Y school, aneb jak nam to jde ve skole

Tak tomu bude uz pres mesic, co pusobime kazdy ve sve vesnici jako ucitel Anglictiny. S ostatnimi dobrovolniky probirame zazitky a zkusenosti, navzajem sdilime napady a vice mene resime podobne "problemy" diky moderni technologii, ktera dosahuje az sem do hor, a to online pres facebook.
Detailněji muzu popsat jen tu svou skolu v Thapagaunu, i kdyz u Verci v Teksingu (asi hodinu pesky od nas) jsem uz nejakou hodinu take oducila.
Markovu skolu v Madanu jsme navstivili taktez, bohuzel byla sobota, a tak se neucilo. Mohl nam ale alespon ukazat prostory, pomohly jsme mu ocistit mapy sveta a udelaly jsme si s Vercou predstavu..
Nase skola je v porovnani o neco mensi a chudsi, za to stoji na nadherem miste, na placku na kopci, a ze skoly jsou uzasne vyhledy (vidime vlastne i na tu Marovu tri patrovou).. Thapagaunske budovy byly silne poniceny zemetresenim v dubnu 2015, pote mely deti a ucitele provizorni pristresky a nakonec vybudovaly soucasne budovy. Reditel Teksingu, Kamal, Verci host-dad, tvrdi, ze skola v Thapagaunu nemela dost prostoru, aby bylo vedeni dovoleno postavit lepsi a stabilnejsi budovy. Budovy jsou z tvrdych drevenych desek. Nyni se projednava plan zachodu a v brzke dobe by se mely pro deti zacit stavet. Uvidime, jestli toho budu jeste ucastnikem.
Vybaveni skoly je velmi jednoduche. V kazde tride jsou dlouhe, drevene lavice, do kterych se nasouka 5 - 7 deti dle veku a postavy. V kazde tride je tabule a dve okna. Tam vybaveni konci. Ve tride neni poradne svetlo, za to notna davka prachu, kterou vsak deti reguluji kbelikama vody.
Budovy jsou postavy do L tvaru, tudiz se kazde rano muzeme sejit na nadvori, kde take stoji dva drevene kuly na sit pro volejbal. Bohuzel tam neni ani kouska travy, kde by si deti mohly sednout ci kde by se dalo vyucovat ve stinu. Pry se bude stavet jeste jedna budova a tak se na prostranstvi nechava i velka hromada pisku a kameni. Deti se tuto hromadu naucili bezpecne obchazet. (Vlastne vubec me prekvapuje, ze jsem jeste nastesti nebyla svedkem zadneho urazu!).
Do skoly v Thapagaunu chodi asi 250 deti a 12 ucitelu. Kazdy den se zacina v 10 hodin (dava tak vsem dost prostoru po ranu, aby mohli odejit a popracovat na poli, ci aby se do skoly dostali vsichni vcas. Nektere deti totiz dochazi z okolnich vesnicek) a to rozcvickou vojenskeho charakteru vedenou v Anglictine, poradovym cvicenim a Nepalskou hymnou, pri ktere se vsichni drzi u srdce.
Pote se vsichni rozejdou do svych trid a vyucovani muze zacit. Hodina ma mit 40 minut. Tusim, ze jsem obcas jedina, kdo casove rozpeti dodrzuje :)
Prvni tyden po prazdninach byl opravdu matouci. Hodiny neprobihaly jak mely. Samotni ucitele jeste ani nebyli ve skole pritomni. Ucitele jsou vetsinou zamestnani statem a ten rozhoduje, v jake skole kdo bude pracovat. Tudiz spousta rodin vubec nezije dohromady, ale ucitel napriklad uci u nas a manzelka s detmi ziji 6 hodin cesty od nej.
Z tohoto duvodu bylo spoustu ucitelu na ceste a vyuzivali volna ke straveni casu se svymi nejblizsimi.
Deti jsou tedy zvykle, ze se nejede uplne podle rozvrhu, na nektere hodiny tedy ucitel nedorazi, oni pak maji volnou ruku, a dle toho, to pak ve tride a venku vypada. Nastesti nedochazi k velkym roztrzkam. Deti se pouze pretahuji, pokrikuji, pobihaji a lezou vsude mozne.
Prvni tyden jsem tedy suplovala kde bylo treba a deti jsem si alespon trochu ukoukala a navykla je na svuj zpusob vyuky. Nyni uz jsem dostala pevne sve tridy a snazim se jit ostatnim ucitelum prikladem. Mam tridu osmaku, sestaku, ctvrtaku, prvnacku a chodim i do skolky. Nekdy se prijdou ostatni ucitele podivat, co tam tedy s detmi provadim, a ptaji se na nase techniky a praktiky. Zdaji se byt otevreni tomu, co se jim snazim predat.

