My čekali jaro a zatím přišel mráz :)

Posílám pozdravy do všech koutů! A zdravím právě opět z našeho pojízdného domova! Jsme právě ve Wanace..

Z téměř jarního, avšak velmi deštivého počasí jsme vlítli rovnýma nohama do zimy! Ale ať nepředbíhám.. Pokusím se shrnout uplynulý týden…

Ve čtvrtek 9.4. jsme opustili Hokitiku.. a hned na prvním kruhovém objezdu vidíme stát stopaře. Ve dvou vteřinách se rozmýšlíme, a už ho nabíráme i s jeho báglem. Je to vlastně příjemné zpestření. Je to mladý Němec a vrací se zpátky do Franz Josef Glacier – městečka, o kterém my zatím víme jen z knih. Právě jeden z průvodců nám doporučil navštívit i přírodní „hot pools“ a to po cestě. Takže vysazujeme našeho nového kamaráda Jelleho a zajíždíme na postraní cestu. Ale jak už jsem psala, hodně nám pršelo a tak dle toho vypadá i příroda. Po pár metrech se boříme do bahna. Není to nic katastrofálního, ale mohlo by být. A tak se vydáváme pro klacky a připravujeme se na couvání. Tom mě posazuje za volant, z čehož nemám dvakrát radost, ale nedá se nic dělat. Rozjíždím se, Tom tlačí... Trochu se nám to povede, ale po dvaceti minutách se stejně vracím na hlavní silnici, zjistit, zda je Jelle ještě ve stopování neúspěšný a mohl by nám pomoci tlačit. Na(ne)štěstí tam stále je, a tak zatímco já couvám, kluci vyprošťují dodávku. Paráda, jsme volní!

Boj v hledání hot pools nevzdáváme a nalézáme „tu správnou cestu“.. začíná opět pršet, a po chvilce bloudění (nejsou tam žádné ukazatele ani šipky) nalézáme super prázdné místo, hned vedle řeky.. Je to vlastně písečná část, kde vyvěrají na povrch horké prameny. Vám se stačí jen do té vody položit. A když je ti moc horko, vyměníš horký pramen za studenou řeku hned vedle. Ale pozor! Pokud tě za tu chviličku nesežerou všude známé SANDFLIES.. neboli maličké odporné mušky, které zanechávají parádní stopy na těle. A jak to svědí.. (Tom je na ně dávno zvyklý, ale já si je většinou hodně rozdrápu a tak mám po těle docela solidní modřiny!)

Na zážitku nám to však neubere, a i když leje, nám to neva! .. Večer se pak přesouváme blíže k Franc Josef.. Už se ale stmívá v sedm hodin, a tudíž zastavujeme po cestě, vytahujeme vařič a k večeři si připravíme výborné kuřecí wrapy se zeleninou. Leje a leje.

Druhý den si vychutnáváme snídani. A pozor, Tom mě nechává na kus cesty řídit. Dopoledne se dostáváme do Franz Josef vesničky.. místa, které je známé pro svoje ledovce. Potkáváme se s kamarádem Daliborem (kterého jsem znala ještě z Rotorui a Tom se s ním potkal též v Hastings).. a společně s jeho parťačkou Němkou dáváme společný „hike“ na Ledovec Franc Josef.. Je to vlastně jen taková procházka a cestou potkáváme spousty turistů. K ledovci se samozřejmě nedá z bezpečnostních důvodů dostat úplně.. A pohled je vlastně trochu smutný. Každý rok, díky globálnímu oteplování, se ledovce rapidně zmenšujou.. A to bych zapomněla dodat, že po cestě ještě parádně zmokneme.. a to už jsme měli skoro všechno pěkně vysušené!

Jsme trochu zmrzlí a též jsme se pár dní pořádně neumyli. A tak jdeme poprosit do nejbližšího backpackeru o sprchu. Platíme tři dolary za každého a užíváme si teplé vody!

Večer se přesouváme k Lake Matheson.. vytváříme česnekovou pomazánku k večeři a Tom též vytáhne kytaru a zjišťujeme, že bychom mohli založit nové duo! Haha!

Nařizujeme budík.. Ranní ptáče dál doskáče. Probouzíme se do dalšího dne! První den bez deště! Spěcháme proto k jezeru Matheson, jež je proslulé svou klidnou hladinou, ve kterém se nádherně odráží vrcholky Mt. Tasman a Mt. Cook.  Jdeme trochu pozdě, ale vlastně včas na to, abychom si užili ten pěkný výhled, který nám pak ale opět překazí mračna! Po snídani se vypravujeme na další z ledovců. Tentokrát je to Fox Glacier.. Vidíme ho z dvou různých „tracků“.. A máme dojem, že je o něco lepší! Z našeho kuchařského denníčku stojí za zmínku čočka a párek s kyselou okurkou!

Neděle ráno se nese opět ve znamení deště. Proto nikam nespěcháme. Hned po snídani povídáme  a až k poledni si uvědomujeme, že bychom se měli přesunout dál. Vypravujeme se tedy po pobřeží a pomalu a jistě se budeme loučit s poslední pláží na „West Coastu“. Měla by být plná tučňáků. Ne však v tomto ročním období. Ale to bychom to nebyli my, abychom nevyužili patnáctiminutového slunce a nevlítli do moře, naposledy vyzkoušet teplotu a vlny! Ano, stále slaná a studená! Brrr..

