Fiji adventure may begin

Hurá na ostrov lidojedů! Bula!

Po zdárném odevzdání vanu v Nelson National Parku jsme dorazili autobusem zpět do Christchurch a navštívili mojí kamarádku Amandine, která nás vzala brzy ráno na letiště. Odtud nás čekala cesta na severní ostrov a to do Aucklandu. Ubytovali jsme se u kamaráda Honzi, kterého jsem potkala první týden na Zélandu. Pak už nás čekalo jen spousta zařizování, Tom sháněl víza, já roznášela životopis do blízkého okolí a jeden den jsme se s Honzou vydali na celodenní výlet na blízký poolostrov Devonport. Též jsme se rozjeli do Puhoi, což je vesnička založená Čechy před 150ti roky. Kromě kostelíka, malého muzea a známé hospůdky není ve vesničce skoro nic. Pozor, ta hospoda není ale úplně obyčejná. Je plná popsaných bankovech, fotek, řidičáků a dalších dokladů a suvenýrů a mimo jiné v ní točí nefalšovanou Plzeň. Kluci byli v sedmém nebi. Potkali jsme tam též i Mr. Straku, kterému hospůdka dříve patřila.

Po po pár dnech vyřizování v Aucklandu jsme nasedli  21. května do letadla a nabrali směr k pacifickému souostroví Fidži. Moc studií dopředu jsme neprovedli, říkali jsme si, že to necháme až na tamnější plánování. U nás je tato destinace považována za velký luxus. Jen cesta sem trvá z ČR nějakých 25 hodin a lokalita je vybírána spíše movitějšími turisty, jenž preferují komfortní typ dovolené či co se rádi potápějí , než nezávislými cestovateli.

Dvě hodiny před odletem jsme si ještě zarezervovali pokoje blízko u letiště a byli jsme překvapeni, jak rezervace rychle mizely. Let byl zpožděný a tak jsme v Nadi (třetí největší město na hlavním ostrově Viti Levu) vystupovali až kolem půl 11 večer. 

Procházeli jsme docela přísnou kontrolou a hned první minutky byly trochu peprné, leč jsme zapomněli, že máme v báglu jablka, která jsou, jakožto živá kultura, nebezpečná a tudíž jejich vnášení do země je přísně zakázano. A tak si nás hned odveli stranou a mně proběhla v hlavě myšlenka, že to určitě bude pokuta. Naštěstí nám ta jablka jen zabavili a vystavili doklad o „zkonfiskování“. Hned jak jsme vybrali první fidžské dolary a vylezli ven před letištní halu, ovál nás příjemný letní vánek a to tu vlastně mají zimu. Teploty se však pohybují kolem 25 stupňů.

Odvoz nám byl nabídnut ze všech stran, ten jsme s díky odmítli a vydali se směrem, kterým se měl nacházet náš „zabookovaný“ backpacker. Dle mapy to mělo být pouze 1,5 km, ale po půl hodině chůze nám bylo jasné, že po rozbité silnici se tam tak rychle nedostaneme. A tak hned další taxikář volající na naše baťůžky přišel vhod. Usmlouvali jsme cenu na 7 dolarů (cca 90 CZK) a už jsme se vezli.

Náš vybraný backpacker byl velmi rušný i v tuto pozdní hodinu, řekli nám však, že došlo k jakémusi omylu a tudíž já budu ubytovaná na dívčím pokoji a Tom v „dormu“ s dalšími 14 lidmi. Tak asi nemáme na výběr?

Po „ubytování“ (uložení báglů vedle postele) jsme se přidali k místním a pár turistům, jež hráli na kytaru a zpívali. Pili u toho „KAVU“ což je tradiční fidžský nápoj připravovaný z kořene pepřovníku. Barva je spíše mléčná, voní po čerstvé omítce a po polknutí vám brní rty i jazyk. Má prý relaxační (spíše otupující) účinky a pije se kdekoli a kdykoli. Naopak skoro vůbec tu nepijí alkohol, který, jak oni tvrdí, vyvolává agresi. Dva rituální šálky nám pro začátek stačily. Málem bych zapomněla dodat, že pití kavy doprovází rituál v podobě tleskání a děkování. Všichni pijou z jedné kokosové půlky a na hygienu se tedy moc nekouká. Dva šálky nám pro začátek bohatě stačily a o půl druhé uléháme ve svých postelích.

První ráno a já se nemůžu dočkat, až uvidíme, kde to vlastně jsme a jak to tu vypadá. Zpovídám své dvě nocležnice. Němku a Britku. Trochu nešťastně se dozvídám, že tu to funguje něco jako „prázdniny na míru“ a hodně je to o rezortech a „spešl balíčcích“.. Scházíme se s Tomem, navštěvujeme zdejší jediný skromný obchod a na pláži vychutnáváme toust s tuňákem a první kokos, který jsme koupili od místňáka „kokomana“ Johna. 

