Co tě nezabije, to tě posílí

A tak jsme opustili Wanaku.. Po deštivém dopoledni, jež jsme strávili v knihovně, jsme vyhledali Češku Míšu, která Tomovi trochu zastřihla kštici. Nikdy nevíš, kdy se ti bude takový kontakt hodit že? Nevyrazili jsme ale hned, došli jsme si ještě naposledy do bazénu a strávili ve Wanace poslední noc. Úplně jsme totiž zapomněli na Wastebuster – což je takový velký “smeťák” a za pár dolarů tam nakoupíš přes oblečení, masky, knížky, cédečka, lyže, starý neb použitelný nábytek či další vybavení pro dům a zahradu! A tak si druhý den před odjezdem za půl hodiny odnáším dvě knížky a pohodlné letní kalhoty!

Nabíráme Americkou stopařku a dovážíme ji na křižovatku ke Cromwellu a pokračujeme směrem k Queenstownu. Já tohle místo už znám, před třemi měsíci jsem tu byla na víkend s kamarádkou Amadine a našimi kolegy z práce. Tomáše městečko moc neuchvacuje. A je to pravda.. Hodně turistů, všude lákavé reklamy, vyšší ceny a i atmosféra je trochu zrychlená. Dopřáváme si procházku, zmrzlinu a potkáváme dva kiwáky, Matta a Jareda, kteří  s námi trávili noc na Liverpool Hutu. Hrajou na kytaru a snaží si vydělat nějaký ten drobásek. V supermarketu zase potkávám jednu maminu z Prague British School i s jejími dvěma syny.. vybavila jsem si s ní jeden rozhovor, kdy jsem jí odchytla na chodbě a vyptávala se na Zéland. Tráví totiž půl rok tady a půl rok v Čechách. Tak nám dala také nějaké tipy a mimo jiné i svoje číslo v případě “nouze”. Tom při výběru Merino Trika v místním Sportu zase potkává jinou Česku, která nám pomáhá s nákupem. Večer parkujeme auto u místních zahrad, vaříme, usínáme. Klasika. Ráno se však probouzíme a nalézáme pokutu za nedovolené parkování, pokuta je na 200 dolarů. Cca 3600 czk. Oops.

Opět dokupujeme zásoby a před polednem opouštíme Queenstown, městečko, které nás úplně nepřivítalo. Těšíme se na tracky, které jsme si vybrali.. Ještě než ale opustíme poslední kruhový objezd, náhle slyšíme ránu a dřeme se o silnici. Dál auto nejede. Tom se domnívá, že jsme ztratili kolo. Skoro. V podstatě ani neumím popsat, co se stalo. Nicméně spadl nám kus nápravy, co spojuje kola. A tak začínáme řešit odtah a kam s tím, kde to nechat opravit a podobně. Později odpoledne jsme odtaženi zpět do města ponecháni na “smetišti” či  chcete-li “vrakovišti”.. kde jsou všechny dílny, ale všechny zavřené, leč je neděle.

A tak my si po dlouhém dni konečně vaříme rejži a připravujeme i vajíčkovou pomazánku! Večer se též vydáváme do centra, máme to asi 20 min pěšky, otevíráme si pivo na pláži u jezera, ale já po očku sleduji, zda se k nám neblíží policista, protože další pokutu už bych dostat nechtěla. A jak tak po očku sleduji události kolem, parkuje vedle nás auto backpackerů. Hned jak se otevřou dveře, musím se smát.. protože z auta nevystoupí nikdo jiný než Dalibor a Němka, které jsme už předtím potkali u ledovců. A tak se jich alespoň vyptáme na jejich výlety a zážitky.

Pondělí ráno! Vstáváme raději v 7 hodin, abychom se připravili, než otevřou “autosalon” .. a též, aby nám někdo nevynadal, že jsme opět “kempovali”, kde jsme neměli. Dáváme auto do servisu a jdeme “přečekat” či “využít”? deštivého dne. Knihovna, bazén? Večer by měl být náš pojízdní domov hotový!

A taky byl. Oprava zabrala čtyři a půl hodiny a i když výměna čepů nebyla nijak rozsáhlá, cena se vyšplhala na 530 dolarů. Být zručný tady na Zélandu, je opravdu fajn. Protože mechanik si tu vydělá 70 dolarů na hodinu. Minimální mzda je kolem 14!Berete do ruky kalkulačku? 

Jakmile jsme si vyzvedli van z opravny, vyrazili jsme směr Glenorchy. Cestou jsme měli trochu potíž najít nějaký kemp na přespání a tak jsme se potmě (v půl 7 je již šero) vydali po nezpevněné cestě, projeli pár brodů, a kolem 9 už jsme byli tak unavení, že jsme prostě zaparkovali u cesty, právě u jednoho hlubšího brodu, který vypadal, že by bylo obtížné jím projet. A tak po kytarové lekci usínáme kdesi v horách.

Ráno nás probouzí lehký déšť a mlha. Všimneme si, že jsme zaparkovali blízko jednoho kratšího treku a tak si vyšlapeme na kopec, kde jsou pozůstatky z dob, kdy se rýžovalo zlato. Výhledy jsou ale kaleny právě zmíněnou mlhou.

