Jižní ostrov zdraví Prahu!

Doufám, že se Vám všem daří a že poctivě plníte novoroční předsevzetí? :)

Já bych ráda shrnula poslední dny..  Cestu do Wellingtonu jste již slyšeli..

Ve Welligtonu mě vyzvedla Heather (což je kamarádka mojí hostmum Pam) a její přítel Gordon. Odvezli si mě kousek za město, cca 20 min, do Heatherina bytu přesně nad obchodem. V sobotu jsme vyrazily na místní Zumbu.. parádní chilská instruktorka s ještě lepší španělskou hudbou.. vytáhla mě i na podium.. Ano tanec mi chybí! Odpoledne jsme strávily ve Veta Museum, což bylo místo, kde se tvoří a vznikají všechny NZ filmy přes Hobita, Avatar či Tintina. Chápejte jako ty jejich triky, kostýmy, zbraně a další umělecké vymoženosti. Večer pak slavil Gordon narozeniny, takže dorazil i jeho syn a přítelkyně a vyrazili jsme do Italské restaurace. Není to zvláštní, že člověka kterého znáte sotva den Vás klidně přibere na „rodinnou“ oslavu a vůbec s tím nemá problém? Člověk se alespoň trochu cítí jako doma, součást čehosi. Hlavou mi též probíhaly myšlenky, jaké to asi pro ně je, když v Itálii nikdy nebyli..

V pondělí jsem se byla podívat u Heather v práci.. Je to něco jako letní škola.. Takže dopoledne jsem strávila obklopená dětma a bylo to celkem příjemné.. Děti se vyptávaly odkud jsem apod. a naučily mě plést náramky. Tuším že toto použiji jako praxi do CV! J

Odpoledne jsem se pak přesunula vlakem do centra, s myšlenkou ubytovat se v backpackeru a pokud možno potkat někoho vhodného na cesty.. Ovšem.. Můj pokoj byl jen obsazen divňochama a ani při snídani se mi nepodařilo narazit na někoho kloudného. Nicméně, sama jsem tedy prozkoumala město. Strávila jsem v něm dva dny.. Přes muzea (zadarmo a nádherné), místní pláž, lanovku, botanické zahrady až po uličky plné obchůdků a kaváren.. jsem si město oblíbila. Zatím nejhezčí co jsem tu navštívila..

Druhý večer jsem náhodou potkala kluka ze Srbska, napůl kiwi. Skákal ze zábradlí na zábradlí. Nazýval to parkour.  Ten mě vzal na koncert do botanické zahrady, která byla později nádherně osvětlená s různými efekty.. Tak to bylo příjemné zakončení severního ostrova.

Třetí  den jsem si přivstala, abych doběhla na bus a ten mě mohl vzít k trajektu. Cena 70 dolarů (1170,--) .. Poté jsem strávila pár hodin na palubě.. Občas jsem se kochala výhledem, občas jsem klimbala v podpalubí..  Až se přede mnou po pár hodinách objevily zelené fiordy a žluté pláže..  Tak a jsme v Pictonu..

Ještě na trajektu jsem přemýšlela, jak to všechno udělám, a kam pojedu, až jsem potkala náhodou mladou Francouzsku Jane (19!), která uměla anglicky opravdu jen poskrovnu, ale držela v ruce ceduli s nápisem „Nelson“ a to jsem zajásala, protože mi bylo jasné, že bude stopovat, a tak že nebudu muset zvedat palec sama.. Když jsme se vymotaly z přístavu a ušly asi dva kilometry z centra, daly jsme se do toho.. Po pár minutách nám zastavil Australský pár.. velice příjemní lidé.. A dovezli nás až kam jsme potřebovaly.. Poté se Jane vypařila bez rozloučení a já jsem stála před další křižovatkou..  Stopovat? Ubytovat se? Hlad byl ale silnější, a tak jsem zakotvila v Turecké kavárně, kde mě lákal místní kuchař, že klidně můžu přespat u něj, jestli nemám plac. Hm.. tak jsem se rozhodla vyzkoušet štěstí a poprvé stopovala sama.. Nebylo to tak těžké a navíc s dobrým popovídáním jsem dorazila večer do Motueky.. další menší městečko, kde jsem měla kamaráda Michala, kterého jsem znala z prvního týdne tady na Zélandu..

K večeři jsme si udělali smažený sýr s bramborem.. výborné.. A navíc „majitelka“ farmy, Fiona, byla velice milá, spirituálně hm založená  a prý není problém, abych se kdykoli stavila.. možná toho využiji později?

Další den jsem se vypravila do Info centra.. nechala si tam zabookovat track/Hike .. vícedenní.. sešla se s jedním Kanaďanem a společně jsem stopovali do Marahou, což je poslední minivesnička před Abel Tasman Národním parkem, kam jsme oba mířili..

Stopli jsme Francouze a Brita a s nima i strávili večer nad vínem u grilu. Bohužel každý z nás měl jiný plán, jak zdolat právě tento park.. Oni jeli den na kajaku a den šlapali.. Gabriel (Kanaďan) šel z druhé strany a já měla zabookované water taxi, které mě dovezlo nakonec parku  a já měla jít po pobřeží nazpět..  

