Nepal po druhe...

Nekdy se veci deji, aniz by je clovek predem planoval. Ale rika se, ze co si clovek od srdce preje, bude mu doprano.

A tak se stalo, ze i mne na emailu pristala jednosmerna letenka z Prahy do Nepalu. Rozhodovani mi zabralo jen chvilku. Samozrejme, ze to za to stoji, jeste se na chvilku vratit do teto pestre zeme. 

A tak se pise 14. 2. 2017 a ja tentokrat bez Lenky vystupuju s tricetikilovou taskou na letisti v Katmandu. Tentokrat budu mit ale odvoz a nejen to. Ceka na mne Mara. Shledani po mesici je nepopsatelne. Jsou pred nami slunecne mesice stravene v nepalske vesnicce, mozna i dal. 

Prvni dny si uzivame vyhody "velkomesta".. Tedy sprchy, postele a ruznorodych pokrmu. Nakupujeme take potrebne veci do skoly, mimo jine sit na fotbalove branky, svihadla, puzzle a pexesa... 

Po ctyrech dnech posilame super tezkou tasku autobusem a sami se vydavame z Dolalghatu jiz tradicne pesky, abychom za prichazejiciho jara zdolali 32 km a dostali se tak k Marovi domu. Bydli na terase a tak staci prinest druhou postel a jsem zabydlena natotata. Rodina me privita velmi vrele, vsak taky ne, kazdeho clena radne odmenim mini darky z domoviny. Nejvice legrace prinesou clenum stolni hry. Hned vedle v pokoji bydli mladsi sestra Alisha (16) a Sulet (17). Nase terase se ale den co den plni mensimi sousedy a nasimi studentiky, obcas prichazeji i ti starsi a to s mensim zranenim. Zanicene usiny, odreniny, bolest hlavy. A tak si Marek misto ranniho kafe otvira dobrovolnou osetrovnu a ja mu s trochou fantazie asistuju se sestriccinou peci a podavam toaletni papir. 

Skola pro nas zacala hned druhy den  po prichodu do vesnice. Na rozdil od Thapagaunu, kde jsem pusobila puvodne, je tahle madanska skola uplne jinde. Nejen, ze je daleko mene pocetnejsi, ve tridach je prijemny pocet zaku (okolo 8), ale hlavne ma uplne jine vybaveni. Krome pekne usporadane knihovny s kobercem ma take pocitacovou ucebnu se 14ti pocitaci a nyni je diky Markovi ve skole dostupny Internet. Takze my v Thapagaunu v plechovych budovach jsme si o takovych vymozenostech mohli nechat jen zdat... 

Marek mi ukazal svoje tridy a prvni dny jsme travili ve vyuce spolu. Moc se mi libilo, jak na nej deti reagovali a spolecne jsme pak probrali, co na ne plati a ceho je lepsi se vyvarovat. Deti jsou tu v Madanu uzasne. Hned prvni den si zapamatovaly moje jmeno a pokazde kdyz jdu okolo tridy, kde zrovna neni ucitel, deti vyuziji situace a snazi se me nalakat do tridy. Kdo by preci odolal pisnickam a hram ve vyuce? 

Moje popularita stoupla se svihadly, ktere jsem detem poskytla na tzv. Tiffin time, nebo-li prestavku. Pravda, nekteri se o ne pekne pretahujou a prekrikujou, jini si ale poctive skacou a lamou minutovy rekordy. Deti opravdu oceni, kdyz se jim nekdo od srdce venuje ci jim alespon nabidne neovyklou aktivitu. Hlavne, ze se neco deje a nemaji pocit, ze do skoly chodi uplne zbytecne. 

Pocasi se pry s mym prichodem take pekne vylepsilo. Na slunicku muze byt krasnych a pekne potivych 25 stupnu, rana a vecery jsou chladne a kdyz foukne, obcas naskoci i husina. Ale ty noci! Hvezdy nad hlavou a pekny cerstvy vzduch predpoklada prijemnou noc ve spacaku. 

Prvnim zpestrenim byl vylet do Thapagaunu. 

Myslela jsem, ze to, ze je Magda zpatky v Nepalu, se tu roznese jako letni pyl, ale o to vetsi bylo moje prekvapeni, kdyz jsem zjistila, ze to nikdo netusim.

20 kilometru nahoru a dolu jsme s Marou dali za ctyri a pul hodiny a pri soumraku uz jsme se skrabali ke Kabindrove domu. Ach! Muj oblibeny strom je pryc! Tento pohled, ktery uz nikdy nebude jako driv mi ve vterine vehnal slzy do oci. No ano, vsechno to tu pokracuje svym tempem. Krome pokaceneho stromu, se vsak vice mene nic nezmenilo. Na ohni v kotliku uz se varila cocka, na Thapagaun dopadal chlad a babicka loupala srpem brambory. S Marou jsme byli ubytovani do meho pokojiku a tak bylo fajn zase se prospat na sve posteli. Jako vzdy, clovek se nesmi moc rozkoukavat kolem. Pavouci se jiste jeste neprobudili k zivotu! 