Celý den je opět ve znamení deště, popojíždíme po krajině, hledáme v mapě, že bychom se měli nalézat v blízkosti “Galdalf Road”, kde se nejspíše natáčel Pán Prstenů.. dojíždíme též do vesničky “Paradise” (nacházíme se tedy v Ráji).. ale volíme cestu menšího odporu, a tak zůstáváme v místním lese a dáváme si odpoledního šlofíka.

Večer se pak přesouváme k jezeru Sylvan, které nám bylo doporučeno Tomovým kamarádem. Je parádně situovaný - druhý den si přivstaneme (v 7am) a je to co by kamenem dohodil k začátku Routeburn tracku, jež patří mezi “Great walk” (Nejoblíbenější, turisticky nejznámější tracky na Novém Zélandu) .. (A díky tomu jsou i noci na těchto trecích nelibě zpoplatněny, cca 50 dolarů (900czk).. A protože my jsme fit :) rozhodneme se strávit na tracku pouhý den, dojdeme do půlky a vracíme se nazpět. Je to celkem 32 km. Máme opravdu super počasí! Stoupání je celkem pozvolné a když se opouštíme údolí s lesy, dostáváme se úroveň všech vodopádů a jezer. Nejvyšší bod je pak “Connical Peak”.. cca 1500 m.n.m., kde si vaříme oběd a kocháme se výhledy. Je to úplné jarní počasí!! 

Nazpátek při 20. kilometru skáčeme do mrazivé vody a osvěžujeme se. Kolemjdoucí “Frantíci” si klepou na čelo, jak do té ledárny vůbec můžeme vlézt…???

Čtvrtek s mlžným ránem, a chladnějším, ale slunečným odpolednem, nám poslouží k přesunu zpátky do Queenstown (nemáme na vybranou, protože za Glenorchy už cesta dál nevede).. po cestě se zastavujeme u jezera Wakatipu, které je opravdu ohromné. Z jara se rázem stává zase podzim, protože všechny stromy jsou až neuvěřitelně oranžové, vlastně moc pěkně laděné! Tom cvaká pár snímků černých labutí, na břehu jezera též vaříme oběd a to cizrnu s rajčetem.. (Ano, snažíme se vimplementovat i zdravou stravu) … Později odpoledne nás přivítá Queenstown a její knihovna, kde Tom potřebuje vyplnit spousty papírů a zažádat o víza do Ameriky.

Večer, již za tmy, se přesouváme asi o sto kilometrů dál a přespáváme na “odpočívadle” u silnice. Ráno nás probouzí hooodně studený vítr, a tak když uděláme náš každodenní ranní obřad v podobě vyvětrání vanu a setření všech oken, protože jsou zamlžené a vysrážené, a naplníme též naše žaludky, můžeme vyrazit na další cestu.

Máme namířeno do Te Anau.. menšího, avšak docela turisticky vybaveného, městečka na břehu jezera téhož jména. Jsou zpoplatněny dokonce i záchody.. Informujeme se o blížícím se počasí a zjišťujeme, že máme před sebou jen týž den slunečního svitu a pak budou následovat hodně deštivé dny. Ani nás to nepřekvapuje? A tak navštěvujeme místní “mini Zoo” s NZ ptáky (Kea, Weka, Pukeko, Kaka).. a Tom zahlédne vrbu.. a co ho nenapadne.. Velikonoce byly sice před měsícem, ale směle se pouští do škubání proutků a už plete super pomlázku.. Tak si jí časem asi někde i zasadíme!

Po obědě vyrážíme alespoň na tříhodinovou procházku (začátek Kepler Tracku (další z devíti Great Walků) kolem jezera Manapouri, které připomínalo “malý” Milford Sound.. nebyla tam ani noha a voda nebyla tak studená, abychom v ní nemohli smočit těla. (Marně jsem vzpomínala na svou poslední teplou sprchu :)).. 


Po západu jsme se vydali zpět a museli jsme řešit další z našich “každodenních troublů”.. a to kde, a nejlépe za malé peníze, složit hlavu. Jak jsem psala dříve, dostali jsme již pokutu a to, protože jsme zaparkovali nechtěně na místě, kde je “campování” přísně zakázano. A když není kolem žádný kemp, hledáme místo v zapadlých uličkách měst. Asi po půl hodině objíždění sousedních ulic v Te Anau, jsme našli jednu celkem příjemně tmavou. Zaparkujeme, vyndaváme čerstvý chleba a v tom se rozsvítí světla z vily vedle nás, odjíždí pravděpodobně nějaká návštěva a samozřejmě si všimnou našeho zaparkovaného vanu a tak na nás čučí, div ne s dalekohledem. Po večeři se tedy rozhodujeme vyrazit jinam, leč nestojíme o to, aby nás tam místní policie brzy objevila! Projedeme se dalších 25 kilometrů, abychom mohli zastavit u lesa, kde nám společnost dělají pouze dvě mršiny a celkem fajn řeka!

