Zivot jako kolotoc

Kdo ma rad stereotyp? Kdo si uziva rutinu? Asi malo kdo z nas. Snazime se tomu doma vyhnout, zprijemnit si tydny jinymi cinnostmi, ktere nas bavi ci naplnuji, pokud to neni samotna prace, ktera nam staci. A i tak, po case jsme jaksi zacyklovani v kolotoci. Ten kolotoc se toci tak rychle, jak ho roztocime a jak si prejeme. Obvykle je pak tezke za jizdy z nej vyskocit. Uvedomime si, ze se nam mota hlava a je na case zastavit a zkusit vystoupit a zmenit smer. Dobre! Dost bylo filozofovani. 

Chtela jsem jen rici, ze se nyni nachazim v procesu, ktery dlouhodobe dava smysl urcite, samozrejme i to stoji nejake usili, snahu a vynalozenou energii. Dny ubihaji rychlosti svetla. A i tady je obcas nutne doprat si zmenu. I kdyz tu bohuzel neni na "zabavu" moc prostoru ani casu (je volna pouze sobota), clovek zaziva prijemne nove a neokoukane zazitky kazdy den. Bud jde o pozvani na caj, na veceri ci prespani u ucitelu ci studentu... Ci o vetsi vylet. Co clovek naopak trochu chybi je moznost vyrazit za kulturou, do kina, divadla, na koncert. Jsou to vsak aktivity, ktere vite, ze vam doma nikam neutecou a tak si alespon muzete uzivat pritomnost. 

Minuly patek jsem se vypravila hned po skole k Verce a spolecne jsme si vyslaply do nejblizsi vesnice Teksing, kde jsme nahodou potkaly starsi par Britu a nakonec s nimi stravili vice nez prijemne odpoledne nad mandarinkami a cajem. Bylo to opravdu mile setkani. Probrali jsme nase zkusenosti s nekym, kdo ma podobne evropske mysleni, vymenili jsme zajimave info a nakonec jsme od nich dostali vlhcene ubrousky! Jak nam rozumeli! 

V sobotu jsme se pak s nimi svezly jeepem (mirili do Kathmandu) do Kaffle a odtud jsme to mely asi hodinku pesky do Rajabasu, kde se nachazi mistni nemocnice, kterou jsme chtely navstivit. Nakonec nas cely vylet fajnove prekvapil. V nemocnici nas privital Uddhav (28), zdejsi doktor, jez tam pusobi jiz tretim rokem. Vyborna Anglictina, vytribeny smysl pro humor a v nemocnici prekvapive cisto a prijemne. Samozrejme, ze nezustalo u hodinove navstevy. Hned nam bylo nabidnuto prespani. 

Vedle nemocnice, kam Namaste Nepal posila taktez dobrovolniky, bydli Dipendra - dlouholety kamarad NN. Mely jsme to stesti, ze prave v jeho dome vrcholila tydenni puja - coz je buddhisticka slavnost - setkani mistnich mnichu, cteni tibetskych knih, zpivani manter, kresleni mandal a to vse doplnene o vsechny nepalske dobroty. Krome tibetskeho caje (cerny caj s mlekem, tukem a doplneny o notnou davku soli!!), do nas ladovali tradicni dal bat, smazene cell roti (koblihy-krouzky), velmi netradicni bylo take pomelo (ktete jsme pres hodinu loupaly, protoze bylo za potrebi pripravit cely kbelik) s mlekem, chilli, cukrem, peprem a soli. Dokazete si predstavit tuto smesici chuti? Vedle v nemocnici jsme zase dostaly chapatti (jakesi palacinky chleboveho vzhledu, smazene na sucho) s vajickem a hranolky. Jidlo se proste v Nepalu nemuze odmitnout. A tak je clovek obcas docela precpany...

Tak dost uz o jidle! Dulezite bylo, ze jsme mohly byt pritomny u vsech priprav, asistovaly jsme i u krajeni zeleniny (coz nam srpem zatim moc nejde), nosily jsme cihly a pisek pri priprave kresleni mandaly.. Tak jsme si svuj pobyt u Dipendry alespon trochu odpracovaly :) 

Vecer jsme pri caji zakusily zpivani manter a cteni s ostatnimi mnichy a obyvateli Rajabasu. 