K večeru se dopravíme do městečka Haast, které vypadá, tak trochu, jak po vymření. Parkujeme auto u blízkého lesíka, poprvé koukáme na film a skoro neslyšíme zvuk, leč opět prší! No nezní to už trochu únavně?

Pondělí ráno! Sice bez deště, ale když vylézáme z auta, zjišťujeme, že je nečekaná zima! Že bychom opravdu nechali pláže za námi? Rozhlédneme se okolo a na místních kopcích/horách vidíme první sníh. Wow.. Pohled je to nádherný, leč.. trochu mrazivý. Zuby přejedeme kartáčkem na místních veřejných toaletách, a po snídani vyrážíme do Haast Pasu. Nádherné výhledy. Slunce. Sníh.

Cestou se zastavujeme na vodopádech, brodíme se ledovou vodou, abychom objevili další vodopády, o kterých už se v běžných průvodcích nepíše, a kam tedy nikdo nechodí. A posléze zapínáme v autě topení, protože naše nohy jsou ještě dvě hodiny totálně zmrzlé. Sněžoprší.

Po cestě máme ještě další dvě zastávky – vodopády, jezírka.. a kocháme se pokaždé, když vylezeme z auta. Výhledy za to stojí. Vítr je ale opravdu studený. Navečer dorazíme do Wanaky. Oba s Tomem jsme měli docela očekávání. Nevidíme toho večer hodně, už je tma. Rychle tedy zajdeme na nákup (zásoby se tenčí) a užíváme si čerstvou bagetu s máslem! Může se to zdát jako prkotina, ale toto vždy potěší . Parkujeme auto, já se nabaluju div ne do všech „svetrů“a  usínáme.

Další ráno je opět mrazivé. Ale Wanaka se zdá být pěkným městečkem na břehu jezera. Je lemovaná horami, které jsou pokryté další várkou čerstvého sněhu. Procházíme se po „městečku“.. hodně nám to připomíná lyžařské středisko. Jak vzhledem, tak i cenami. Odpoledne trávíme na nedalekém „Diamond hiku“.. takže si můžeme prohlédnout místní krajinu pěkně z vrchu. Nahoře pěkně fouká, ale opět bych se opakovala, že výhled stojí za to.  Vaříme těstoviny se sýrovo-žampionovou omáčkou k večeři. A poněvadž už jsme byli opět pár dní bez sprchy, zamíříme do místního bazénu na večerní plavání. Nejen cena je velmi příznivá. No posuďte sami! 5 dolarů na osobu a můžeš tam být, jak dlouho chceš! Přijde mi to až neuvěřitelné v porovnání s místními cenami!

Úterní noc byla celkem mrazivá. Nicméně ve středu ráno jsme dokoupili zásoby, zabalili baťohy a dojeli jsme za hodinu a půl do „Aspiring National Parku“.. Cesta byla nádherná, vedla údolím plným kraviček a oveček. Parkoviště bylo poněkud přeplněné  auty a backpackery, takže nám vyvstaly otázky typu: Bude v „Hutu“ dostatek postelí? Co když přijdeme moc pozdě a bude plno? Snad se vejdeme alespoň na zem. Vyrazili jsme tedy na pět a půl hodinový trek. Zatímco v údolí, s nádhernými výhledy, bylo slunečno a teplo na tričko, poslední výstup byla spíše opičí dráha mezi kořeny a kameny. Byl to poměrně slušně strmý výstup, nicméně zábavný.. na konci doplněný o sníh! Takže místama to docela klouzalo a občas jsem nemohla najít vhodnou větývku, která by mě nahoru vytáhla. (Naštěstí, tuto pozici zastál Tom)..

Do chaty jsme se vyškrábali ještě před soumrakem a naskytl se nám nádherný výhled. Naštěstí byla též obývaná pouze dvěma Kiwáky, takže místa až až.. Topení žádné. A tak jsme popovídali a po večeři na sebe navlíkli všechny vrstvy. (Tedy alespoň já..) na „Hutu“ nebyla žádná kamínka..

V půl 10 už jsme všichni zařezávali. A k mému velkému překvapení jsem nezmrzla! O to víc, jsem se však netěšila na sestup, který nás čekal. Ráno bylo všechno namrzlé, dokonce i blízké vodopády vyhlížely rampouchovitě. Žádná kaše není ale tak horká! A tak i sestup se dal přežít. Občas jsme se klouzali, chytali se všeho, co bylo v cestě, a k záhubě jsme nedospěli. Dole v údolí už bylo zase krásně jarně.. A nebo spíše podzimně? Po pěti hodinách, kdy buď procvičujem Angličtinu, povídáme či zpíváme, se dostáváme zpět k autu. Rychle se vracíme do města, chceme stihnout místní farmářský trh, zajít si do bazénu, uvařit si a opět ulehnout někde v místních ulicích. Poslední dny máme bez deště a nemůžeme se snad radovat víc!

Dnes je  tedy 17. Dubna.. bohužel je zataženo a prší.. a tak se hned po ránu vydáváme na výpravu do „New Worldu“ (místní supermarketu), kupujeme si muffin a čokoládové mléko a po ranních filozofických úvahách se vypravujeme do knihovny a na internet, naplánovat naše další cesty. Odpoledne bychom se měli setkat s jednou Češkou, která by nám měla přistřihnout účesy. A večer možná vyrazíme směr Queenstown!

Vám krásný zbytek dubna, snad se daří při jaru! :)

Další fotky budou následovat :)