Predchozi dobrovolnice Sona tu zalozila knihovnu, ktera je, co se tyce knih, paradne vybavena, avsak kdyz jsem do skoly dorazila, nevypadalo to, ze by ji nekdo pouzival. Nektere knihy byly zniceny zemetresenim, zaprasene, potrhane a s plisni.
Toto byl muj prvni ukol krome uceni. Knihy jsem vytridila, ocistila a roztridila dle sekci. Ted prichazi ta tezsi cast, naucit ucitele pouzivat knihovnu a ukazat detem, ze knihy mohou prinaset nejen informace, ale i poteseni.
Mistni techniky uceni jsou, jak je nejlepe popsat, velmi direktivni. Deti maji k ucitelum respekt, ktery je ale podporen strachem. Nebyla jsem zatim svedkem zadneho fyzickeho nasili, trestani, ale pry ani toto neni Nepalu tak vzdalene.
Nepalska vyuka klade duraz na memorovani. Kdyz vezmeme v uvahu pocet deti ve tride (tridy nejsou vsechny stejne velke, v jedne tride muze byt jen kolem 15 deti, v jine jich mam 36), deti jsou pri hodinach ukazneni a v tichosti. To je to, co se po detech pozaduje. Ukaznenost. Jednota. Deti nejsou zvykle vyjadrit svuj nazor, odpovidat na dotazy, hrat hry, zasmat se v hodine, zpivat, cvicit ci cokoli tvorit.
Umeji dobre opisovat  tabule, umeji pracovat dle diktatu, ale v mnoha pripadech nemaji vubec poneti o cem se uci a co z tabule vlastne opisuji...
Mezi hodinami jsou jen kratke prestavky, aby se stihli ucitele ve tridach vystridat a pokracuje se az do cca 13.30 kdy zacina tzv. Tuffin time (buh vi, kde se vzalo toto pojmenovani) tedy prestavka trvajici do 14 - 14.15. Nektere deti se nasvaci - hned vedle skoly mame mistni shopik s restaurackou - velmi tu frci donuty, cinske nudle, smazene samosy a chatpat, coz je jakasi sucha ryze obarvena v kecupu se solidni davkou koreni a soli. V obchudkach neni bohuzel k dostani zadne ovoce ci neco zdravejsiho. Nastesti je zrovna sezona mandarinek a tak si alespon nekdo muze z domova prinest svoji vlastni ryzi ci "suntalu".
Je to trochu paradox, protoze v osme tride jsme se spolecne ucili o "junk food" neboli nezdravem jidle a povidali si, proc bychom nemeli jit tucna a sladka jidla a sup. Hned po "zazvoneni" (ano, zvoni nam tu na gong) si jdeme dat vsichni do nosu. Vysvetlujte detem, ze je to velmi prijemna zmena dat si neco jineho nez ryzi a ze si jdete odpoledne zabehat...
Ale je pravda, ze o kondicku deti se neni treba bat. Hrave spali kalorie - uz od mala jsou zvykle doma pomahat, pracuji na poli a bohuzel tahaji i tezsi naklady na zadech. Zrovna dnes rano jsem byla u jednoho studenta na teplem mleku a mandarince a jeho mladsi bracha si pak nalozil na zada buvoli trus a odnesl ho tesne ke skole, kde pytel nechal jen tak u cesty. Tak jsem se ptala, co s nim dal a on mi vysvetlil, ze az pojede autobus z Kathmandu, nalozi ho ridic na strechu a vse to odveze do posledni vesnice. Takhle to tu chodi. Lidi si umi vypomahat. Ale zpatky skole.
Zatimco jedni svaci, druzi hrajou fotbal ci volejbal proti ucitelum. Mimo tridy maji ucitele spise kamaradsky vztah a berou deti jako sobe rovne. Tedy alespon smece tomu nasvedcuji. Devcata se spise schovavaji ve tridach pred slunickem ci se pohinavaji a ty mene smele si se mnou snazi povidat. Doufam, ze se nam pro ne povede sehnat nejake sportovni pomucky a vyziti a pro ty mensi zase nejake pouzitelne hry a hracky. Vsak deti maji pravo byt detmi! Jak dnes ti nejmensi koukali, kdyz jsem vytahla nadherne zvireci manasky od Unicefu. Zacinam mit pocit, ze skola nejake vybaveni ma, ale bud ho ukryva na horsi casy, nebo ty pomucky jen neumeji pouzit. Je treba provest dalsi pruzkum.
