Last Christmas I gave you my heart (má oblíbená!)

Ano, ano. Nechavam tu v Nepalu po trech mesicich sve srdce, ci si odvazim kus tehle rozmanite zeme naopak s sebou? 

Posledni tyden byl rychly a hodne emotivne ladeny. 

V patek me cekal posledni den a okolnosti tomu chtely nakonec tak, ze Verca poradala svuj sportovni den jen pro svou skolu a ja zase pro tu svou. Do posledni chvile se ucitele moc nezajimali o to, co se vlastne bude dit a potrebne pomucky se shanely az po desate ranni v den D. Nerozhazelo me to. Clovek nesmi mit zadne prehnane ocekavani. A to, ze si i upravili pravidla a postupy u aktivit, jsem po nejake chvili tez stravila. Vsak to byl jejich den, pojali si ho pekne po Nepalsku. Deti se bavily a to bylo to nejdulezitejsi!

Po vsech aktivitach (skakani v pytlich, prekazkova draha, preskok pres svihadlo, skladani puzzle na cas, kresleni poslepu, krouzeni s obruci, noseni vody a kulicky na lzicce, hazeni na kos), ktere mely uspech, se mi podarilo vykomunikovat a pripravit pro vsechny jidlo - tedy nas mistni prodavac Lila (neustale jsem mu rikala Lali a zpetne jsem se dozvedela, ze lali je rtenka, tak z toho meli samozrejme vsichni srandu!) - dohodli jsme se na oblibenych donutecha a takari (zelenina s omackou). Sbirka pokryla i tento vyborny obed pro celou skolu! Parada!

Pak uz naslednoval jejich tajny program k memu odchodu. Pojali to opravdu ve velkem, nesmel chybet mikrofon, spoustu proslovu (meho nevyjimaje), slavnostni predavani projektoru. Dostala jsem samozrejme tiku (cervenou tecku na celo), spousta hedvabnych sal okolo krku a co bylo nejdojemnejsi, kdyz mi deti jedno po druhem prinasely rucne vyrobene vence z cerstvych kvetin. Jen jsem tam bezeslova stala a stale se ke mne hrnuly moje zname tvare a vesely mi na krk tu nadheru. Jako by to nemelo nikdy skocit. Prozivala jsem nepopsatelne pocity... Po tvarich stekalo i par kapek. A samozrejme, diky absenci kapesniku jsem po zbytek obradu skoro polykala i vlastni nudle. Asi ze me opravdu stava Nepalka. Dojemne. 

Pak jsme udelali radne foto a pozdeji mi bylo dovoleno tu tihu z krku sundat, abychom si spolecne s detmi skocily do rytmu. Justin Bieber rozezvucel okolni pralesy a pred skolou v prachu skotacilo par ucitelu a odvazlivci, kteri se nebali zavlnit do rytmu. Po skonceni ceremonie mi jeste ucitele usmazili kureci kousky k veceri a spolecne jsme popovidali a rozloucili se. Dostala jsem certifikat zaramovany ve zlate vypadajicim ramu. Hezke. Zvlastne smutne. Se zapadem slunce skoncil i  "posledni den" meho pusobeni v Thapagaunu. 

Druhy den nasledovalo louceni s rodinou, opet jsem se nedokazala vyhnout slzam. A sestricka Saily byla take dost namekko. Tam kde neco konci, muze neco noveho zacit... Ze? 

Louceni probehlo pak take i v Taru, kde jsem vyzvedla Vercu. Bylo vsak o kapku chladnejsi. Reditel Kamal nebyl ve sve kuzi. 

Pak uz jsme se vydaly na pesi pochod do Rajbasu na Dipendrovu svatbu. Slavilo se pres dva dny. 

Nejprve u nevesty doma a druhy den u Dipendry. Nechybelo tradicni jidlo, spousta novych tvari a nepalske hudby. Nepalci radi a dobre tanci. Pokud ale hrala nejaka Anglicka pisnicka, byly jsme to prave my belosky, ktere zustaly na "parkete" (trave pred nedostavenou gumpou, kde obrad probihal)... 

Vecery jsme travili v nemocnici s doktory, protoze vecerni svatebni party koncila okolo 8. hodiny.. 

A tak jsem se konecne dostala k tomu, abych si vyzkousela, jake to je divat se nekomu do ucha, poslouchat tlukot srdce ci drzet kladivko a zkouset relexy na patele. 

Marek se dokonce dostal k tomu, aby pojmenoval cestve narozene miminko! 

Bylo vice nez prijemne byt opet pospolu s dalsimi dobrovolniky a mit cas na vymenu postrehu.

Jeden den jsme se take spolecne s Tomasem vypravili do nedaleke skoly v Charikotu, kde jsme pomohli rozdat skolni pomucky detem, jez jsou adoptovane ceskymi rodici. Tato zkusenost se nam pak na delsi dobu stala predmetem nasich diskuzi. 