Pozdeji jsme se jeste odebraly do nemocnice a po dlooouhe dobe se divaly s Udhhavem na televizi! Anglicka liga.. Najednou si clovek nepripada jako v Nepalu. Kontrasty jsou opravdu znat. Hlavne me bavi vyumelkovane televizni reklamy, bollywood stylu, zarici vlasy, zuby, kvalitni auta a ostatni... A pritom vy vite, ze na vesnicich lide vari na ohni a nadobi myji bahnem ci slamou! 

Kazdopadne, nas vylet dostal zase nove rozmery, hlavne clovek se citi vsude kam prijde fajn, vsude ho totiz dobre pohosti a snazi se vam dat to nejlepsi, i kdyz by to znamenalo jen horky caj a spinavejsi pokryvku! 

Za dalsi preruseni rutiny bych mohla povazovat behani a snahu pripravit se na horsky pulmaraton. Kdyz jsem sla poprve, nejmensi deti prede mnou utikaly a obcas se i rozplakaly! Jak desive monstrum pro ne musim byt... Nyni se uz deti samy pridavaji, kdyz je potkam po ceste ze skoly. Snazi se se mnou zavodit, po par metrech to sice vzdavaji, pak ale se smichem krici see you tomorrow madam (nebo miss) ... Asi jim to musi pripadat naramne hloupe! Zatimco oni jdou spalit kalorie jeste na pole a to oranim s bycky, my "civilizovani" behame z bodu A do bodu B. Rikam si, ze tohle jim mozna utkvi v hlave vic, nez Twinkle twinkle little star. Magda, jasne, to byla ta kupujici donuty a behajici nahoru dolu. 

Vsak i na mne pusobi jejich zivotni pribehy. Tuhle jsme byly s Vercou pozvany k jednomu studentovi z Thapagaunske skoly. Je moc mily, pozorny, ma obstojnou Anglictinu, ale zda se byt stale smutny a negativni. Snad ceka na svou prilezitost? 

Pozval nas k sobe domu, maji docela velke pozemky a spoustou mandarinek. Vecer jsme si s nim a jeho mladsim braskou zahrali pexeso (nikdy predtim ho nevideli!), Ganindra (16) nam take ukazal jeho rodinna alba a vecer byl zavrsen vynikajicim dal batem - na zemi a rukou. 

Ulozeny jsme byly s ostatnimi cleny (5) domacnosti v otevrenem plechoven pristresku - pokoji - kde jsme celkem obstojne pocitily prichazejici zimu. Clovek si uvedomi opet nas komfort a prepych, ve kterem si zijeme... 

A Vercou jsme lezely na jedne posteli, ktera nam svou sirkou nedovolovala otocit se na bok a svou delkou natahnout nohy. Takze spolecne s dekami, ktere jsme dostaly (diky muj spacaku!:) jsme se hraly navzajem a bylo nam paradne...

Az do peti rano, kdy se zacalo vstavat, zacala hrat televize a spustilu tez drticky na kukurici, pri ktere byste snad meli nosit ochranne pomucky na usi.

Po snidani, ktera se skladala z osmazenych sojovych bobu a ryze, jsme rodine na oplatku uvarily cerealie v mlece a ozdobily mandarinkou. Zdalo se, ze to rodince chutnalo! 

Z kazdodenniho kolotoce vas zarucene vyvede jakakoli jizda autobusem. Nerada bych se opakovala, ale i kdyz jsem se na dnesek moc dobre nevyspala (too excited to go on a trip), jizdu na nebezpecne draze jsem zacala brat jako soucast Nepalu. Pohodlne se posadila (kolena zaprena o sedacky pred sebou budou asi plne modrin), vedle sebe maminku s ditetem a kolem me pytle s ryzi, prazdne prepravky ci velke nadoby na plyn, zacci, teenegeri zvykajici tabak, starsi obcane i nemluvnata... Jsem pripravena na osmi hodinovou cestu do Kathmandu. Ctu si Cestu kolem sveta za 80 dni, neni mi spatne a dostavam od spolucestujicich mandarinky. No neni to pohoda? Snad dojedeme... Velke srazy ani velmi hlasitou hudbu se snazim v tuto chvili nevnimat... 

Mise je jasna.. Zabehnout si mistni pul maraton a za utrzene penize ze sbirky, kterou jsem usporadala, poridit do skoly potrebne vybaveni. Tak zase za ctyri dny zpatky na ves!:)