Skola konci kolem 4. hodiny, nizsi rocniky maji vyuku jen do prestavky...
Clovek se po skole citi vetsinou velmi umluven. Da mu totiz zabrat, aby deti rozhybal, rozmluvil a primel k akci. Navic musi stale prekrikovat vedlejsi tridy, hlavne prvni tridu a skolku, ze ktere se ozyva sborem cteni pomoci hlasiteho jekotu.
Naopak, mam z toho tez dobry pocit, kdyz vidim pokroky svych studentu, nadseni a snahu! Nekteri zacci me neustale zvou k sobe na caj, chteji si nadale hrat a vedi, ze u sebe v tasce bude vzdy pripravena nejaka zajimava knizka ci pexeso. Asi lepsi nez kdyby se dozadovali tabletu ci cokolady, ne?
Kdyz uz jsem zminila ten tablet.. Ten tu mam taky, myslela jsem, ze ho budu ve vyuce vyuzivat, nakonec jsem se ale rozhodla pro ciste jednoduchou vyuku, za pouziti her, pisnicek, rymovacek a knizek. Nevidim duvod, proc by si tady deti, ktere nemaji poradne tuzky a sesity mely zvykat na "vymozenosti" jako je treba tablet. Vim, ze by se naucily neco noveho, ale vsechno ma svuj cas. Je lepsi, aby se zatim naucily zachazet s knizkami, ktere jim venovalo sdruzeni Namaste Nepal, nez aby mely oci ode dneska prilepe na blikajicim displeji!
Problem tez spatruji v ucebnicich, ktere neodpovidaji urovni vedomosti mistnich zaku. Ci vedomosti deti neodpovidaji ucebnicim? No jen tak ku prikladu, moje sestra (16 let), ktera je uz nyni velka profesionalka v domacnosti a hlavne kuchyni (jsem vedle ni jako nemehlo!) a je v 10. Tride - tedy v te nejvyssi me obcas prosi o pomoc pri vypracovavani domacich ukolu. Tuhle jsme psali ukol o kojeni a materskem mlece (i na mne docela odborny clanek, ktery jsem cetla radeji dvakrat) a dnes vecer dokonce pravidla, ktera by se mela dodrzovat v kine! V kine! Rozumite? Deti, ktere v kine nikdy nebyly a mozna si to dost dobre ani neumi predstavit. Myslim, ze by se autor mel nad knihou zamyslet. Ci ucitele.. Jenze ty striktne dodrzuji osnovy kurikula, a tak jedou stuj co stuj cviceni po cviceni, stranka po strance. To, ze v 16 letech neumi rict slecna co delala vcera a neumi se predstavit, ale ma se ucit o karbohydratech, proteinu a kaloriich, jim neprijde divne. Nekde se stala chyba.
Co se tyce domaci pripravy, doslo mi, ze se s demi nema kdo ucit, protoze vsichni prarodice a spoustu rodicu neumi cist ani psat. Veskera priprava tedy lezi na detech samotnych, ktere tedy vetsinou opisou celou kapitolu z ucebnice.
Nekteri rodice si naopak uvedomuji dulezitost vzdelani a posilaji sve deti do tzv. Boading schools, kde se jim dostane klidne i "mezinarodniho" vzdelani. Do skoly v KTM chodil i napriklad mistni doktor Uddhav (28), ktery nyni tretim rokem pracuje v nemocnici Rajabasu. Ci Kamal, reditel ve skole v Teksingu. Na obou je znat, ze maji daleko sirsi rozhledy, prehled, jsou otevreni diskuzim, zajimaji se a jejich Anglictina je v porovnani s ostatnimi uplne na jine urovni.
Otazka je tedy, koho chceme vzdelavat a jak? Je nasim cilem predat detem co nejvice, otevrit jim oci a i pomyslne dvere do sveta? Chceme, aby diky nam objevovaly a poznavaly, ale na druhou stranu nechceme, aby postupne vymizely tradicni vesnicky i jejich kultura. Nechceme je preci predelat do nam blizsiho evropskeho mysleni..?

Vse tedy probirame nejen s ostatnimi dobrovolniky, i mym hostitelem Kabindrou (27) ci reditelem Kamalem, ktery nam na oplatku povida o Buddhismu, Maoismu a nedavno nam i cetl cim jsme byly s Vercou v minulem zivote...
Tusim, ze Nepal neni sprint, ale jak spravne podotkl Marek, dlouhy a vytrvaly Marathon...