Tak se také stalo.. Vybavená, s 15 kg na zádech, jídlem, stanem, spacákem.. (zbytek věcí jsem musela nechat v městečku, protože s 30 kg bych nedošla ani k tomu vodnímu taxi) jsem vyrazila v pátek na svou cestu, doufajíc, že tedy alespoň na cestě někoho potkám..

První den bylo krásné počasí.. Nešla jsem moc daleko, cca asi 4 hodiny, měla jsem i čas vykoupat se na nádherné pláži a do svého prvního kempu jsem došla celkem brzy, asi kolem 6. hodiny. Nikdo tam nebyl. A nikdo tam nebyl ani do 8. hodiny večerní a to už jsem se pekelně nudila a trochu začala stresovat.. co kdyby se tam něco dělo a nikdo o tom nebude vědět? Ano něco.. co by se jako mělo dít? Ale vysvětlujte si to, když jste sami v přírodě a tušíte, že to asi moc dobrý není. I když nebezpečný také ne. Když se něco vyštrachalo ze křoví, nebyl to medvěd, ale jen místní slepice. Fotka bude následovat..

Hlavou mi ale probíhalo..  Proč jsem si zamluvila zrovna tenhle kemp? Proč jsem nešla dál do kempu alespoň s PITNOU vodou? Protože jsem to nebyla já, kdo tvořil cestu, ale slečna v centru. Příště si zodpovědnost budu nést sama..

Z myšlenek mě pak vytrhla skupina Izraelců (aspoň někdo), co se objevila a ještě později dorazil táta se synem. Němci. (Němců je tady straaaaaaaaaaašně moc!!)..  Tak jsem si oddechla.. protože „už jsem v tom nebyla sama“.. 

Ta dobrodružnější část ještě přijde.. šla jsem si brzy lehnout, protože knížka žádná, internet žádný, signál žádný. .jediné co jsem měla, byl diář, ve kterém jsem si četla a mohla jsem si malovat.. haha.. Nicméně v noci začalo pršet a to už jsem se proklínala, protože můj stan za 16 dolarů, jak jsem tušila, nebylo to pravé ořechové. Ve 2 hodiny jsem měla ve stanu pěkné potoky a sebe sama připravovala na přesun k sousedům a poprosení je o nocleh u nich..

Naštěstí nic takového se nekonalo.. ve čtyři ráno přestalo a já už jsem tedy nemusela každou minutu kontrolovat baterkou stěny a „dveře“ stanu.. a mohla jsem alespoň do 7 spát bez stresu..  :)

Druhý den to vypadalo zamračeně, pak se ale počasí vybralo a s ním i moje nálada.. Rozloučila jsem se s oběma skupinkama a vyrazila jsem na další část.

Dojdu až k ústí moře.. a tam se musí čekat na odliv, jinak tuhle část nemůžeš přejít.. a tak čekám čekám.. až mě dojde taťka se synem. Uwe a Luis.. A to bylo to nejlepší na celém tracku, protože od tohohle bodu už jsme spolu zůstali až do konce.. Před pár minutami jsem je vyprovodila na jejich autobus.

Ve zkratce.. Druhý den jsme tedy strávili spolu.. Jedli, šli jsme, povídali, filozofovali, odpočívali, koupali se a dorazili do dalšího kempu, kde jsem se rozhodla, že další noc už nevyužiju a budu další den pokračovat s nimi, i když to znamená 20 km na poslední den.

Večer jsme si uvařili, smíchali zbytky.. Ráno vstali na úsvit. (Moje první svítaní na Z).. A třetí den pokračovali až do výchozího bodu Marahou. Bylo 29 st, takže celkem teplo, a popravdě už to bylo trochu dlouhé. Naštěstí jsme si pak za odměnu dopřáli burger a dvě piva.. Pak jsme shodou okolností zůstali ve stejném kempu a dnes ráno jsem dostopovala zase zpátky do Motueky a oni jeli na kolech též sem. Nad posledním  kafem jsme ještě probrali naše plány, rozloučili se a teď jsem opět „sama“ obklopena Němci (ach jo!!) a spřádám další plány.

Mám pár puchýřů, ale úsměv na tváři. Smutné momenty přicházejí. Konkrétně právě na tomhle tracku, když šlapeš a šlapeš, kolem tebe úžasné prostředí, ale ty jsi svým způsobem ve své hlavě. Naštěstí je i tenhle moment přehlušen všemi dalšími veselejšími zkušenostmi. Bohužel, každý tu má svojí cestu, takže potkávání milých lidí znamená i loučení, po určitém čase. Nechci znít otřepaně, beru to jakou část celého „výletu“.

Teď plánuju, hledám cesty, jak se dostat z bodu A do dalšího (ne)určitého bodu, co tam budu dělat a kam pojedu pak, jak strávím čas a přitom neutratím mailand..

To jsou moje novinky. Další zprávy podám později! Pozdravy všem! :)