Zanedlouho už nás paní z recepce láká na jejich organizované výlety. My ale chceme rychle stihnout lokální autobus mířící do centra Nadi. A tak utíkáme, abychom na ulici před backpackerem mávli na fialový autobus, platíme dolar něco a za dvacet minut vystupujeme v Nadi na velice rušném autobusovém nádraží. Hned vedle je místní trh, což je pastva nejen pro oči, ale i pro chuťové buňky. Spoustu čerstvého ovoce za parádní ceny nebo různé smažené curry pochoutky. Exotika se nezapře.

S Tomem máme ale cíl jiný. Obíháme veškeré book shopy a hledáme průvodce Lonely Planet. I když jsou místní velice ochotní a zdvořilí, zdá se, že v celém městečku není knížka k dostání ani jedna. Tak se alespoň potouláme kolem stánků se suvenýry. Většinou se jedná o dřevěné rytiny, které vyrábí vesničani ve vnitrozemí a posílají je do města k prodeji. Hned s prvním obchodníkem utrpíme další obřad „KAVA“ a nakonec mu uděláme i malý kšeft. Po obědě a mírném vyčerpání nakupujeme spoustu banánů a mandarinek a jedeme zpátky do ubytování a odpočíváme na pláži. Večer pak spekulujeme, kam se vlastně vydáme a úplnou náhodou nacházíme starého knižního průvodce a též potkáváme Slováka Jana, díky kterému se naše představa o Fidži malinko prohlubuje a my tak můžeme ukout plán. Po dvanácté uléhámeme, tentokrát oba v dormu pro 15 lidí.

V sobotu balíme, přesuneme se do Nadi, zásobujeme se tradičními pochutinami a nasedáme do autobusu plného místních usměvavých lidí. Jedeme severně po západním pobřeží, zastavujeme v Lautoce, Ba a po třech hodinách jízdy vystupujeme v Rakiraki. Velkou výhodou je fakt, že angličtina je tu vedle fidžštiny národním jazykem a i když mají domorodci docela ostrý přízvuk, je tu komunikace velmi snadná. Nalézáme další autobus, který nás má dovést do Eligton Wharf, až se divíme, jak je vše snadné. Vychutnáváme místní Roti (pečená placička s nápní) a čekáme. A čekáme vlastně další hodinu a půl než se autobus rozhýbe směrem, kterým potřebujeme. Nikdo neví proč to zpoždění, ale nikdo se též nestresuje. Dávno jsme se seznámili s termínem „Fiji Time“.. aneb není kam spěchat.

 My občas pokukujeme po našich báglech, jestli jsou ještě na místě, kde mají být a ujídáme pražených oříšků! Konečně jsme se rozjeli.

Opouštíme Rakiraki se všemi jejími továrnami na cukrovou třtinu (prý vyvážejí i do Evropy, avšak při zmínce o České Republice se nezdá, že by věděli kam nás zařadit, ale to jim za zlé nemáme!).. a za dvacet dalších minut nás řidič vysazuje uprostřed polí a my nahazujeme krosny a vydáváme se směr „přístav“... Po cestě Tom uřezává jeden výhonek cukrové třtiny, který poté žvýkáme a pochutnáváme si na sladké tekutině. 

V plánu máme dostat se na ostrov Nananu-i-Ra, jenž by měl být trochu levnější (je blízko hlavního ostrova a mimo tradiční turistické trasy), neméně však krásný, a byl nám doporučen právě Slovákem Janem.

V maličkém přístavu, řekněmě spíše u jedné chatičky s molem, nás vítá rázná paní a nabízí nám odvoz na ostrov, zprostředkovaný Safari Lodge, což je jedno ze čtyř ubytovacích zařízení na ostrově. Platíme loď (na poměry celkem slušně drahá).. a za 15 minut těsně před západem (stmívá se tu kolem šesté hodiny, protože nejsme daleko od rovníku) vylézáme z loďky  a máčíme nohy v nádherně čisté vodě.

Oběhneme si veškeré „ubytovací možnosti“ a kalkulujeme. Rozhodujeme se pro „Charlie´s place“.. které vede sympatická paní Moira. A posléze se potkáváme s novým spolubydlícím Deanem, 65 letým Američanem. Na první pohled vypadá hodně zcestovale a zkušeně, avšak když ho poznávámeblíže...

Můj diář na mě křičí ještě dvě poznámky. První z nich je PAVOUCI.. a to, když s čelovkami obíháme ostrůvek a promýšlíme, kde se ubytujeme, všímám si v trávě nádherných světýlek a přemýšlím, zda jsou to světlušky, či snad kapky rosy..? Při bližším prozkoumání prstem však zjišťuji, že jsou to pavoučí oči! Nad tím se mi bohužel zatočí hlava. Ta světlýlka jsou opravdu všude. Stovky! Tom nic nevidí a tak si připadám jak blázen. Po výměně čelovek (ta jeho je asi protipavoučí verze) však i on musí uznat mou teorii. Ach! Něco pro mně!

