Čím menší, tím lepší!

Tam, kde to všechno začalo před osmi měsíci, tak tam to pravděpodobně i skončí.

Zatímco Tom nabral směr Státy, já jsem se chtě nechtě vrátila zpátky do Aucklandu. Většího, neosobního města plného Asiatů. Nicméně na letišti mě zase vyzvedl kamarád Honza a po delších úvahách, zda zůstat v jejich backpackeru, či si najít spolubydlení, jsem se rozhodla zůstat. Cena ubytování je prý jedna z nejnižších ve městě… Vykoukla na mě též nabídka sběru mandarinek v nedalekém okolí, avšak když jsem tuto možnost zmínila tady naší „asijské vedoucí hostelu“, rychle mi tento nápad začala vyvracet, že prý si nic nevydělám a ještě v tom hrozném počasí?

 A tak bydlím s dalšími třemi kluky a jednou holčinou na pokoji. Spím na spodní palandě a všechny věci mám pod postelí či v krosně vedle sebe. Dá se na to po chvíli zvyknout. Trochu se nám to tu střídá. Lidi přijíždějí a odjíždějí. Do 15. července tu pravděpodobně budu a zkusím si tento zbytek zélandského příběhu užít. :) 

Začalo mi trochu vyřizování a povinnosti. Vytiskla jsem si životopis a začala jsem obcházet místní restaurace a kavárny. Asi ve třetí restauraci vedené Srbkou mi nabídli, abych si přišla vyzkoušet servírování ještě týž večer. A tak jsem kývla a zbytek odpoledne sháněla černou košili.

V šest hodin jsem byla na place, bylo nás tam až neuvěřitelně moc. Mezi „staffem“ i jedna Polka, Slovenka, Čech, místní a Indové… Moc mi nebylo vysvětleno co a jak, a prý mám okoukávat. Chvílemi jsem se tam motala jak trdlo a nevěděla na co šáhnout a nezkazit a chvílemi jsme naopak všichni lítali mezi stoly, hosty, pizzami a špinavým nádobím, až se z nás kouřilo. Trochu tomu chybí pořádná organizace a už první dojmy nebyly moc pozitivní. I když to vypadá jen na pár hodin týdně, třeba by to vydělalo alespoň na to ubytování.

Gulášek a pivečko? 

Další nabídka, co se naskytla, přišla od Němky, co bydlí na stejném místě jako já. Ta pracuje pro úklidovou firmu. A tak jsem se dnes šla „ukázat“ právě tam a vzhledem k „mým zkušenostem“ z Peppers on the point, kde jsem pracovala v listopadu, jsem prošla tříhodinovou zkušební pracovní dobou, dostala jsem pracovní tepláky a tričko s logem a prý až mě budou potřebovat, tak se ozvou.

… Po čtrnácti dnech.. Snažím se kombinovat úklid s pizzerií. První týden byl opravdu děsivý. Nikdy bych neřekla, že v restauraci může být takový chaos a stres. Srbka je velká manažerka a tak si taky podle toho diktuje. Nezná ani pořádně naše jména a tak nás všechny oslovuje seňorita. A to je stále, seňorita utři stůl, seňorita přines tenhle talíř, zavři dveře. Většinou se tři hodiny v nejrušnější hodinu (obědů či večeří) ani nezastavíš a jsi ráda, když se napiješ vody. Když tenhle největší nátlak ustane, tak pošle nováčky domů, protože už je nepotřebuje. Nebude přeci platit zbytečně tolik lidí?  Nemluvím o kolezích. Dvě holčiny jsou moc fajn. Pak je tam pár místních Kiwi dětí… Ano dětí – je jim všem kolem 19 a diktují si tam, jako by jim to patřilo.. Indům v kuchyni je zase sotva rozumět a když máš pizzu na talíři a potřebuješ jí donést ke stolu, ale díky jejich přízvuku, ani nevíš, kam jí máš donést, tak to je pak komunikace docela sranda..  Co se týče zákazníků, je to mix. Někteří jsou velmi slušní a při zmínce Praha se jim rozsvítí očička, někteří jsou zase nabručelí a kolikrát ti přijde, že je obtěžuješ.

 A tak jsem měla po prvním týdnu na kontě kromě bolesti žaludku i 15 poctivě odběhaných hodin a peníze mi pokryly alespoň týdenní nájem!

Úklid v „Life maid easy“ je pohádka č. 2! J Práce jako taková je .. nudná. Vlastně docela fyzicky náročná, ale víc jsi po ní unaven spíš psychicky. Nevýhodou je, že platí  jen hodiny, které strávíš úklidem jednotlivých míst a ne popojížděním po městě. Takže to, že v kanceláři musíme být po 7 hodině a vracíme se po třetí, ale ve finále ti zaplatí pět hodin mi přijde dost nefér. A tak se snažím hledat alespoň pozitiva.. Člověk konečně vidí spoustu míst a zákoutí různých předměstí Aucklandu, která jsou vlastně až neobyčejně pěkná, zelená. Někdy jedeme třeba 10 km za město a to už jsi prakticky mezi poli s krásnými výhledy. A o místech, bytech a barácích nemluvím. Jsou to většinou super luxusní sídla se špičkovými výhledy. Velká francouzská okna tu letí. Vyfotila bych, ale do „baráků“ si nesmíme brát vůbec nic.

Též je zajímavé vidět, jak žijí různí lidé. Poznáš, kde je život a je kde pouze prázdná skořápka. Utírat prach z obrázků a fotek lidí, které nikdy nepotkáš je však zvláštní. A na co potřebují tolik místností? Šatny! Domácí kanceláře! Tři hrací místnosti! Čím menší, tím lepší! Kdo to má uklízet?! :D

To je ale parádní uniforma, že? 

Raritkou byla asi 40letá paní žijící s rodiči, která, jak jsem odhadla , žije jakýmsi organickým  životem. Dům to byl nádherný, dřevěné obklady, přírodní doplňky, všude spousta bylin, květin .. ALE! Paní neuznává bakterie, a tak se její dům čistí pouze studenou vodou a třemi druhy hadříků! To že se všechny tři brzy namočí, takže ten třetí leštící zanechává parádní šmouhy,  už však nikdo neřeší. Po hodině a půl drhnutí míst třikrát a vícekrát jsi už prostě vyčerpaná! Paní si navíc pokaždé stěžuje.. Nikdo do tohle místo nechce jezdit!

Ale abych si jen nestěžovala.. nějak bylo a nějak bude! Prostě se usmívám, občas si i zanadávám. Pak si jdu zaběhat a včera jsme si s Honzou uvařili guláš s knedlíkem! Už jsem si obstarala knižního průvodce do Thajska, takže už začnu studovat a pomalu promýšlet, co mě asi čeká doma..?

Takže vzhůru do posledního zélandského měsíce! :)

Vy už máte asi léto v plném proudu a tak Vám přeji krásné slunečné dny!