Další den si dáváme 25 km zpátky do Te Anau, zjišťujeme, že je jakýsi státní svátek Anzac Day.. tudíž většina obchodů zavřených a náš plán strávit den v knihovně opět padá, protože je zavřená. Chytáme tedy internet od jednoho NZ telefonního operátora.. Tom dovyplňuje žádosti o vízum.. Obědváme Fish and Chips  a přesně ve 4 přichází slibovaný déšť.  Bude trvat dny? Či týdny?

Rozmýšlíme co dál, ale rozhodně se chceme dopravit do již zmiňovaného Milford Sound, který je asi nejznámější mezi turisty.. Nakupujeme.. A opouštíme Te Anau.. Nekocháme se výhledy.. Prší prší prší! Zdoláváme asi 70 km a vybíráme jeden z vodnatých kempů za tmy...

Nyní je tomu právě 30h co jsme “uvízli” ve vanu.. Domov na kolečkách je teď ale nanejvýš na místě ocenit! A to proto, že do něj neteče, jede, dá se v něm číst, psát, učit se, dívat se na filmy, zpívat a spoustu dalších činností!Též jsem dostala první lekci kytary! (Umím 4 akordy..)

 Jídlo! Málem bych zapomněla.. Další den se přesouváme do jiného kempu, kde je alespoň přístřešek a můžem pod ním uvařit kuře s omáčkou.. Potkáváme párek Američanů, kteří se právě vrátili z Routeburn Tracku, totálně promočení, čekajíc na autobus! Zlatý van! Sucho! Teplo! Budeme tedy čekat na další den. Zatím nepřestalo pršet! Nemáme signál, takže o žádné komunikaci či jen vyhledání předpovědi počasí se nedá hovořit.. Má to ale něco do sebe? :)

Přináším tip na knížku, kterou jsem právě dočetla.. a to Veronika se rozhodla umřít (Veronika decides to die) od Paula Coelha.. pokud se Vám nedostala do ruky... myslím, že tam dává, docela dobrý náhled na život, který Vás přinutí zamyslet se nad svým počínáním..

Tak ale abych nezdržovala..

Další den jsme posnídali a vyrazili směr (dlouho očekávaný) Milford Sound, který je asi nejnavštěvovanější destinací jižního ostrova. Po cestě už se začalo vybírat i počasí.. I když jsme v údolí masivní skály kolem nás spíše odhadovali..

Dopoledne jsme si dali menší procházky, zblízka se seznámili s Keou, což je místní, téměř vyhynulý papouch, velice chytrý a hlavně líný hledat si vlastní potravu, a tak vám jednoduše přistane na autě a klove a prosí a hledá a čeká že bude nakrmen… Někdy jsou opravdu neodbytní..

Milford ve zkratce.. nakonec jsme se s Tomem dohodli, že ani plavbu, za kterou na Milford jezdí tisíce turistů, podnikat nebudeme.. Je to hodinová projížďka, kde ti zastaví, asi u překrásných vodopádů, a máš výhledy na všechny fiordy.. ale cena je celkem vysoká a navíc máš podobný výhled z trajektu, když se přesouváš ze severního ostrova na jižní..

A tak jsme se procházeli jen kolem a večer viděli asi ten nejlepší (A možná vlastně první a jediný) nádherný západ slunce.. Obloha byla parádně barevná..

V úterý ráno jsme opustili Milford Sound, přálo nám mrazivé, avšak slunečné počasí. Takže cestou jsme si mohli udělat výšlap do Gertrude Saddle (já však skončila asi v polovině, před velkým stoupáním, leč jsem se rozhodla šetřit tělo, .. skočila na mě nějaká virozka) .. Cestou jsme též museli hodně brodit a sundavat boty.. protože jak hodně prší, je všechno zatopené (nejen cesty, ale i mostíky).. a bahnité. Toma jsem vyslala až na vrchol, aby mi dolu přinesl alespoň nějaké pěkné obrázky! Povedlo se!


Po této zastávce, a kdy jsem se pěkně naprala naším česnekem, jakožto přírodním antibiotikem, jsme vyrazili k Marian jezeru.. hodinová procházka. Jezero je super skryto mezi dvoutisícovkama.. Bohužel jsem se tam pak zasekli při focení a tak jsme scházeli do údolí už za tmy při svitu měsíce. Ale i to mělo svou atmosféru.

Další den jsem si udělali menší zastávky, spíše na protáhnutí, vyfocení či kukandu a dorazili zpátky do větrného Te Anau. Opět nás čekalo kolečko v podobě praní, nákupu, internetu, sprchy a plánování, co dále..

Za povšimnutí stojí ponožky .. to jsme jen vyskočili z auta,
abychom si na této vyhlídce uvařili oběd.. :) 

Omlouvám se za trochu delší příspěvěk, ale i to dá práci, mezi tím vším naším přesouváním ... fotky napoví asi trochu více :) (stojí za to si je zvětšit..)

Pokud budete u táboráčku, tak pěkné čarodějnice a ještě lepší první Máj! 

Kvetou doma třešně??