A povedlo se...
Po čtvrté
hodině odpolední vystupujeme na velmi rušném autobusovém nádraží sousedící s
ještě rušnějším tržištěm. Po návštěvě první toalety otevíráme naši 12 let
starou knížku o Fidži a zjišťujeme naše ubytovací možnosti – respektive, jak se
tu bydlelo před mnoha lety :) Na mapě se zdá být město větší, snadno proto obcházíme
asi tři hotely/motely.. v jednom chtějí 80 dolarů za noc a v dalším super
luxusním dokonce kolem 200. Hahaha. A tak nalézáme „South Seas“, kde platíme 50
za double room. Jednoduchý, avšak čistý, modrobílý hostel.
Tom se vydává ulovit něco
k večeři a já si dávám večer na odpočinek a vydechnutí a napsání blogu.
Zvládli jsme to!
Moje léčení pokračuje,
naštěstí už jsem zase o něco silnější, a tak se ráno vydáváme pomalu pomalinku
na průzkum města, trhu a stavujeme se i v internetové kavárně, kde platíme
krásný dolar a půl za třicet minut internetu.
Po lehkém obědě nasedáme
do autobusu a necháme se vysadit před parkem Colo-i-Suva. Cestou se nám přihodí
zajímavá storka. Sedíme vedle mladého suvijského policisty, který má po práci a
jede domů. Dáme se s ním do řeči a on nám po dvou minutách podá jakési
ovoce a instruuje nás, jak se má správně jíst. Neváháme, ochutnáváme a
děkujeme. Po dalších pár minutách si mezi nás a policistu přisedne asi
sedmiletý klučík a policista mu odevzdá zbytek mandariko-mangové ovoce (nebo co to
bylo?) a sám nemá nic. Říkáme si, že se možná znají. Opak je však
pravdou.. A když klučík vystupuje, vrazí
mu správce zákona svojí nedopitou Fantu a má úsměv od ucha k uchu. My
s Tomem jsme příjemně zaskočeni, nechápeme, ale líbí se nám to! To by se
v Praze asi nestalo, že?
U lesoparku Colo-i- Suva
platíme vstup a už se noříme do místních krás. Vlastně, ne uplně noříme,
protože v parku vede cesta široká pro dvě nákladní auta a tak až když
se dostaneme hlouběji, objevují se před námi jezírka s vodopády, kde se dá
koupat. Náš výlet ruší pouze mrholení a moje občasné zastávky na toaletu. :)
Při zpáteční cestě se
zastavujeme na marketu, kupujeme čerstvý chléb, zeleninu a máslo a zjišťujeme,
že je opravdu levnější stravovat ve „fast foodech“ (jejich stáncích, kde se dá
najít jak čínské, mexiko apod..) než kupovat čerstvé suroviny či vařit.
Páteční ráno je naše
poslední v Suvě. Když se „odcheckujeme“ namíříme si to do vyhlášeného
Fidjižského muzea a konečně se dozvídáme něco z historie. Konečně vidíme
všechny nástroje, které kmeny používaly k přípravě a hostině těl ztroskotanců či otroků.
Se všemi našimi věcmi dojdeme do centra a v plánu
máme pozeptat se na možnosti, kam dál se přesunout, kam se vydat. Vidíme velké
I – říkáme si – paráda! Info centrum. Až později se dozvídáme, že se nacházíme
ve vládní budově. Paní za pultíkem je však ochotná, už nám tiskne seznam všech
ubytovacích zařízení na ostrově o který bychom měli zájem a navádí nás do
jakési kanceláře, kde se dá koupit lístek na autobus a trajekt.
Autobus odjíždí
přesně za hodinu (jednou denně) a proto už se dál nezdržujeme, bereme bágly,
kupujeme rychlou rýži a běžíme se přihlásit do fronty.
Poprchává, je hodně
dusno, jsme hladoví, unavení, Fiji time opět funguje - autobus přijíždí
s půlhodinových zpožděním, ale když
už sedíme v autobusu, za uchem nám vyhrává lokální pop a my se vydáváme vstříc nové cestě, nemůže nám být
lépe.
Po šesti hodinách a za
tmy a deště vystupujeme na ostrově Ovalau v městečku Levuka. Na trajektu
nás nikdo neinformoval, že se musíme nalodit zpátky do autobusu před tím, než
vyjede ven, takže jsme ho málem nestihli! Ale instinkt správě zafungoval. V Levuce se nás spolucestující ptají, kam jedeme, kde
budeme ubytovaní a tak hned jak vystupujeme z autobusu, už se nás ujímá
jeden z hasičů a vede nás do námi vybrané „Clara´s holiday
Lodge“. .. Zase velice jednoduše zařízené, dřevěné, bíle natřené, prostorné
pokojíčky a tentokrát je tu i moskytiéra! Velice sympatická majitelka Nicol nás
bohužel nemile překvapí poznámkou, že ostrov Ovalau nemá žádné pěkné pláže, ale
je spíše o historii a pralesech. Tak večer zasvětíme spřádáním dalších plánů.
V Levuce trávíme celkem dva dny, z čehož jeden byl celý deštivý a
tak nám dal alespoň prostor ke čtení a relaxu. Druhý den se konečně
příjemně vyjasnilo a tak jsme si objednali odvoz na ostrůvek Canqalai. A po
kratší ranní procházce nás v jednu hodinu vyzvedl taxík a dva místní kluci
– Kolo a Nasa - a ti nás převezli na maličkatý, téměř opuštěný, ostrůvek. Jsme tam
jediní hosti a proto nás též královsky hostili. Místo „dormu“ (pokoje pro x
lidí) jsme dostali Bure – super dřevěný domeček s vlastní slanou sprchou a
fungujícím záchodem!
Chatička s dvěma teráskami byla přímo u pláže, takže o fajn výhledy nebyla nouze. Strávili jsme tam jeden a půl dne, počasí nám konečně
přálo. Šnorchlování bylo výtečné. Spadnout na korál se mi podařilo jen jednou,
takže jsme vyvázli živí a zdraví. A jídlo třikrát denně, připravované
z čerstvých surovin, byla pohádka.
Ostrov jsme opouštěli s trochu těžkým srdcem a
s uvědoměním, že se nám „dovča“ blíž a do finále. Poslední den jsme strávili na cestách. Museli jsme se dostat skoro
přes celý hlavní ostrov, trvalo to asi necelých 7 hodin v autobusech. A
když jsme v 8 hodin vylézali v Nadi a loučili se s místním
taxikářem (Který byl až neuvěřitelně otevřený a povídal nám, jak kromě
taxikaření, které bylo mimochodem také na černo, pěstuje a dealuje marihuanu), začala jsem teprve shánět ubytování na noc.
A v našem
ozkoušeném bakcpackeru bylo nemile plno a tak jsem nakonec skončila ve vedlejších
dveřích, kde si za noc účtovali neuvěřitelných 40 dolarů. Nedalo se svítit. Tom
si rychle skončil do sprchy, vyměnili jsme poslední věci, já dostala na zpět
pas, o který se mi pěkně celou dobu staral a po deváté už mává z taxíku cestou na
letiště.
A já?
Poslední noc, poslední ráno se svítáním a rozloučení
s Fiji cestou k letišti...
The End :)
Žádné komentáře:
Okomentovat