Louceni po trech dnech stravene v nemocnici s fajn lidmi bylo opet jedno z dojemnych. Nastesti autobus, ktery nas pak vezl do Dolalghatu nam vytrepal vsechny nezadouci myslenky z hlavy a v kombinaci s nedostatkem spanku nam pak ani nevadilo, ze se nam nepodarilo dorazit do chramu Namobuddha, ale ze jsme nakonec skoncili v Dhulikhelu (asi 30 km od KTM). Tam jsme si vysli na vyhlidku a shlidli pro mne posledni vychod slunce s vyhledem na Langtang pohori. Nadhera! Opravdu mi to tady speje ke konci? ...

Nasledoval dalsi presun - tedy posledni - do nasi cilove destinace v KTM a to Avalonu - hostelu, kde to vsechno zacalo. Pro zachovani tradice jsme se tedy ubytovali prave tam, u prijemneho Saputa. 

Posledni nakupovani pomucek do skoly (stale zbyvaly penize!), vyrizovani dalsich formalit, posledni vychutnani jak nepalskych dobrot tak i Evropske kuchyne... 

A to nejdulezitejsi :) Oslava nasich trech narozenin. Krasne se nam to seslo, ze ja, Verca i Kacka jsme jako strelkyne oslavovaly. Ostatni dobrovolnici (pridali se i Anh, Rosta a Michal) nam prichystali moc fajn vecer. Dali jsme si vyborne jidlo v nasi oblibene restauraci Revolution cafe, nechybel ani dort, konfety a tanec v mistnich podnicich! 

Nejsem zrovna typ, co vylozene slavi vlastni narozeniny, ale ty letosni, a ze jsou kulate, si pamatovat budu! Diky za to! Bylo to senzacni!:) 

Tri noci v KTM, tri noci propartyovane bez spanku. Dobre, neni to uplne nepalsky styl, ale kdyz jsi v dobre spolecnosti, nemuze to probihat ani jinak. Navic, kazdeho z nas ceka trochu jina cesta. Nase "spolecenstvi" se (mozna na chvili) rozchazi...

S Lenkou jsme si dokonce udelaly i vylet do mistniho Fun parku.. Kdysi to pro mne bylo nejoblibenejsi misto a nemohla jsem odolat atrakcim vseho druhu. Do ted me tohle prostredi magicky pritahuje a uzivam si trochu toho kyce. No a v Nepalskem provedeni? Ruske kolo, ktere jezdilo rychlosti centrifugy, bycek, krery me shazoval ze sveho hrbetu a bavil tak ostatni prihlizejici, ci uplne prvni nepalska zmrzlina... Na to se nezapomina!!!

17. prosinec - den posledni - tedy pro mne - Nepal se louci a Vietnam otevira svou naruc. 

Opet bych se opakovala, napsala bych-li, ze se to neobeslo bez emoci. A ja preci nelzu! 

Louceni, louceni a zase louceni. Nastesti na nej nebylo moc casu. Po trech hodinach spanku jsem si musela sbalit, roztridit veci, nabalickovat tasky a vyslat je na potrebna mista.. Ani ten check-in jsem nestihla.. Ve 12h uz jsem totiz brala taxi a za Lencineho doprovodu zvladla presun na letiste...

Diky, Nepale, diky! 

A ted...

Tomasi, diky za ten napad, zalozit Namaste Nepal. Martino, dekuji, ze jsi nam to takhle dobre zprostredkovala, ze jste mi umoznili poznat tuto srdecnou krajinu! 

Kacko, vrchni fotografko, dekuji ti, za tvoji pomoc skole v Thapagaunu. Ti a tvy pratele byli velkou soucasti sbirky a diky vam, jsem mohla poridit vse potrebne, coz ve skole jiz davno ocenili! Preju ti, at se ti dari pri psani bakalarky, a at se sem brzy vratis, jak si prejes! Tesim se na tvoje dokumetovani... 

Verco, diky, ze jsi mohla prozivat novinky z Thapagaunu zaroven se mnou. Diky za druhy domov v Taru a za vsechny veci a myslenky, o ktere ses se mnou ochotne delila! Thapagaun + Tar forever:) Uzij si jeste posledni cestovani a pak uz se na tebe tesi Lombok! 

Maro, dekuji ti ze i Madanska opora fungovala na jednicku. Ranni, skolni ci nocni vyhled na vas kopec mi pripominal, ze se tam nekdo snazi o kvalitni pomoc nejen ve skole. Diky za tvuj elan, nadseni, filozofovani i vtipky! Preju ti, at se ti i nadale mezi ryzovymi policky dari! Usmev na tvari a dalekohled v ruce! 66, 67, 68 ...

 Lenicko, diky ze jsi mi byla vzdy oporou a pripravena poskytnout potrebne rameno i naruc. Vazim si toho, jak moc srdecna a vnimava jsi a bez tebe by to proste neslo. Diky, ze jsi me vzala s sebou! Uzij si nadchazejici pobyty a brzy ve svete navidenou! :) 

A mohla bych pokracovat podekovanim pro vsechny ostatni, ktere jsme tam v horach potkali.

Cestu netvori jen krajina a nove jidlo, je to o lidech, pribezich a emocich. 

Nepal tohle vsechno splnil. A ja uz tady koncim, neb bych se opet prilis rozvasnila a pritom prave sleduji zapad z okenka v letadle. 

Poci Betoula! Nepal ramro ca! :) 

Daneibhat