známá pro těžbu uhlí, a na hodně místech jsou ponechány staré kolejnice, mašinky a přístroje (nechtějte po mě správné názvy).. takže jsme si udělaly společně takovou dvouhodinou procházku nádhernou přírodou, která nám řekla právě něco o těžbě v minulosti. Pak už nabíráme směr jižní. Za hodinu zastavujeme u dalšího turistického lákadla „Pancakes Rockes“.. Jakési  kamenné útvary, skály chcete-li, které vznikly erozí, větrem a dalšími vlivy. Poté nabíráme směr Greymouth… Doposud asi nejnudnější město, působí na mě dost továrně, nemá ani malebné centrum, no absolutně nic, co by přilákalo moji pozornost. S Holanďankou bereme kola a vyrážíme se podívat alespoň k oceánu. Pláž je široká, černé mohutné oblázky, veeelké vlny a ani noha..

Večer proto trávíme na pokoji v příjemném fialovém hostelu, jíme zmrzlinu a probíráme holčičí věci. Vlastně to bylo docela příjemné, po delší době mluvit zase o jiných tématech. Navíc se mi líbilo, že též cestují samy.

Další den mě holky vysazují pár kilometrů za městem, pokračují totiž po západním pobřeží níž a níž a já už se potřebuju pomalu dostat zpět na druhou stranu. Zvedám palec, ale aut títmto směrem zase moc nefrčí. Takže! Stopuju CELOU hodinu, což je zatím nejdelší doba! Po hodině mi zastavuje Kanaďanka Kathrine.. Paráda! Další slečna.. 30 let..  a celkem inspirativní, rázná, nebojácná, která už tedy cestuje plus minus 10 let.. Takže vyrážíme do Arthur´s Passu (národní park).. tam opět zjišťuji, že bez auta je to opravdu na prd. Protože i když mám zjištěno, že se tam dají dělat pěkné tracky a je tam i obchod i kemp, vše je od sebe vzdálené a já se všemi věcmi ujdu max. 2 km a pak zmírám.. takže opravdu štěstí, že měla ten stejný plán. Tudíž jsme si vyběhly na horu spolu.. Celkově nám to zabralo asi 4 hodiny.. Počasí přálo. Výhledy neuvěřitelné. Jen mě trápil nedostatek vody. Když jsme  tedy přiblížily k hutu (boudičce).. a já uviděla vodní nádrž (deštová voda), zajásala jsem radostí a už jsem hltala.. hm.. až do doby než Kathrine vyšla z hutu a povídá ať tu vodu nepiju, že v knize (která je ponechána v hutu a měla by ses do ní upsat, asi kdybys spadla ze skály, tak aby věděli, kde ses ztratila a kdy) je napsáno, že právě v té vodní nádrži je mrtvá krysa. Paráda. Chutnali jste někdy mrtvou krysičku? Otevře tedy víko, potvrzuje, ale já jí vidět nemusím. Děkuji.

Slézáme z vršků, Kathrine mě odváží do campu, já stavím stan. A další vtipná věc – většinou se stanování platí předem v některém z Info centrem, tenhle se platí pouze tak, že si vypíšeš jméno na kartičku, vložíš peníze do obálky a obálku vložíš do dřevěné krabice. No není to nádherný? Myslíte, že v Čechách někdo takový kemp zaplatil? Platím poplatek, loučím se s Kathrin, která bude spát opodál v autě, sním si svojí cizrnu z konzervy a pro případ kritické zimy ukládám pod hlavu veškeré svršky..

Světe div se, začíná pršet, poslouchám kapky a přemítám, zda se budu muset v noci přemístit pod střechu či ne. Naštěstí se přesun nekoná a ani nemrznu! Neuvěřitelné. Ale možná proto, že je pod mrakem, není taková zima?

Pátek, 30. ledna.. čeká mě další balící proces stanu a mačkání všech věcí do krosny (upřímně se raduji z toho, že jde asi o poslední přesun a pak si na chvíli od těchto záležitostí odpočinu) .. dávám si ještě hodinovou procházku k vodopádům (131 m).. a pak už stepuju u silnice.. po hodině se k mě přidává velice usměvavý, až spíš energií překypující Němec Nico, a tak stopujeme spolu. Trvá to. Trvá to skoro dvě hodiny.. Nakonec zastavuje důchodce Británie, převáží nás údolím a tím se nám naskytnou další nové pohledy na okolní velikány. Zastavujeme v městečku Spriengfield..  já kupuju sušenky na cestu, ať se nám dobře stopuje.. Po další hodině přijíždíme do Christchurch.. Nico se rozhodl spát v jedné z ruin a já cestuji přes město ke kamarádce Klárky, Lence, kterou jsem nikdy neviděla. Naštěstí úplně pohodová holčina s přítelem Štěpánem. Povídáme skoro do noci, protože oba už jsou tu přes dva roky.

A to už se dostávám k dnešku, kdy jsem se s nimi rozloučila (snad ne na dlouho).. prošla si poprvé město/neměsto a odpoledne už mě právě ve městě vyzvedává Michael s rodinou. Nemůžu se dočkat až si vyperu všechny věci, usuším stan, vybalím krosnu a měsíc nebudu muset myslet na to, kdy budu druhý den spát a budu se starat o rostlinky.. :)

Neberte mě špatně, celý NZ je pěkná jízda, ale občas je to jen trochu únavnější..

Pěkný únorový start Vám přeji!