červenec se hlásí o slovo!

Tak další krátká kapitolka uzavřena...

Jeden z výhledů na Waiheke

Resp. ta pracovní. Pizzerie byla stále to stejné.. Jen s rozdílem, že v sobotu jsem pracovala dokonce deset a půl hodiny. Sama se sebou jsem byla docela spokojená, naučila jsem se spoustu nových věcí, včetně zadávání objednávek do systému, občas jsem se i zasmála situacím, to když si s klienty navzájem moc nerozumíte. Ale po celém dlouhém pracovním dni a vlastně po jakési „ house party“, kde se sešlo spousty bývalých a současných zaměstnanců oné pizzerie jsem se rozhodla, že mi tato zkušenost stačila a „dám výpověď“.. Když jsem to šéfové oznamovala, vypadala docela překvapeně, ale řekla, že to bude pro obě strany lepší, že prý jsem myslí někde jinde.. Což dobře ani není možné, protože tě naučí chovat se spíše dle instinktů (ano, při zvonění zvonečku z kuchyně, od baru či od pizzy, musíš přiklusat na správné místo a odnést ke stolům co je potřeba). Pro zpestření situace jsem si vybavovala Pavlovy pokusy a to když jsme se s ostatními sráželi, kdo bude v kuchyni první, a smála jsem se, jak je ten svět srandovní.. Takže vlastně možná i měla tak trochu pravdu?

V „úklidu“ jsem byla ochotná ještě pokračovat, ale vzhledem k tomu, že věděli, že odcházím, mi nakonec nedali za celý týden žádnou práci. Takže jsem měla týden pro sebe. Vyběhla jsem si na kopečky a krátery, na kterých jsem ještě nebyla, prošla čtvrtě a k plážím, kam jsem se předtím nedostala. Jeden den jsme též vyjeli s Honzou za město na celodenní výlet. Došla jsem si do kina na „Samba“.. doporučuji.. Je to od tvůrců Intouchables a s hudbou od Ludovica Enaudi. A prolezla jsem skrz na skrz též Aucklandské muzeum.

Další týden jsem se rozhodla strávit duchaplnou činností a to dobrovolnictvím.. (Funguje tady taková komunita „WWoofing“ – kde se registruješ buď jako rodina či dobrovolník a pak si můžeš vybrat, kde bys ráda pomohla za ubytování a stravu) našla jsem si rodinu žijící na Waiheke Island, cca 40 min trajektem z Aucklandu.  

První dva dny byly trochu rozpačité. Byl víkend a nikdo mi vlastně neřekl, co budu dělat. V popisu stálo „Včelí farma“ a tak jsem se domnívala, že budu pomáhat na zahradě a se včelami. Ale o víkendu se nedělalo nic, kromě procházek, fotbalu, pak jsem hrála s klukama (9, 12 let) Monopoly a karty.. Až jsem si připadala trochu provinile, že kromě mytí nádobí a lehčího úklidu moc nedělám. Mít ale svou vlastní postel i pokojík po delší době přišlo náramně vhod. 

Hned v pondělí ráno mě Sheena (mamina) zasvětila.. jelikož je taťka v Evropě a ona pracuje z domova, potřebuje někoho, kdo by s klukama dělal domácí úkoly a večer uvařil. Hmm.. to ještě neví s kým má tu čest!?

Načež mi ale vysvětlila, že jedou v „programu My food bag“ – což je dovážka čerstvých surovin a veškerých ingrediencí na celý týden. S potravinami přijíždí i 7 receptů. Takže každý večer je to překvapení, co se vlastně ten den bude vařit. A tak už mám za sebou tři dny, tři večery a troje vaření. Zatímco v pondělí to byla kuchyně mexická, v úterý malajská a dnes dokonce jakési riccotové knedlíky v rajčatové omáčce, musím říct, že překvapuji sama sebe.

Angličtinu a matiku, co s kluky dělám, mě vlastně baví také. A do toho mám až do třech hodin volno, takže můžu objevovat ostrov křížem krážem. Mám dojem, že bych tu nakonec vydržela i déle..

Ráno pěkně poklidím po snídani, nakrmím slepice.. Se včelami se nic nedělá, protože je zima a tudíž není potřeba speciální péče. Pak zabalím knížku a chodím po kopcích a užívám „naší“ zimy.

A jak si takhle chodím.. ve městě si všimnu vývěsky s fotkami, kde jsou vyobrazeni lidi, kteří nemají přístup na Waiheke..  And guess what? Je tam i obličej „Jamese“ .. chlápka, u kterého jsem strávila první dvě noci tady na Zélandu .. A to na jeho pidi lodičce, která byla tak trochu „creepy“.. A tak jsem se po devíti měsících odhodlala dojít na místní policii a podala jim tam „výpověď“ či jak se tomu říká?

V pátek, kdy měli kluci po škole plavání, jsem našla na stole klíče od baráku a s esemesku v telefonu, že mám vyplít zahrádku. Takže celý den pro sebe.. Ano, žádná párty se nekonala.. Ale když jsem se nad tím tak trochu zamyslela, je to celkem odvážné svěřit cizinci všechen majetek, nebo ne? Měla jsem to všechno nastrkat do krosny a nasednout na první trajekt! :)

Místo toho jsem jim upekla jablkový koláč a udělala poslední „tour“ po ostrově.

Nyní jsem nacházím na ferry cestou zpátky do města. Opět se někde ubytuji, zařídím autobus, zkusím nechat velký bágl u kamarádky, pokud to půjde, ještě procestuji oblasti, kde jsem ještě nebyla. A též pošlu notebook spolu s kamarádem napřed do Čech, aby pak zbytečně nepřekážel na cestách. Takže tohle bude asi v podstatě poslední pozdrav ze Zélandu! 9 měsíců nearly completed!

Těším se v srpnu na viděnou a Vy nezhyňte vedrem!

Kia ora!

Kiwi ptáček jež zamáčkne slzičku, že Magda zvedá kotvy! :)