V nedeli - tedy v pracovni den - jsme na obvyklou desatou ranni vyrazili smer skola. Dojemne chvile. Clovek slape pesinkou, jako kdyby tu nebyl par let a pritom jsou jen dva mesice! Nerozumim tomu, jak cas umi plynout rozdilne! 

Nektere deti se stydlive usmivaji a jine vykrikuji: "Magda, Magda!" Nezapomneli! 

Reditel a dalsi ucitele vsak ve skole chybi - jsme tu preci jen mezi "svatky" Losar (Novy rok pro Tibetany) - jsou na prazdninach u svych rodin. Nevadi. Ani to nam nebrani navstivit rocniky, ktere jsem ucila. Spolecne si zazpivame a zahrajem "Simon says" a taky nezapomene zkontrolovat nove zachody, ktere mezi tim u skoly vyrostly. Tekouci voda a stetka do zachodu jsou zamozrejmosti. Parada! 

Navstevujeme take mistniho doktora ve stanu od Unicef. Hodnotime situaci za pomalu progresujici, stale je tu ale tolik prace. Deti se popeli po hromade kameni, odpadky se jako obvykle valeji za stenami budov, stare draty dotvareji celkovy obraz Thapagaunske skoly. Zdravime Laliho (mistniho prodavace koblih) a uz pokracujeme v ceste do Taru, kam jsem behavala za dobrovolnici Veronikou do Teksing skoly. Reditel Kamal neveri svym ocim. Nepalci vetsinou sve emoce a nalady nedavaji najevo, ale Kamal je nasim prichodem mile prekvapen. Probirame s nim tarske novinky a Marek v konverzaci zabrousi i do skolni politiky. S ostatnimi uciteli si o prestavce uzivame cau cau - neboli nudli z pytliku zalite horkou vodou a povidame - co noveho. Tedy - spis - co se za dva mesice nezmenilo... 

Loucime se zahy, protoze nas ceka dalsi navsteva a to u Gyanindry - studenta, u ktereho jsem s Vercou spala a ktery je na svuj vek neuveritelne uvedomely a pohostinny. Nebylo tomu i dnes jinak. Hned nam nabidl zbytek mandarinek z vlastnich zdroju (jiz je davno po sezone), caj s mlekem, susenky a peceny chlebik. 

Pozdeji odpoledne prichazime zpatky do Thapagaunu, krasne jsme se prosli. 

Vecerime Dal bhat a rozdavame male  darky, ktere jsme do Thapagaunu prinesly. Jako dezert rozbalujeme cokoladovou kolekci a vsude se po chvili povaluji papirky a to my s Markem uz na sebe jen po ocku mrkame... 

Pondeli - dalsi den volna - a nas ceka cesta zpatky do Madanu. Hodnotime tento vylet za vydareny a uz se vlastne tesime zpatky na nasi terasku. 

Pomalu se spolecne dostavame do madanskeho rezimu. 

Rano se probouzime za kriku nasi ammy (matky, mozna s velkym pocatecnim pismenem), ktera zahani kurata a vyvadi kozy na pastvu. Na terasu uz se hrne Neema (9) a Jisan (7), aby si s nami stacili pohrat ci okouknout nase zvyky. V osm otvira Marek svou polni nemocnici a osetruje odrene kotniky a zahnivajici usi. Nasleduje nase snidane (s diky odmitame ranni ryzi) ze zasob - tedy musli, vlocky a ovesne kase. V pul desate se vypravujeme do skoly, abychom v deset mohli zacit novy den hymnou - pozor - tady v Madanu maji dokonce hudebni doprovod a reprobedny, takze to ma stavu! 

V 10.15 zacina vyuka a uci se az do 13.30, kdy mame s Markem dobrovolny dozor na hristi. Marek se stara o fotbal a ja s divcim obecenstvem tancuju ci cvicime jogu. Skola konci v 16 hodin. Po skole si uzivame caje ci nudli v nejblizsim stanku a povidame v ramci moznosti o mozne i nemoznem. 

Vecerni napln se meni dle potreb. Nekdy je nutnosti se umyt, jindy vyprat, obcas se podivame na nejaky film u ktereho vetsinou usneme. Kdyz je dobra viditelnost mame plne ruce s technikou - pozorujeme a fotime nocni oblohu. Jindy se venujeme anglictine ci jen tak klabosime a spradame plany na dalsi etapu. Vime, ze i ta nepalska kapitola jednoho dne skonci. 

Do te doby si vdecne uzivame pritomnost, ucime se stale necemu novemu a pracujeme na svem osobnim rozvoji diky malickostem, ktere prinasi zivot na nepalskem venkove. 

A jak se mate Vy?