Druhá poznámka hlásí: ŠVÁBI! A těch jsem si ve sprše zase nevšimla já. Až když Tom vylézá z koupelny a říká mi, že je právě zlikvidoval.. spíše se usmívám. :)

Tak konečně první den, kdy něco nového objevíme a uvidíme. Vynalézáme levnou snídani a to rozmačkaný banán na toustu. Ceny jídel se tu vyšphají až na trojnásobek. Zatímco ve městech jsme kupovali hotové jídlo za 7 dolarů, tady za něj chtějí 25.

Vydáváme se na obchůzku, prozkoumáváme jižní cíp našeho ostrůvku, vybíráme si nádhernou, liduprázdnou pláž, Tom zkouší šplhat na palmu. Odpoledne se vypravujeme přes skalisté části a sbíráme mušle a v pět hodin si uvědomujeme, že jsme v džungli, že bude brzy tma a že jsme si nevzali čelovky.  Bez ztracení by to nebyl adrenalin, že? Naštěstí se nám z lesa podaří vymotat, nalézáme cestu, dokonce se vydáme úspěšným směrem a dostáváme se zpět jen s malým zpožděním. Později  v místní malé restauraci vychutnáváme malou, leč dobrou pizzu, kterou jsme si ráno museli objednat. Večer trávíme s Deanem a zjišťujeme, že je to v podstatě malý opuštěný kluk, který procestoval skoro celý svět, ale už se zdá být trochu znuděn a nemá hlubší smysl/pouto/cíl? A je tak trochu sám, smutný a bez domova...

V noci máme o zábavu postaráno, protože jsme nechali pootevřené dveře ven a pokoj je zamořený komáry. A tak bereme čelovky a vyhlašujeme válku... nutno říct, že jsme nakonec vyhráli.

Druhý den si půjčujeme průhledný plastový kajak pro dva, abychom si ostrov obepluli. Dost si máknem, jelikož dnes fouká a tak trochu bojujeme s vlnkami. Kajakujeme také k nejbližšímu ostrůvku „Dolphin Island“.. fotíme mangrovové porosty, stromy, jež rostou ve vodě v přílivovém pásmu a jsou krásně zelené. To už nás odchytává místní mladík a nabízí nám sedmiminutou prohlídku po ostrově – tolik prý trvá obejít jej kolem dokola. Ostrov je soukromý. A tak s ním projdeme pidi ostrůvek a zastavujeme se u otevřeného pokoje ze dřeva a slámy. Je to spíše taková obří postel jménem „Lover´s view“ a to náš průvodce dodává, že tu před týdnem spala zpěvačka Pink se svým hroozně potetovaným přítelem. Když procházíme kolem bazénu, dodává, že za noc se platí 7000 FDJ. (My platíme 30 a i to je docela dost) :)

Tak nasedáme do našeho kajaku a vracíme se zpět. Odpoledne se vydáme k nefunkčnímu a opuštěnému „resortu“ na severu Nananu-i-Ra; a to pěšky. Když procházíme malou džunglatou částí, jsme atakováni hejnem komárů a Tom posléze napočítá 40 bodnutí na mých zádech. Západ slunce trávíme na nejsevernější pláži ostrova, zcela opuštěné, daleko od všech resortů. Večer si pak dopřáváme „Curry rice a dhalovou polévku“.. bohužel zelenina je tak strašlivě pálivá, že nesníme ani půlku.

Probouzíme se do posledního dne na onom ostrově, v plánu máme šnorchlování na korálovém útesu a pak odjezd. Plány se však změní a to hned po šnorchlování, které bylo úžasné, ale možná trochu studené. Nebo že by se spíše ozvalo kari z předchozího večera?

Nicméně, přijde na mě z ničeho nic zimnice, motanice, nemám chuť k jídlu a nejsem schopna vylézt z postele.  A tak se odjezd odkládá. Snažím se dojít sama na záchod, ale i to si vyžaduje výkon. Čelo mi hoří a několikrát nejsem daleko k omdlení. Co to jako je? Klid, dieta, lůžko a péče sestřičky Toma a smecta snad brzy zaberou.

Ve středu ráno se cítím o malinko silnější. I když představa lodě, kde nebudu mít záchod na dosah, mě upřímně krapátko děsí. Usoudili jsme však, že jsme na ostrově trochu odříznutí a navíc ceny jídla jsou opravdu docela vysoké. V 11 hodin nasedáme do loďky a užíváme si poslední výhledy do  krásného okolí. Ve vnitrozemí na nás čeká objednaný taxík (v tomhle tu jsou opravdu přeborníci, zavolají, přehodí klientelu, zařídí).. nekoukáme na cenu, jsem ráda, že nemusíme ten kilometr k hlavní silnici pochodovat. Taxík nás doveze zpět do Rakiraki a ještě, než se stačíme někam posunout, Tom už zahlédne „Express Bus“ mířící do hlavního města Suvy, vzdáleného cca 3,5 hodiny jízdy. Nemeškáme. Nasedáme. Platíme 12 dolarů za každého. Paráda. Teď hlavně jen vydržet...